Infini - 1. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Luka Kotova

Datum: 22. ledna

Předmět: Změny pokojů v Masquarade

Od: Marc Duval, kreativní ředitel Aerial Ethereal

Komu: Luka Kotova, a další nezveřejnění příjemci

Umělci Aerial Ethereal,

minulý týden jste měli obdržet dopis z personálního oddělní, který zahrnoval informace o vašem novém pokoji. Tento email bych neměl vůbec posílat. Stejně, jako by nikdo z vás neměl kontaktovat mě, ani tvůrce AE s triviálními stížnostmi. Nikdo v téhle společnosti, a tím myslím opravdu nikdo, nedosáhne změny pokoje. Takto vybrány byly z nějakého důvodu.

Nová sezóna znamená nové změny. To víte.

Ve snaze redukovat náklady bylo nutné snížit počet ubytování pro umělce ze dvou podlaží na jedno. Výsledkem je jeden pokoj pro čtyři osoby místo dvou.

Jistě vám nemusím připomínat, že má stále každý umělec ubytování a stravu v luxusních apartmánech Masquarade zadarmo. Tento obrovský bonus by neměl nikdo přehlížet. Pokud nejste spokojeni s přiděleným pokojem, pořád máte možnost si platit bydlení v Las Vegas sami.

Jakékoliv další stížnosti týkající se pokojů nebudou tolerovány.

Marc Duval

Kreativní ředitel Aerial Ethereal

marcduval@aerialethereal.com

Ještě jednou jsem to zkontroloval – překvapilo mě, že není email adresovaný výhradně mně. Před pár dny, když jsem se dozvěděl o rozdělení pokojů, jsem Marcovi poslal krátký, ale výstižný email.

Něco jako: bydlel jsem se svým mladším bratrem 19 let. Celej jeho život. Téměř celej svůj život. Mohlo by se rozdělení pokojů změnit? Takhle je to docela sračka. (Odesláno z mobilu).

Byla to emotivní reakce. Litoval jsem toho hned v okamžiku, když jsem klikl na odeslat. Dokonce jsem se na konci ani nepodepsal. Prostě jsem předpokládal, že mě pozná podle jména pracovního mailu.

Už od patnácti let jsem Nejméně Oblíbenej Kotova celý Společnosti. A vzhledem k tomu, že mám velkou rodinu, která vyplní jednu třetinu všech představení Aerial Ethereal, je opravdu náročný bejt v něčem nejlepší nebo nejhorší Kotova.

Cirkus je rodina. Většina z nás to myslí doslova.

Tenhle e-mail pravděpodobně zpečetil můj titul coby nejméně oblíbenýho. A navíc už mám dvacet let.

Hele, já tu firemní hierarchii chápu moc dobře. Marc je zakladatelem celý společnosti Aerial Ethereal, a s umělci, kromě pracovních mailů, skoro žádnej kontakt nemá. Osobní setkání dělá jen v případě, že má výborný zprávy (dlouhodobý smlouvy) nebo naopak zprávy, který jsou úplně na hovno (když se poškozují standardy společnosti).

Já se s ním setkal dvakrát.

Pochopitelně z těch hroznejch důvodů.

Osud umělce leží v několika rukou, ale ta od Marca Duvala je nejdůležitější. Psát mail přímo jemu, je jako stěžovat si přímo u Boha. Mohl by mě klidně na místě vyhodit.

Do hajzlu, kdyby Nik věděl, že jsem to poslal…

Vjel jsem si rukou do tmavě hnědých vlasů a v panice si uvědomil, že jsem do nový sezóny vkročil levou nohou. Není to tak, že bych se aktivně snažil chovat „dobře“ – spíš jsem někde mezi „v pořádku“ a „průměrným“, ale nikdy ne nejhorší.

(Co na to říct? Jmenuju se Luka Kotova. Jsem nezodpovědnej blbeček. Díky za váš čas a teď mi dejte pokoj.)

Vyjel jsem výtahem Masquarade do patra. Sám. Čísla stoupala výš a výš, až se zastavila.

42. poschodí. Dveře se otevřely.

Přeplněný krabice, průhledný plastový koše, lampy, koberce a další věci do domácnosti plnily hotelovou chodbu. Z otevřenejch dveří vycházely hlasy. Lidi spěchali a v náručí měli tolik sraček, kolik mohli popadnout, protože žádnej vozík by se přes tu katastrofu ležící na chodbě stejně nedostal.

Překročil jsem buben a něco, co vypadalo jako prázdný akvárium. Když jsem se sklonil pod věšákem, podíval jsem se na svůj pokoj na konci chodby.

Před dveřmi jsou naskládaný kartonový krabice a na boku mají napsáno Timo.

Z ničeho nic mě zasáhla realita.

Musíme se přestěhovat.

Pokud naši budoucnost neobjasnil ten e-mail, pak to udělala apokalyptická chodba a krabice mýho mladšího bratra.

Aerial Ethereal svým umělcům vždycky poskytovala ubytování na 42. a 43. poschodí The Masquarade. Že nám vzali celý jedno podlaží, je další kopanec do břicha a prdele. AE má nad našimi životy neskutečnou kontrolu.

Můžou změnit cokoliv, bez varování.

Máme jen naše smlouvy a ty taky trvají většinou jen rok. Pak se přepíšou. Naše životy jsou v neustálý nejistotě, a i když cirkus miluju – tenhle aspekt mě nikdy nepřestane rozčilovat.

S těžkým povzdechem jsem proklouzl pootevřenejma dveřma.

Je to typický dvoupokojový, moderní hotelový apartmán: elegantní černý a bílý nábytek, okna až k podlaze, který maj z jedný strany výhled na gigantickej Vegaskej bazén. Po třech letech bydlení měl obývák svou vlastní osobnost.

Stará deka basketbalovýho týmu New York Knicks a malý koberec jsou pryč. Stěny, na kterejch bývaly plakáty West Side Story a Bídníků jsou teď prázdný.

Timo už sbalil magnetky ve tvaru kaktusů, které na sobě měly napsáno nebodej do ostatních, moji skleněnou mísu s jelly beans a jeho keramický tácky Warhol.

Otočil jsem se zleva doprava a pustily se do mě smíšený emoce. Cukly mi rty, tak jsem zatnul čelist, a když jsem tvrdě polknul, poskočil mi ohryzek.

Jsem rád, že Timo balil, abych to nemusel dělat já, ale hlavně mi nedělá dobře, že zmizely všechny moje sračky. A není to tak, že bych se ještě nikdy nestěhoval.

Dělal jsem to.

Za život už několikrát.

Ale už nějakou dobu jsem měl pocit, že tady zapouštím kořeny.

Je to jedno zkurvený patro, připomněl jsem si, a znovu vjel rukou do vlasů. Jedno patro. O nic nejde. Rodina mě bere jako toho Kotovu „který se smíří“ a většinou to tak je.

Smířím se i s tímhle. Smířím se se vším.

To neznamená, že z toho nemám uzel v žaludku. To neznamená, že jsem necitlivej, i když tomu někteří bratranci věří. Prostě to znamená, že nebudu fňukat ani se vztekat.

Rychle jsem přešel kolem čisté kuchyně do svý ložnice. Když jsem vešel, okamžitě jsem viděl svou šestnáctiletou sestru.

Katya nakukovala pod rám mojí dřevěný postele. Když jsem zabouchl dveře, vzhlédla. Dlouhý, rovný hnědý vlasy se přilepily na její přehnaně růžový lesklý rty.

Zamračil jsem se na svou mladší sestru. Odkdy nosí make-up během týdne?

Její velký oči se ještě rozšířily. „Do háje,“ řekla a držela v ruce… to vážně?

Povzdechl jsem si. Měla v ruce černý pytel na odpadky, který byl už z poloviny plnej.

„Byl to Timův nápad.“ Katya se zvedla z podlahy, je hubená a vysoká jako balerína, ale má prominentní a éterické rysy: velký oči, výrazný uši a plný rty. „Říkal, že ti nebude vadit, když ti sbalím.“

Nevadí mi to.

Ale znepokojuje mě, že pověřil Katyu, aby moje věci vyházela. Jde o tohle: Katya i Timo jsou mi blízcí – tak jak to u sourozenců bývá – ale pořád nemají šajna, čeho se zbavit prostě nemůžu.

(Například od mého kaktusu ať se radši drží dál.)

„Mohl bys něco říct?“ zeptala se. „Tváříš se… smutně.“

„Nejsem smutný,“ odsekl jsem chladně. „Jen příště nevyhazuj moje sračky, aniž by ses zeptala, Kat.“

Pytel s odpadky z ničeho nic pustila, jako by to bylo něco toxickýho. „Už to neudělám. Slibuju.“ Přes její mladou tvář se přehnala provinilost.

Moje rysy se téměř okamžitě zjemnily a přikývl jsem. Kat respektuje moje soukromí víc, než kdo jinej. Pokaždý, když se náš starší bratr Nikolai snaží prohledávat moje věci, to ona říká: prostě Lukovi věř, Niku. Proč by ses chtěl hrabat v jeho tašce do tělocvičny?

Zeptal jsem se, „kde je Timo?“

Ukázala prstem k šatně.

Prošel jsem kolem otevřený krabice, ve který bylo naházený moje oblečení: plno věcí do tělocvičny, jednoduchý trička bez potisku, džíny a baseballový kšiltovky. Nic křiklavýho ani provokativního.

Došel jsem ke dveřím a otevřel je dokořán. Můj pohled okamžitě dopadl na zadní část hlavy mýho bratra, která se zvedala do rytmu hudby. Má sluchátka a song není slyšet.

Timo je po kolena v kopě krabic na boty, sněžítek a taky, pokud mám být úplně upřímnej, dalších zbytečností s tématikou Vegas, který nemaj svý místo ani jméno.

Je to jen bordel.

To klidně přiznám.

Timo se přehrabal krabicí na boty, aniž by si mě všiml a po pečlivém prohledání obrátil obsah krabice do pytle na odpadky.

„Timo,“ zařval jsem dost hlasitě, aby se otočil.

Vedle jeho štíhlý, atletický figury se kupí krabice, ale podařilo se mu vyplazit ven. Z charismatický tváře si sčesal prameny jeho zpocených a rozcuchaných tmavých vlasů. Je sice jen o rok a půl mladší, ale já jsem o pár centimetrů vyšší.

Jeho šedý oči září jako sto wattová žárovka a má neuvěřitelně nakažlivej úsměv. Skoro jsem zapomněl, že jsem podrážděnej.

Timo si vytáhl z ucha jedno sluchátko, ze kterýho se rozléhala písnička. „Čus, Luko.“ Pak vytáhl kabel z telefonu a hudba se rozezněla nahlas. Timo začal kývat hlavou do rytmu a hýbal se v harmonii, zatímco čekal, až se k jeho tanci připojím.

Moje tělo po rytmech prahne jako zvíře toužící po nekonečným poli ke sprintu, k běhu.

Je pro mě nepřirozený netancovat. Nevím proč, ale přinutit tělo k poslušnosti a nehýbat se, to chce velký úsilí.

Timo si musel všimnout, že je se mnou něco špatně, protože hudbu ztišil. Jeho černá náušnice ve tvaru kříže se rozkývala, když strčil telefon do kapsy jeho kraťas. Na sobě má koženou bundu a pod ní nic – Timo je ten typ člověka, kterýho chce znát každej. Fascinující. Působivý.

Já jsem stín jeho neustálýho světla.

(Ale nelitujte mě.) Jsem vděčnej, že můžu stát vedle Tima. I jako jeho stín. Až tak ho miluju.

Trhl jsem bradou k odpadkům. „Vole, co to má být?“

Timo si mě divně prohlídl. „Bordel…?“ Otevřel pusu. „Ty se na mě mračíš?“ Překvapeně se odtáhl dozadu.

„Nemůžeš vyhazovat moje sračky, když se ani nezeptáš.“ Klouby na rukou mi zbělely, když jsem uchopil rám dveří pevněji.

Timo zvedl ruku ke svý hrudi. „Dělám laskavost nám oběma. Nečetl jsi e-mail AE—tak ne, to beru zpátky, je jasné, žes to přešel. A to je taky důvod, proč nepanikaříš.“ Odhodil tašku s odpadky za mě, a když dopadla na moji postel, ozvalo se cinkání skla.

„O čem to mluvíš?“ Nevytáhl jsem mobil, abych zkontroloval e-maily. Věřil jsem, že mě zasvětí Timo.

Zvedl obočí. „Musíme se odstěhovat do páté hodiny, nebo nám napaří litr pokutu.“

„Do prdele,“ zaúpěl jsem.

„Přesně tak, bratře, jsme v prdeli. Aerial Ethereal tohle myslí vážně.“ Obešel mě a bez námahy se posadil na moji komodu.

Otočil jsem se, ale dveře svýho šatníku jsem ještě nepustil. Na zemi Katya skládala moje oblečení a opatrně ho pokládala do krabic.

Naše platy nejsou tak vysoký, ale stejně tady nikdo není kvůli peněz. Děláme to kvůli umění, a abychom byli blíž rodině.

A já doslova a do písmene neumím dělat nic jinýho. Moje výchova směřovala k tomuhle. Jen k tomuhle.

Timo zachytil můj pohled. „Můžeš mi dát sto dolarů a já to skočím rozmnožit do kasina. Koupím nám čas navíc.“

„Ne,“ zamítl jsem rychle. Je schopnej sedět u stolů v kasinu celej den, a i když často vyhrává, někdy naopak prohraje. Na hazard jsem mu nedal peníze už víc jak rok.

„Kat?“ zeptal se Timo a vystrčil dolní ret.

„Už si nemůžu dovolit půjčovat ti peníze,“ řekla a znělo to nacvičeně.

Timo a já jsme si vyměnili zmatenej pohled.

Já se zeptal dřív. „Proč ne?“

„Šetřím si.“ Našim pohledům se vyhnula tím, že se věnovala skládání trička. „Je to soukromé, tak se neptejte.“

„Au.“ Timo hrál, že mu to ublížilo, ale je jasný, že je na tom něco pravda.

Myslel jsem, že jsem si blízcí, chtěl jsem říct, ale sám v sobě držím tajemství větší, než si kdokoli z nich umí představit.

Zahrnuje dívku.

Skoro jsem zavřel oči a zařval sám na sebe, nemysli na ni. Jen na ni, kurva, nemysli.

Takže jsem po její větě zůstal mlčet. Nakonec sama napjaté ticho prolomila. „Je mi šestnáct,“ řekla, jako bychom snad zapomněli. „Jsem žena.“

„To jsou mi novinky,“ zamumlal Timo.

A já se nechytám.

Katya si povzdechla. „Tomu byste nerozuměli.“

„Fajn,“ řekl jsem zmateně. V naší profesi a rodině je poměr mužů a žen značně nevyrovnanej. Nejsem moc dobrej v matice, ale jsou tu v podstatě samí chlapi. Někdy opravdu nerozumím potřebám mé mladší sestry.

Odstoupil jsem od šatníku a popadl svoji kšiltovku Knicks z krabice a nasadil si ji kšiltem dozadu. Moji mladší sourozenci mě pozorovali, když jsem si sedl na matraci.

„Co se ještě musí sbalit?“ zeptal jsem se Tima.

„Hlavně tvůj šatník.“ Držel můj pohled a proběhlo mezi námi tisíc nepříjemných slov. Nesnáším každý z nich, protože je to o těch sračkách, který jsem do toho šatníku nacpal. „Víš—”

„Neříkej to,“ skočil jsem mu do řeči.

Naklonil hlavu na stranu. „Chtěl jsem jen říct, že jsem všechny tvoje Broadway plakáty schoval do tuby.“

(No tak mám rád sport, hlavně basketball, a Broadway. To je toho, pokud se chce někdo smát nebo mi říkat suchar, ať táhne, nalevo jsou dveře.)

Timo dodal, „postaral jsem se o ně líp, než o svoje vlastní filmové plakáty.“

„Jo, super,“ řekl jsem ležérně. Zatímco já svoje plakáty na zeď lepil, Timo si oblíbené cizojazyčné filmové plakáty rámoval. La Belle et la Bête a The Red Shoes jsou za sklem.

Timo na mě čuměl. „Zalepil jsem ti ten roh Chicaga – a ty víš, jak moc se mi ten plakát nelíbí.“

Katya začala mimo tón zpívat All that jazz. Postavila se na moji stranu a Timo si přitiskl dlaň na srdce a svalil se zády na komodu. Lapal po dechu.

„Teď jsi mi smrtelně ublížila, sestro,“ předstíral, že se dusí a umírá, což zahrál tak dobře, jak to nezvládne většina lidí.

Koutky úst se mi zvedly.

Je těžký se na ně zlobit. Za cokoliv. Když jsem kopl teniskou do tašky na odpadky, s hraním přestal a místo toho mě oba pozorovali.

Timo se přetočil na stranu, opřel si hlavu o ruku a popadl sněžítko se Santa Clausem z tašky, na jehož dnu byla cenovka.

„Technicky vzato,“ začal – neříkej to. „Tohle ani nejsou tvoje věci.“ Zatřásl koulí a ve sklenici se zvedla falešná sněhová přeháňka.

Moje svaly se dostaly do křeče a zíral jsem do prázdna. Většina obchodů nechá cenovku na zboží i potom, co si ho někdo koupí. Ale já si tu věc nekoupil.

Nekoupil jsem nic z toho.

Timo se posadil, opřel se o zeď a ruku se sněžítkem nechal klesnout dolů. Jak můj bratr, tak má sestra ví, že mám v pokoji plno zbytečnejch, kradenejch blbostí.

Znovu jsem si změřil bratrův vědoucí pohled a promluvil pohledem: jako bys snad sám neměl problémy.

Jeho odpověď: tohle není o mně.

Katya těkala pohledem mezi námi a věděla, že jeden z nás brzy vybuchne.

Hele, většinou si stěžujeme navzájem na špatný den v práci, na problémy, na osobní sračky. Protože víme jistě, že to nevykecá dál.

Jsem na pracovišti, kde se každej zná. Aerial Ethereal má v každým představení zhruba 50 až 100 umělců a drby se dostanou ke všem.

Katya neutajila ani svou první menstruaci. Naši bratranci (všichni mužskýho pohlaví) jí do hodiny poslali krabice tamponů a vložek.

Navíc jsem nikdy nechodil na normální střední školu. Aerial Ethereal pro nezletilý umělce najímá doučovatele, který se jim věnujou mezi představeními a tréninky, ale i tak se vsadím, že jsou tady stejné drbny, jako na chodbách střední školy nebo ve vysokoškolským kampusu.

Kat si nás naposledy prohlídla a pak se postavila. „Zajdu sbalit věci z ledničky.“

Největší hádky začínají, když se dva z nás spolčí proti třetímu, takže se Kat sama ochotně z téhle konfrontace stáhla.

Ani já nemám rád, když se ocitne uprostřed.

Vzpomínáte, jak jsem řekl, že je tady Kotových jak nasraných? Tak v naší generaci je Kat jediná Kotova holka – což znamená, že je tisíckrát obalena bublinkovou fólii a chráněná námi všemi.

„Co tvůj pokoj?“ zeptal jsem se, když došla ke dveřím. Kat bydlí s naším starším bratrem, Nikolaiem a vzhledem k tomu, že je stále nezletilá, je jejím zákonným zástupcem.

Býval zákonnej zástupce nás všech.

„Přestěhovali jsme se už před několika hodinami,“ řekla.

(No samozřejmě.)

Nik by do poslední chvíle na žádnej termín Aerial Ethereal nečekal, a Timo pravděpodobně taky strávil hodiny tím, že se snažil uklidit tohle místo.

Můj malý bratr je jeden z nejprofesionálnějších umělců na tomhle místě. Na zkoušky a schůze chodí vždycky včas. Na tréninku zůstává déle a nikdy by neposlal Marcovi Duvalovi mail, ve kterým by jeho rozhodnutí v podstatě označil za sračku.

Jakmile Katya zavřela dveře, Timo řekl, „slíbil jsi, že to nezačneš hromadit.“

„Ty vole.“ Ztěžka jsem povzdychl. „Nehromadím to. Nemám k těm věcem žádnou citovou vazbu. Většinu můžeš vyhodit.“

(Všechno, až na ty věci, které mi připomínají ji – jsou tím jediným, co mi zbylo.)

Chci mu to říct, tak moc, že to bolí, chci se přiznat a povykládat mu o tom, co mě tíží už roky.

Ale dělám to, co je třeba.

Odsunu ji stranou. A snažím se zapomenout.

A přesto se jí stále držím.

Timo se snažil udržet sněhovou kouli na ohnutým koleně. V plynulé ruštině řekl, „jen si o tebe dělám starosti.“

Stejným jazykem jsem řekl, „to nemusíš.“

Nechal sněžítko sklouznout do tašky s odpadky. „Luko…“

„Tyhle sračky si musím vyřešit sám, dobře?“ Zlobím se, protože nechci, aby si všimli, jak moc v poslední době kradu. Přál bych si, abych ty věci vyhodil už před lety, ale všechno odkládám. Prostě to odsunu v hlavě stranou a snažím se na to nemyslet.

To je můj život.

Pomyslný šuplíky v mý hlavě plním všemožnýma sračkama a pak předstírám, že neexistují. Že mě pak netíží na hrudi jako padesáti tunový slon.

Timo si opřel hlavu o stěnu. „Rád se soustředím na tvoji taktiku Robina Hooda. Dost to pomáhá, abych nemusel myslet na ten problém s novým pokojem, a na to, že mám život kompletně v prdeli.“

Odkopl jsem tašku z cesty. „Tvůj život není kompletně v prdeli.“

Timo se krátce zasmál. „Ty, Luko, jsi ten nejlepší spolubydlící na světě. Je ti jedno, když se vracím pozdě nebo pouštím hudbu nahlas. Nezajímá tě, že si přivedu přítele a pak s ním hlasitě šukám. Myslím to vážně, nasrat tě zabere spoustu práce.“ Odmlčel se, jako by chtěl dodat, a když jsem tě dneska viděl nasraného, vyděsilo mě to.

Otočil jsem baseballovou čepici na hlavě tak, abych měl kšilt vepředu.

V poslední době mám pocit, že nad Společností ztrácím veškerou kontrolu. Já ji nikdy moc neměl, ale nějakou dobu jsem si to zdařile nalhával.

„Od nynějška,“ pokračoval Timo, „můj nový spolubydlící nebude tak super, jako jsi ty.“ (Nápodobně, Timo.)

Podíval jsem se na něj. „Od nynějška?“

„Johna sere, když to říkám.“ Široce se usmál, magnetické zazubení, které přiměje dospělé muže a ženy k úctyhodnému úklonu.

Zavrtěl jsem hlavou. Od nynějška. „Nemyslím si, že to slovo používáš správně.“ Ale možná jo. Já vlastně nevím.

„V tom je ta krása,“ řekl Timo klidně. „Od nynějška ho teda budu používat, kdy se mi zachce.“

Usmál jsem se a trochu tíhy ze mě spadlo prostě tím, že jsem s ním mluvil. Má podobnej efekt na většinu lidí.

Když se mezi námi usadilo ticho, prohlídli jsme si vyprázdněnou místnost a odpadkový pytle. Polovina mýho života je plná odpadků. Ta druhá polovina plná nutností. Problém je vyznat se v tom, co patří kam.

Devatenáct let bydlení s Timem. To je pryč.

Ukončil to jeden zkurvenej e-mail.

„S kým teď budeš bydlet?“ zeptal jsem se.

Poškrábal se na hravě a jeho obličej trochu zbledl. „Řeknu ti to později.“

Timo neměl žádný nepřátele. Zatímco já jsem Nejméně Oblíbenej Kotova, on je bezpochyby ten Nejoblíbenější. Loni o něm Marc Duval řekl, že je „personifikovaný život a mládí“ – a s nikým z Aerial Ethereal nespal, takže kolem něj žádné drama není.

„Ok,“ řekl jsem. Nebudu ho nutit, protože se sám otevře, až uzná za vhodné.

Timo kývl. „Co ty?“

Vklouzl jsem rukou do kapsy a vytáhl zmačkanej dopis z personálního. Podal jsem ho Timovi, já už ho četl stokrát.

Umělci přiřazení do místnosti 4303

L. Kotova

D. Kotova

Z. Li

B. Wright

To poslední jméno – B. Wright – rozhodí moje srdce pokaždý tak, že úplně zastaví. Není to dobrej pocit. Bez ohledu na to, že bych si přál opak.

Její jméno tak blízko mýho, to je prostě špatně.