TTS - EPILOG

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Děkuji všem nadšeným čtenářkám série Cassie Palmer. 6. díl skončil a věřte tomu, já sama tuto sérii miluji a kdyby to šlo, hned se pustím do dalšího dílu. Jak asi víte, překládám z němčiny, takže jsem závislá na překladu ze strany našich západních sousedů :D Bohužel, vzhledem k tomu, že sedmý díl vyšel v originále už v r. 2015 a dosud není do němčiny přeložen, sérii asi potkal stejný osud jako u nás. Takže pokud se nenajde nějaká dobrá duše, která by pokračovala v překladech z angličtiny, s Cassie jsme šestým dílem skončily. Pro čtenářky Nočního prince mám dobrou zprávu :-) Intenzivně pracuji na Vladovi 4 :-)
Mirus

Když jsem je znovu otevřela, uviděla jsem u sebe sedět blonďatého démona.

Prudce jsem se posadila a chytila ho dřív, než jsem ten třídílný, šedý, formální oblek rozeznala, ty řídké blonďaté vlasy a ďolíček na bradě – typický znak prázdné masky, takže to ulehčovalo předstírat, že je ta tvář pravá. Adra, pomyslela jsem si a pohlédla do lhostejných, šedých očí.

„Takže jsem nakonec přece jenom skončila v pekle?“, zavrčela jsem odporem.

Usmál se. A nakonec se zřejmě rozhodl, že se může klidně rozesmát.

„Myslím, že se můžete uklidnit,“ sdělil mi důvěrně, když jsem se zhroutila zpět na polštáře. „Neznám jim moc, kdo by se dobrovolně přihlásil, že vás převezmou.“

Polkla jsem, protože jsem měla chlupatý jazyk. A zamrkala na něco, co byla buď zatraceně dobrá iluze až po růžový flek na koberci od sklenice vína, kterou jsem vylila před týdnem – nebo to byl můj pokoj, ve Vegas. Nevěděla jsem, proč by měl na mě někdo mrhat tak dokonalou iluzí.

„Proč tu jste?“, zeptala jsem se. „Proč tu jsem já?“

„Jste tu proto, že jsme vás vytáhli v tom okamžiku, kdy se vaše kouzlo zhroutilo. Bylo to dost natěsno. Na okamžik jsme si mysleli, že už se nám to nepodaří.“

„Vy jste mě vytáhli,“ opakovala jsem, protože to nedávalo moc smysl.

Přikývl.

„Ale…“ Nakrčila jsem čelo a snažila se myslet i skrz tu monstrózní migrénu, co mi bušila ve spáncích. „Odkud jste věděli…“

„Že potřebujete pomoc?“, zeptal se, opřel se dozadu a překřížil nohy. „To mělo něco společného k tím Seidr-kouzlem, které spletla vaše matka.“

„Co?“

„To kouzlo, které použila, aby s námi mohla mluvit. Je to kouzlo, které používali bohové, když spolu komunikovali. Vytváří iluzi, které se mohou zúčastnit, podobně jako je virtuální konferenční místnost. Přiznávám, že si nemyslím, že by ho někdo využil i jako komunikaci skrz čas, ale na druhou stranu… vždycky byla chytrá.“

„Ach ano?“, zeptala jsem se drsně. Protože jsem se rozhodla, že mi to bylo jedno.

„No, je to velmi staré kouzlo. Velmi vzácné kouzlo, když jsou teď bohové pryč. Dnes už jen málo lidí ví, jak se dá splést… nebo jak se dá ukončit.“

Chvíli mi to trvalo, ale poté jsem pochopila. „Vy jste mě sledoval.“

„Tak nějak.“ Aspoň se to nesnažil zamluvit. „Když jste byla v sále Rady, všimli jsme si existence několika Seidr-kouzel, které vedly k vaší mysli. O těch jste zřejmě nic nevěděla, a stejně tak málo jste si dělala starosti s tím, jak je uzavřít.“

„Vícero…“ Najednou mi pár věcí dávalo smysl. „Mircea a Jules.“

„Co se týče toho upíra, nevím. První pouto bylo skoro uzavřeno; ani my jsme ho nedokázali sledovat, aniž bychom vás zranili.“

Mircea, pomyslela jsem si nabručeně. Měl mentální dary, o kterých nemluvil, ale které se nedaly přehlédnout. Nevěděla jsem, kam až sahaly, ale možná… možná jeho schopnosti stačily, aby mohl chránit sám sebe. Možná to byl také ten důvod, proč už najednou nebyl k zastižení. Muselo být samo o sobě dost hrozné zjistit, že vlastní přítelkyně je poloviční bohyně, natož že někdo dokáže sledovat jeho mozek.

Mircea by vyletěl z kůže, pomyslela jsem si omámeně.

„Ale to druhé spojení,“ pokračoval Adra. „No, jste spojená s člověkem jménem Jules. Díky vám měl v poslední době dost nepříjemné sny.“

To bych se vsadila.

„Takže mezi okamžikem, kdy mě má matka ve svém domě očarovala prvním kouzlem a momentem, kdy jsem předstoupila před Radu, je časové období, ve kterém mou mysl navštívili jiní, aniž bych o tom věděla?“

„Tak to vypadá. Zajímalo by mě, proč vás vaše matka o tom kouzlu, které plánovala použít, neinformovala lépe, ale… myslím, že to vím. Nikdy jsme si nemysleli, že by někdo nechal takto otevřené linie dobrovolně, když i jen jedna představuje určité riziko. Proto nás nenapadlo, že vás zřejmě nikdo o působení toho kouzla nepoučil, a díky tomu také nebudete vědět, jak ta spojení uzavřít.“

„Ale cítila jsem, jak se to kouzlo… Cítila jsem úlevu…“

„Z toho, že vaše matka a mnozí z Rady opustili vaši mysl, a že s vámi zůstalo jen pár z nás. Tíha tam byla pořád, ale jen s pár spolucestujícími, kteří komunikovali, byla menší. Po moci, kterou jste byla předtím přinucena kanalizovat, to musela být úleva.“

Zamračila jsem se na něj. „Co jste si od toho slibovali? Že objevíte, jaký druh pomsty plánuji?“

Povzdechl si. „Cassandro – mohu vám říkat Cassandro?“

„Ne!“

Znovu si povzdechl. „Zřejmě jsme špatně začali. Dalo by se to tak říct?“

„Špatně začali…“ Jen jsem na něj zírala.

„Jsem si jistý, že to tak je,“ řekl a vzhlédl, jakoby hledal nějaké potvrzení. „Ano, ano, tak by se to dalo říct.“

„To se nedá…“

„Ale musíte pochopit naše dilema. Ares a ti ostatní bohové aktivně pracují na svém návratu na Zemi, něco, co mnozí z nás chtějí co nejvíc utajit, abychom zabránili všeobecné panice. Ale vy jste tomu nejen zabránila, dokonce jste se objevila před Radou a žádala jste o armádu.“

„Má matka chtěla…“

„Ano, a to je ten problém, že? Otevřeně řečeno, kdybych měl mít na výběr mezi Arem a Artemis, tak bychom dali přednost tomu prvnímu. Jeho schopnosti jsou strach nahánějící, ale jeho možnosti pohybu v pekle jsou omezené. Jeho návrat by nám poskytl čas přemýšlet o… extrémních opatření. Návrat vaší matky by nám to neumožnil.“

„Tak jste zabili Pritkina.“

„Vypadalo to jako dobrý nápad. Ať už jste měla v úmyslu pomoci vaší matce k její dřívější moci nebo vládnout na jejím místě, potřebovala byste k tomu inkuba. Jen někteří z nás jsou schopní přenášet moc jako on, a Rosierův odpor k vaší matce je všeobecně znám. Myslím, že by raději zemřel, než aby jí pomohl vrátit se ke své bývalé síle. Co se týkalo Pritkina, tak jsme si nebyli jistí. A už vůbec ne, co se týkalo vás.“

„Takže jste mě sledovali.“

„Chtěli jsme vědět, co byste udělala, kdybychom vás o něj obrali. Někteří ze členů Rady se kromě toho zasazovali i za vaši smrt. Ale ostatním z nás to nepřišlo jako… chytré… Bohové se snažili vrátit, a vy máte zkušenost, jak se jim postavit. Potřebovali jsme víc informací.“

„Jako jaké?“

„Chtěli jsme vědět, co byste bez inkuba dělala. Snažila byste se najít někoho dalšího, kdo by byl dostatečně silný, aby ho nahradil? Navštívila byste znovu svou matku a naplánovala s ní něco nového? Nebo byste šla ke svému neznámému komplicovi a vytvořila novou strategii? Co byste udělala?“

„Vy víte, co jsem udělala!“

„Ano. Víme to. A poprvé za mnoho a mnoho let, víc, než dokážu spočítat, přiznávám… že jsem pocítil úžas.“

Nic jsem neříkala. Jen jsem si přála, aby šel pryč. Ale staří démoni si očividně chodí, kam chtějí.

„Nejdřív jsme to nechápali,“ pokračoval a zněl přitom lehce překvapeně. „Mysleli jsme, že skočíte pryč, když čarodějky odešly. Mysleli jsme, že se jen snažíte o efekt. Je to ten správný výraz?“

„Podívejte se do slovníku,“ odsekla jsem hrubě a přehodila nohy přes okraj postele.

„Ale pak, když jste ne… když jsme pochopili, že to neuděláte, ani kvůli tomu, abyste se zachránila… napadlo nás, že jsme možná byli příliš cyničtí. Že jsme nezakalkulovali, že ne každý myslí jako my.“

K takovému prozření nemohl dojít za jeden den, pomyslela jsem si, zatímco mě srdce bolelo. Jakoby část mého já byla vyříznuta a lapala po dechu na zemi. Chtěla jsem křičet, chtěla jsem házet kolem sebe věcmi. Chtěla jsem brečet a nikdy nepřestat. Chtěla jsem, aby zmizel, abych se mohla srolovat do klubíčka a plavat ve své bolesti.

„Ještě něco?“, zachrčela jsem.

„Ano. Chtěl jsem… chtěli jsme vám dát toto.“ Podával mi něco, co vypadalo jako peněženka z hadí kůže, ale asi nebyla. Něco z ní vytáhl.

Byl to kus papíru. Linkovaný papír z poznámkového bloku, který vypadal na prastarého démona trochu nevkusně, ale to mě nezajímalo. Protože všechno, co na něm bylo k vidění, byla změť nesrozumitelných škrábanců.

„Co to je?“, zeptala jsem se a zvažovala, že ten papír roztrhám.

„Proti kouzlo.“

Nechápavě jsem hleděla na ty poznámky, a poté zase na něj. Nevím, co viděl v mém obličeji, ale nějakou dobu ho zkoumal. A poté se lehce usmál.

„To je to, co jsem měl na mysli. To je to, co jsem… nezapočítal.“

Nic jsem nechápala. „Proč to děláte?“

„Rada považovala za nemožné, že by se osoba, která by se chtěla zmocnit vlády nad vesmírem, svého úmyslu vzdala, natož aby položila život,“ řekl mi jemně. „A sice za bytosti, pro které by neměla ani žádné využití.“

„Pak… je toto pravé?“ Hleděla jsem na ten kousek papíru v ruce a srdce se mi rozbušilo.

„Ano, je to pravé. Jestli ho dokážete najít dřív, než se kletba dokončí, tak ho dokážete zachránit. Ale varuji vás – nebude to jednoduché. Kouzlo, které jsme použili, bylo kdysi navrženo proto, aby zabránilo použití vaší moci. Jeho duše bude putovat jen jednou a už nikdy více skrz každý rok jeho života. Poté sice můžete použít své schopnosti, abyste skočila vždy do toho samého okamžiku, ale už ho tam nenajdete.“

Svírala jsem ten papír a slyšela, jak mi zašustil v pěsti. „Ale… já to nedokážu přečíst.“

„Je napsán v jednom velmi starém jazyce; je jen pár, kteří ho dokážou přečíst. Naštěstí by byl jeden z nich potěšen, pokud by vás mohl doprovázet.“

„Potěšen,“ není to slovo, které bych použil,“ ozval se nějaký hlas kousavě. Těsně předtím, než mě něco zasáhlo na břicha.

Byl to batoh. A muž, který držel v ruce úplně stejný batoh, byl…

„A do prdele.“

„Cítím se úplně stejně,“ zasyčel Rosier. „Teď se oblékněte. Utíká nám čas.“

„Je v tom oblečení?“, zeptala jsem se.

„Ano…“

„Pak se obleču, až tam dorazíme. Kam skáčeme?“

„1880. A měla byste, zatraceně, doufat, že ho tam zastihneme.“

„Proč tam?“

„Kletba se bude během času zrychlovat, děvče! A já si nepřeji courat se tou barbarskou érou jako…“

No, pomyslela jsem si. Ještě stále rád mluví. To bude peklo.

Tak proč jsem se musela usmívat?

Jednou rukou jsem svírala kouzlo, batoh si přehodila přes rameno a chytla Rosiera.

„Držte hubu,“ řekla jsem mu.

A skočila.