TTS - 34. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Když jsme skočili do haly Pýthiina Dvoru, vila byla temná a tichá. Londýn byl sedm hodin před Vegas, což znamenalo, že bylo něco kolem půlnoci, a já nás transportovala zpět v čase, jak daleko jsem mohla. Což moc daleko nebylo, protože nést pět osob mělo svou cenu, a ta byla vysoká.

Klesla jsem na kolena a ze ztráty síly zavrávorala.

„Lady…“

„Je mi dobře,“ řekla jsem Rhee dostatečně ostře, takže rukou ucukla.

Chvíli jsem vyčkala v této pozici a pozorovala, jak mramorová dlažba Agnesiny haly pulzuje a ptala se sama sebe, jestli mi nevypadnou oči z důlků. V nitru jsem nadávala, protože jakmile se můj smysl pro čas ustálil, potvrdilo se mi to, čeho jsem se obávala. Vzhledem k rizikům jsem musela skok ukončit dřív, než jsem původně chtěla…

Zbývalo nám sotva patnáct minut.

Teď opravdu nebyl čas na fňukání, řekla jsem si a vstala.

Místo vypadalo zhruba stejně jako naposledy, co jsem tu byla. Skrz vysoká šikmá neoklasická okna dopadaly pruhy stříbrného světla, které zřejmě přicházelo z pouličních lamp. Bylo tu plno mramoru, trochu obložení, které vypadalo, jakoby bylo z pravého mahagonu a dvě sochy řecky vypadajících žen, které držely poháry. Schodiště – to, na kterém měla Rhea tu vizi, předpokládala jsem – vedlo nahoru.

Nad hlavami nám tiše cinkal lustr. Měla jsem pocit, že je to příliš hlasité. Nic jiného se nehýbalo.

Vůbec mě to neuklidnilo.

Rhea měla zřejmě stejný názor.

„Měly by tu být stráže,“ pronesla s obavou v hlase. „Kruh – neustále tu má nějaké své lidi.“

„Jsou tu,“ potvrdila Evelyn za mnou. Když jsem se otočila, uviděla jsem v blízkosti dveří zhroucenou postavu v koženém kabátě.

Zrovna jsem se chtěla zeptat, jak zemřel, ale poté ho otočila. A už jsem se ptát nepotřebovala. Kůže byla šedá, tenká jako papír a zmačkaná k nepoznání, jelikož maso pod ní bylo z větší části vysušené. Ústa měl zkroucené v němém výkřiku, oči vpadlé do lebky. Z křivého prstu mu spadl prsten a Rhea zalapala po dechu.

„McClaren,“ zašeptala. „Jedna z jeho vnuček… je nová vyvolená…“

„Adeptky,“ zaklela Evelyn. „Doufala jsem, že se Marsden mýlil.“

„Otázkou zůstává, jestli tu ještě jsou?“, ozvala se Beatrice ke slovu.

„Už by tu být neměly.“ To byla Jasmína. „Budovu zničila bomba, žádný útok. Pokud to měly Adeptky v hlavě v pořádku, tak utekly hned poté, co umístily bombu.“

Polkla jsem. Možná, že to přece jen nebyl tak dobrý nápad, vypočítat to tak natěsno. Ale Beatrice o tom byla přesvědčená.

Pouliční lampa svítila skrz okno, světlo se odrazilo od jejích řetězů a zbarvilo jí afro do modra. A zdůraznilo vrásku mezi obočím.

„Tak proč útočit na muže Kruhu? Adeptky už byly uvnitř a mohly se volně pohybovat. Proč by zneškodňovaly hlídky?“

„Jestli si pohrály s ochrannými kouzly, tak byly možná nervózní,“ pronesla Jasmína. „Chtěly je mít z cesty…“

„Apropo, ochranná kouzla, proč jsme žádná nespustily, když jsme právě vešly?“

„Přišly jste spolu se mnou,“ vysvětlila Rhea, ale zněla pochybovačně. „Ale to by mělo jen zamezit tomu, aby se spustil všeobecný alarm. Přesto by tu už měl někdo být, aby se podíval…“

„Proto ty útoky na ochranku,“ řekla Jasmína.

„Na všechny?“, zeptala se Beatrice. „Jak to mohla skupinka nevycvičených děvčat dokázat, ať už s Pýthickou mocí nebo bez ní?“

„Byl to překvapivý útok,“ řekla Evelyn a hrála si se svou hůlkou. „Jinak to být ani nemohlo.“

„A já se ptám znovu, všechny? Víte, jací jsou: Nabručení, nervózní mizerové, každý z nich. A přece…“

„Pojďme jednoduše pro ta děcka,“ navrhla jsem a rozhlédla se. Měla jsem husí kůži. „Kde jsou?“

Nemusela jsem se ptát dvakrát. Rhea se třásla nervozitou, ale teď vyrazila ke schodišti naproti.

„Počkej!“, vykřikla Evelyn a položila mi ruku na paži.

„Už nám zbývá jen patnáct minut,“ dělila jsem jí.

Neodpověděla mi.

„Beatrice.“

Ale malá čarodějka už zvedla svou hůlku. Jeden z malých výklenků, které jsem omylem považovala za prázdná místa ve dřevě, se rozzářil modravým světlem jako stolní lampa. Nechápala jsem smysl, protože jsme přece viděly dostatečně…“

Ale to nebylo nic ve srovnání s tím, když hůl narazila do podlahy a z toho místa vyrazila vlna, šířící se do okolí, která rozvířila prach a valila dál, až odhalila jako místo činu vše, co bylo skryté. Včetně nohou několika mužů podél stěn.

„Nenávidím, když mám pravdu,“ zamumlala Evelyn a strčila do mě směrem ke dveřím. „Běž!“

Místo toho jsem dopadla na zem. Dřevěné obložení se začalo transformovat na těla. Tucty těl. Kouzlo pokračovalo po jejich nohách nahoru a odkrylo tak jejich postavy. Váleční mágové a nikdo z našich, pochopila jsem, zatímco se odlupovali od stěn a začali vrhat kouzla, která se odrážela od štítu, který se Jasmíně podařilo včas vztyčit.

Ale jedno proniklo, o setinu sekundy předtím, než se štít uzavřel. Celá místnost se ponořila do jedovaté zelené. Díky kletbě, kterou jsem ani neviděla, že by ji Evelyn vyslala, nás kouzlo minulo. Evelynina kletba zasáhla útočníka skoro ve stejném okamžiku, co se pohnul. Ale odstřelil stropní okno a spolu s ním větší část vstupních dveří, takže se na náš snesl déšť skla. A nakonec se ochranná kouzla budovy probudila.

„No, děti jsou vzhůru,“ poznamenala Beatrice, když se ke mně Evelyn otočila.

„Zatraceně, jsi hluchá?“, zeptala se ostře.

„Pokud odejdu a objeví se Adeptky, zemřete,“ řekla jsem a tahala za plášť mrtvého válečného mága. Snažila jsem se moc nedýchat, protože byl pokrytý jemným bílým práškem, který se vznášel všude kolem nás, a tahala a tahala, abych se dostala ke kabátu. Tělo v něm se rozpadlo. Ale musela jsem ho mít. Kabáty byly začarovány tak, aby odolaly útokům, a já útok očekávala, pokud jsem ovšem neměla víc štěstí, než obvykle.

„Slyšela jsi Zaru,“ řekla Evelyn. „Pravděpodobně už jsou dávno pryč!“

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že myslí čarodějku, kterou jsem pojmenovala Jasmína. „A když ne? Možná jste dobré…“

„Jsme víc než dobré.“

„Ale nemůžete bojovat proti někomu, kdo dokáže manipulovat s časem!“

Nadechla se k odpovědi, ale štít se roztříštil, když ho zasáhlo tucet kouzel najednou. A poté Beatrice pozvedla svou hůl znovu. Tentokrát se zaleskl jiný výklenek, a to krvavě rudě. A najednou se všechna světla rozprskla a na zem začaly padat střepy a po stěnách se plazil oheň.

„Pěkný salónní trik, stařeno,“ poznamenal mág a chytil ji.

Hůl opět klesla.

A z každého světla vystřelily proudy ohně, vyřezaly do vzduchu pentagram z ohně a propíchly půl tuctu mágů.

„Těšilo mě, že se vám to líbilo,“ odvětila, když se jí muž zhroutil k nohám.

Ale i když tím vyčistila bezprostřední okolí, na víc to nestačilo. Protože teď k nám běželi mágové ze všech stran. Vynořovali se z místnosti, kde se ukrývali, protože zřejmě netušili, kudy přijdeme. Ale teď už to věděli, a my museli…

Znovu na zem!

Zara zamumlala něco tichého a zlověstného, a když vybuchla všechna okna, čarodějky mě strhly s sebou na zem. Závěsy se nafoukly zevnitř a poté se utrhly úplně a vlály místností a něco, co znělo a bylo cítit jako hurikán, řvalo celým domem. Zrcadla pukla, lustr se houpal sem a tam jako šílený a sochy se převrhly na zem. Půl tuctu mágů, kteří své štíty nestihli vztyčit, létali vzduchem. Ale jiní si prostě jen trpělivě dřepěli ve svých ochranných bublinách.

Protože, no jasně…

Nevěřila jsem, že by byla schopná to udržet příliš dlouho.

„Jestli už umístily bomby, tak tu nejsou,“ zařvala Evelyn přes dunění bouře. „Tohle byla zřejmě past. Ten staroch měl pravdu – jsou tu kvůli vám!“

„Také jste měla pravdu,“ zafuněla jsem, zatímco jsem se ještě stále snažila vyprostit mágův kabát. „Jsou připravení zabít několik tuctů dětí jen proto, aby se dostali ke mně.“

Evelyn zaklela. „Nemohu vás ochraňovat a zároveň pomáhat děvčatům, a vy se nemůžete postavit všem najednou.“

„Tak mě neochraňujte,“ odvětila jsem, když vítr utichl a kabát se s nechutným zvukem uvolnil.

Okolo se ozvalo lupání štítů a mágové opět vyskočili na nohy. Za chvíli nás převálcují a čarodějky nemohly házet současně kouzla a udržovat štít. Pustit si hromadu válečných mágů k tělu nebylo moudré. Ani ne moudřejší než to, co jsem měla v úmyslu já, pomyslela jsem si, chytila jsem všechny tři čarodějky a přenesla se na místo, kde se krčila Rhea. Bylo to na půli cesty nahoru a kolem ní se třepotala tenká bublina jejího štítu.

A poté se kompletně zhroutil, když ho zasáhl purpurový blesk. Vrhla jsem se na ni. Kabát nás zakrýval obě, ale nestačilo to. Zasáhl nás další a ať už očarovaný nebo ne, kabát zestárl spolu se svým nositelem. Něco mě švihlo přes záda, tenká linie ohně přímo po zádovém švu a já křičela ještě během skoku.

Přistáli jsme na hromadě mágů nahoře na schodišti, mágů, kteří byli teď, když se hurikán uklidnil na stadium tropické bouře, na cestě dolů.

A tak když jsme na ně dopadly, tak klopýtali a padali. V Rheině případě doslova. Část sukně jejích šatů se spojila s těžkým koženým kabátem jednoho mága. Zatáhla za ni a on vykřikl. Zatáhla silněji. Poté ji chytil jeden mág a odstrčil ji stranou…

A noha toho muže se v místě stehna utrhla.

Protože maso a kosti nereagují dobře na to, když je zaškrtí pořádně silný kus látky. Všude kolem se rozstříkla krev, na mágy, na mě.

A dovedlo Rheu, která očividně nebyla na něco takového vycvičená, k výbuchu. Odtrhla se od svého útočníka, druhého skopla ze zábradlí a vyběhla zbylé schody nahoru. Žádný z mágů se ji nesnažil zadržet, protože vypadala, že už je smrtelně zraněná.

Nebo možná proto, že se vrhli na mě.

Nemohla jsem nic udělat, protože znovu jsem skočit nemohla, ne teď, možná už nikdy. Ale to nehrálo žádnou roli, protože kolem mě proletělo něco rudého a smrtícího – blesk tak blízko, že mi ožehl vlasy. A udělalo to díru do mágů, kteří zůstali na schodišti nade mnou.

Poté mě ty tři šílené ženské vytáhly nahoru po schodišti a zaklínaly všechno v dohledu. A okamžitě se jim to vrátilo, když mágové na chodbě zjistili, že už nejsme dole, protože jim právě hromada jejich kamarádů spadla na hlavu. Ale byli za námi a před námi byla už jen chodba, ve které zmizela Rhea.

Něco zasáhlo stěnu vedle mě a zanechalo masivní spáleninu, něco jiného mě bouchlo do zad a i přes ochranu kabátu mi zmrtvěla ruka. Ale pak jsme byly v chodbě – a Jasmína – Zara – vrhla nad vchod štít jako nějaký špunt.

Což odrazilo tři mágy, když vběhli přímo do něj.

Rozběhly jsme se chodbou, na kterou vybíhaly maličtí lidé v košilkách. Nebo to bylo jejich denní oblečení? Nepoznala jsem to. Ale vypadalo to, jakoby Rhea nebyla tak šílená, jak jsem si myslela, protože se objevila u dveří jednoho pokoje vzadu na chodbě. Trochu legračně dýchala, ale na každé ruce měla jedno dítě.

A vykřikla: „Za vámi!“

Zatraceně, to netrvalo dlouho, pomyslela jsem si a praštila s sebou o zem, zrovna když světlo vedle mě na stěně zhaslo. Sklo se rozbilo a děti křičely, ale k mému údivu nepobíhaly v panice kolem dokola. A to ani, když Rhea zasyčela nějaký rozkaz, nebo když čarodějky zaklínaly jako o život všechno, co bylo za nimi.

Ale šance, že se to podaří, byly mizivé, a už jsme byly unavené. Když Zara vykouzlila další štít, skoro okamžitě se pod deštěm kleteb rozprskl, takže vypadal jako miniaturní slunce, které v chodbě explodovalo. To jediné, co nás zachránilo, byla skutečnost, že to nebyl jeden z těch domů, které nesloužily jen k dekorativním účelům, ale byla to solidní řemeslná práce. A chodba byla úzká a nedovolovala, aby se k nám rozběhli všichni najednou.

Přesto jich prošlo dost, víc než dost. Zara byla zasažena na paži a vykřikla, napůl bolestí, napůl vztekem. A něco zasáhlo i mě. Narazilo to do boku mého kabátu a zapálilo ho oheň, který nehasl. Buďto jsem se musela své ochrany vzdát nebo shořet i s ní, takže jsem kabátem mrštila přes půl chodby přímo na mágy.

Kabát odrazili, ale přední řada byla na sekundu rozptýlená – dost dlouho na to, aby mohla Evelyn hodit kletbu. Ne na ně, ale na strop. Bylo v tom dost moci na to, aby to strhlo polovinu chodby, udělalo uprostřed díru a shodilo na naše pronásledovatele hromadu trosek. Společně s kusem potrubí, ze kterého na ně začalo nejdřív kapat a poté pršet, což jim moc starostí nedělalo. Dokud Beatrice neproměnila déšť v horkou páru.

Vypadalo to, že dokonce i temní mágové mají odpor k tomu být uvařeni zaživa. Někteří z nich zvedli štíty, ale hodně jich vzalo nohy na ramena a snažili se obrátit, přičemž narazili do těch, co se nacházeli za nimi. To vytvořilo jakýsi dostatečný přechodný průchod, takže jsme mohly vytáhnout poslední děti z jejich ložnic a tak rychle, jak jejich malé nožičky dokázaly, jsme proběhly chodbou.

Nevěděla jsem, kam jdeme, ale ostatní to očividně věděli. Starší děti pomáhaly těm mladším. Chodbou dál za roh k zadnímu schodišti. Což by bylo skvělé, kdyby nebyla stejně úzká jako ta, která tam vedla.

Zírala jsem do ní a v duchu počítala. I kdyby to nebylo očividné, pravdu by mi řekl i výraz ve tvářích čarodějek. Nevěděla jsem, jak dlouho budeme potřebovat dostat ty děti po schodech dolů, ale určitě to bylo déle, než jsme měly k dispozici.

Mnohem déle.

A už se za rohem objevovali první temní mágové, nejdřív se štíty, které ale spustili, když zjistili, jaká je situace. Následoval společný úder kleteb, stejný, jaký před chvíli zničil Zařin štít, jenže tentokrát jsme žádný štít neměli. Ale kletby nedorazily.

Přesněji řečeno, pohybovaly se šnečím tempem, protože jsem neměla dost moci na to, abych je zastavila úplně.

„Máte šest minut,“ řekla jsem jim. „Dostaňte je tak daleko, jak jen to bude možné.“

Beatrice přikývla a chytila Zaru pevně za paži, která vyjekla a zbledla jako plátno. Evelyn na mě jen pohlédla. „A co budete dělat vy?“

„Získám nám čas,“ vyrazila jsem ze sebe s námahou, protože mluvení teď bylo… těžké.

„Zůstanu u vás,“ prohlásila Evelyn neústupně.

„To… není moc dobrý nápad.“

„A proč ne?“

Teď jsem vyjekla i já a okolí se mi začalo před očima rozmazávat. A ta hloupá žena se mnou pořád mluvila. „Protože ne… nemám dost… abych vás odsud dostala skokem pryč.“

„A máte dost na to, abyste skočila vy sama?“

Oukej, možná nebyla tak hloupá.

„Poradím si.“

„Budete mrtvá! A pak přejde moc na jednu z těch podlých Adeptek…“

„Ne, nepřejde,“ vmísila se do toho Rhea. Chytře poslala ty starší děti napřed a teď doprovázela ty menší. Zůstala stát a pohlédla na mě.

„A odkud to víte?“, zeptala se Evelyn. „Jsou přece další na řadě.“

„Protože Pýthii si vybírá MOC“, řekla Rhea, se zuřivou hrdostí ve tváři, když hleděla na mě.

„To bylo to, co museli dnes pochopit, a co jsem si musela ty poslední týdny uvědomit. Ona nepřechází jednoduše na další, kterou považují za vhodnou lidé. Jde k té, která je skutečně tou nejlepší volbou.“ A udělala jedno z těch perfektních pukrle. „Lady.“

Podívala jsem se na ni, a poprvé, a zřejmě také naposledy, jsem byla hrdá, byla jsem zatraceně hrdá, že ta moc přešla na mě.

A pak byly pryč. Evelyn tvořila, ještě stále nerada, zadní voj, ale všechny děti již zmizely ve tmě. Klesla jsem na kolena, protože to bylo jednodušší. A protože už to nehrálo žádnou roli, jestli jsem dobře vypadala, protože tu nebyl nikdo, kdo by mě viděl, až na hromadu mužů, kteří byli připraveni zemřít spolu se mnou.

Nevěřila jsem, že by tím úkolem byli nějak zvlášť nadšení, kdyby jim Adeptky řekly dopředu, co se s tímto místem za chvíli stane. Ale neměla jsem žádnou možnost, jak jim to říct, ani žádnou sílu, i kdybych tu možnost měla. Chodba potemněla, zatímco kletby pomalu zrychlovaly, až dosáhly téměř tempa rovnající se chůzi člověka. Podlaha a strop byly ponořeny do nadpřirozeného magického světla.

Sledovala jsem, jak se přibližuje a přišlo mi to vtipné. Protože vypadalo tak zvláštně povědomě, jako hvězdy na nebi nad Rosierovým Dvorem. Nebezpečně, ale krásně. Jakoby lavice zalilo měsíční světlo nějaké cizokrajné země, jako nespočet hvězd v sále Rady démonů, jako jiskra přitažlivosti při pohledu do páru zelených očí.

Pritkin, pomyslela jsem si a cítila na tváři zlatavě zářivé světlo. A zavřela jsem oči.