TTS - 33. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

O půl hodiny později jsem byla zpátky v hotelovém apartmánu ve Vegas, kde jsem hleděla na jiný obraz hrůzy. Přišlo mi to neskutečné, jako to, co jsem právě nechala za sebou. Přišlo mi to nemožné.

„Stalo se to krátce poté, co jste odešli,“ řekl Jonas. „Právě dostáváme obrázky.“

Dělala jsem, jako bych ho poslouchala, zatímco říkal něco jiného, co jsem nepochytila. Jeho hlas se zvedal a klesal, jako nějaký vzdálený tlampač při silném větru. A i kdybych dokázala jeho slova slyšet, často nedávaly smysl.

Stejně jako scény v mé hlavě.

Odstrčila jsem Rosiera stranou a sevřela bezvládné tělo. Pritkinova hlava padla dozadu a krátké, blonďaté prameny mi přejely po paži, měkké, příliš měkké. Bylo to špatné. Stejně jako příšerně nehybné tělo, nebo jeho tvář, bez výrazu, bez hněvu nebo toho zvláštního záblesku humoru…

Nebo čehokoliv jiného.

„Ne.“ Chlad mi přešel po páteři.

„Bylo to bomba, to je jasné,“ pokračoval Jonas. „Pravděpodobně jich bylo několik. Někdo si pohrál s ochrannými kouzly. Ještě stále pátráme po přesné příčině.“

Čas kolem nás se kroutil a Rosier se mihotal jako nějaký starý televizor s poruchou obrazu. Ale má moc v Zemi stínů nefungovala správně; to nikdy nedělala. Posun času se po pár sekundách ustálil a Caleb a já jsme se na sebe podívali.

Jonas na mě pohlédl, takže jsem přikývla. Už jsem panský dům, ve kterém sídlil Pýthiin Dvůr, jednou viděla. Mircea mě tam dovedl, abych se mohla podívat na svou matku, když ještě byla dědičkou. Byla to krásná georgiánská budova, ten večer jasně osvětlená, a krémově bílé sloupy a elegantní fasáda byli ponořeny do teplého zlatého jasu. Teď vypadala trochu jinak.

V Londýně pršelo, protože odtam přicházely obrázky Dvora pomocí nějakého kouzla, na kterém mi nezáleželo, ale které proměnilo mé balkónové dveře v jakousi potrhanou obrazovku. Nehrálo to žádnou roli. Obraz, který mi nabízely skleněné tabulky a klika, jsem raději nechtěla vidět.

Jonas sledoval záchranné práce a působil přitom zvláštně smířeně. Nevěděla jsem, jestli je to jeho dlouholetými zkušenostmi s Kruhem a další místo činu s ním prostě neotřáslo. Nebo jestli se mě snaží ochránit. Tak nebo tak, jsem si přála, abych měla jeho odtažitost.

Ale promočená, vypálená budova se dala těžko snést. I když ani zdaleka tak těžce jako pytle s těly, tolik a tak maličké, které ležely na chodníku před ní. Pršelo na ně a kapky vody stékaly po plastikových obalech. Bylo jich příliš mnoho, než aby je šlo odvézt všechny najednou, a neustále se k nim přidávaly další a další, jak je vyprošťovali z trosek. Byl velký, ten Dvůr, který jsem nikdy neviděla, ty dívky, které složily slib, aby mi sloužily, a které jsem nikdy nepotkala. Byl… velký…

„Pomoz mu!“, řekla jsem Calebovi, který už něco mumlal, a já cítila, jak se mi moc plazí po kůži.

Ale to bylo také všechno.

Caleb zaklel a odtrhl Pritkina ode mne, když jsem ho chtěla znovu sevřít. Položil ho na zem, přitiskl mu ruku na prsa a zavrčel něco, z čeho se to příliš tiché tělo roztřáslo, jakoby přicházelo k sobě. Dokud magie nepominula a Pritkin opět neležel nehybně na béžovém koberci v hale.

„Vypněte to,“ řekl Marco ostře. Nedíval se na obrazy, i když jsem pochybovala, že by to na něj mělo větší vliv než na Jonase. Marco za ta léta viděl věci, ze kterých by zbledl i zkušený válečný mág; z hromady anonymních pytlů s mrtvolami se mu určitě špatně neudělalo. Ne, jako obvykle mu šlo o mě. Staral se o mě. Nebo se o to aspoň snažil. A já mu za to bylo vděčná, ale nechtěla jsem to.

Chtěla jsem Dvůr vidět.

„Kde to začalo?“, zeptala jsem se chraptivě a snažila se identifikovat část trosek, která vypadalo hůř než ostatní, což by ukazovalo na centrum exploze. Ale budova už žádnou budovou nebyla. Uprostřed se rozevíral černý kráter, z něhož se i přes jemný deštík ještě stále kouřilo. Části trosek ležely na druhé straně ulice nebo trčely z okolo stojících budov a všude se válelo rozbité sklo, takže záchranné vozy musely parkovat o dobrý kus dál, aby jim nepraskly pneumatiky.

Celá ta věc vypadala jako epicentrum.

Nebylo divu, že se nikdo nedostal ven.

Lidské slovo, prudké a vzteklé. Další zaříkávání, silné tak, že se Pritkinovo bezvládné tělo nadzvedlo deset centimetrů nad zem a obklopilo ho světle modrým světlem. A poté další nadávka, protože ani to nefungovalo.

„Calebe…“, vydechla jsem.

„Silná kletba,“ zamumlal Casanova. „Viděl jsem ho…“

„Calebe!“

„Nereaguje.“ Caleb vzhlédl, oči měl tmavé stejnými pocity, jaké jsem cítila i já.

„Tak vyzkoušej něco jiného!“

„Nacpal jsem do něj tolik magie, že by to zrušilo tucet kleteb!“

„Cassie?“

Vzhlédla jsem a zjistila, že jsem propásla Jonasovu odpověď. A podle jeho výrazu ve tváři i otázku, kterou položil hned na to.

„Co?“

„Nechte ji být! Nevidíte, že si potřebuje odpočinout?“ Rhea, pomyslela jsem si nejasně, vypadala, že vylezla ze své ulity. Její pohled se upřel na Jonase. Přitom mi podávala kávu. Zřejmě přišla na to, jak zachází s kávovarem. To nebylo tak překvapivé; vypadala úplně jinak než to ustrašené děvče, které jsem potkala v kuchyni.

„To ano,“ řekl Jonas klidně. „Ale nejdřív to musím vědět.“

„Co… vědět?“, zeptala jsem se. Rty jsem měla úplně mrtvé.

Začaly vytahovat ven menší pytle, směšně malé. Ty nemohly patřit vyvoleným. Vypadaly, že by se do nich nevešlo ani pětileté dítě.

„Kita,“ zavrčela Rhea a oukej. Stydlivé děvče bylo definitivně pryč. Držela pohár tak pevně, že jsem měla strach, že ho rozbije a polije se horkou kávou. Nevypadala, že by jí to vadilo. Ještě nikdy jsem neviděla tak nenávistnou tvář, jednou možná.

„Kam, si myslíte, že ho odnesou?“

„Pryč od vás!“, zavrčel Rosier, jeho tvář byla bílá žalem.

Otázka, jestli svého syna miloval, už nebyla zapotřebí. „Měl se od vás držet dál!“

„Cassie!“ Jonasův hlas se vyostřil. „Opravdu musím vědět, jestli jste viděla něco, něco, co by nám mohlo pomoct.“

„U tohoto?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne…“

„Ne tady. U Ara.“

„Co?“ Hleděla jsem na něj zmateně a snažila si vzpomenout, o čem jsme to mluvili. Ale bylo to jedno, protože odpověď byla ta samá. „Neměla jsem žádnou vizi.“

„Ani při tarotu?“

„Ne. Tedy, objevila se ta hvězda, ale…“

„Ale…?“

„Karta lhala.“

„Jak tohle může být vůle Rady?“, zeptal se Caleb. „Copak neslyšeli, co Artemis říkala?“

Ale Rada se už rozcházela a stráže nás zadrželi. Obyčejným smrtelníkům se nic nevysvětlovalo. Zabili ho a ani nám nechtěli říct, proč.

„Odpovězte mi!“, požadoval Caleb, protože nikdo by se neodvážil tvrdit, že neměl odvahu.

A poté jeden z nich zaváhal a pomalu se otočil. Ten, od kterého bychom to očekávali nejméně. Ten, kterého matka nazvala Adrou. Ten, který ho zabil.

„Slyšeli to,“ řekl Adra tiše. „Lépe než vy, válečný mágu.“

„To znamená co?“

Oči démona vyhledaly ty mé. „To, co jste slyšeli, byl poslední tah ve velké hře.“

„Do prčic, Jonasi!“ To nebyl Marco nebo to děvče, ale velká čarodějka s krátkými, šedými vlasy, jejíž jméno jsem zapomněla. Aspoň dokud na ni Jonas nepromluvil.

„Víte, Evelyn, já opravdu nepotřebuji…“

„Tady nejde o to, co vy potřebujete,“ řekla a postavila se před Jonase. Po boku mu stál válečný mág, ne Caleb, ale někdo, koho jsem neznala. Ani jsem si nemohla vzpomenout na jeho příchod. Ale udělal jen malý pohyb a čarodějka na něj pohlédla a vycenila zuby.

„Cítíte se šťastně, synku?“

„Nepotřebuji štěstí,“ odvětil hlubokým hlasem.

„Ne, ale když si člověk pomyslí, pro koho pracujete, tak není…“

Už jsem neposlouchala.

„O čem to mluvíte?“ Caleb vypadal, jakoby chtěl Adrovi vrazit pěst do tváře. Já ne. Já jen chtěla, aby se Pritkin pohnul. Chtěla vidět, jak se mu hruď zdvihá a klesá. Chtěla vidět, jak otevře oči a kvůli něčemu se na mě zamračí, jedno kvůli čemu…

„Mluvím o skutečnosti, že bytost, kterou nazýváte Artemis, pro sebe získala díky své zradě celý vesmír, protože ona byla jediná mocnost, která tu nakonec zbyla. Postarala se o to tak, že lovila ty největší mé rasy, až nezůstal nikdo a poté vyhnala své vlastní lidi. Ale v jednom bodě se přepočítala. Na konci byla příliš slabá, než aby ze svého vítězství profitovala.“

„Lžete!“

„Proč? Protože vám říkám něco, co nechcete slyšet?“, zeptal se Adra nevzrušeně. „Ta, které říkáte Artemis, možná založila váš řád, válečný mágu, ale nemylte se. Udělala to jen pro své vlastní cíle, ne pro vaše.“

Caleb se s klením odvrátil a Adra pohlédl na mě. „Nevíme, co se pokazilo. Možná si to kouzlo vyžádalo víc energie, než plánovala, možná její lidé bojovali tvrději, než čekala. My jen víme, že byla poté zranitelná a přinucena se ukrývat. A to dělala dobře, protože my jsme ji hledali, ti z nás, kterým ublížila. A i když jsme ji nenašli, postarali jsme se o to, že se nemohla znovu objevit a riskovat získáváním z toho svého malého řádu energii, protože už svou velkou sílu nemohla nikdy získat zpět. Nebyli jsme schopni ji potrestat, jak si zasloužila, ale mohli jsme ji přinutit upadnout u lidí v zapomnění, samotnou a zahořklou při představě, jak blízko svému úspěchu byla.“

Naklonila jsem se nad Pritkina a přes závoj vlasů vzhlédla k Adrovi. „Všechno překrucujete.“

„Ale v jednom bodě jsme se mýlili,“ vysvětlil mi uvolněně. „Podcenili jsme délku, jak dlouho tento proces rozpadu bude trvat. Právě když jsme si byli jistí, že musela zemřít, právě když jsme se konečně ukolébali v pocitu bezpečí, tak ukovala nový plán. Plán, ve kterém hrálo roli její dítě.“

„Chci mluvit s Pýthií,“ řekla starší čarodějka. Neznělo to jako prosba.

„Jestli si s vámi Cassie bude přát mluvit, tak může, až tu budeme hotovi,“ informoval ji Jonas. „Jistě se mnou budete souhlasit, že zabránění návratu staré hrozby je důležitější než nějaká nepodstatná záležitost…“

„Ano, nepodstatná,“ řekla. „Postarejme se nejdřív o politiku, než se budeme zabývat hloupými ženskými tématy. Ale jestli vám mohu připomenout, byla to žena, která vám tyto informace přinesla, a byly to ženy, které vám pomohly ji sem přivést, jsou to ženy, které dnes v noci zemřely!“

„Nenechám se vyprovokovat, Evelyn. Opravdu ne,“ odvětil Jonas, na jeho světlých tvářích naskákaly malé červené skvrny. „Toto není nějaká nenávist k ženám, i přes vaši zvláštní představu, že tomu tak je. Je to…“

„…směšné,“ řekla jsem a pohlédla na Adru zmateně.

„Myslíte? Dítě, které bude napůl lidské. Dítě, které jinak než bohové dokáže získávat sílu i zde ze Země. Dítě, které bylo ukrýváno na těch nejpodivnějších místech, dokud nebylo dost velké, aby se mohlo dostat k moci…“

„Ne! To není to, co…“

„Dítě, které bylo vychováváno k tomu, aby převzalo jedinou moc bohů, která zůstala na Zemi a poté se s její pomocí vrátila zpátky v čase a spojila se s matkou, která sice během let ztratila svou sílu, ale ne svou chytrost…“

„Bojovala jsem proti bohům,“ vysvětlila jsem mu prudce. „Nesnažila jsem se žádného přivést zpátky!“

„Samozřejmě, že ano. Jsou to rivalové, kteří by vás mohli vyzvat a svrhnout. Musela jste proti nim bojovat, dokud jste je nenašla a nemohla je přivést sem…“

„Nikam jsem je nepřivedla!“

„Přivedla jste jejich myšlenky. V sále Rady jste otevřela spojení. Máte vůbec ponětí, jaký to byl pocit ji znovu vidět? Jak tam tak stála, živá a pobavená – pobavená – naším zděšením, naším šokem a naším strachem? Slyšet ji, jak udílí rozkazy, jakoby neuplynul žádný čas, jakoby se nic nezměnilo…“

„Dávala vám rady, žádné rozkazy. A její myšlenky nejsou jejich…“

„Ale jste s ní v kontaktu. Můžete se vrátit, můžete ji najít, kdykoliv chcete. Dokázala jste, že…“

„A přesto ji sem nepřivedla.“ To byl Calebův naštvaný hlas. „Kdyby byla Cassie částí nějakého vychytralého plánu, tak by to bylo jejím prvním činem jako Pýthie. To se nedá popřít!“

Adra se slabě usmál. „Ach, ne? Je jasné, že nejste na politiku stavěný, válečný mágu.“

„Nechal jste ji odejít do Pekla,“ řekla Evelyn. „Ale nechcete jí dovolit, aby zachránila svůj vlastní Kruh? A od kdy máte Pýthii co dovolovat?“

„Máme s Radou dohodu,“ vysvětlil jí Jonas.

„A já poznám pověst Rady, stejně jako poznám past! Nebyl důvod ty děti zabíjet, vůbec žádný důvod, kromě jediného, a to přimět Cassie, aby se vrátila do konkrétního času a na konkrétní místo, které určil její nepřítel…“

„A i kdyby tomu tak bylo? Je jedno z jakého důvodu, ty děti jsou mrtvé…“

„A je to tragédie. Ale ztratit Cassie by byla ještě větší tragédie. Časová linie se nesmí takhle jednoduše narušovat!“

„Vy i já, už jsme ji narušili,“ připomněla jsem mu. „Vrátili jsme se…“

„Abychom zachránili svět. Ne hrstku lidí!“

Kde byla ta hranice?, ptala jsem se sama sebe. U miliónu? Tisícovky? U jednoho? Protože momentálně jsem měla pocit, že ztráta i toho jednoho je pro mě neúnosná.

„A to znamená co?“, vybafl Caleb.

„Rada má podezření, že jste dcerou Artemis ve více než v jednom ohledu,“ řekl Rosier nenávistně a odpověděl dřív, než to stihl Adra. „Že jste se rozhodla, že už svou matku nebudete potřebovat poté, co jste se seznámila s mým synem a zjistila jste nejen, kdo je, ale co je zač. Že s jeho pomocí můžete vysát energii z lordů démonů, která je potřebná k tomu, abyste se ubránila svým rivalům, a zajistila si kontrolu, abyste mohla sama vládnout…“

„Já nechci vládnout!“, vypískla jsem. „Nechtěla jsem být ani Pýthií.“

„A tou jste se také nikdy neměla stát!“

„Mluvili jsme o informacích, které jsme získali od slečny Silvanové,“ řekl Jonas a hleděl na Rheu přes obroučky brýlí.

„Jaké informace?“, zeptala jsem se. Přinutila jsem se znovu se soustředit na tady a teď, i když jsem nechtěla nic jiného, než se vrátit. Abych přišla na nějaké řešení. Abych to dala do pořádku.

Ale někdy prostě žádné řešení nebylo.

„Inkubus byl poslán zpátky,“ vysvětlil mi Adra. „Je to stará metoda popravy, která pošle duši zpátky jejím životem, do jejích dřívějších verzí. Až duše dorazí na začátek své životní cesty, rozplyne se a tělo zemře.“

„To je přece příšerný nesmysl…“, začal Caleb.

„To není.“ Pomyslela jsem na Julese. A na jednu sekundu se mi zrychlil tep, když jsem začala přemýšlet, jestli bych to stejné nemohla udělat pro Pritkina. Ale byl tu jeden rozdíl. Julesovo tělo bylo proměněno, ale jeho duše ne. Byla pohřbena v tom hrobě z masa a kostí, ale byla tam. U Pritkina tomu tak nebyla. A byla to jeho duše, která byla prokleta.

Adra svou zbraň zvolil perfektně.

Rhea na mě hleděla velkýma smutnýma očima. Neřekla nic, ale to ani nemusela. Znala jsem ten výraz. Jednou nebo dvakrát jsem ho viděla v zrcadle.

„Měla jsi vizi,“ řekla jsem. Upíraly se na mě velké, hnědé oči.

„Nikdy nemám vize,“ zašeptala. „Každopádně skoro nikdy a nikdy o něčem důležitém. To je důvod, proč jsem pořád ještě starší vyvolená a ne akolytka. Pomáhám –, pomáhala jsem vyučovat děti, nové vyvolené.“

„Ale tentokrát jsi něco viděla.“

„Viděla jsem Ara,“ odpověděla a zahleděla se do dálky. „Tyčil se nad nějakým polem pod bouřkovým nebem. Bylo to tady, v tomto světě a bojoval proti našim jednotkám. A my jsme prohrávali… na plné čáře.“

„Byl ještě někdo s ním?“, zeptal se Jonas ostře.

„Co?“

„Nějací jiní bohové?“

Zavrtěla hlavou. „Viděla jsem jen jeho. A všechno se to událo tak rychle – jako blesk. Šla jsem s lékem na kašel nahoru do poschodí. Jedno z dětí mělo rýmu a nakazilo polovinu třídy příšernou chřipkou, a… najednou to přišlo. Najednou jsem byla úplně někde jinde a viděla ty hrozné věci, a blýskalo se a dunělo tam, lidé křičeli, a stromy padaly na zem a nebe bylo úplně rudé a… a já upustila tác.“

„To bych asi udělala také,“ řekla jsem jí, protože byla bílá jako stěna, chvěla se a sotva šeptala.

„Ano, ale schodiště jsou z mramoru; všichni to slyšeli,“ vyprávěla dál a pohlédla na mě s takovou bolestí v očích, že jsem to konečně pochopila; nebyla jsem jediná, která se cítila za dnešní noc zodpovědná. „A já byla tak rozhozená… adeptky mě přemluvily, abych jim to vyprávěla, a v té době mi nebylo jasné… neviděla jsem důvod, proč… dokud jsem si toho nevšimla. Ony se z toho těšily. Poté zaregistrovaly, že se na ně dívám a svůj výraz změnily. Ale já to věděla, viděla jsem to…“

„A proto jsi přišla, abys mi to řekla.“

Polkla. „Ne. Měla jsem to udělat, ale kolovaly o vás povídačky, které říkaly…“ Až při korunovaci mi došlo – nemohla jste být taková, jak tvrdili. Moc připadla vám, Kruh vás akceptoval a poté jste při korunovaci zabila toho Spartoi. Zabila jste ho!“

A najednou jsem věděla, proč mi přišla tak povědomá. „Ty jsi tam byla.“

Znovu přikývla. „Viděla jsem vás, ale já… bylo na vás vidět, že chcete být nenápadná a já…“

„Ale ty jsi věděla, kdo jsem byla.“

Vypadala překvapeně.

„Samozřejmě.“

„I když se za mě vydával někdo jiný?“

Znovu zamrkala, jako bych říkala nesmysly. „Ano, ale věděla jsem, že to nejste vy. Nebyla tam žádná moc, žádná aura, žádná…“ Mávla rukou. „Bylo to jasné.“

Tolik k mému skvělému krytí.

„Ale ti ostatní vás neviděli, a když jsem se od nich dostala, už jste byla pryč. A když jsem vás viděla znovu…“ Půvabně zatřepotala rukama, možná proto, že nevěděla, jak mi to má zdvořile říct: „Bojovala jste ve svém narozeninovém kostýmu proti Spartoi a málem vás u toho ugrilovali. Ale poté vás upíři odvedli a já nevěděla, jak se k vám dostat…“

„Tak ses obrátila na Kruh.“

„Ano, má sestřenice…“

„A Kruh tě přivedl ke mně.“

„Ano.“

„Abys mi to mohla říct? Co mají za lubem?“

Zavrtěla hlavou. „Já to nevím, já to nevím! Snažila jsem se u těch adeptek vyvolat dojem, že jsem stejného názoru v naději, že se dozvím víc… ale já nejsem moc dobrá herečka a oni té noci viděly mou tvář. Nevěřily mi!“

Neřekla jsem jí, že je to v pořádku, protože by to bylo k ničemu. Nevypadala jako dívka, která potřebovala prázdné fráze. Vypadala jako dívka, která potřebovala něco dělat.

Znala jsem ten pocit.

„Vrátím se,“ řekla jsem Rosierovi. „Zabráním tomu, aby se to kouzlo spustilo…“

„Zabráníme ti v tom,“ řekl Adra jemně. „To je důvod, proč se to udělalo tady, kde se taková možnost dá vyloučit.“

„Tak mi řekněte nějaké proti kouzlo! Vrátím se zpátky v čase, najdu jeho duši…“

Jen na mě pohlédl.

„Pritkin neudělal nic protiprávního! Jestli chcete někomu ublížit, tak raději mě!“

„Nic vám neudělají. Potřebují vás,“ vyrazil Rosier ze sebe. „Ale můj syn…“

Adra s ním nesouhlasil, ale ani to nepopřel. A nejhorší bylo, že v jeho očích jsem neviděla žádnou nenávist, žádnou zlobu. Pro něho to bylo politické rozhodnutí, nic víc. Byla identifikována hrozba; hrozba byla odstraněna. Ale pro mě…

Pro mě to byl konec světa.

„Kolik akolytek tam v současnosti je?“, zeptal se Jonas.

„To je různé,“ odpověděla Rhea a pohlédla na mě. „Největší část Dvora se skládá z mladých vyvolených, které tam právě dorazily – mladých děvčat, kteří vypadají neobyčejně nadějně. A starších vyvolených, to je většina z nás, které byly vyškoleny, ale nemají žádnou moc. Adeptky jsou jen malá skupina, vybraná mezi těmi nejnadanějšími staršími vyvolenými. Po Myřině smrti je jich jen pět.“

Chvíli jsem na ni jen zírala, přesvědčená o tom, že si ze mě můj současný stav hlavy tropí šprýmy. Ale ne. Myslela jsem, že jsem špatně slyšela. „Jak prosím?“

„Řekla jsem něco… nejasného?“, zeptala se se starostí v hlase.

„To doufám,“ odvětila jsem stísněně. „Řekla jsi, že starší vyvolené v sobě Pýthiinu moc nemají. Takže Adeptky… ano?“

Přikývla. „To musí, ke cvičebním účelům. Všechny dostanou základný výcvik a ty, které ji ovládají nejlépe, tak se často stanou dědičkou. To zahrnuje i případ, jestliže dědička zemře a musí být nahrazena. Vždycky tu musí být někdo, kdo je vyškolen a může moc převzít. Kromě toho je v nouzových případech k dispozici Pýthie, aby vypomohla.“

„V nouzových případech?“ Pohlédla jsem na Jonase.

Nic neříkal, ale sundal si brýle a začal si je čistit, i když už to udělal před třiceti sekundami.

„Když má pocit, že by nebylo dobré provést nebezpečnou misi sama,“ vysvětlila Rhea.

Stále jsem hleděla na Jonase.

„No,“ řekl energicky. „Díky výpovědi slečny Silvanové jsme už věděli, že je na Dvoře nějaký problém…“

„Jonasi.“

„Měla jste toho opravdu hodně, Cassie! Nebyl důvod, vám ještě víc…“

„Nebyl důvod mi říct, že tu pobíhá celá skupina podobná Myře?“

„Tak se to nedá říct,“ odvětil. „Akolytky mají jen zlomek moci dědičky, která stačí jen na výcvik…“

„Jonasi.“

„A Myra byla zrádkyně. Doteď nebyl důvod se domnívat, že zbytek Dvora také, a už vůbec ne, že by zaútočil na svůj vlastní Kruh…“

„Jonasi!“ Zarazil se a pohlédl na mě. A něco v mé tváři k němu muselo proniknout, protože svá další slova spolkl.

„Už nikdy mi nic nezamlčuj. Nikdy.“

Vstala jsem a protáhla se skrz skleněné dveře ven na balkon. Naštěstí mě Jonas nenásledoval. Opravdu nevím, co bych jinak udělala. Takhle to bylo celý můj život: Lidé mi něco zamlčovali. Někdy z dobrého důvodu, někdy, většinou, protože vědění byla moc a čím méně jsem toho prvního měla, o to méně bych jim mohla odpírat to druhé. Tony, Kruh, Senát, Mircea… pokaždé mě někdo nechal tápat ve tmě.

Ale ve tmě byly věci, které mohly člověka kousnout, když nevěděl, že tam byly. Když se jim nemohl vyhnout, protože ani nevěděl, že existovaly. Při vědění nešlo jen o moc; šlo o přežití, o přežití mě a těch, kteří byli na mě závislí.

A já už měla té temnoty plné zuby.

Evelyn vstoupila na balkon. Nic neříkala. Ale její zápěstí se opíralo o zábradlí nedaleko místa, které jsem křečovitě svírala. A v její ruce byl…

Takže to byla přece jen kouzelná hůlka, pomyslela jsem si a sledovala, jak si s ní šikovně hraje mezi prsty.

„Myslím, že je na čase, abychom s děvčaty odešly,“ poznamenala. A poté na mě jednoduše pohlédla, šedé oči se zahleděly do modrých.

Olízla jsem si rty.

„Vyprovodím vás,“ řekla jsem chraplavě.