TTS - 32. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„Opravdu tu chcete jíst?“, zeptal se Caleb o patnáct minut později.

„Samozřejmě, že chci,“ odpověděla jsem. Sbíhaly se mi sliny.

Bistro nebyl pojízdný stánek, i když měl jeho velikost. Byla to malá, čtvercová bouda, vklíněná mezi soudem a hromadou obchůdků. Obchody vypadaly, že jsou zavřené, jen pár na jedné straně ulice mělo otevřeno. Po ještě stále živé ulici svištěla auta. Jejich světla vnímaly mé unavené oči jen rozmazaně.

Vzhlédla jsem a na tvář se mi snášel lehký deštík. Sice to byla také jen iluze, ale po všem, co jsem se dozvěděla, to působilo velmi reálně. Všechno působilo reálně. Ulice, spíš v zimě než v létě, s lidmi, zababušenými do vrstev oblečení, kteří spěchali svou cestou.

A přede mnou občerstvení, nad kterým blikal nápis U mravence. Na nástěnce byl přilepený dvoustránkový jídelní lístek. A ze zadní části místnosti vycházela silná vůně grilování. Nejraději bych přelezla pult. Neuvěřitelné, pomyslela jsem si užasle, já snad opravdu dostanu večeři.

Možná.

Nenápadně jsem se rozhlédla a čekala na to, co se stane. Že mi něco nebo někdo zabrání, abych se najedla. Ne, že by na to nebylo dost kandidátů.

Nedokázala jsem rozeznat, kolik bylo hodin, protože se tu brzy stmívalo. Ale na ulicích bylo docela dost lidí. A já věděla, kde to jsem; věděla jsem, kdo byla většina z nich. Ale nikdo z nich se na mě nijak nemračil.

Kolem prošla docela lidsky vypadající žena s vyčesanými zrzavými vlasy, jejichž barva mohla být jak od nějakého trendy kadeřníka, tak přirozená. Nesla tašku s potravinami a mluvila do mobilu s nepřítomným, lehce naštvaným výrazem osoby, která šla pozdě, a navíc ji ještě chytl déšť. Prošla jen pár kroků ode mě a nevěnovala mi ani jeden pohled. Kromě toho mě nenapadla.

Chvíli jsem se za ní překvapeně dívala. Ze zkušenosti jsem věděla, že v Zemi stínů žije plno lidí, ti kteří propadli pokušení. Ale na druhou stranu to platilo o většině měst, která obývali lidé, že ano? Bylo to tu opravdu tak jiné?

Oukej, ano, bylo to jiné, ale…

„Nechceš si objednat?“, zeptal se Pritkin a já zaměřila svou pozornost zpět k jídelnímu lístku. Kde vypadalo všechno dobře.

A poté jakýsi malý chlapík v pocákané zástěře podal Pritkinovi něco na papíře. Při tom pohledu mi málem vypadly oči. „Oni mají Phillies?“, zeptala jsem se skoro uctivě, když jsem uviděla bagetu s masovou náplní a houbami.

„Ulice je v rukou obchodníků s nápoji, a toto občerstvení má mezi zákazníky hodně lidí,“ vysvětlil mi a nacpal mastné vepřové maso do bagety. „Ale jinde… musíte být opatrní. Ne všechno je pro lidi vhodné.“

„Ano, ale co je uvnitř?“, zjišťoval Caleb a nedůvěřivě hleděl na horu masa, roztaveného sýra s feferonkami a cibulí a houbami a…

„Vezmu si také jeden,“ řekla jsem rychle kuchaři. V tomto okamžiku mi bylo jedno, z čeho to bylo.

„Jako obvykle.“ Pritkin pokrčil rameny. „Však víš, jak je těžké vykouzlit jídlo, aby vypadalo tak, jak má: vzhled, vůně, chuť… je jednodušší a levnější ho uvařit.“

„Jsi si jistý?“ Caleb toužebně hleděl na jídlo svého kamaráda. „Co je s tím starým pravidlem: Když něco v Pekle sníš, tak už se nedostaneš ven?“

Pritkin zvedl jedno obočí. „Žil jsem tu celé roky. A dostal jsem se ven.“

„No dobře, ale ty se vždycky vrátíš.“

„Ne dobrovolně.“

Nakonec si Caleb také objednal to, co my. Casanova si mlsně prohlížel démonského kuchaře, dokud na něj ten chlapík nevystrčil prostředníček a poté jsme všichni dostali pivo. A opřeli se o přední stěnu boudy, abychom si ho vypili, protože nic na sednutí tu nebylo.

Pritkin uchopil do prstů jednu houbičku s roztaveným sýrem nahoře a můj žaludek zakručel tak hlasitě, že to znělo jako hromobití.

Zacukaly mu koutky, ale přesto ji snědl, mizera. A pozoroval mě, jak ji mé oči s výrazem beznadějného zoufalství sledují po celou cestu. A poté si olízl prsty, zatímco se mi v ústech sbíhaly sliny.

A poté mi bagetu dal.

Och, proboha, to bylo tak dobré. V podstatě jsem se do ní ponořila a další minuty jsem nevnímala nic kolem sebe.

Když jsem se vynořila ze svého jídlem vyvolaného omámení, uviděla jsem, že Pritkin dostal něco, co jsem považovala za svou objednávku, a asi polovinu z toho snědl, zatímco Caleb právě dostával svou.

„Posadím se támhle.“ Caleb ukázal hlavou na lavičku před soudní budovou, kde už dřepěl Casanova se svým pivem. Vycházela jsem z toho, že věřil Pritkinovi, že mě dokáže před čímkoliv kromě cholesterolu zachránit.

Pritkin přikývl. Caleb zmizel i se svým jídlem a kopcem ubrousků. A my jedli dál, v mém případě, dokud jsem nebyla tak plná, že jsem měla pocit, že za chvíli prasknu.

Přemýšlela jsem o tom, že si povolím horní knoflíček u kalhot, ale když jsem se nenápadně rozhlédla, Pritkin mě sledoval. A najednou jsem pochopila, co musel vidět – úplně zcuchané vlasy, pusu a pravděpodobně polovinu tváře mastnou od tuku, tričko špinavé a plné skvrn od potu. Spolkla jsem poslední sousto a najednou jsem se cítila nejistě. Předtím jsem byla hladová a unavená, než abych něco cítila. Olízla jsem si rty. A jeho pohled sledoval každý můj pohyb.

Oči se mi lehce rozšířily, poté jsem pohled odvrátila, protože to jsem dělala vždycky, když se stalo něco takového. Ne, že by se to stávalo často. Mimo několika nepochopitelných záchran mého života se Pritkin většinou choval jako normální muž.

Což bylo dobře. Což bylo tak, jak jsem to měla ráda. Jak by to mělo být.

Napila jsem se trochu piva. „Takže, ehm, co myslíš, jak to dopadlo?“

Pritkin se opět věnoval svému vlastnímu jídlu. „Těžko říct. Ale vypadalo to, že berou varování tvé matky vážně.“

„To je přece dobré, ne?“, zeptala jsem se. Protože měl mezi očima takovou tu speciální vrásku, která říkala, že je kvůli něčemu zmatený.

„Možná. Ale na druhou stranu by takové varování nemělo být vůbec zapotřebí.“

„Jak prosím?“

Vydal ze sebe zvuk nespokojenosti, napůl zabručení, napůl povzdechnutí. „Kruhu se možná podařilo Apolónův návrat do nadpřirozeného světa před většinou skrýt, ale opravdu si myslíš, že by o tom knížata nevěděla? A když se boj odehrával právě v hotelu Danteho Peklo? Polovina tamního personálu je posedlá démonem.“

„No jo, ale to jsou inkubové. A možná Rosier nechtěl, aby něco řekli. Možná měl strach… já nevím… že by ti to bylo ku prospěchu…“

„Ale v té době jsem neměl žádný problém,“ poznamenal. „To jsem měl až poté, co tě ti Spartoi zabili, a už to by se mělo postarat o pozornost. Že jsem se probudil na Dvoře svého otce, mě samozřejmě přimělo k tomu, abych kladl otázky. Členové Rady na tom museli být stejně, pokud ovšem neututlal Kruh i to.“

„Nikdy k tomu nedostali příležitost,“ odvětila jsem a zkřivila při té vzpomínce obličej. „Upíři natáčeli celou korunovaci a show sledovalo živě několik set tisíc lidí. Nemluvě o přítomných zástupcích tisku a fotografech…“

„Pak to vědí. A pravděpodobně vědí víc, než bylo ve zprávách. I bez toho incidentu s Apolónem by se měli zajímat. A když se k tomu připočítá, že se jednalo už o dva velké pokusy během dvou měsíců, mění to hodně věcí. Je nemožné, aby jim to uniklo. Přesto byla reakce na oznámení tvé matky… znělo to skoro tak, jakoby většina z nich neměla ani tušení.“

Zamračila jsem se. „Možná se vůdci snaží zabránit panice, dokud nerozhodnou, co budou chtít dělat.“

„Cassie, Rada, to jsou ti vůdci. Není žádná hlava; každý člen má jeden hlas. Takto to bylo zřízeno po válkách, když nikdo nechtěl kvůli vládnutí další krveprolití. Neznamená to, že neexistují žádné frakce, a samozřejmě má hlas některých členů větší váhu než těch ostatních. Ale nemluvíme tu o nějakém hlasování, mluvíme tu o informacích, které zřejmě neměli.“

Chvíli jsem o tom přemýšlela a jedla houby. Byla jsem sytá, ale houby byly opečené na másle a poté pokryté sýrem a křupavými kousky masa a, no jo. „Ale někdo musel rozhodnout o tom, o čem se bude mluvit. Vždyť přece nemůžou mluvit o všem – to by nedělali nic jiného.“

„To je úkolem Adramelecha.“

„Koho?“

„Tvá matka ho oslovila zkráceně Adra. Nevím, proč.“

„Ale já ano,“ řekla jsem suše. Má matka se tam uvnitř neukázala zrovna ze své nejlepší stránky, co se týkalo chování. Nebo možné přece. Aspoň tentokrát nikoho nezabila.

„Vypadalo to, že není nadšená sestavením Rady,“ přisvědčil Pritkin. „Ale i když byl její výstup možná trochu nezdvořilý, nebyla to žádná urážka. Adramelech je titul, ne jméno osoby. Funguje jako mluvčí nebo prezident Rady.“

Zatraceně. A to působil tak mile. „Myslela jsem, že jsi říkal, že Rada nemá žádného vůdce.“

„Také nemá, pokud myslíš někoho, kdo má víc moci než všichni ostatní. Adramelech je tu především proto, aby se staral o pořádek.“

„Takže je to on, kdo se zřejmě měl zmínit o tom, že se staří bohové chystají zinscenovat comeback?“

„Ne nutně. Adramelech jen organizuje, jaká témata budou na pořadu, a snaží se zabránit tomu, aby se debata zvrtla. Normálně žádná témata nenavrhuje.“

„Tak kdo to dělá?“

„Ten, kdo má dohled nad oblastí, o kterou se jedná.“

„A kdo má dohled nad Zemí?“, zeptala jsem se, protože Pritkin zněl nazlobeně.

„Viděla jsi ho. K tomu je příslušný Asag z Asakkusu.“

Skvělé. „Takže, jaký důvod by měl chlapík, tento Asag, jednoduše ignorovat návrat jednoho boha a dětí jiného?“

Pritkin zatřepal hlavou. „Nevím. A pravděpodobně se to ani nedozvím. Měl jsem potíže zjistit i ty nejzákladnější informace o tvé matce. Nikdo o těch starých válkách nechce mluvit – nebo o její Zemi. Většina z nich se snaží dělat, jakoby vůbec neexistovala.“

„Takže to nechají jen tak?“, dožadovala jsem se nevěřícně odpovědi. „Tak slepí přece nemůžou být?“

„To není otázka slepoty.“

Pritkin se napil piva. „Je to… strach, dokonce hrůza. Musíš to pochopit, Cassie, démoni, kteří se kdysi opovážili postavit se bohům… byli v porovnání s těmi, které jsi viděla, prastaří. Byli neuvěřitelně mocní a neskutečně krvežízniví. Vyžívali se v boji, žili jen pro něj, užívali si ho. A přesto padli – jak řekl jeden z těch mála, kteří byli ochotní o tom se mnou mluvit – jako hvězdy z nebe. Ty, kteří přežili, věřili, že boj ničemu nepomůže…“

„Odkud to mohli vědět, když se o to ani nepokusili! Dávají přednost tomu, aby byli zmasakrováni?“

„Dávají přednost tomu, o tom raději vůbec nepřemýšlet. Ti, kteří přežili – pomysli, že to byli ti, kteří tvou matku nebo ostatní bohy nezajímali. Kteří nebyli dost mocní, aby byli pronásledováni, nebo kteří přežili tak, že šli na jistotu, ukrývali se a dávali si pozor…“

„Člověk může být i příliš opatrný. Člověk může zemřít, zatímco je ukrytý pod postelí nebo jaký je pro to démonský ekvivalent, stejně jako může zemřít v boji.“

Pritkin na mě vrhl zvláštní pohled.

„Co je?“

„Když jsem tě poznal, tak jsi dávala přednost utíkání a ráda ses schovávala. Několikrát jsi mi vysvětlovala, že to je to, v čem jsi nejlepší.“

„Ano, ale tenkrát to bylo smysluplné. Protože všechno, o co jsem si musela dělat starosti, byl Tony. Ale teď už nám to nepomůže. Tak, jako to nepomůže Knížatům démonů.!“

Jestli vůbec, tak by to pomohlo našim nepřátelům, pokud by se členové Rady rozhodli strčit hlavu do písku, dokud by nepřišel nějaký hladový bůh a neutrhl jim ji. Nebylo divu, že byla matka naštvaná. Musela se dívat na tu skupinku a ptát se sama sebe, co se stalo s těmi bytostmi, proti kterým bojovala. Nebo možná si přála, aby pár těch nejděsivějších nechala naživu.

„Vypadáš rozzuřeně,“ řekl Pritkin, který mě pozoroval.

„Já – já prostě nemůžu pochopit, když nebojuješ o svůj život – pro něco, co chceš. Že to jednoduše vzdáš…“

Jeden jeho koutek sebou zacukal. „Ne. Samozřejmě, že to nechápeš. Nikdy nepřestaneš se o to pokoušet, že?“

„Jaká je alternativa?“

„Zoufalství. Beznaděj. Hněv. Deprese.“

„Ale to všechno je k ničemu.“

Odfrkl si, a znělo to skoro jako smích, jenže nezněl šťastně. „Ne, to ne.“

Napila jsem se piva a nic neříkala. Protože jsem začínala mít pocit, že už jsme nemluvili o Radě. Ale nebyla jsem si jistá, protože jsem mu neviděla do tváře. Bistro zřejmě neponechávalo nic náhodě a lákalo své zákazníky i rozvěšenými zářivými světýlky. Proto byly Pritkinovy oči ve stínu markýzy. Veselá světýlka mu tančila zeleně po tvářích, lícních kostech, jantarově po pažích a růžově na krku. Vypadal, jakoby plaval v duze. Lehce nahnul hlavu a jeho oči zachytily světlo.

„Jak to děláš?“

„Jak dělám co?“

„Být… tak plná naděje. Optimistická. Přitom jsi vyrostla u jedné z nejcyničtějších bytostí, když nepočítám démony. Viděla jsi, jak nahlíželi na svět, stále lační, plní intrik. Každá jejich myšlenka po procitnutí platí jen jednomu cíli, vylepšit nějak jejich pozici…“

„Oni by řekli, že jejich chování vylepšuje postavení jejich rodiny a jejich spojenců,“ připomněla jsem mu. „Upíři možná nejsou nezištní v lidském smyslu slova, ale o své se starají. Někdy lépe než lidé, protože by to uškodilo jejich mocenské základně, pokud by tak neučinili.“

„Přesně to myslím. Nějak se vždy, co dělají nebo nedělají, odrazí na nich samotných. A ty jsi s tím myšlením vyrůstala, jsi tím prosycená a přesto… přesto jsi pro mě přišla.“

„No. Však víš. To nebylo…“

„Nebylo co?“

„Jen jsem tím myslela, že já z toho také něco mám, takže nemůžeš říct…“

„Co z toho máš?“

„Já – my jsme o tom mluvili, vzpomínáš si?“

„Ne. Ne, nevzpomínám si. Myslel jsem, že jsme zkonstatovali, že bys mohla najít plno jiných lidí…“

„Ne mnoho. Zase tolik válečných mágů, kteří by byli i polovičními démony, neznám.“

„…tak jiné. Kteří ti pomůžou místo mě. Jako Caleb. Nebo Jonas.“

„No, ano… to je…“

„Ne, to také není úplně správné, že?“ Naklonil hlavu na stranu. „Řekla jsi ještě něco jiného… něco o tom, že mě potřebuješ, kvůli mně samotnému. Co jsi tím myslela?“

„Myslela jsem tím – myslím, no, jsme přátelé…“

„Jsme? Jsme přátelé?“

„Já – ano. Jak jinak bys, ehm…“

„Nevím přesně, jak bych to nazval. Ještě do nedávna jsem o tom moc nepřemýšlel. Nepřišlo mi to jako důležité.“

„Ano, ano, přesně. A není žádný důvod, najednou…“

„Ale předpokládám, že o tom teď budu muset přemýšlet, to znamená, pokud mě odvedete nazpátek. Že?“

„Ehm,“ zamumlala jsem a zarazila se. Protože jsem věděla, kam tím Pritkin mířil. Měla jsem si to v hlavě ujasnit, to mu leželo na srdci. Což by bylo v pořádku, jenže on byl na tom líp, když došlo na to přiznat si některé věci sám sobě. A právě teď, kdy by ho mohl čekat rozsudek smrti, na to byla vhodná chvíle.

Dokázala jsem to poznat na jeho hlase, který byl ostřejší a pronikavější, ale i na jeho výrazu ve tváři. Trochu se pohnul a naklonil se směrem ke mně. Lokty se opíral o pult a bradu si podpíral rukama. Měl takový ten chlapecký výraz, který se u něj objevoval, když měl radost. A to obvykle znamenalo, že někdo jiný bude mít za chvíli potíže. A další už tu byla jen jedna. Jedna, která se při styku s popudlivými válečnými mágy naučila taktiku číslo 215 a změnila téma.

„Já jsem také přemýšlela o něčem, co jsi předtím řekl,“ poznamenala jsem poté, co jsem vypila pivo do dna. „Řekl jsi, že dobrovolně sem nechodíš. Znamená to, že se ti tu po ničem nestýská?“

Normálně by se Pritkin naštval, kdybych změnila téma jen tak – nebo kdybych se o to pokusila. Protože v polovině případů na mě vyjel, abych se držela tématu. Ale tentokrát ne, a ani nepůsobil rozrušeně. Dokonce se trochu usmál takovým zvláštním, polovičním úsměvem, který se mi vůbec nelíbil.

„Co bych měl postrádat?“

„Já nevím. Dvůr tvého otce byl… no, některé věci tam byly překrásné…“

„Mnoho věcí je překrásných. Ale jen málo z nich jsou dobré.“ Přiblížil se o další krok.

„Ano, no… to je asi pravda,“ odvětila jsem a trochu jsem uhnula. „Ale muselo to být tvrdé, obrátit se zády ke vší té moci a bohatství…“

„Jsou tam jen páni a otroci. Nechtěl jsem být ani jedno z toho.“ Další krok.

„No, ne. Ale musely tam být přece i jiné věci. Myslím tím, je to Kníže démonů…“

„Není nic, co bych chtěl a co by mi mohl dát.“

„Ale… ale mohl bys tam vládnout. Mohl bys mít všechno, co bys chtěl…“

„Ne všechno,“ řekl Pritkin tiše a já narazila zády o stěnu bistra.

Jako bych měla klaustrofobii. A Pritkin mě stále sledoval. Ale opět jsem nedokázala rozklíčovat jeho výraz, jenže tentokrát to nebylo způsobené osvětlením. Prostě jsem nebyla obeznámená s tímto speciálním…

Pravděpodobně si myslí, jak otřesně vypadám, pomyslela jsem si prudce, a že musím předstoupit před Radu, a že se naše šance vůbec nezlepšily, a zatraceně, měla jsem na to myslet a vzít si s sebou jedny z těch ukradených šatů od Augustina, než jsem vyrazila, i když by asi nepřežily všechnu tu akci, co se mezitím stala. Přemýšlela jsem, jestli by některých z těch obchůdků neprodával něco, co by možná…

Před obličejem se mi objevil palec a otřel mi jeden z koutků.

Jakoby mi někdo vymazal mozek.

Měla bych se smát, pomyslela jsem si automaticky. Vzít si ubrousek, poznamenat, jak jsem se opět zaprasila… ale nešlo to. Vypadalo to, že se nemůžu ani pohnout.

A to bylo hloupé, protože očividně chtěl být jen milý. Snažil se postarat se o to, abych tam nešla a neblamovala se ještě víc, než asi jako obvykle… Jen se snažil…

Palec se pohyboval po mém spodním rtu a pomalu obkresloval její plnost. A já dýchala současně rychleji a přerývaněji. Málem jsem se začala dusit, něco mi stahovalo hruď. Tak velmi, až to bolelo.

Toto nebylo – my jsme nebyli – ne že by on…

„Nelituji ničeho, co jsem v posledních šesti měsících dělal,“ poznamenal tiše. „Považoval jsem to stejnou měrou za prokletí i za požehnání. Všechen ten čas k přemýšlení. Nad věcmi, které jsem mohl říct, které jsem ti měl říct…“

„Johne!“ Hlas přicházel z určité vzdálenosti. Ignoroval ho. „Myslel jsem, že tě ochraňuji, ale myslím, že ve skutečnosti jsem se snažil ochránit sám sebe. Dlouhou dobu jsem byl za prokletí svého otce dokonce vděčný. I když to bylo tvrdé, některé věci to zjednodušovalo. Nemusel jsem si s ničím dělat starosti; nepotřeboval jsem riskovat…“

„Johne!“, ozval se hlas znovu.

Pritkin vzhlédl, zašklebil se a poté znovu upřel svůj pohled na mě. A jeho výraz byl tak zamračený, jak už jsem ho dlouho neviděla. „Ale někdy během posledního půl roku jsem pochopil, že po tom, co se stalo mé ženě, tak jsem se sice vrátil zpátky na Zem. Ale nevrátil jsem se do života. Byl jsem na Zemi zajatcem úplně stejně jako na Rosierově Dvoře. Nejen kvůli tomu prokletí, ale protože jsem si nechtěl dovolit…“

„Johne!“ Volající se přibližoval. Byl to Caleb.

Pritkin něco tiše zamumlal a chytil mě za paže. „Cassie, nevím, jak se celá tahle záležitost vyvine. U Rady člověk nikdy neví. Ale ať se stalo cokoliv, měla bys vědět, že chci, aby sis pamatovala, že jsem byl rád, když ses pro mě vrátila. Jsem rád, že jsem měl šanci tě poznat. Jsem rád…“

„Johne!“ Caleb ho uchopil za paži. „Musíme jít – hned. Volají tě – vynesli rozsudek!“

„Samozřejmě, že ano,“ odpověděl Pritkin. „Samozřejmě, že vynesli, zatraceně!“

A Radu démonů očividně nemůžeme nechat jen tak čekat. Všeho jsme nechali a běželi po chodníku, Pritkin s Calebem mlčky a zamračeně, Casanova s kalnýma očima, a já – nevím, jak jsem vypadala, ale v mé hlavě to vířilo jako tornádo.

Ne kvůli věcem, které Pritkin řekl; o tom jsem teď přemýšlet nemohla. Ale proto, že ho museli pustit. Museli. Po všem, co řekla má matka, přece nemohli jen tak jednoduše… nebo?

Neměla jsem tušení. Byli staří asi milion let, a o to víc bylo těžší je odhadnout. Měla jsem dost problémů zjistit, co si mysleli století upíři. Co se týkalo odhadování chování bytostí, vedle kterých ostatní vypadali jako děti, tak to jsem neměla šanci. Věděla jsem jen, že má matka je opravdu, ale opravdu nemusela, a jako její dcera jsem také nebyla oblíbená. Pritkin byl v jejich očích zločinec. Ale má matka řekla, že to byl jen jeden jediný muž, a jestli nechtějí postavit celou armádu, je to to nejmenší, co by mohli udělat…

A pak jsme byli zpátky a vstoupili předními dveřmi ve stejném okamžiku, kdy se otevřely dvojité dveře do sálu. To bylo určité překvapení – myslela jsem, že spíš budou čekat, že my přijdeme k nim, ne naopak. Ale blížil se k nám blonďatý démon s příjemným hlasem, s rukou nataženou a úsměvem na tváři. A vypadalo to – milý bože, vypadalo to –, Caleb něco řekl, nějakou nadávku, ale nakonec si úlevně oddechl. A já se krátce otočila a stiskla mu ruku. Protože jsme to dokázali, konečně jsme to dokázali…

A poté mě někdo strčil do Caleba tak prudce, že jsme oba zavrávorali. A současně se ozvalo něco nedefinovatelného, ohlušujícího. Výkřik tak strašného utrpení, že to prořízlo vzduch a já se zatímco jsem ještě padala, obrátila. A vzhlédla nahoru…

A uviděla Pritkina, celého ozářeného kouzelným světlem, siluetu na pozadí exploze. A tentokrát jsme jí nemohli uniknout. Jeho ústa byla otevřená, ale nehýbal se, stejně jako zbytek jeho těla. Na okamžik visel ve vzduchu, jakoby uprostřed skoku, jakoby se mi podařilo zastavit čas. Ale to jsem neudělala; věděla jsem, že jsem čas nezastavila. Ještě stále jsem v tom kouzelném světle viděla částečky prachu, zlatavé, hořící jako slunce…

A poté ho to světlo pohltilo a on spadl, ještě stále bezvládný, na zem. Přiřítil se jeho otec a strhl ho k sobě a z jeho obvykle cynických úst se ozval další z těch ječivých výkřiků.

Mezi strážnými a členy Rady vypuklo peklo. Lidé do mě naráželi a šlapali po mně, zatímco jsem se snažila proboxovat si cestu, a poté jsem klečela vedle Pritkina, sevřela ho a vykřikla na Rosiera: „Co se stalo? Co se stalo?“

„Co se stalo?“ Upřely se na mě zelené oči, zářivé smutkem a nenávistí. „Co se stalo? Zabili mého syna!“