TTS - 25. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Co se stalo potom, už nevím. Dál jsem je neposlouchala. Slyšela jsem jen Julese. Šel jsem dolů, abych se o vás postaral. Tak se teď postarejte vy o mě!

Klekla jsem si na zem vedle něj.

Obličej byl v hrozném stavu, ale tělo na tom nebylo o nic lépe. Měl hezkou košili z modré bavlny, pevné jako on sám. Teď nosila spíš košile jeho a látka se smíchala s hladkou kůží hrudníku. Bylo to, jakoby se jeho tělo skládalo do sebe, jako těsto v mixéru a vzal s sebou i kousek bavlny. Část jeho ramen byla stále ještě nedotčená, z větší části normální. Ale ruce…

Jeho krásné ruce byly skoro pryč, jen dva pahýly s pár boulemi v místech, kde kdysi byly klouby a trčely z něčeho, co bylo kdysi jeho břicho. Přesto jsem je přikryla svýma vlastníma rukama. Nějak už mi to přestalo vadit. Už jsem je nepovažovala za cizí, nebo ošklivé nebo odporné. Prostě byly jeho součástí. Součástí Julese. To stačilo.

Zavřela jsem oči, hlavně z toho důvodu, abych vytěsnila kruh okolostojících čumilů. A jakmile jsem tak učinila, pocit spojení zesílil. Možná má fantazie pracovala přesčas, ale mohla bych přísahat, že jsem to cítila: Jeho hněv, jeho zmatek, jeho skoro zoufalé přání se pohnout, nasát vzduch, který nepotřeboval, vidět… ale nejvýrazněji jsem cítila jeho strach. Byl chladný, všepohlcující, vysilující, skoro stejný jako to, co se dělo s jeho tělem. To kouzlo bylo kruté; nesnažilo se zničit i ducha. Možná to Augustine, považoval za zbytečné. Koneckonců člověk nebo elf by už byl dávno mrtvý.

Ale Jules nebyl ani jedno.

Takže to zůstalo na něm, aby zešílel v nekončící smyčce spekulací: Co, když není žádná cesta, jak kouzlo zvrátit? Co když zůstanu takto uvězněný navěky? Naděje pryč, podoba pryč, jen tahle ubohá věc, která není schopna se hýbat, mluvit, jen křičet v temnotě, která nikdy neskončí a kde mu nikdo neodpoví…

Uchopila jsem jeho ruce pevněji a příval ochabl. A najednou mne zasáhla vlna šíleného zděšení. Zasyčela jsem a otevřela oči, abych zjistila, že se nad ním nakláním a je mi špatně a motá se mi hlava. Tiše jsem vzlykala a mé slzy dopadaly na jeho zničenou hruď… měnily se.

Tak jako při kapkách deště, které dopadly do moře, pohybovaly se malé kroužky centrálně směrem ven a narušily tak dokonale beztvarou kůži a zatímco po ní klouzaly, odhalily nepravidelná místa: Vlas, pihu, jizvu. Překvapením jsem pustila jeho ruce, a na kůži po nich na chvíli zůstal otisk. A i ta vypadala jinak, na krátký moment, než se přes to opět přelila ta beztvará masa, se objevily klouby, jako když se po stopách nohou na pláži přelije přílivová vlna.

Stalo se to tak rychle, že jsem se ptala sama sebe, jestli jsem si to jen nepředstavovala. Hleděla jsem na to dokonalé maso, protože jsem to viděla, i když to byl jen moment. Viděla jsem v tom pytli z kůže a masa Julese.

A musela jsem nějak přijít na to, jak ho odtamtud vytáhnout.

Nejasně jsem zaregistrovala, že Marco vyhnal všechny zpátky do herny – čarodějky, Kruh, všechny až na upíry. To nebylo nic pro nezasvěcené, pokud nemohli pomoct. Toto byla rodinná záležitost.

Někdo ztlumil světla; nevím, proč. Možná, aby ztížil zírání; možná proto, že to považoval za správné. A upíři světlo nepotřebovali. Já také ne, protože dovnitř dopadalo světlo z ulice a osvětlovalo Julese jako světlomet.

Stačilo to. Úplně to stačilo. Přitiskla jsem ruce na něho, obě, dlaněmi po celé ploše s roztáhnutými prsty a pevně jsem stiskla, abych na jeho kůži zanechala viditelný otisk. A poté jsem rukama po něm přejela a odhalila růžové bradavky, tvrdé svaly, vpadlé břicho a malý dolík od pupíku. Vypadalo to, jakoby nějaký štukatér vzal zednickou lžíci a odškrabal povrch zdi, aby odhalil, co se pod tím skrývalo. A to, co bylo pod tím, byl Jules.

Ještě stále tam někde byl, někde.

Ale o sekundu později zdravá kůže opět zmizela, nahrazená tou bledou dokonalostí bez pórů, kterou jsem začínala nenávidět.

Někdo mi položil ruku na rameno, ale já ji setřásla. A zkusila to znovu. Ale bylo to to samé. Všude, kde jsem položila ruce a trochu okolo, vypadala kůže normálně, a tělo bylo uzdravené, v pořádku a perfektní. Ale jakmile jsem je odtáhla a snažila se je položit na jiné místo, bylo to, jakoby ta magie, nebo co to bylo, jednoduše zmizela.

A já nevěděla, jak to mám udělat, aby zůstala.

„Ne,“ řekla jsem bezmocně.

„Ne!“

„Cassie. Pojďte odtud.“

Když jsem vzhlédla, uviděla jsem nad sebou Marca. V tmavých očích měl zarmoucený výraz. „Odejít? Snažím se mu pomoci!“

„Já vím. Ale není nic, co byste mohla udělat. My… my někomu zavoláme…“

„Koho?“, zeptala jsem se. „Už jsme to zkoušeli u Augustina, a když ho nedokáže odstranit jeho stvořitel a ani vysoce postavený válečný mág, tak si opravdu myslíte…“

„Myslím, že se vyčerpáváte úplně zbytečně. Potřebujete…“

„Zbytečně?“. Zírala jsem na něj. „Copak to nevidíte?“

„Nevidím co?“

Znovu jsem pohlédla na místo, kde mé sevřené pěsti spočívaly na růžové, dokonalé kůži Julesova břicha. Vypadal jako nějaký druh moderní umělecké instalace, kde měly bíle pomalované figuríny z výlohy díry v těle, aby zobrazily části živých lidí. Jenže Marco nic z toho neviděl. Jak jsem překvapeně pochopila, Marco neviděl nic.

Udiveně jsem zamrkala. Myslela jsem, že jsem možná zdědila něco z Rogerových schopností, že to byl možná důvod, proč… nebo jsem si to jen představovala? Byla nekromancie pouze výplod mé představivosti? Nebo něco úplně jiného?

„Pojďte, děvče,“ řekl mi jemně. „Máte kruhy pod očima. Potřebujete klid…“

Ne! Nech ji to vyzkoušet!

Proboha, Marco musel mít pravdu; musela jsem být unavená, pomyslela jsem si a otřela si oči. Protože to znělo jako Jules. Dokonce dost, pochopila jsem, když se hlas ozval znovu.

Prosím, Cassie, prosím! Och, proboha, nemůžete – nenechávejte mě tu! Nemůžu to snést. Nemůžu! Nemůžu! Já…

Měla jsem halucinace, to bylo ono.

Vy mě slyšíte? Zněl skoro stejně tak šokovaně, jako jsem byla já. Vy jste to slyšela?

„Já – ne. Ne.“

„Nelžete!“ A najednou se z toho drobného zvuku v mé mysli, který jsem si možná jen namlouvala, stal silný hlas a tentokrát nebylo pochyb. Byl to Jules. A mlel jako kafemlýnek. „Nikdo mě neslyšel! Byl jsem tu uvězněný uvnitř a křičel jsem a křičel, ale všude bylo jen ticho a och, proboha. Och, Cassie, proboha!“

„To není možné,“ odvětila jsem omámeně. Nebyla jsem upír; neovládala jsem telepatii. No jo, kromě s Billy Joem, ale musel být mou součástí. Když byl mimo mé tělo, musela jsem s ním mluvit tak jako s každým jiným.

„No, ale vy mě slyšíte!“, vyhrkl Jules. „A já nemůžu – nebyl jsem schopný s nikým komunikovat. Volal jsem a volal, ale nikdo mi neodpovídal. U vás jsem to ani nezkoušel; ani nevím, proč. Asi proto, že jsem netušil, že to umíte…“

„Já to neumím.“

„Ale teď to děláte!“

„Co se děje?“, zeptal se Marco. „S kým to mluvíte?“

Nebyla jsem si vědoma, že jsem zase oči zavřela, ale otevřela jsem je, abych viděla, jak klečí vedle mě a mračí se. Svým obrovským tělem blokoval polovinu pokoje.

„S Julesem. Slyšíte ho?“

„Ne.“ Marco zněl nešťastně, a já stejně tak, protože jsem se dost tvrdě naučila, že v magii se všechno, co jsem nechápala, mohlo vrátit a pravděpodobně i vrátí, aby mě to kouzlo do zadku. Ale momentálně tu byly důležitější věci. Jen jsem stále ještě nevěděla, co…

A najednou to tu bylo, rozprostřené přede mnou jako na talíři. Místo tmavého obývacího pokoje a kruhem zářivých upířích očí jsem uviděla něco jako starou knihu. Ne tak starou jako nějaká kniha kouzel, ale spíš jako nápadný deník z třicátých let, s jasným obalem a tučným nadpisem. Nedostala jsem příležitost si titul přečíst, protože se odněkud objevil vítr, který otočil stránky. Kniha se otevřela.

Pojednávala o Julesovi.

Dny jako věty, měsíce jako odstavce, roky jako strany se otáčely ve větru, vracely se nazpět, zpátky, zpátky skrz celý Julesův život. Jako autobiografie.

„Co – jak to děláte…“, vyhrkl Jules stísněným hlasem.

„Já… si nejsem jistá.“ Ale když jsem natáhla ruku a jeden list zarazila, už jsem najednou neviděla knihu. Uviděla jsem jeho.

Uviděla jsem chlapce na farmě, na kterou nepršelo, kde se krajinou proháněly stěny z písku a pohřbívaly dům až k oknům. Uviděla jsem, jak ho jeho rodiče natlačily do staré rachotiny společně s půl tuctem sourozenců jako píšťaly od varhan. Tělo jeho matky se už zakulacovalo dalším dítětem. Viděla jsem je utíkat ze zničeného domova do zářivé budoucnosti v zemi zaslíbené. Které vedlo k dalšímu životu plnému drtivé tělesné dřiny, pokud nějakou dostali, k hladu, opovržení a neustálému stěhování.

„Ale já jsem měl dar,“ řekl potichu Jules.

„Tvou tvář.“

Viděla jsem ji, jak se mění, zatímco dospíval, náhodná směs genů, stvořená z úzkých rysů jeho matky a domorodé tváře jeho otce. Nakonec z toho vznikla vybraná dokonalost. Dostatečná, aby se lidé zarazili a zírali na otrhaného malého chlapce s andělskou tváří. A najednou chtěli všichni pomáhat. Peníze, nocleh, práce pro jeho otce, nové šaty… rodina znovu a znovu dostávala pomoc od lidí, kteří si mysleli, že konají dobrý skutek, ale ve skutečnosti byli jednoduše okouzleni chlapcem, který se naučil jak svůj dar využívat. Dostalo ho to daleko…

„Až trochu příliš daleko,“ pronesl Jules tiše.

Nepřeháněl. Hollywood, party, pijatiky, strany se otáčely dál a Jules se měnil. Narudlá tvář jeho otce se objevovala stále častěji, zatímco velké role, ty šťavnaté, které by mu udělaly velké jméno a štěstí, ho míjely. Až do dne, kdy stál na kraji útesu a shlížel dolů. A ptal se sám sebe, jak mohl padnout tak hluboko.

„Mircea ti to vymluvil,“ řekla jsem, když jsem uviděla, jak Mircea kráčí po útesu a vypadal tak jako vždy, až na to, že měl na sobě oblek z dvacátých let. Kráčel svým jistým krokem, jakoby se procházel po ulici, navzdory skutečnosti, že byli ve výšce dvanáctého poschodí.

„Ne přímo,“ přiznal Jules. „Byl jsem příliš opilý, abych mohl rozumně uvažovat, a jeho unavovalo, mluvit k potencionálnímu zaměstnanci, který se rozhodl zničit sám sebe.“

„Co udělal?“

Jules se rozesmál jasným zvukem, který vyzněl za daných okolností trochu zvláštně. „Shodil mě dolů.“

A to udělal. V příštím okamžiku jsem ho uviděla, jak chytil Julese za košili a nenuceně ho postrčil přes okraj, vše se slabým úšklebkem ve tváři. A poté použil svou upíří rychlost, aby ho zachytil dřív, než dopadl na zem. Těsně před tím.

„Slyšel, že plno lidí, kteří spáchali sebevraždu, toho na půli cesty litovali,“ vyprávěl Jules trhaně. „Chtěl zjistit, jestli je to pravda.“

„A? A odpovídalo to pravdě?“

Jules ze sebe vyrazil přiškrcený smích. „Nadělal jsem si do kalhot. A poté jsem vystřízlivěl a zeptal se ho, jak to udělal. A on mi nabídl nový druh smlouvy. Nesmrtelný.“

„Ale ty nezníš moc šťastně.“ A opravdu nezněl. Spíš zahořkle, se špetkou znechucení životem a možná s přídavkem hysterie. Ale definitivně ne příliš šťastně.

„Některé dny…“ Jeho hlas se zlomil a na chvíli se odmlčel, než trochu silnějším hlasem pokračoval. „Některé dny si přeji, aby mě Mircea nechytil.“

„Co? Proč?“

„Přemýšlejte o tom, Cassie!“, řekl divokým hlasem. „Věčnost je velmi dlouhá doba, když je člověk neschopný! Myslel jsem, že se časem naučím být v tom dobrý, naučím se být světaznalým, sebevědomým upírem, a začnu se cítit spokojeně – ale nic z toho se nikdy nestalo. Jen jsem našel novou cestu, jak být nikým. Nulou. Mirceovi upíři jsou buďto diplomati nebo vojáci, a já nejsem ani jedno z toho.“

Ani jsem se nesnažila ho upozornit na to, že jsou i jiná zaměstnání. Jules nebyl typem, který by se spokojil s nošením prádla. Mluvil o prestižních pozicích, a ano, celkem to shrnul jasně.

„Mohl byste zažádat o přeložení,“ řekla jsem místo toho. „Do jiného domu…“

„A tam dělat co? Vypadat dobře?“ Jules se znovu zasmál, a tentokrát to nebyl radostný smích. „Tvář, jakou mám, mohla v lidském světě přinést bohatství, pokud by se na to šlo chytře. Ale víte, co to znamená v upířím světě? Kde to samé se dá pořídit pomocí jednoduchého zkrášlovacího kouzla?“

„Jste víc než pouhý vzhled, Julesi.“

„Jsem? Kolik herců upírů znáte? Nebo jiné umělce?“

„Upíři mají… koníčky,“ oponovala jsem nejistě, ale byla to pravda. Ve svém volném čase dělali hodně věcí. Malovali, tesali, zpívali… znala jsem jednoho, který dělal komické fotky lidí, na kterých vypadali co nejhůře, takový druh obrácené soutěže krásy.

„Ale ne jako povolání,“ trval na svém Jules. „Ne jako možnost zanechat stopu, něco znamenat. Jsou lidé, kteří takový život zvládají dobře, kteří s tím nemají žádný problém a pak je tu ten zbytek, kam patřím i já. Ale člověk neví, kam bude patřit, dokud se tam nedostane a jakmile je tam, už není cesty ven.“

No ano. Ten druh smlouvy, který se upírům nabízí, nemám datum konce platnosti. To bylo něco, co tito snaživí uchazeči často zapomínali.

„To je mi líto,“ řekla jsem a také jsem to tak myslela.

„To nemusí. Jen mi slibte jedno – pokud se to nepodaří –, slibte mi, že to ukončíte.“

„Julesi…“

„Nebo to nechte udělat Marca. Je mi to jedno, jen chci – už tak nechci žít. Rozumíte mi? Už tak nemůžu…“

„Julesi!“, řekla jsem ostře, když mě zasáhla vlna hysterie.

„Je mi to líto, je mi to líto,“ odvětil a zněl trochu klidněji. „A já chci vaše slovo.“

„Poslouchejte.“ Snažila jsem se znít uvolněně, protože sama jsem se tak necítila. „Nic vám nebudu slibovat…“

„Cassie.“

„Ne, poslouchejte mě!“, řekla jsem lehce třaslavým hlasem. „Jsem k vám upřímná, ano? Žádné oblbování.“ Ne tentokrát; už nikdy. Ne u lidí, na kterých mi záleželo. To byl drsný způsob, jak se to naučit.

„Oukej.“

„A nebudu vám říkat, že to bude v pořádku. Nejsem žádná čarodějnice; neumím kletbu zvrátit jejich způsobem…“

„A ani by to nepomohlo, i kdyby to uměly.“

Očividně mu jeho zmizelé uši stále fungovaly. No ano. Muselo být opravdu legrační, bezmocně ležet a naslouchat, jak mu vyzvání umíráček.

„Ne,“ přiznala jsem. „Ale já se pokusím vrátit vás do okamžiku, než jste si tu zatracenou kletbu uhnal. V podstatě vás strčím do takové časové bubliny…“

Jules ze sebe vydal přiškrcený zvuk. „Ušetřete mě podrobností prosím.“

Jasně. Na jeho místě bych je asi také nechtěla slyšet. Už toho dnes v noci zažil dost, ale nemohla jsem otálet, protože nebyl v pořádku. A také se nezlepší, pokud se mi to nepodaří. Přikývla jsem, olízla si rty a snažila se soustředit.

Bylo v pořádku, že Jules nechtěl vědět žádné podrobnosti, protože by se mu určitě nelíbily. Ne jen, že jsem ještě nikdy nic podobného nedělala, ale i proto, že jsem měla obvykle potíže s přesným určením času. Proto se mi zřídka skoky podařily. Agnes dokázala skočit přesně na sekundu zpátky do času, kdy opustila tělo, takže nikdo nevěděl, že byla vůbec pryč. Ale buďto měla dar, nebo měla pekelně víc praxe než já, protože já obvykle svůj cíl minula o míle. Naštěstí, podle toho, jak jsem se cítila, to bylo nepravděpodobné. Probudila jsem se unavená a rychle jsem se blížila k bodu naprostého vyčerpání a ještě jsem ani…

Kolem Julese se objevila bublina, malá, ale krásně zformovaná.

Překvapeně jsem zamrkala, protože jsem napůl počítala s tím, že se mi to nepodaří. Ale bublina byla opravdová. Odráželo se od ní světlo ulice. Vypadala jako mýdlová bublina – a byla asi tak stejně stabilní. Musela jsem si pospíšit.

Soustředila jsem se na mentální biografii, kterou mi Jules ukázal.

Byla silná. Jules neměl jen dlouhý život; vedl i dost naplněný život. Naštěstí jsem si s tím množstvím listů nemusela dělat starosti. Jen pár slov zpátky, možná by stačilo jen pár písmen…

Vítr, který jsem cítila předtím, znovu zavál a otočil pár listů a tentokrát byl mnohem silnější. V duchu jsem se po nich natáhla, ale proklouzly mi mezi prsty, jakoby byly naolejované. Jedna, dvě, tři strany nazpět a konečně se mi podařilo jednu chytit, a snažila se svou magii ztlumit dostatečně, abych tu bouři zastavila – aniž bych ho – a tu bublinu – úplně vymazala.

A muselo to fungovat, protože jsem uslyšela kolektivní nadechnutí. Pohlédla jsem na Julese. A strnula.

Vypadal, jakoby měl tvář ponořenou do kotlíku s barvami a právě před chvílí ji vytáhl. Oči, nos, ústa, všechno bylo viditelné, zatímco ta kluzká, skoro dokonalá hmota klouzala stranou. Znovu se objevily póry a obočí a řasy a…

Sotva jsem dýchala.

Protože to fungovalo.

Na jeho hruď se nedalo dívat a s mým vědomím to dělalo divné věci, zatímco se svíjel a kroutil podivným způsobem, jakoby to nikdy předtím maso nebylo. Ale ta samá procedura se děla i s ním. Kusy látky vyjížděly z kůže a znovu se formovaly v košili. Stejně jako tělo pod ní opět začalo vypadat jako muž, jeho ruce…, sotva jsem tu myšlenku domyslela do konce, když se z jeho břicha zvedly Julesovy půvabné ruce jako dva ptáčci, ještě stále zahaleny do bubliny, ale už ne uvězněné.

Jako strany knihy, pochopila jsem. Najednou mi vyletěly z prstů, jakoby měly svou vlastní vůli. Zachytil ji závan toho zvláštního větru a padaly jako jedna velká kaskáda; staletí míjela jako sekundy.

Zatraceně! Snažila jsem se je zachytit, ale měly skoro dokonale hladké povrchy a bylo nemožné je udržet. Dokud jsem se zoufale nevrhla mezi ně a listy knihy nepohřbila pod plnou vahou svého mentálního těla. A konečně to stačilo.

„Cassie…“, řekl někdo a já pohlédla na Julese. A vytřeštila oči, fascinovaná pohledem na jeho kdysi bledé tváře, jak rozkvétají, zatímco mu světlaly vlasy, na bradě mu vyrašily vousy a zase zmizely a znovu vyrostly…

„Cassie!“

Marcův hlas se mi ozval přímo u ucha, hlasitě a panicky, zatímco jsem rukou projela bublinou. Zablýsklo se a kolem bubliny, která se rozplynula, zazářilo tak jasné světlo, že jsem musela zavřít oči. A když jsem je otevřela, uviděla jsem Julese, jak ještě stále leží na zemi, ale nyní pohyboval dvěma dokonalýma zdravýma rukama a na tváři měl výraz naprostého úžasu.

A Marca, který byl celý bledý a svíral rty. A Freda, který vypadal, že za chvíli omdlí. A Rica, hnědovlasého člena tria, nebezpečného týpka, který byl známý tím, že neměl z ničeho strach. Mimo mě, pomyslela jsem si a pohlédla do očí, ve kterých jsem uviděla ten nezaměnitelný pocit, než je stačil odvrátit.

„Co se děje?“, zeptala jsem se a zírala nejdřív na něj a pak na Julese. Který si stále ještě hrál se svýma rukama – jeho růžovýma, zdravýma a očividně perfektníma rukama.

„Můj bože,“ zašeptal Fred.

„Co?“, zopakovala jsem a začala si dělat starosti. „Fungovalo to. Už je zase normální…“

„Normální?“, zeptal se Marco vztekle. „Tomu říkáte normální?“

Pohlédla jsem na Julese, který konečně vzhlédl. Jeho oči byly trochu jiné, když se setkaly s mými, možná modřejší? A i jeho pleť vypadala jinak, skoro…, opáleně. Pokud vůbec, tak vypadal lépe než předtím.

„Ano?“, zeptala jsem se. Můj zmatek stoupal. „Jak tomu říkáte vy?“

Jules mě znovu uchopil za ruce, a tentokrát byl…, jiný, slabší, teplejší. A já bych mohla přísahat, že jsem na jeho zápěstí, které měl přitisknuté k mé ruce, cítila tep. A také tam měl jemné pihy, které byly předtím skryté pod zkrášlovacím kouzlem. A…

Ne. Ne, to nemohla být pravda, pomyslela jsem si a hleděla na něj nevěřícně.

„Lidský,“ řekl Jules chraptivě.