TDPBB - 8. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Martina

Debbie

            Když se poslední karmínové plameny slunce ponořily za jemné věže hradu, Debbie doufala, že svatební hostina konečně skončí ...

            ... a začne svatební noc.

            Jenom ta myšlenka jí poslala přes břicho a níže dolů slastné chvění. Už žádné panenství! A co je ještě důležitější, konečně ona a Victor splynou v jednoho. Měl tak silné ruce. Nemohla se dočkat, až je na ní bude mít. A nejen jeho ruce. Viděla tu vyvýšeninu ve svatebních kalhotách. Nemohla se dočkat, až to bude mít -

            „Přípitek!“ Zařval svatební host.

            „Přípitek na svatební noc!“ Křičel další.

            „Přípitek na děti draka!“ Vykřikla žena.

            Dav vypukl výkřiky „Na děti!“ „Na svatební noc!“ A opilé zakřičení „Na obrovského tvrdého žhavého ptáka!“ Ten poslední byl k Debbienině úlevě rychle potlačen. Pak, jako jeden, dav začal zpívat: „Přípitek! Přípitek! Přípitek!“

            Victor chytil Debbie za ruku a vedl ji zpátky ke stupínku, na němž se vzali. Lord Chamberlain jim podal každému sklenici z jemného křišťálu, který teta Agatha naplnila z láhve se zažloutlým ručně psaným štítkem.

            To co lila, proudilo z lahve do skla v oranžově červených vlnách, spíše jako plamen než kapalina. Z pití se linuly pramínky kouře.

            Debbie se neodvažovala zeptat, co to je, pro případ, že by to už měla vědět. Opojná vůně, která se z nápoje linula, jí to stejně řekla: bylo to jako aroma zakázaného ovoce, ale alkoholické. To jí vířilo myslí ještě předtím, než ochutnala.

            „Následuj mě,“ řekl tiše Victor a pak zvedl sklenici. Mluvil hlasitě, aby byl slyšet v davu, řekl: „Na spojení dvou královských linií!“

            „Na spojení dvou královských linií,“ opakovala Debbie, cítila se lehce vinná.

            Victor se napil a Debbie ho následovala. Likér si prolil cestu do krku, plnil ústa sladkou příchutí, která chutnala i jako oheň samotný. Když ji polkla, po celém těle se jí rozlila horkost. Její potřeba mít Victora, která jí celý den dýchala těsně pod kůží, se ještě zintenzivnila. Byla vlhká mezi nohama jen z toho, že stála vedle něj; teď byla náhle zcela mokrá.

            Victor nasál dech. Jeho kůže byla mírně narudlá a na čele se mu objevily jemné krůpěje potu. Doufala, že i on přemýšlí o tom, že z ní strhá oblečení.

            „Na naše děti,“ řekl.

            „Na naše děti,“ pokračovala Debbie.

            Opět se napili. Pocit tepla a touhy se zdvojnásobil.

            „Na manželskou postel,“ řekl Victor a vypil sklenici.

            „Na manželskou postel,“ řekla Debbie a následovala jeho příkladu.

            Pokud se brzy nedostaneme na to zatracené lůžko, začnu si strhávat šaty na veřejnosti. Nebo můj…

            „Odveď ji na lůžko!“ Křičel dav. „Lůžko! Lůžko! Lůžko!“

            Victor zvedl Debbie z nohou do náruče. Vykřikla překvapením. Pak s ní pochodoval, závoj a diamantové boty jí sundal na plošině a pak si klestil cestu davem. Divoký jásot a výkřiky „postel!“ vybuchly všude kolem, jak Victor procházel přes zahradu do paláce.

            Očekávala, že ji postaví zpět na nohy, jakmile budou uvnitř, ale stále ji nesl.

            Je tak silný, pomyslela si omámeně.

            Nevykazoval žádné známky únavy, když kráčel po chodbách a vydal se na velké mramorové schodiště. Pár dozorců otevřelo dvojité dveře a pak je za nimi zavřeli.

            Konečně byli v ložnici.

            Než dopadla do měkké postele, měla Debbie jen čas pobrat, že je v princově ne moc bohaté, ale zato mužnější ložnici, než v jaké kdy spala.

            „Konečně,“ řekla. Slova vyšla skoro komicky.

            Victor se usmál. „Cítím to stejně.“

            Jak ležela na zádech, bylo dlouhé a nabité ticho, když se na něj dívala, jak stál nad ní. Cítila se vůči němu bezbranně, jako by on byl tím zlatým drakem a ona ta žena v jeho drápech.

            Až na to, samozřejmě, že ona neměla žádnou touhu se bránit.

            Slyšela jeho dech v klidné místnosti. Když si vzpomněla, že stále drží křišťálovou sklenici a položila ji na postranní stolek, překvapivě hlasitě cinkla.

            „To bylo zakázané ovoce, že?“ Zeptala se.

            Victor přikývl. „Říká se tomu dragonfire(dračí oheň). A vyvažuje se zlatem.“

            Fráze ji vzpomněla varování tety Agaty. Celou tu dobu si to udržovala pro sebe. Možná to byl důvod, proč jí to manželství připadalo tak neskutečné: uchovávala před Victorem tajemství, i když on před ní netajit nic.

            „Je něco, co bych ti měla říct…“ začala Debbie. A tak mu řekla všechno.

            Jak pokračovala, Victor vypadal stále více naštvaný. Když skončila, zaklel. „Nikdy jsem tě neměl zanechat s tetou Agathou o samotě.“

            „Nemohl jsi vědět, co mi chce říct.“

            „Měl jsem si to domyslet.“ Victor zavrtěl hlavou. „No, ona se mýlí. Princezna Eugenia se nevrátí. A ani na tom jestli se vrátí, nezáleží. Jsi moje žena. Myslel jsem vážně, co jsem řekl: jestli se budu muset vzdát trůnu, tak se ho vzdám.“

            „Věřím ti.“ A tentokrát mu konečně věřila.

            „Jsem rád, že jsi mi to řekla. Nyní to nebude nad námi viset. To není čas, kdy bychom se měli rozptylovat.“

            Ležela klidně a sledovala, jak jí s nekonečnou péčí a smyslností začal zbavovat oblečení svými dlouhými a šikovnými prsty. Nejprve odstranil závoj a odložil ho stranou. Pak korunku. Pak jednu růži po druhé, když ležela třesoucí se touhou. Následovaly hřebeny s drahokamy, které držely vlasy na svém místě. Uvolněně se jí rozlily kolem obličeje.

            Ale poté co jí odstranil elegantní boty s klenoty a hedvábné punčochy, nebylo nic, co by bylo možné odstranit, až na její šaty a spodní prádlo. Při vzpomínce na její poslední tajemství, zvedla ruku, aby ho zastavila. „Počkej…“

            Tázavě naklonil hlavu. „Ano?“

            „Pamatuješ si, že jsem panna, že?“

            „Ano. Všichni ti tupí muži v Boonville, samozřejmě že jsi s nimi nechtěla sdílet poklady svého těla. Neboj se. Udělám vše, co mohu, abych tvé poprvé udělal nezapomenutelné.“

            Debbie se nervózně kousla do rtů. „Poklady mého těla… to je ta věc, Victore. Je něco s mým tělem, co by někdo považoval za poklad. Budeš první muž, který mě kdy uvidí nahou, a je k tomu důvod.“

            „Neumím si představit, že tvé tělo je něco méně než krásné.“

            „To proto, že jsi to ještě neviděl,“ zamumlala. Nyní, když se pedál dostal na kov a bylo už pozdě, aby couvla, dostala strach z toho, že nechá Victora, aby ji viděl. Jistě, on ji stejně bude milovat. Ale rozhodně vypadala lépe v šatech, než bez nich.

            Victor chvíli mlčel, zamračil se a pak řekl: „Dovol, abych ti něco ukázal.“

            Svlékl si svatební šaty rychleji a efektivněji, než to udělal s ní. Během chvilky před ní stál nahý.

            Debbie okamžitě zapomněla na své rozpaky. Byl nádherný. Vysoký, ramenatý, s vlnícími se svaly spolu s dokonalým šesti-břišáky, vypadal dokonale. Pták se mu tyčil - obrovský a tvrdý, čímž jí ukazoval, jak moc po ní touží. Chtěla ho stáhnout ihned do postele.

            Než mohla, otočil se.

            Debbie zalapala po dechu. Klikatá linie třpytivého zlata se mu táhla přes tělo od ramene k boku, jako by ho zasáhl blesk a zanechal svůj otisk na celé jeho kůži. Bylo to podivně krásné, ale bylo na tom také něco brutálního a násilného.

            „Co to je?“

            „Moje dračí značka.“ Victor se obrátil zpátky k ní. „Všichni dračí měniči mají na těle stopy, které se třpytí barvou jejich draka. Obvykle vypadají jako tetování nebo hezké vzory. Teta Agatha má kruhy na rukou jako náramky z tepaného bronzu. Říká, že jsem první osoba, o které kdy slyšela, že jeho dračí značka vypadá jako jizva.“

            Debbie okamžitě vyskočila na jeho obranu. „To je krásné! Jen… překvapující.“

            „Je to něco, co bys pokládala za poklad?“

            „Samozřejmě!“ Pak si uvědomila, kam tím mířil, a usmála se. „Dobře. Pokračuj. Svlékni mě.“

            Victor jí vítězně stáhl šaty, pak podprsenku a kalhotky. Konečně se na ni podíval, když ležela nahá a vystavená na posteli. Následovala jeho pohled na ošklivé purpurové mateřské znaménko, které jí poznamenalo levé rameno.

            „Ne tak hezké jako tvoje,“ zamumlala.

            „Nestarám se o to.“ S každým slovem ho políbil. Teplo jeho úst a jazyka se rozšířilo z jejího ramena do celého těla, dokud se celá netřásla a necítila se jako v ohni.

            Byla ochotná nechat ho v tu chvíli dělat cokoli. Ale místo toho, aby ji dál líbal, se od ní odklonil a otevřel trezor ve zdi.

            Debbie sklonila hlavu, aby se podívala dovnitř.

            A zalapala po dechu. Trezor zářil zlatem a třpytil se drahokamy. Omámeně se dívala na zlaté mince, zlaté nugáty, stříbrné krabičky plné jiskřivých diamantů a vším dalším. Rubíny a smaragdy, perly a safíry, prsteny, náhrdelníky a náramky tu byly nahromaděny. Byl to větší poklad, než mohla pochopit.

            „Moje poklady,“ řekl Victor. Oči měl zlaté jako mince a leskly se mu majetnickou touhou. „Zlato je pro draka velice drahocenné - mnohem víc než jen jeho peněžní ekvivalent. Drak by se nikdy nevzdal ani trochy ze svého pokladu… kromě toho, že by ho dal své pravé družce.“

            Zvedl náhrdelník z trezoru. Byl to nádherný kousek šperků z kroucených zlatých lanek a nití, tkaných do pavučiny, která by pokrývala horní část hrudi nositele. Diamanty byly rozptýleny mezi pavučinu ve zdánlivě náhodném vzorku, jako třpytící se kapky rosy.

            „Můžu tě ozdobit?“ Zeptal se Victor.

            Debbie měla vždy ráda šperky, ale nikdy si nemohla dovolit nic jiného než jen pár levných drobností. Nikdy nevlastnila žádné zlato. Ale tento náhrdelník byl víc než krásný a více než drahý. Bylo to umělecké dílo. A dar z lásky.

            „Ano, prosím.“ Hlas se jí chvěl emocemi.

            Victor jí něžně položil náhrdelník kolem krku a zapnul. Pak stál nad ní a díval se dolů. Zlatý oheň v očích jí způsobil pocit, že je jako kus papíru v ohni, který se nemůže dočkat, až vzplane.

            Její rozpaky se rozplynuly v jeho touze. Zvedla k němu ruce. „No tak, Victore. Chci tě teď!“

            Rychle a ladně si klekl nad její boky. „Než začneme… chceš dnes večer otěhotnět?“

            Debbie se na chvilku zamyslela. Nakonec zavrtěla hlavou. „Ne. Dnes večer ne. Chci s tebou mít rodinu, ale je to tak velký krok. Ráda bych si nejdříve užila manželství. Takže ano, použij kondom.“

            Usmál se. „Není třeba. Dračí měniči jsou plodní pouze tehdy, když to sami chtějí.“

            „Vážně?“ Ale už mu věřila. Cítila jeho teplo, viděla zlatou čaru jako bič na zádech - viděla, že se změnil na draka! Věděla, že je jiný.

            Victor přikývl. „Neoplodním tě, dokud mi to neřekneš, že to chceš.“

            Pak se k ní sklonil, oči mu zářily zlatě a znovu ji začal líbat na mateřské znamínko. Tentokrát však nezastavil. Políbil a olízl, hladil a pohladil, okusoval a nasával každý centimetr pokožky a pomalu se propracovával dolů. Na oplátku ho hladila po hladké pokožce a pevných svalech a běžela prstem podél třpytivého lomítka jeho dračího znamení.

            Teplo se jí shromáždilo mezi nohama, což ji přinutilo se kroutit a sténat, když začala být stále vlhčí. Nikdy si nedokázala představit, že by jí muž dal takovou láskyplnou pozornost. A že to byla pozornost. Victor zřejmě sledoval každý její povzdech a sten, takže věděl, co má dělat více a kde je obzvlášť citlivá. Teplo jeho těla způsobilo, že byl každý jeho dotek cítit jako plamen, který hořel bez bolesti. Byla to čistá blaženost.

            Proč byla tak nervózní, ze sexu? Byla si tak jistá, že to bude nepříjemné, a že udělá něco trapného, čím partnera odradí. Ale teď, když cítila hladové doteky Victora, věděla, že není nic, co by dokázalo, aby ho to odradilo. A už se necítila trapně. Všechno bylo snadné a přirozené. Jediné, co musela udělat, bylo poslouchat vlastní tělo a dělat to, co říkalo.

            Pak položil ústa mezi její nohy a všechny myšlenky zmizely. Vykřikla potěšením z horkého jazyka, které bylo téměř nesnesitelné. Debbie cítila, jak se svíjí na matraci, jak jí citlivý klitoris pulsuje, když kolem něj kroužil, dokud to už nemohla vydržet. Její vzrušení se budovalo, vyvrcholilo a explodovalo.

            Debbie se vrátila k sobě, a ve Victorově náručí se třásla a lapala do dechu.

            Cítila se nejistá sama sebou, když jí odsunul kadeř vlhkých vlasů. „Vypadáš nádherně.“

            Zmožená, nemohla odpovědět. Místo toho ho políbila. Zareagoval vášnivě a přitiskl se k ní.

            Cítila jeho hřídel, skálopevně-tvrdou na svém těle a natáhla se. Nikdy předtím neměla ruku kolem penisu. Očekávala, že bude cítit tvrdě, a to byl, ale neočekávala, že až tak tvrdě. Připadalo jí to pod rukou jako prut oceli. Tyč z oceli pokrytá sametově hladkým masem.

            Debbie ho pohladila po celé délce, a když Victor zasténal, byla překvapená a potěšená. Neuvědomila si, jak citlivý je. Debbie mu přejela znovu po délce, tentokrát tvrději, a přiměla ho, aby zalapal po dechu.

            „Jsi připravená?“ Zeptal se.

            Ve skutečnosti byla trochu nervózní. Byl tak velký! Ale ona ho chtěla, i kdyby to mělo bolet. Chtěla spojit jejich těla dohromady nejintimnější možným způsobem.

            Přikývla.

            Klekl si nad ni, takže znovu mohla zachytit, jak úžasně vypadá nahý. Ty svalnaté boky - ty neuvěřitelné břišáky -

            Sklonil se k ní - pomalu a opatrně. Hlavičkou ptáka ji hladil po klitorisu, což způsobilo, že prohnula záda a lapala po dechu. Věděla, že ji nechce ublížit, ale už ji to nezajímalo. Musí ho mít uvnitř a naplnit ji. Každé vlákno po tom toužilo.

            „No tak, Victore,“ řekla. „Chci tě v sobě, teď!“

            Vklouzl do ní jediným půvabným pohybem, její vlhký průchod mu usnadnil cestu. Cítila, že se trochu vytáhl. Trochu to pálilo, ale ne ve špatném slova smyslu. Když začal přirážet, pálení se vytratilo a začala si ten pocit užívat. Bylo v tom něco hluboce uspokojujícího mít ho uvnitř sebe.

            A nebylo to jen fyzické potěšení, které cítila. Jak se s Victorem pohybovala společně, to bylo jak, když tančili na svatebním stupínku: jako by se jednalo o jediného člověka ve dvou tělech. Cítila se zahlcená láskou.

            „To je to, co myslíš tím, že jsme druhové,“ zašeptala.

            „Ano,“ odpověděl Victor. „Jsi moje. Já jsem tvůj. Navždy.“

            „Navždy,“ zopakovala. „Oh, oh!“

            Náhlá vlna elektrizujícího potěšení jí přejela přes tělo tak intenzivně, že hodila hlavou dozadu a vykřikla. Než zavřela oči, uviděla, jak ji Victor pozoruje a zlaté oči se soustředí na její tvář. Pak ze sebe vydal mužné zavrčení, jak se také udělal. Cítila v sobě horký proud semene, a to ji přimělo k dalšímu tříštivému orgasmu.

            Debbie se vznášela na oblaku blaženosti po lahodnou věčnost. Pak se vrátila do Victorovy náruče, horká, zpocená a šťastnější, než kdy v životě. Už žádné panenství! Teď už věděla, o čem to všechno bylo.

            Ještě důležitější je, že Victor znal její tajemství a viděl mateřské znamínko a neodradilo ho to. Řekla mu, že ještě není připravená otěhotnět, a spíše než aby ji do toho tlačit, prostě požádal ji, aby mu řekla, kdy bude. Byl to tak skvělý chlap. A ona musela přicestovat jen do poloviny světa, aby ho našla.

            „Čím jsem si tě zasloužila?“ Zamumlala.

            „Všechno, co jsi musela udělat, bylo, že prostě jsi.“ Odhrnul jí z tváře loknu vlhkých vlasů. „Kam chceš jet na svatební cestu?“

            „Budeme mít líbánky?“

            „Právě jsme se vzali,“ zdůraznil její manžel.

            Debbie o tom chvíli přemýšlela, pak se zasmála. „Paříž, samozřejmě.“

            „Všechny výdaje jsou zaplaceny,“ řekl Victor se smíchem. „Mnou.“