TDPBB - 7. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Martina

Victor

            Victor měl velmi smíšené pocity, když se díval na svou družku v jejich svatební den. Na jedné straně chtěl slavnostní ceremoniál, v němž se zavázali, že budou oddaní navždy. Na druhou stranu si přál, aby už skončil, aby mohl Debbie vysvléknout a zmocnit se jí.

            Svatební šaty ji obtahovaly štíhlé boky a zdůrazňovaly prsa, která byla v perfektní velikosti do jeho rukou. Oči jí zářily štěstím, vlasy se vlnily tak, že měl co dělat, aby jí je neprojel prsty, a její rty byly tak baculaté, že je toužil políbit. Pokaždé, když se na ni podíval, dokonale přizpůsobené kalhoty se stále více stávaly nepohodlně těsné.

            Někdo si za ním pročistil hrdlo. Otočil se a zamrkal, jako by se právě probudil ze spánku. Byla to teta Agatha.

            Naklonila se a zamumlala: „V zájmu říše ji nepřiváděj do jiného stavu.“

            Victor cítil horko s nepříjemnou směsí hněvu a rozpaků. Zasyčel: „Nechci o tom teď diskutovat. Nebo vůbec!“

            Odvrátil se a téměř se srazil s baculatou ženou s červenou hlavou, kterou nepoznal.

            „Promiňte,“ řekl, když kolem ní manévroval.

            „Promiňte,“ řekla. „Princi Victore, pokud máte chvilku ...“

            „Prosím, zeptejte se mě později.“ Viktor odběhl dřív, než by ho mohla zdržet. Litoval své hrubosti, ale nechtěl pokračovat v rozhovoru s tetou Agathou a stalo by se tak, ať by se mu to líbilo nebo ne, pokud by neopustil její blízkost.

            Sotva ušel tři kroky, než se znovu zastavil.

            „Blahopřeji tvému manželství,“ řekla stará paní, kterou nepoznal. „Můžeš mít mnoho baculatých, zdravých dětí!“

            „Děkuji moc,“ odpověděl Victor zdvořile a hledal cestu ven.

            „Baculatých! Zdravých! Jako jsi kdysi býval ty!“ Stiskla mu tvář. „Ach, vzpomínám si na ty lahodné baculaté tváře, které jsi měl. Lahodné!“

            Victor utekl. Ale sotva unikl staré dámě, už se na něj vrhnul jiný svatební host. A další. A další.

            Právě když si myslel, že se dostal pryč, pronásledoval ho dvořan. „Princi Victore, je mi to moc líto, že vás obtěžuji ve svatební den, ale svatební kuchař požaduje okamžité zaplacení.“

            Victor netrpělivě řekl: „Pak mu zaplaťte.“

            „Včera pokladník rezignoval bez oznámení a nikdo jiný nemá oprávnění k přístupu do pokladny.“

            Byly to okamžiky jako tyto, ve kterých si Victor přál, aby utekl do Ameriky s Debbie. Dokonce se nedokázal dostat z dvorních problémů ani v jeho svatební den! „Proč jste na to neupozornil královnu Regentku?“

            „Udělal jsem to,“ řekl dvořan s výrazným tónem zloby. „Včera. Řekla, že do konce dne jmenuje dočasného pokladníka. Ale neudělala to.“

            Teta Agatha nepochybně zamýšlela vybrat náhradníka, ale byla rozptýlena zmizením princezny Eugenie. Ale o tom ten muž nevěděl - žádný z dvořanů to nevěděl.

            „Máte papír?“ Zeptal se Victor.

            Dvořan vytáhl svitek, pero a měkký vosk z jedné z jeho velkých kapes. Viktor napsal proklamaci, kterou jmenoval pomocníka pokladníka za dočasného pokladníka na dobu jednoho měsíce, podepsal to a na vosk přitlačil pečetní prsten. „Tady máš. Prosím, pověřte nového pokladníka, aby ihned zaplatil kuchařovi.“

            Když dvořan odešel, Victor se znovu pokoušel unést svou nevěstu. Ale už tam nebyla. Rozhlédl se. Debbie nebyla nikde vidět.

            Pomoz, Debbie!

            Náhlé zasyčení jeho draka způsobilo, že Victor nadskočil.

            Co tím myslíš? Zeptal se Victor. Kde je?

            Tímto směrem, zasyčel drak.

            Victor netušil, jak to drak věděl, že ho Debbie potřebuje nebo kde je, nebo co se děje. Ale jestli si jeho drak myslí, že má jeho družka potíže, Victor ji poběží zachránit. Vyrazil ve směru, který jeho drak označil, a nestaral se, jak divně to může vypadat před hosty.

            Jeho drak ho odvedl od davu svatebních hostů do altánu v klidné části zahrady.

            Je tam, zasyčel drak. Pospěš si! Je vyděšená.

            Victor vytáhl z pochvy meč, když se vrhl dovnitř; byl sice slavnostní, ale ostrý. A věděl, jak ho používat.

            Muž a žena stáli k Victorovi zády. Zdálo se, že ohrožují Debbie, která se zdála opravdu vyděšená.

            Při tomto pohledu projel Victorem ochranářský vztek. Nemohl uvěřit, že by někdo měl tu drzost, aby ohrožoval jeho družku - a ještě k tomu v jejich svatební den!

            „Nechte moji nevěstu!“ Křikl Victor.

            Muž a žena se otočili a oba vypadali překvapeně. Jednou z nich byla baculatá zrzka, která ho předtím oslovila. Druhý byl vysoký, pohledný muž s charakteristickými oranžovými očima zlatého draka. Muž předstoupil ochranitelsky před ženu a položil ruku na rukojeť svého meče.

            „Jak se opovažuješ vystrašit moji nevěstu!“ Řekl Victor. „Debbie, drahoušku, co se ti tito ničemové snaží udělat? Musím zavolat stráže?“

            „Ne!“ Vybuchla Debbie. Byl znepokojen tím, že při jeho příchodu nevypadala, že by se jí ulevilo; místo toho vypadala ještě vystrašeněji. „Victore, musíme si s těmito lidmi promluvit.“

            „Proč? Kdo jsou?“

            „Já jsem Journey Jacobson,“ řekla žena. „Snažila jsem se, abys sem přišel, a promluvil si s námi.“

            „Jsem Lucas,“ řekl muž. „Kdysi jsem býval princ Lucas z Branduse.“

            Takže to byl ten slavný Lucas!

            „Ty jsi Lucas?“ Zeptala se Debbie a zněla ještě více zmateně.

            Lucas a Journey se na sebe podívali. Pak Lucas řekl Victorovi: „Víš, že žena, se kterou ses oženil, není princezna Eugenia?“

            Victor si nemohl vymyslet lepší odpověď než bluf. „Samozřejmě, že je! Jak se opovažuješ naznačit, že je moje družka lhářka! Okamžitě opusťte svatbu. A jestli uslyším, že šíříte falešné zvěsti o mé milované družce, budete čelit hněvu draka!“

            Lucas se ani nehnul. „Řekl jsem této podvodnici falešné jméno a ona to přijala bez mrknutí oka. Skutečná Eugenia by mě nepoznala. Ale dokonce, kdyby se můj vzhled změnil natolik, že už by mě nepoznala, pravá Eugenie by věděla, že moje jméno by nebylo pravdivé.“

            „Proč?“ Zeptala se Debbie.

            „Agne je ženské jméno,“ odpověděl Lucas. „Každý z Doru by to věděl. Bylo to, jako bych se představil jako Katherine.“

            „Já jsem tvé jméno pořádně neslyšela,“ řekla Debbie. „Bylo tu spoustu hluku z davu.“

            Victor zvedl svůj meč, rozzuřeně. „Jak se opovažuješ nastavovat past na mou družku! Odejdi a nikdy se nevracej!“

            Lucas se nevzrušeně otočil k Debbie. „Uvěřím, že jsi Eugenia, jestli řekneš dvě mužská jména, která jsou v Doru běžná.“

            Mrtvé ticho, které padlo, bylo zlomeno něčím zcela nečekaným - Journey se náhle zasmála. „Lucasi, něco jsem si uvědomila. Victor jí nazval „moje družka„. Dvakrát. Ať už ví, kdo ona je nebo ne, nemusí být zachráněn, aby si vzal nesprávnou ženu.“

            „Ach!“ Lucas náhle vypadal mnohem méně hrozivě. Když se obrátil k Debbie, řekl: „Moje chyba. Předpokládal jsem, že se snažíš Victora obelstít.“

            Victor a Debbie si vyměnili pohledy. Debbie se na Victora usmála a přikývla. „Dej ten meč pryč. Myslím, že je to v pohodě.“

            Victor vrátil meč do pochvy a ukázal na židle, rozptýlené po altánu. „Prosím, posaďte se. Pokud oba odpřísáhnete, že to udržíte v tajnosti, s Debbie vám to vysvětlíme. Je to záležitost, která zahrnuje stabilitu dvou zemí.“

            „Přísahám,“ řekl Lucas a Journey to po něm opakovala.

            Victor a Debbie rychle vysvětlili předstírání identity a její důvody.

            Journey se na ně vřele usmála. „Chápu to. Lucas měl tolik potíží, když si mě chtěl vzít, nakonec se musel vzdát trůnu, aby to udělal.“

            Lucas položil ruku na Journey. „Byly to i jiné důvody. Jsem mnohem šťastnější v Americe.“

            Je lepší než já, pomyslel si Victor.

            Navzdory potížím a nepříjemnostem dvorského života Rodicu miloval. A popisy jeho družky o pití kávy v dnešní době z plastových kelímků nezpůsobily, že by se chtěl přestěhovat do její země.

            Debbie si povzdechla. „Budu mít potíže, když si všichni, kdo se s princeznou Eugenií někdy setkali, uvědomí, že já jí nejsem.“

            Lucas zavrtěl hlavou. „Nepoznají to. Dnes je tu mnoho hostů, kteří se také setkali s Eugenií. Nebyl jsem to já, kdo tě odhalil, ale Journey. Vyzkoušel jsem tě až poté, když za mnou přišla se svým podezřením.“

            Debbie se otočila k ženě s červenou hlavou. „Jak jsi na to přišla?“

            „Lidé se v této části světa nepotřásají rukama,“ řekla Journey. „Muži se ukloní a ženy udělají pukrle. Ale já jsem Američanka, zapomněla jsem a podala ti ruku. Kdybys byla opravdu z Doru, byla bys to ignorovala a uklonila se, nebo se na mě podívala takovým způsobem, že bych ji stáhla. Nebo, i kdybys viděla spoustu amerických filmů, mohla bys ji přijmout, ale dala bys mi nepatrné zachvění, protože bys ve skutečnosti nevěděla, jak si potřást rukou.“

            „Ach, ne,“ zasténala Debbie.

            Journey znovu se zasmála. „Ano. Máš dobré silné potřesení ruky. Vsadím se, že na něj máš doma spoustu komplimentů.“

            Debbie přikývla. Když se otočila k Victorovi, řekla: „A pak jsem si vykopala díru ještě hlouběji. Journey se mě zeptala, jestli jsem byla v Americe, a já jsem v panice řekla ne.“

            Lucas pokračoval. „Journey předpokládala, že ses naučila potřást rukou v Americe. Chtěla si jen popovídat. Ale když jsi vypadala rozrušeně a popřela to, zjistila, že je to velmi podezřelé. Vzala mě stranou a zeptala se mě, co si o tom myslím. Zatím jsem neměl šanci tě pozdravit, takže jsem ti i já nabídl ruku.“ Usmál se. „Strávil jsem roky v Americe, ale tvé potřesení rukou bylo přirozenější než moje.“

            Debbie si pohřbila tvář do dlaní a znovu zasténala. Victor ji uklidňoval poplácáním po zádech.

            „A tvá ruka nebyla horká,“ pokračoval Lucas. „Pomyslel jsem si, „snad Eugenia nemá plamen nebo snad tato žena není Eugenie.“ Takže jsem ti řekl, že mám bratrance, který by chtěl začít investovat na akciovém trhu, a přemýšlel jsem, jestli bys mi mohla doporučit vhodné akcie pro začátečníky. Řekla jsi, že to pečlivě uvážíš, protože si můj bratranec nezaslouží nic menšího a doporučení mi dáš zítra.“

            „To bylo bystré,“ řekl Victor.

            „To bylo kopání mé díry až do Číny,“ řekla Debbie zachmuřeně. „Pravá princezna Eugenia by to věděla okamžitě, že jo?“

            „Bez pochyb,“ odpověděl Lucas. „Ale nebyla to tvá odpověď, která mě přesvědčila o tom, že nejsi Eugenie. Byl to tón hlasu. Skutečná Eugenia by vyzařovala potěšení z myšlenky pečlivého rozmýšlení o výběru dobrých investic pro začátečníky.“

            Lucas pokračoval: „Já často při své práci musím předstírat znalosti, které nemám. Nemusíš se stát odborníkem v oblasti ekonomie a financí, aby ses vydávala za Eugenia. Pokud nebudeš schopná dát správnou odpověď hned, prostě ji odložíš. Co potřebuješ vědět, je, že Eugenia takové věci miluje. Nacvič si výraz blaha, kdykoli se někdo zmíní, a oklameš i ty, kteří ji znají mnohem lépe než já.“

            „Díky, Lucasi,“ řekla Debbie. „Opravdu si vážím, že jsi mi dal tipy, místo toho abys to obrátil proti mně.“

            Lucas se na ni usmál. „Potěšení je na mé straně. Journey a já známe potíže ve vztahu mezi princem a Američankou.“

            Victor Lucasovi a Journeyovi srdečně poděkoval. „S potěšením vás oba zvu na křtiny našeho prvorozeného.“

            „Už teď se těším,“ řekl Lucas. Journey opakovala jeho názor. Pak vyšli ven ruku v ruce, takže Victor a Debbie v altánku osaměli.

            „Bylo to děsivé,“ řekla Debbie. „Ale přinejmenším to skončilo dobře. A teď už vím: žádné další potřesení rukou a Agne je ženské jméno. Hej… jak jsi věděl, kde jsem? Journey mě měla hlídat, zatímco by Lucas šel a přivedl tě, ale ani ještě neodešel, když ses objevil.“

            „Věděl jsem, že se bojíš,“ řekl Victor. „U druhů to tak je.“

            Vykulila oči. „Myslíš, že kdybys byl někdy v nebezpečí, dostanu nějakou duševní zlou předtuchu?“

            Po chvíli, když zjistil obecný význam „zlá předtucha“, řekl, „pochybuji. Řekl mi to můj drak a ty draka nemáš.“ Když spatřil její zklamání, poklepal jí po ruce. „Neboj se. Nikdy mě nebudeš muset zachránit. Já jsem ten, kdo bude vždy schopen zachránit tebe. I když doufám, že už nikdy záchranu potřebovat nebudeš!“

            „Doufejme, že ne.“ Mírně se na něj šibalsky usmála. „Hej… Vypadal jsi opravdu žhavě, když jsi tasil ten meč. Uděláš to znovu?“