TDPBB - 4. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Martina

Debbie

            Debbie se tajně štípla, jen pro případ, že sní.

            Ouch!

            Vypadalo to na 100% skutečné, že pravděpodobně skutečný princ a rozhodně skutečně žhavý cizinec ji bere na oběd.

            A požádal ji, aby si ho vzala.

            O čem to bylo? Přísahal, že to není vtip. Ale jak to může být skutečné? Právě se potkali!

            Debbie probírala všechny možné vysvětlení, která si dokázala představit.

            Nejspíš se přeslechla a on vlastně řekl něco úplně jiného.

            Chtěl imigrovat do Ameriky a potřeboval zelenou kartu.

            Byl student psychologie a ona byla součástí experimentu.

            Byl z reality show a byla tajně natáčená.

            „Vezmi si mě“ (Marry me) byla ve skutečnosti Rodická fráze, označujíc něco jako „mehri mi“, což znamenalo „Pošli mi balení Snickers, až se vrátíš do Ameriky, jsem na něm závislý a zde není k sehnání.“

            Princ Victor se zastavil před rozkošnou kavárnou a otevřel dveře.

            Sborové „Dobrý den, princi Victore! Dobré odpoledne, princezno Eugenie!“ Se ozvalo od číšníků a zákazníků.

            „Dobré odpoledne, všichni,“ zdvořile odpověděl princ Victor.

            Debbie byla příliš rozrušená, že přemýšlela nad tím, co to sakra dělá, než aby je informovala, že není princezna Eugenia. Když ji napadlo, aby je opravila, byli už nahoře uvedení ke krásnému soukromému stolu na stinném balkoně.

            „Chcete menu?“ Zeptal se číšník. „Nebo mám poskytnout výběr našich nejlepších specialit?“

            „Speciality,“ odpověděl princ Victor. A pak řekl k Debbie: „Pokud si raději nechceš objednat z menu ...?“

            „Ne, to je v pořádku,“ odpověděla.

            „A rádi bychom začali nějakou kávou, prosím,“ dodal.

            Když číšník odešel a zanechal je o samotě, zůstávala v omámeném tranzu. Chtěla, aby to všechno bylo skutečné. Victor byl tak pohledný, sexy a okouzlující. Ale zdálo se, že je to příliš dobré, než aby to byla pravda. A co to vůbec bylo s tou manželskou věcí?

            Nervózně čekala na vysvětlení. Ale místo toho řekl: „Jak jsi přišla do Rodicy? Máme zde jen velmi málo amerických návštěvníků.“

            „Nejsi první, kdo to říká.“ Debbie vysvětlila, jak bylo letadlo nuceno přistát v Rodice. Chtěla mu dát jen prosté vysvětlení, ale zdálo se, že ho to opravdu zajímá, takže skončila vyprávěním celého příběhu, dokončeného tím, jak utěšovala malou Chloe.

            „To bylo od tebe velice laskavé,“ řekl princ Victor. „A statečné.“

            „Laskavé?“ Byla polichocená, ale zmatená. „Co tím myslíš?“

            „Postavila ses a šla k ní, zatímco letadlo klesalo, když jsi mohla snadno ztratit rovnováhu a zlomit si třeba nohu,“ řekl. „Ale ty ses postavila letušce, která na tebe křikla a vyhrožovala ti.“

            „No ...“ Bylo těžké to popírat, když to takto formuloval. „Necítila jsem se statečná. Myslela jsem jen na tu malou holku.“

            Princ Victor se na ní vřele usmál. „Vím. Taky mám rád děti.“

            To způsobilo, že se jí líbil ještě víc. Většina mužů, které znala, by nepřipustila, že mají rádi děti, i když tomu tak bylo. Dokonce polovina otců, které znala, opustila veškerou péči o děti a své ženy. „Máš nějaké neteře nebo synovce? Bratry nebo sestry?“

            Zakroutil hlavou. „Ne, bohužel. Moje rodina je velmi malá. Ale lidé, kteří pracují v paláci, někdy přivádějí své děti. Bylo mi oznámeno, že je na jejich narozeniny musím svézt.“

            „Svézt? Myslíš na koni?“ Debbie byla tímto nápadem nadšená. Dokázala si představit, jak princ Viktor jezdil na nějakém ušlechtilém hřebci se hřívou a ocasem, vlajícím ve větru a bezpečně drží před sebou rozkošné dítě. Musí ten obraz vytlačit z mysli, než jí explodují vaječníky.

            Podivně se na ní podíval, pak řekl: „Ach ... Ano. Ano, na koni. A co ty? Jsou ve tvé rodině děti?“

            Přišla na ni vlna smutku. Než mohla odpovědět, řekl: „Je mi to líto. Zdá se, že jsem se dotkl bolestivého tématu.“

            Ugh, pomyslela si. Musí si myslet, že jsem k politování.

            „Ach ne,“ řekla a snažila se přinutit přidat do tónu hlasu i obličeje, trochu jasu. „Vůbec ne.“

            „Debbie,“ řekl jemně. „Pokud o tom nechceš mluvit, nemusíš. Pokud se ale obáváš, že bych si myslel, že jsi méně kvůli tomu, že jsi smutná a trápí tě to, jsem člověk s pocity, ne bezcitná příšera.“

            Upřímnost mu vyzařovala z jeho jasných jantarových očí. Musela se nadechnout.

            Kde jsi byl celý můj život?

            „Já ... Uh ... Wow.“ Zavrtěla úžasem hlavou. „Je to poprvé, co jsem kdy slyšela, že muž říká, že je v pořádku mít pocity, natož aby to přiznal.“

            „Co je s lidmi ve vaší zemi špatně?!“ vybuchl princ Victor.

            „Ach, nevinila bych celou svou zemi. Je to pravděpodobně jen Boonville, Tennessee. Pokud jde o to, co je s nimi v nepořádku, myslím, že jsou jen zapšklí.“

            „Ano, to jsou.“ Princ Victor stále zněl nazlobeně - naštvaně. To bylo další prvenství. Zdálo se, že mu svítí oči, čímž se prohloubil jejich žhavý zlatý odstín.

            „Mimochodem, nemám v mé rodině děti.“ Debbie se nechtěla dostat do toho, jak moc chtěla své vlastní děti, nebo jak začala uvažovat, jestli vůbec někdy nějaké bude mít. Mluvit o TMI! „Ale mám je ráda, takže je hlídám pro své kolegyně.“

            K její úlevě, místo aby položil další otázky, prostě řekl: „Předpokládám, že děti mají rádi tebe.“ Pak ukázal na stůl s konvicemi kávou a čajem. „Máš raději kafe? Nebo čaj?“

            „Kafe, prosím.“

            S rozmachem nalil kávu z porcelánové konvičky, která byla krásně ručně malovaná s dvojitou růží, do odpovídajících šálků nejkvalitnějšího porcelánu. Debbie nemohla uvěřit, že skutečně pije z něčeho tak krásného a delikátního. Jakmile použila jemný pár stříbrných kleští, aby zvedla kousek cukru, princ Victor se zeptal: „Krém?“

            Přikývla a do kávy nalil bohatý krém z roztomilého malého džbánku. Když zvedla šálek ke rtům, byla si jistá, že po tom všem ochucování, to bude zklamání. Určitě to vypadalo a bylo cítit lépe, než to chutnalo.

            Byla to ta nejlepší, nejjemnější a nejlahodnější káva, kterou kdy měla.

            „Z non-stopu sem, mám za sebou dlouhou cestu,“ vydechla Debbie a vdechovala její vůni.

            „Pardon?“ Zeptal se princ Victor. Evidentně netušil, o čem mluví.

            „Nikdy jsi nebyl v Americe, že jo?“

            Vypadal omluvně, když zavrtěl hlavou. „Rád bych, jednoho dne.“

            „No, pokud ano, neudělej svou první zastávku v 7-11 (non-stop prodejna). Je to řetězec obchodů, ve kterém pracuji. Prodává kávu, která se pije z plastových kelímků, obvykle poté co tam stála celý den.“

            „A ty jsi tvrdě pracovala, aby sis koupila letenku do Paříže?“

            „Ne, nikdy bych tolik peněz nenašetřila. Vyhrála jsem v loterii. Víkend v Paříži a zaplacené všechny výdaje! Jsem si jistá, že to bude ...“ Odmlčela se a už si nebyla jistá, že by to byly ty nejlepší dva dny jejího života. Paříž, jakkoli nádherná, nebude v ní mít prince Victora.

            „Paříž je okouzlující,“ řekl princ Victor. „Jsem si jistý, že se ti bude líbit.“

            „Jo, ale líbí se mi Rodica. Nechci odejít tak brzo.“ Byla to pravda, a rozhodně se nemohla přiznat, že nechce tak brzy opustit prince Victora.

            „Mohla bys zůstat déle.“

            Zavrtěla hlavou. „To opravdu nemůžu, princi Victore. Hotel zde si můžu dovolit pouze proto, že za něj zaplatila letecká společnost po dobu, než budeme moct letět dál. Což je zítra.“

            „Zítra,“ opakoval zamyšleně. „Mnoho věcí se může stát zítra. A prosím, říkej mi jen Victore.“

            „Dobře ... Victore.“ Jenomže jeho jméno bylo podivně intimní.

            Přijel číšník s jídlem a vínem.

            „Tak je to správně,“ řekl Victor. „Prosím, jez. Musíš mít hlad. A chtěl bych, abys vyzkoušela nějaké delikatesy Rodicy.“

            Prostě si ten okamžik užij, řekla si Debbie, když se Victor pustil do šťavnatého zelí ve šťavnaté pikantní omáčce, lesních houbách s česnekem a petrželkou a chleba tak čerstvý, že vypustil páru, když si bochník rozlomil.

            Sotva ochutnala prvních několika soust, zjistila, že je to velice delikátní jídlo. Byla částečně rozptýlena tím, jak žhavý Victor je - ty široká ramena, ten sametový hlas, ty zarážející jantarové oči - a částečně proto, že s ní neustále konverzoval. Pořád zapomíná, že on je princ a ona nic jiného než úřednice v 7-11. Bylo s ním tak snadné mluvit, jako kdyby ho znala celý svůj život.

            Přišli číšníci, aby odstranili použité talíře a dávali jim čisté, takže přestali mluvit, dokud nebyli číšníci pryč. V krátké pauze, která se vytvořila, viděla, jak se Victor zhluboka nadechl, a narovnal si ramena, jako by se připravoval na nebezpečný a obtížný úkol, za který byl odhodlán dát vše.

            „Vím, že chceš, abych ti to vysvětlil,“ řekl Victor. „A zdá se být nespravedlivé, abych tě dál napínal. Vidíš-“

            „Zastav,“ vyhrkla Debbie.

            Už nechtěla, aby vysvětloval přesně to, co od ní chtěl, a co myslel tím svým bizarním návrhem. Jakmile se tyto věci dozví, jejich sladká malá chvíle nepochybně zmizí jako vybledlá mýdlová bublina. Do té doby si chtěla povídat, smát se a bavit. Chtěla to nechat tak dlouho, jak jen mohla. Nebo alespoň, dokud nesnědí dezert.

            Victor se na ni díval, elegantní obočí překvapené a zmatené.

            „Chci říct, ještě ne,“ pozměnila. „Nejdřív si dáme dezert. Pak můžeš vypustit bombu.“

            „Není to ...“ začal protestovat, pak se odmlčel. „Možná ano. Nemohu předpovědět, jak budeš reagovat. V každém případě souhlasím. Dezert by měl vždy mít přednost přede vším.“

            „Muž po svém vlastním srdci,“ řekla s úsměvem.

            Číšník dorazil s párem dezertních misek. S gestem je položil na stůl. „Vzácná pochoutka: zachovalé zakázané ovoce.“

            Zvědavě zkoumala ovoce. Mělo to tvar broskve, ale lesklo se to jako červený drahokam, skoro příliš hezké na to, aby se to mohlo jíst. „Co říkal, že to bylo?“

            „Zakázané ovoce,“ řekl Victor. „Rostou v Rodice a v blízkých zemích. V létě je jen pár dní zralé.“

            „Proč je zakázané?“

            „Je to druh vtipu. Je tak dobré, že by nemělo být povoleno. Je dokonale chutné, dokonce i konzervované, ale zralé, jsou naprosto magické. Musíš je vyzkoušet čerstvé, když dostaneš šanci.“

            „Je leden,“ poznamenala Debbie.

            Usmál se. „Možná tady budeš v červenci. Nikdy nevíš.“

            Velmi dobře věděla, že nebude. Jakmile odejde z Rodicy, nikdy se nevrátí, dokud znovu nevyhraje v loterii.

            Tučná šance.

            Odvrátila se od depresivního vědomí, že po tomto jednom setkání Victora, už nikdy neuvidí, chytila svou krásnou stříbrnou lžičku a zabořila ji do zakázaného ovoce.

            Když zvedla lžíci k ústům, kapala rubínová šťáva dolů. Vůně byla jako broskve a brandy; chuť byla sladká a jemná, opojná jako víno. Ani ona ani Victor nemluvili, když jedli jejich zakázané ovoce, ale stejně jako chuť ovoce plnila její ústa, teplo jeho těla a jeho přítomnosti naplnily její smysly. Debbie měla pocit, že je v krásném snu.

            Přála bych si, abych se nemusela probudit.

            Každé sousto se jí rozplývalo v ústech. Příliš brzy nebylo nic, jen kapičky karmínové šťávy a letní vůně.

            Victor se na ni podíval, pak se natáhl a položil ruku na její.

            Kontakt kůže na kůži s ní otřásl, jako by se dotkla vodivého drátu. Myslela si, že už ji někdo předtím přitahoval a vzrušoval, ale to nebylo nic ve srovnání se surovou touhou, která ji naplnila dotekem holé kůže. Teplo se shromáždilo v břiše a mezi nohama a cítila, že začíná být mokrá. Nemohla tomu uvěřit. Nikdy předtím tak na muže nereagovala.

            Ale to, co ji ohromilo, bylo, že se jí zdálo, že on reaguje stejně na ni. Na ni, pannu z non-stopu! Sotva tomu mohla věřit, ale byli tak blízko sebe, že viděla, jak se mu zvedá hrudník a slyšela, jak se mu v hrdle zachytil dech. A jeho jemná kůže byla dost bledá, že viděla jeho mírné začervenání.

            Cokoliv se děje, není to vtip, ani hra, ani experiment, uvědomila si. Opravdu, mě vážně chce.

            Tato realizace jí dodala odvahu a sebedůvěru.

            „Pokračuj a řekni mi všechno,“ řekla. „Jsem připravená. A nebudu utíkat.“

            „Oh?“ Úleva na Victorově tváři bylo všechno potvrzení, které potřebovala vědět, že mu upřímně záleží na tom, jak zareaguje, protože se o ni upřímně staral.

            „Dobře,“ pokračoval. „Nech mě to vysvětlit. Můj otec byl král Rodicy, ale on i moje matka zemřeli, když jsem byl velmi malé dítě.“

            „Oh, omlouvám se. To je těžké.“

            Victor vypadal trochu rozpačitě. „Není třeba sympatie. Upřímně si je nepamatuju.“

            „To jsem si myslela,“ odpověděla Debbie. „Jsem na tom stejně, Victore. I já jsem sirotek. Byla jsem vychována skupinkou pěstounských rodin. Bylo to hezké, ale vždycky jsem se zajímala o to, jaké by bylo znát svou pravou rodinu. Zní to divně, když říkám, že mi chybí lidé, které jsem nikdy nepoznala. Ale prostě to tak je.“

            Stiskl ji ruku. „Chápeš to. Máme toho tolik společného. Není divu, že jsme - No, každopádně já byl vychován mou tetou Agathou. V současné době vládne v zemi jako královna Regentka. Ne královna. Je dočasným vládcem, dokud to nebudu moct převzít. Ale můžu být potvrzen jako dědic jen, když zplodím vlastní dědice.“

            Šílená a divoká naděje vzplála v Debbienině srdci, že se chtěla zeptat, jestli ona by mohla být matkou jeho dědice.

            „Ale matka potřebuje také královskou krev,“ pokračoval. „Tak jsem přislíbil dohodnuté manželství s princeznou Eugenií z Doru.“

            „Oh,“ Debbie se podařilo zamaskovat její zklamání. Co to sakra očekávala? Samozřejmě, že neměl v úmyslu ji přivést do jiného stavu! Už byl zasnoubený.

            „Ale ukázalo se, že to má nějaké problémy.“ Označil je na svých dlouhých, silných, elegantních prstech, když je uvedl. „Za prvé. Nemiluju ji. Za druhé. Ona nemiluje mě. Za třetí. Včera bez stopy zmizela a jsem si jistý, že utekla, protože si mě nechtěla vzít. Za čtvrté. Svatba je zítra a bude to politická katastrofa, pokud bude zrušena.“

            „Jejda. Můžeš si najít jinou princeznu?“

            „No ...“ Zázračný úsměv začal jako záblesk v úžasných jantarových očích, pak se vznášel dolů, aby zakřivil smyslné rty. „Myslel jsem, že ty bys mohla být tou princeznou.“

            „Co ?!“ Debbie nemohla uvěřit svým uším. Ale mohla říct, že je naprosto upřímný.

            „Vypadáš stejně jako ona,“ poznamenal Victor. „Spletl jsem si tě s ní. Stejně tak všichni ostatní, kteří viděli jak tebe tak i ji. Pokud by sis mě vzala jako princezna Eugenie, nikdo by nepoznal rozdíl.“

            Celým srdcem toužila říct: „Ano, prosím!“ Vzít si prince! Sňatek s Princem Victorem! Znělo to jako sen.

            Ale ona nechala její praktické instinkty převzít vedení. Znala se dostatečně dobře, aby věděla, že kdyby se s Viktorem sblížila, měla by zlomené srdce, když by ji odkopl jako horký brambor. Nebylo to, jako kdyby ji žádal o skutečné manželství. Požádal jen, aby se vydávala za jeho skutečnou nevěstu.

            „Dovolte mi, abych si to ujasnila,“ řekla Debbie, jakmile si byla jistá, že může věřit, že jí nebude třást hlas. „Žádáš mě, abych se vydávala za princeznu Eugenii ve falešném manželství, aby se předešlo politické katastrofě, a jakmile se objeví, vyměníš nás.“

            Victor pomalu zavrtěl hlavou. „Ne. Jak jsem říkal, nevěřím, že se někdy vrátí.“

            K jejímu úžasu odsunul židli, postavil se a pak poklekl u jejích nohou. Cítila teplo vyzařující z jeho těla. Když ji vzal za ruku, projela jí celým tělem spalující touha.

            „Nežádám o falešné manželství,“ řekl Victor hlubokým zastřeným hlasem. „Žádám o pravé manželství s tebou. Žádám tě, abys žila se mnou a nosila mé děti. Žádám tě, abys svázala svůj život s mým. Jediné falešné bude tvé jméno.“

            Zvedl jí ruku ke svým rtům a cítila horkost jeho dechu. To ji přimělo se zachvět. „Debbie, vezmeš si mě?“

            Toužila prostě říct ano. Oh, určitě, bylo to šílené. Ale to byl ten nejlepší druh šílenství - ten druh, který byl lepší než realita.

            Debbie pocítila, že její rty chtějí jeho nabídku přijmout. Pak místo toho promluvila její část, která nevěřila v pohádky. „Nerozumím. Vše, co potřebuješ, je falešná princezna. Proč žádáš o skutečné manželství?“

            „Protože tě miluji!“

            Dívala se na něj. Znělo to tak vášnivě a upřímně. Touha byla vepsána na každém centimetru jeho těla. Touží po ní, stejně silně jako ona touží po něm.

            Mohla by tahle pohádka opravdu být pravda?

            „Vím, že je to brzo,“ řekl tiše Victor. „Znám lidi, kteří nejsou ...“ Odmlčel se, zdálo se, že hledá správná slova a nakonec řekl: „Rodičané obvykle mají mnohem delší námluvy. A rád ty námluvy s tebou podstoupím, Debbie. Vyměníme si jen jediný svatební polibek, dokud se nebudeš cítit připravená. Pokud nebudeš připravená na naší svatební noc, umístím mezi nás svůj meč do postele, kterou budeme sdílet, abych zajistil, že se tě v noci nedotknu tak dlouho, dokud nebudeš chtít.“

            „Oh, ale já tě chci!“ vyhrkla Debbie a pak cítila, jak se jí do tváří zvedá horký příliv krve.

            „V tom případě. Přijímáš mou nabídku? Vezmeš si mě?“

            V jejím nitru promluvil hlas. Byl to hlas, který slyšela jen zřídka, ale nemohla si pomoct, ale věřila mu. Cítila to jako hlas svého nejhlubšího srdce a duše. A ten říkal: Vezmi si ho.

            „Vezmu,“ řekla Debbie. „Ano, Victore, vezmu si tě.“