TDPBB - 2. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Martina

Debbie

            „Mluví k vám váš kapitán,“ ozval se hlasitý hlas z intercomu. „Zajistěte si bezpečnostní pásy. Chystáme se zažít drobné turbulence.“

            Debbie Jameson už měla bezpečnostní pás upevněný. Byla poprvé v letadle a nehodlala nic riskovat.

            Ale nebyla vystrašená. Byla na cestě do Paříže a nebylo možné, aby osud mohl být tak krutý, že by havarovala před tím, než by se tam dostala. Na zpáteční cestě si možná bude dělat starosti.

            Debbie sotva mohla uvěřit jaké má štěstí. Celý její život, od té doby, co byla malá holčička, se zúčastnila každé soutěže a loterie, na kterou natrefila. Ale nikdy nic nevyhrála. Až do teď.

            V jednu chvíli žila svůj nudný každodenní život, pracovala v nudném každodenním stereotypu v non-stopu, každý nudný den v Boonville, Tennessee. V dalším okamžiku byla informována, že vyhrála celý víkend v Paříži All-inclusive, a to s bezplatným nakupováním!

            Debbie ještě nikdy neopustila Boonville. Sotva si dokázala představit, jaké by to bylo bydlet v luxusním hotelu, nosili nádherné návrhářské šaty, procházet se ulicemi Paříže a jíst vynikající francouzské pečivo. Nejblíže, kdy přišla do styku s jakýmkoliv francouzským jídlem, byly francouzské hranolky!

            Nemohla se dočkat. Je pravda, že to budou jen dva dny. Ale budou to dva dny, na které bude vzpomínat po zbytek svého nudného každodenního života.

            A kdo ví? Možná se setká se žhavým francouzským chlápkem a zbaví se jejího panenství v divoké noční lásce mezi jejím hedvábným hotelovým povlečením!

            Mají vůbec super-fantastické hotely hedvábné povlečení? Uvažovala Debbie. Doufala, že ty francouzské ano.

            A bude chtít mít žhavý francouzský chlap něco společného s obyčejnou Američankou? A bude umět mluvit dostatečně anglicky, aby jí dal vědět, že se chce dostat do jejích peřin?

            Všichni si myslí, že cizinci jsou okouzlující, pomyslela si. Určitě ano! A já jsem Američanka, takže možná to ze mě dělá žhavou cizinku ve Francii.

            Pokud jde o jazykovou bariéru, říkali, že francouzština je jazykem lásky. Kdyby se setkala s tímto hypotetickým žhavým francouzským chlapcem, pravděpodobně by mohl komunikovat v ložnici svýma očima.

            Letadlo náhle kleslo. Debbie potlačila výkřik. Kdyby křičela, všichni v kabině by na ni zírali jako na hlupačku, která letí poprvé a bojí se maličké turbulence.

            „Tady kapitán,“ zavrčel interkom. „Možná to může být velká turbu...“

            Letadlo opět kleslo, níže a rychleji než naposledy. Debbie opět udusila výkřik, ale někteří to neudělali. Plechovka coly se kutálela uličkou.

            Srdce jí bušilo v hrudi, rozhlédla se a doufala, že pohled na kabinu plnou zkušených cestujících ji uklidní.

            Kamkoliv se podívala, každý člověk vypadal vyděšeně. Malá holčička, která seděla v řadě úplně sama, vypadala vyděšeně.

            Proč je ta holka sama? Debbie přemýšlela, nakoply ji mateřské instinkty. Proč ji nikdo neutěší?

            Debbie se naklonila. „Kde je tvoje máma? Na WC?“

            Dívka zavrtěla hlavou. Debbie slyšela, že se snažila znít dospěle, když řekla: „Jsem sama. Jsem „nezletilá bez doprovodu“, takže na mě dohlížejí letušky.“

            Debbie zde ještě neviděla žádné letušky, které by dohlížely na chudáka dítě. Natáhla krk, ale jediné co mohla spatřit, že byly připoutané do sedadel v zadní části letadla. Debbie se na ně zamračila a kývla hlavu k dívce, ale buď ji neviděly, nebo předstíraly, že ji nevidí.

            Debbie se otočila k dítěti. „Jsi vyděšená?“

            Dívka zahanbeně přikývla.

            „Chceš, abych si šla sednout vedle tebe?“ Zeptala se Debbie.

            „Ano,“ odpovědělo dítě potichounku.

            Debbie si rozepnula bezpečnostní pás a postavila se.

            „Hej!“ Vykřikla jedna z letušek. „Zůstaňte, kde jste!“

            „Jen se posadím vedle té malé holčičky,“ zavolala Debbie zpátky. „Je úplně sama.“

            „No, posaďte se zpátky,“ vyštěkl pilot. „Nemáte povoleno měnit místa. Jsme v turbulenci - je to nebezpečné. Můžete spadnout.“

            „To je v pořádku,“ řekla holčička. „Jsem v pořádku.“

            „Jsi si jistá?“ Zeptala se Debbie.

            „Jsem si jistá,“ řekla dívka.

            Debbie si nebyla jistá, že jí věří. Zůstala tam, kde byla.

            „Slečno, posaďte se!“ Vykřikla letuška. „Nyní!“

            „Prosím, posaďte se,“ prosila malá holčička. „Nenávidím to, když lidé křičí.“

            Debbie se neochotně posadila a zapnula si bezpečnostní pás. Nejraději by řekla letušce něco pěkně od plic, ale ženský křik zřejmě zneklidňoval chudáka dítě. Možná že to nejlepší, co může udělat, je s ní prostě mluvit a odpoutat ji od turbulence.

            „Jak se jmenuješ?“ Zeptala se Debbie.

            „Chloe,“ zamumlala dívka.

            „To je hezké. Jmenuji se Debbie. Jak to, že letíš sama?“

            „Letím navštívit své prarodiče v Paříži,“ vysvětlovala Chloe a viditelně se uklidnila, když mluvila. „Maminka je Francouzka, ale zamilovala se do tatínka, když navštívil Paříž, a ona se přestěhovala do Ameriky, aby se za něj vdala. Lítám každý rok. Maminka a tatínek obvykle létají se mnou. Někdy jen máma. Ale letos si mohli dovolit pouze jednu letenku, takže když jsem řekla, že se nebojím letět sama, rozhodli se, že mě pošlou samotnou.“

            „Jaký sladký příběh,“ řekla Debbie. „Víš, jak se ti rodiče setkali?“

            „Jistě!“ Chloein strach byl jasně zapomenut, když pokračovala: „Podívejte, táta miluje sladké věci, takže šel do cukrárny a pokoušel se objednat čokoládový dort. Ale jeho francouzština byla tak špatná, že to znělo, jako by žádal ...“

            Letadlo opět kleslo a Debbie poklesl žaludek. Chloe vypustila výkřik hrůzy.

            Interkom se rozezněl hlasitým praskáním. „Musíme provést nouzové přistání v Rodice. Všichni, zůstaňte klidní. A pevně se držte!“

            Chloe se rozplakala.

            Předtím se Debbie bála. Ale jakmile spatřila, jak malá dívka pláče úplně sama, nepřemýšlela o ničem jiném, než o její ochraně a péči.

            „To je v pořádku,“ řekla Debbie konejšivě. „Zůstanu na tebe.“

            Opět si rozepnula bezpečnostní pás a vstala.

            Letuška vykřikla: „Slečno, ihned se posaďte, nebo vás nechám zatknout, až přistaneme!“

            „Udělejte to!“ Odsekla Debbie. Řekla by víc, ale vzpomněla si, že Chloe nenávidí poslouchat, jak lidé křičí.

            Debbie ignorovala hrozbu letušky, přidržovala se opěradel sedadel a prošla přes drkocání uličkou, až se jí konečně podařilo posadit se vedle Chloe.

            Možná spíše na sedadlo dopadla, než aby si seděla, ale i to se počítalo. Debbie se spěšně připoutala a objala Chloe.

            „Budeme v pořádku,“ řekla dívce. „Nikdo nebude zraněn. Kapitán ví, co dělá. Zažijeme jen trochu dobrodružství v ... Rodeu? Radikálu? Redil?“

            „Rodicu,“ zašeptala Chloe.

            Než kapitán řekl, že tam nouzově přistanou, Debbie o tom nikdy neslyšela. „Kde je Rodica?“

            Chloe popotáhla a pak řekla: „Nevím.“

            „No, to bude extra-vzrušující, že?“ Řekla Debbie pevně. „Co je víc dobrodružnější než být v zemi, o které ani nevíš, kde to je?“

            To je nejvíce nepřesvědčivý „to bude dobrodružství!“ argument, protože „vynášení odpadků je zábavné, zábavné, zábavné!“ Pomyslela si Debbie.

            Ale zdálo se, že to na Chloe zapůsobilo. To, nebo se cítila lépe, když ji někdo držel. Přestala plakat a nechala Debbie, aby jí vyprávěla o super dobrodružství, které se chystá, protože letadlo pokračovalo v děsivém, otřásajícím sestupu.

            Část Debbie byla vyděšená k smrti. Ale další část byla schopná se vzchopit, aby se postarala o Chloe. A ještě jedna část si myslela: Možná to opravdu bude dobrodružství.

            Když letadlo konečně s otřesem dosedlo na ranvej, Debbie stiskla zuby, ona a Chloe byly jediné, které nekřičely. Obrovský muž s huňatým černým vousem vypustil nejženštější výkřik, který Debbie kdy slyšela.

            Chloe se zachichotala. „Nebála jsem se.“

            „Ne,“ souhlasila Debbie, když se letadlo zastavilo. „Jsi velmi statečná dívka.“

            Chloe zavrtěla hlavou. „Nemusíš být odvážná. Proč se bát? Je to dobrodružství!“

            „Tady kapitán,“ zavrčel interkom.

            Chloe si přitiskla ruce před ústa, aby zkreslovala její hlas. „Možná že nastane nějaká menší turbulence.“

            „Další let z Rodica bude až zítra večer,“ pokračoval kapitán.

            Debbie znepokojeně vyhrabala dopis z kabelky. Nechtěla si nechat ujít celý den vysněné dovolené - zejména proto, že trval jen jeden víkend.

            K její úlevě našla na spodku řádek, který říkal: Vaše lákavé prázdniny začínají, až přijedete do Paříže. Pokud je vaše letadlo zpožděno, dostanete stále celý váš čas.

            Kapitán řekl: „Všichni dostanete peníze na hotel a jídlo. Vychutnejte si krásu Rodicy, kterou její lidé nazývají zemí draka!“

            „Oooh,“ zašeptala Chloe. „Rodica má draky! Chci nějakého vidět!“

            Debbie se snažila nesmát. „Nemyslím si, že by myslel opravdové draky. Musí to být místní legenda.“

            „Vsadím se, že myslel opravdové draky,“ řekla Chloe tvrdohlavě. Podívala se na okno. Byl jasný slunečný den, ukazující letiště, zelené kopce za ním a v dálce za kopcem, vykukovaly věžičky pohádkového zámku. Letuška - ne ta, která křičela na Debbie - přišla, aby vyvedla malou holčičku z letadla.

            „Zavoláme telefonem tvým prarodičům,“ řekla letuška. „Možná tu máš příbuzného, u kterého můžeš zůstat.“

            Když vystoupili, Debbie požádala pěknou letušku: „Je to v pořádku, když s ní chvíli zůstanu? Jen abych se ujistila, že je v pořádku?“

            „Chci Debbie!“ Přizvukovala Chloe.

            „Jistě,“ řekla letuška. „Viděla jsem, jak se o ni staráte. Jste matka?“

            „Ještě ne,“ řekla Debbie.

            Letuška se usmála. „Snažíte se o to?“

            „Ne. Já ...“ Debbie se začervenala a spěšně dokončila, „... nejsem vdaná.“

            Sotva mohla říct: „Jsem panna“ před dítětem, i kdyby byla ochotná přiznat tuto trapnou pravdu před letuškou. Což nebyla.

            „Jednoho dne,“ pronesla letuška zvesela a uskutečnila hovor.

            Prarodiče Chloe zvedli telefon. Letuška s nimi mluvila ve francouštině, zjevně vysvětlovala, co se stalo, a pak předala telefon Chloe, která se také rozloučila plynulou francouzštinou.

            Když zavěsila, Chloe řekla: „Debbie, mám v Rodice tetu! Zůstanu u ní až do dalšího letu.“ Pak se smutně podívala a řekla: „Ale řekla, že má opravdu malý byt. Není tam žádný prostor pro tebe.“

            „Nepotřebuji zůstat u tvé tety,“ ujišťovala Debbie dívku. „Získala jsem zdarma hotelový pokoj, pamatuješ? Ale bylo od tebe milé, že ses zeptala.“

            Debbie vyinkasovala hotovost na hotel a restauraci, a pak čekala s Chloe, dokud její teta, baculatá žena v květinových šatech nedorazila, aby ji vyzvedla.

            „Ahoj, Debbie!“ Řekla Chloe. „Uvidíme se v letadle do Paříže!“

            „Uvidíme se, Chloe,“ řekla Debbie.

            Když Chloe odcházela se svou teta, řekla: „Kapitán řekl, že tu jsou draci!“

            „To je pravda,“ odpověděla její teta. „Pokud budeš mít štěstí, dokonce můžeš nějakého vidět!“

            Debbie se usmála a vyšla ven z haly, aby si do města zavolala taxík.

            Řidič se na ni podíval a pak řekl: „Nevěděl jsem, že jste odešla z Rodicy.“

            Zmatená řekla: „Nikdy jsem tady nebyla. Byla jsem na cestě do Paříže, ale moje letadlo muselo nouzově přistát.“

            Řidič na ni pozorněji zíral a pak se náhle zasmál. „Jste Američanka?“

            „Ano. Znáte hotel, který byste mi doporučil?“

            Znovu se zasmál.

            Co bylo tak legrační? Uvízl jí špenát v zubech? Má obráceně tričko? Američané byli naprosto k popukání?

            Řidič taxíku si musel všimnout jejích rozpaků, protože rychle setřel úsměv. „Ano. Zavezu vás tam.“

            Opřela se do sedačky taxi, když projížděli po úzkých cestách a zalesněnými kopci. Debbie doufala, že let do Paříže bude méně obtížný. Ale nemohla si stěžovat. Myslela si, že v Paříži získá celý víkend se zaplacenými výdaji, a místo toho dostala i den v Rodice!

            Kdekoli Rodica byla.

            Vysvětlila taxikáři, jak neočekávaně skončila v jeho zemi, a připustila, že o ní nikdy neslyšela. Nebyl překvapen.

            „Nechceme zde příliš mnoho turistů,“ vysvětlil. „Navštěvují nás lidé ze sousedních zemí - Doru, Loredana, Brandusa a Viorel. Ale jen pár z jiných oblastí, ale téměř nikdo z Ameriky. Jsme malá země - malá, ale krásná.“

            „Je opravdu krásná,“ souhlasila Debbie.

            V té době dorazili do města, ale nevypadalo to jako město, které kdy předtím viděla. Byla zvyklá na stavby z betonu a skla, přeplněné parkoviště a špinavé chodníky, lesklé billboardy a neonové značky. Budovy v Rodice byly z kamene nebo cihel, nápisy byly namalovány na dřevo a cesty byly z dlažebního kamene. Vypadalo to jako ilustrace v nějaké hodně milované knize z dětství, až do současnosti.

            „Pilot říkal, že to nazýváte zemí draka,“ řekla Debbie. „Proč je to tak?“

            „Protože královská rodina se může proměnit v draky.“ Řekl naprosto vážně. Debbie na něj zírala a čekala, až se začne smát, ale neudělal to. Nedokázala říct, jestli je to žertík pro turisty, nebo jestli to byla legenda, které místní lidé skutečně věřili.

            Taxík zastavil před domácky vypadajícím hotelem. „Váš hostinec, madam.“

            Dřevěné znamení četlo Welcome Inn. Zasmála se. Hotely s roztomilými jmény slovních hříček byly zřejmě univerzální.

            Vešla do haly. Muž na recepci pil šálek kávy a zíval. Bez vzhlédnutí zamumlal: „Vítejte v hotelu Welcome Inn.“

            Pak vzhlédl. Oči mu skoro vyskočily z hlavy a upustil hrnek s kávou. Hostinský se natáhnul, aby otřel kávu a současně se poklonil a zvolal: „Vy jste nás poctila vaší přítomností!“

            Debbie nikdy předtím v hotelu nebyla, ale byla si jistá, že dokonce ani lidé v těch nejluxusnějších v USA, takto nemluvili se zákazníky.

            Když jste v Římě, chovejte se jako Římané, pomyslela si a rozhodla se, že se tak zachová o ona.

            „Čest je na mé straně,“ řekla. „Um, mohu mít pokoj pro jednoho?“

            „Samozřejmě. Samozřejmě!“ Hostinský popadl její tašku a pak ukázal na knihu hostů. „Prosím, napíšete sem své jméno? Jinak mi to žena neuvěří!“

            „Neuvěří co?“

            „Že jste opravdu tady, samozřejmě!“

            Debbie neměla ponětí, proč by bylo tak zvláštní, že ubytovali hosta, ale poslušně podepsala knihu. Hostinský, který jí nakukoval přes rameno, udělal zvláštní podrážděný hluk.

            Otočila se a zachytila ho s podivným výrazem na tváři. Pak ho uhladil a usmál se na ni. „Vítejte v hotelu Welcome Inn ... Debbie. Doufám, že se vám pobyt zde bude líbit.“

            Ukázal jí útulný pokoj s prošívanými deky a pohodlnou postelí. Debbie se na ni vrhla a zívla. Chtěla prozkoumat Rodicu. Ale taky byla unavená ...

            Poslední věc, kterou si všimla před tím, než zavřela oči, bylo, že obrázky na přikrývce mají tvar draků.

            Debbie se probudila teplým zlatým světlem. Zívla a zamrkala, krátce dezorientovaná. Kde to je? Pak se zaměřila na její vizi.

            Tyčil se nad ní oheň chrlící drak!

            Se zalapáním po dechu se rychle odtáhla a mlátila kolem sebe rukama. Drak ji chtěl sníst!

            Drak se nepohnul. Visel nad postelí, plamenem zachyceným ve středu, s roztaženými a nehybnými smaragdovými křídly.

            Také byl plochý.

            Debbie se zasmála, když si uvědomila, že drak je jen nástěnná malba namalovaná na stropě nad postelí. Zvláštní výběr dekorace, jistě k polekání nic netušícího nocležníka. Zdálo se to jako žert. Nebo to možná bylo, jak se zmínil řidič taxíku, že hostinec obvykle měl jen turisty z okolních zemí, kteří pravděpodobně měli rádi draky stejně jako Rodičané.

            Bylo to trochu divné, ale okouzlující, jakmile si na to člověk zvykl. Debbie si pohádky užívala, když byla malá holčička. Vždycky milovala draky a bylo jí líto, že je rytíři zabili místo toho, aby se s nimi spřátelili, i když jedli panny.

            Alespoň když je drak kolem, jsou panny v poptávce, pomyslela si sklíčeně. Není to, jako by je chtěl někdo jiný.

            Stále jí nebylo jasné, co bylo tak pobuřujícího, že odmítla prvního chlápka, který se ji snažil svádět. Nebo ten další chlap. Nebo další. Neměla žádný závazek, aby se musela chránit pro manželství. Chtěla jen něco lepšího než na zadním sedadle auta nebo noc v mizerném motelu a někoho lepšího než chlápka, který ani nepředstíral, že chce víc než jedno noční dostaveníčko.

            Ale všichni ti „ne teď“ a „ne takhle“ měli hrůzu z pannenství. A jakmile se k tomu přiznala, dokonce i hezcí kluci znervózněli a couvli.

            Určitě potřebuji žhavého Francouze, pomyslela si. Nebo možná žhavého Rodičana. Hot Rod!

            Zadusila smích, omyla si obličej vodou, učesala vlasy a vyšla ven.

            Hostinský se na ni znova podíval s divným výrazem, pak ho setřel z tváře a poskytl jí mapu města. Ukázal malý hrad a řekl: „Královský palác. Dá se tam dojít pěšky, pokud máte pohodlnou obuv. Jen běžte po hlavní silnici směrem k věžím.“

            Debbie doufala, že si v Paříži koupí pár hezkých bot, ale nepromokavé tenisky, které nosila, byly naprosto pohodlné. „Dík. Půjdu si to obhlédnout.“

            Bylo odpoledne a klesající slunce osvětlovalo město s krásnou září. Šťastně si vyšlapovala, obdivovala památky a následovala hlavní silnici. Křehké věže paláce rostly vysoko v dálce. Nemohla se dočkat, až uvidí palác. Musí být úžasný.

            -“Nemůžu uvěřit, že uvidím palác,“ zamumlala Debbie. „Já, v non-stopu pracující úřednice z Tennessee!“

            Příští týden se k tomu vrátí. Ale právě teď byla v Rodice, s trochou Rodicanských peněz v kapse, které jí letecká společnost dala. A ona si to sakra užije.

            Nádherná vůně pečeného chleba a masa zavanula z úzké boční ulice. Zavrčel jí žaludek a připomněl jí, že od poslední noci nic nejedla - letadlo si před snídaní nouzově přistálo a oběd prospala. Následovala vůni a doufala, že pochází z restaurace. Neměla ani tušení, co lidi v Rodice jedí, ale bez ohledu na to nějaké jídlo chtěla.

            Muž vystoupil ze stínu a postavil se jí přímo do cesty. Vyděšeně se na něj podívala.

            Byl vysoký a nápadně hezký, s výraznými, mužskými rysy - silnou čelistí, vysokými lícními kostmi a hustým obočím. Vlasy lesklé a černé a jeho oči byly nádherné světlé jantarové. Debbie nikdy předtím takové oči neviděla.

            Nemohla na něj přestat zírat, pobírajíc tak všechny detaily. Byl oblečen do krásně na míru šitého oblečení, něco co muselo být nějaký tradiční Rodicanský styl - černé plátěné kalhoty, vysoké černé boty, bílou košili a dlouhý černý kabát, který vířil kolem kotníků a byl vyšívaný kolem manžet a lemů s drobnými zlatými draky, které dýchaly obláčky karmínového plamene. Měl několik zlatých prstenů, ale ani ona nemohla přehlédnout ten, co měl na prsteníčku.

            A také na ni zíral. Tyto ohromující jantarové oči se na ni upíraly, jako by byla ta nejúžasnější a nejhezčí věc, kterou kdy za celý svůj život viděl.

            „Můj bože,“ zamumlal. „Myslel jsem, že jsi princezna Eugenia.“

            Jeho hlas byl hluboký, temný a hluboký. Neuvěřitelně sexy. Mohla by ho poslouchat stále. Teprve pozdě si uvědomila, co říkal.

            „Ne,“ odpověděla Debbie. Opravdu si ji spletl s princeznou? Nebo to bylo jen něčí křestní jméno, jako je Princess Smith nebo Princess Jones? „Já jsem Debbie Jameson z Tennessee.“

            Zavrtěl hlavou, ale to gesto vypadalo jako úžas, ne jako popření. „Neuvěřitelný. Vypadáš stejně jako ona.“

            „Ach!“ Vykřikla Debbie a najednou si uvědomila, proč se na ni všichni tak legračně dívali. „Taxikář a hostinský si pravděpodobně mysleli, že jsem princezna ... jak že se jmenuje?“

            „Princezna Eugenia,“ řekl muž. „Nepochybuji, že ano. Podobnost je úžasná.“

            „Kdo je ona?“ Váhavě, protože nechtěla, aby se jí žhavý chlápek vysmál, řekla: „Je to opravdu princezna, jako že princezna? Nebo je to jen její jméno?“

            Nesmál se, ale usmál se. Nebyl to výsměšný úsměv, ale ten, který ji donutil k úsměvu spolu s ním. Výraz změnil jeho tvář, takže nebyl jen pohledný, ale i sympatický. „Je opravdu princezna jako že princezna. Je to princezna z Doru a ona je na návštěvě Rodicy ... no vlastně, byla na návštěvě Rodicy. Nejsem si jistý, jestli tu stále je.“

            „Wow. Opravdová princezna.“ Debbie milovala myšlenku, že se jedné podobala, neuvěřitelně, jak se zdá. „Nikdy by mě nenapadlo, že by princezna mohla vypadat jako já.“

            „Jak si myslíš, že vypadá princezna?“ Zeptal se muž.

            „Blond vlasy až ke kotníkům. Velké modré oči. Ještě hubenější než já, ale s obrovskými prsy ...“ Odmlčela se, zčervenala se a spěchala, aby prošla tou neohrabaností, že vyhrkla slovo „prsa“ na tohoto žhavého a zjevně i velmi elegantního chlapa. Zejména proto, že její vlastní byla bohužel malá. „Myslím extrémně hubená, ale i s extrémními křivkami. Na nějakých místech. Zejména nahoře.“

            Žhavý nóbl chlápek se třásl po celém těle, jako by se snažil neprasknout. Poté se začal smát. „Jen ty dovezené americké panenky jsou štíhlé s obrovským poprsím. Myslím tím – jak se jim říká? Bobbie?“

            Debbie se také zasmála. „Barbie. Takže princezna Eugenia opravdu vypadá jako já?“

            „Opravdu ano. Skoro bych ani nepoznal, že to nejsi ty, ale poznal jsem to kvůli ...“ Zastavil se a byla si jistá, že nahradil něco jiného, co původně chtěl říct. „...tvému oblečení.“

            Poté se velkolepě uklonil. „Omlouvám se, zapomněl jsem na své chování. Jsem princ Victor z Rodicy. A zoufale potřebuji laskavost, kterou mi jen vy můžete poskytnout.“

            Debbienina čelist klesla nad slovem „princ“. Ale ani na chvíli o tom nepochybovala. Drahé oblečení, elegantní způsoby a především nezaměnitelná schopnost rozkazovat: to byly příznaky člověka, který se narodil vládnout.

            Pak si vzpomněla na druhou větu. „Laskavost? Jakou laskavost ode mne potřebuješ? Jsem úřednice pracující v non-stopu. Co bych mohla udělat pro prince?“

            Princ Victor se jí zadíval do očí. Ty neuvěřitelně jantarové oči vypadaly naprosto seriózně.