DM - 49. kapitola

Překlad: Lenuszka
Kor.: Jitka

SARA

Strávím většinu svého pracovního dne kolísáním mezi tím, že mi srdce buší radostí a návaly paniky.

Peter je naživu.

Je zpátky a jsme spolu – aniž by mě unesl.

Bez ohledu na to, co Peter řekl o své dohodě, napůl očekávám, že se FBI ukáže a obviní mě z napomáhání zločinci. Zatím nikdo nepřichází. Všechno je normální – tak normální, jak může být, když je člověk zasnoubený s bývalým vrahem.

Nejsem připravená odpovídat na otázky svých spolupracovníků, takže si schovám ruku do kapsy a jakmile mám chvilku soukromí, sundám si prsten. Teď leží ten velký diamant na dně mé kabelky a nutí mě nosit ji všude s sebou.

Nevím, kolik ten prsten stál, ale mám podezření, že to byla šestimístná částka.

Koupil ho Peter nebo ukradl? Pravděpodobně to první – je dost bohatý na to, aby si ho mohl dovolit – ale raději se pro jistotu zeptám. Pochybuju, že bude naštvaný; udělal mnohem horší věci, to je jisté.

To, že o tom vůbec přemýšlím, přemítám, jestli mohl můj snoubenec-milionář ukrást zásnubní prsten, by zarazilo kteréhokoli normálního člověka. Každopádně já už dlouho nejsem ve škatulce „normálních“. Ve srovnání s vraždou mého manžela, není krádež diamantu nic víc než poklesek, takový, který bych Peterovi snadno odpustila. Teď, když jsem měla čas se vzpamatovat ze šoku z jeho příjezdu, je ta sporadická panika, která mě přepadala při myšlence na svatbu s ním, méně intenzivní, skoro zvládnutelná. K večeru nasednu do auta a jedu na kliniku, přitom začnu přemýšlet, že bychom mohli tenhle víkend navštívit mé rodiče, a podle jejich reakce jim říct, že se brzy budeme brát.

Možná dřív než tuhle zimu.

Srdce mi znovu začne bušit, a já se musím zhluboka nadechnout, než vystoupím z auta. Ne, v zimě je to příliš brzy; na tak krátký časový úsek je toho třeba naplánovat mnohem víc. Příští jaro bude lepší… možná příští léto.

Svatby v létě jsou pořád v módě.

Jo, to je ono, rozhodnu se, jak vejdu na kliniku. Roční zasnoubené bude dokonalé. Budeme mít šanci si jeden na druhého zvyknout, usadit se spolu v běžném životě. Netuším, jestli je Peter vůbec schopný takhle žít, bez adrenalinu a nebezpečí z jeho výprav. Jednou mi přiznal, že má rád zabíjení, že si užívá sílu a kontrolu, která přichází spolu s hrozící smrtí. Nazval to závislostí, a tehdy jsem věděla, že se toho nikdy nevzdá.

Že ta temnota je jeho součástí, takovou, která se nedá vymazat.

Až na to, že se toho pro mě vzdal. Opustil svou práci, jak řekl. Neměla jsem šanci se ho na to zeptat, ale je jen jeden způsob, jak si vykládat to, co řekl.

On jedná přímo.

Kvůli mně.

Takže se pro něj nebudu muset všeho vzdát.

Oči mě pálí, a tak se můžu na Lydii jen usmát a mávnout, jak spěchám do místnosti, kde už na mě čeká pacientka. Je jí šestnáctiletá holka, která přišla se svou matkou kvůli prvnímu stěru děložního čípku, a já se donutím odsunout emoce stranou, soustředit se a věnovat pacientce pozornost, kterou si zaslouží.

Naštěstí její vyšetření neukáže nic nepříjemného, ačkoli když její matka opustí místnost, přizná se mi, že je od minulého roku sexuálně aktivní. Tajně jí dám krabičku kondomů, a když se její matka vrátí, doporučím nitroděložní tělísko – k regulaci dceřiných bolestivých měsíčků a k ochraně proti neplánovanému těhotenství v případě, že bude v budoucnu sexuálně aktivní.

„Moje dcera není žádná coura,“ vyštěkne ta žena a táhne tu holku pryč. Jsem ráda, že jsem její dceři dala alespoň ty kondomy.

Takoví rodiče mohou být nejhoršími nepřáteli svých dětí.

Moje další pacientka je těhotná žena kolem třiceti let. Už má za sebou potraty a nemá zdravotní pojištění. Po ní prohlížím další náctiletou slečnu – ukáže se, že má chlamydie – a pak je čas na mou poslední pacientku.

Konečně.

Vůbec poprvé v životě se těším domů.

Vytáhnu svůj telefon a podívám se na Peterovo nové číslo – v kontaktech je napsáno Peter Garin – a napíšu mu, že za dvacet minut budu připravená k odchodu, v případě, že by mě chtěl na klinice počkat. Nevím, jak přesně to udělá, jelikož já mám auto, ale jak znám Petera, zařídí to.

Odložím telefon, vystrčím hlavu z vyšetřovny a řeknu Lydii, že jsem připravená na další pacientku.

Sepisuju si několik poznámek o té dívce s chlamydiemi, když se otevřou dveře a poslední pacientka vejde.

Vzhlédnu a ztuhnu šokem.

Poznávám tu dívku.

Je to Monica Jacksonová, sedmnáctiletá holka, které jsem pomáhala po tom, co ji její nevlastní otec znásilnil.

Její malá kulatá tvář je pokrytá fialovými modřinami, a v jednom koutku nateklých rtů má zaschlou krev. „Ahoj, doktorko Cobakisová,“ řekne rozechvěle, a než stihnu odpovědět, rozbrečí se.

Trvá mi dobrých patnáct minut, abych ji uklidnila a zjistila, že se její nevlastní otec dostal minulý týden z vězení. „Měl tam být se-sedm let,“ řekne mi chvějícím se hlasem. „A nám se vedlo tak dobře. S penězi, které jste nám dala, jsme našli nový byt, já jsem odmaturovala a pracovala na plný úvazek, a Bobby – to je můj malý bráška – začal chodit do školy, do opravdu dobré, kde mají počítače a všechno. A máma… taky se jí vedlo líp, pila jen trochu ráno. Myslela jsem si, že jsme se konečně dali do pořádku, a pak se dostal ven kvůli nějaké formalitě a…“

Znovu začne plakat, a já čekám, dokud se trochu neuklidní, než se jí opatrně zeptám. „To ti udělal on? Zranil tě?“

Ona přikývne, otře si svou malou dlaní slzy z tváře. „Máma se odešla opít hned, jakmile se dozvěděla, že je venku, a když jsem předevčírem přišla domů, byl tam doma s ní a pili spolu jako za starých časů. Dostala jsem se s ním do hádky, řekla mu, aby vypadnul a on pak--“ Sesype se, ramena se jí znovu otřásají.

Stojí mě všechen můj trénink, abych si udržela fyzický odstup místo toho, abych ji objala. „Nahlásila jsi to na policii?“ zeptám se jemně, když se trochu zklidní, potřese hlavou a podívá se na podlahu.

„Řekl, že pokud něco řeknu, bude se s mámou soudit o péči o Bobbyho, a že má teď konexe. Tak se dostal ven dřív. Nějaký jeho kamarád, drogový dealer, zatahal za nitky.“

„I kdyby se soudil, neznamená to, že by vyhrál,“ řeknu, ale Monica znovu neústupně zavrtí hlavou.

„Možná by nevyhrál, ale protáhl by ji bahnem,“ řekne, podívá se mi do tváře. „Ona má taky záznam, za opilost na veřejnosti a prostituci, navíc by se do toho zamíchal sociální úřad. Teď je mi osmnáct, takže se taky můžu soudit kvůli péči, ale pracuju za minimální mzdu a není jisté, že bych vyhrála. A pokud ne, Bobby skončí v pěstounské péči.“ V hnědých očích se jí zableskne něco ochranitelského. „Nemůžu to dopustit, doktorko Cobakisová. Já jsem si tím prošla, a nemůžu to udělat svému bráškovi. On má speciální potřeby; nepřežil by v systému. Nemůžu to riskovat, věřte mi.“

Srdce se mi pro ni znovu láme. Pořád cítím, že měla jít na policii, ale vidím, že nebudu schopná ji o tom přesvědčit. A tentokrát ji můžu jen prohlédnout a nechat ji jít.

Pět tisíc dolarů to nespraví, a já konečně pochopím, jaké to je někoho nenávidět tak, že mu přejete smrt.

Kdyby zítra toho bastarda přejelo auto, slavila bych jako první.

Spolknu svůj hněv, sáhnu si hluboko, abych našla ten potřebný odstup potřebný k práci. „Dobře, Monico, chápu. Vyskoč si na stůl, prosím a ujistíme se, že nemáš vnitřní zranění.“

Poslechne, setře si zbytek slz, a já ji opatrně vyšetřím. Ačkoli se ten útok odehrál před dvěma dny, pořád tam vidím vaginální poškození a výtok, takže seberu důkaz o znásilnění, jen pro případ, že je DNA důkazní materiál a ona by chtěla později změnit názor a jít na policii. Taky jí dám antikoncepci pro nouzové případy a zkontroluju testy na pohlavní choroby po tom, co přizná, že útočník nepoužil kondom.

„Můžete mi dát jednu z těch měděných věciček?“ zeptá se, když skončím. „Nechci ještě dlouho otěhotnět.“

„Samozřejmě.“

Je jí osmnáct, takže je to snadné. Objednám ji na zavedení nitroděložního tělíska na příští týden, aby měla čas se uzdravit.

„Máš kam jít? Jinam, než k mámě?“ zeptám se, když se chystá k odchodu.

Raději ať nechodí domů ke svému nevlastnímu otci.

„Zůstávám teď u kamaráda,“ řekne k mé úlevě. „On má gauč, na kterém spím.“

„A co tvůj bratr?“

Napne svá úzká ramena. „Pro Bobbyho u mého kamaráda není místo. Vyzvedávám ho ráno, abych ho vzala do školy, a pak ho vodím domů.“

„K matce, která je opilá? Je doma tvůj nevlastní otec, když se s Bobbym vracíš?“

Ona uhne pohledem. „Musím jít, doktorko Cobakisová. Děkuju za všechno.“

A než se můžu zeptat na něco dalšího, pospíší si z místnosti.