DM - 43. kapitola

Překlad: Lenuszka
Kor.: Jitka

SARA

Peter řídí a já jsem ráda. Nemyslím, že bych toho teď byla schopná – aniž bych tedy nebourala.

O tohle s Peterem obavu nemám. Zvládá auto stejně, jako všechno ostatní: s klidem a smrtící schopností. Když ho sleduju, jak odjíždí z parkovacího místa, napadne mě, že jsem ho vlastně nikdy dřív za volantem neviděla. Kdekoli jsme spolu byli v nějakém dopravním prostředku, řídil někdo jiný a Peter byl na zadním sedadle se mnou. Což přináší další otázku: kde jsou Peterovi kolegové? Proč je tu sám?

A co myslel tím „skončil jsem v práci“?

Moje mysl letí ve stejném rytmu s mým bušícím srdcem, ale já posbírám své zběsilé myšlenky a snažím se soustředit pouze na jednu věc. „Co myslíš tím ‚my‘?“ Zeptám se, zírám na jeho pevně vyrýsovaný profil. Nebo ho spíš hltám pohledem. Zapomněla jsem, jak mimořádně mužné jeho rysy jsou, jak krásné tím nebezpečně přitažlivým způsobem. Jeho tvář je pořád stejně hubená, jako když jsme opouštěli kliniku – ať už dělal cokoli, rozhodně to nebyl klid a relaxace – jeho vysoké lícní kosti jsou jako dvojité čepele, strništěm pokrytá čelist je tak tvrdá, že by mohla být vytesaná z žuly.

Zachytím záblesk jeho stříbrného pohledu a jizvu na levém obočí, když se na mě podívá, než obrátí pozornost zpátky k cestě.  „Myslím tím, že jsem tu nadobro,“ řekne klidně. „Dostal jsem amnestii a imunitu – pro sebe a zbytek mého týmu.“

Dech mi uvízne v plicích. „Amnestii a imunitu? Jako že…“

„Jako že už nejsem uprchlík, ano.“

A jen tak spadnu z útesu. Už ho dál nehledají?

„Jak? Jak jsi to udělal? Jak je to vůbec--“

„Je to dlouhý příběh, ale v podstatě jsem svému formálnímu zaměstnavateli prokázal laskavost – pamatuješ si na Juliana Esguerru, Kentova společníka?“

Zostra se nadechnu. „Toho, který tě chtěl zabít, že jsi ohrozil jeho ženu?“

„Toho,“ potvrdí Peter, když najedeme na dálnici a projedeme kolem pomalejšího pick-upu. „V každém případě výměnou za tu laskavost použil Esguerra svůj vliv na různé vlády, aby z nás setřásl ty lovecké psy.“

Zírám na něj neschopná slova. Netušila jsem, že nelegální dealeři se zbraněmi mají tento druh vlivu, ačkoli hádám, že jsem to tušení mít měla. Lucas Kent taky mluvil o nějakém jejich kontaktu u CIA – Johnovi, Jeffovi? – když jsme všichni večeřeli v jeho sídle na Kypru.

„Páni. To ale musela být laskavost,“ konečně se zmůžu říct, Peter přikývne a dívá se přitom přímo před sebe.

„To byla.“ Dál to nerozvádí a já na něj netlačím. Mám důležitější věci, které musím řešit.

Sbalím si vlhké dlaně do klína a snažím se znít nenuceně. „Takže když říkáš, že jsi tu nadobro, co přesně tím myslíš?“

Zlehka zvedne koutek úst. „Co myslíš ty, má lásko? Chceš za laťkovým plotem psa? Opékání a děti v parku? No, teď ti to můžu dát – nebo spíš Peter Garin může.“ Zařadí se do pravého pruhu a odbočí na exit. „Ten jiný svět, který jsi chtěla, ten život – je tvůj, ptichka… stejně jako já.“

Srdce se mi zadrhne v hrudi. „Chceš se mnou chodit? Tady? Jako normální pár?“

„Ne, ptichka. Nechci s tebou chodit.“ Odbočí doprava a vjede na nejbližší čerpací stanici – v tu chvíli si uvědomím, že nádrž je skoro prázdná.

„Hned budu zpátky,“ řekne, vypne motor a vystoupí. Strnule ho sleduju, jak profesionálně tankuje mou toyotu, a zaplatí nóbl vypadající černou kreditní kartou.

Můj ruský vrah má kreditku a používá ji, aby s ní zaplatil benzín.

Ta čirá nepravděpodobnost celé situace – Peter je najednou tady, dělá něco tak naprosto obyčejného – ještě přidává k nereálnosti, se kterou bojuju od doby, co jsme odešli z baru. Nemůžu setřást pocit, že jsem v nějakém bizarním snu a každou chvíli se probudím, chladná a samotná ve své posteli.

Ale ne. Dveře na straně řidiče se otevřou, přinesou s sebou závan vlhkého letního vzduchu a pronikavý zápach benzinu, když Peter nasedne zpět do auta a poskládá svou velkou postavu za volant.

Pokud je to sen, je to ten nejvíc reálný, co jsem kdy měla.

„Co myslíš tím, že se mnou nechceš chodit?“ zeptám se, když vyjedeme z benzínky a zabočíme na dvouproudovou silnici. „Co tedy chceš?“

Zastaví na semaforu a podívá se na mě. „Chci všechno, Saro.“ Jeho hluboký hlas je tichý a jemný, v očích se mu odráží pouliční světla kolem nás. „Chci tvé dny i noci, tvé hodiny a minuty. Chci s tebou sdílet tvé radosti a starosti, tvé triumfy i frustrace. Chci usínat s tebou ve své náruči a budit se každé ráno s vůní tvých vlasů na polštáři. Chci tebe, ptichka – se mnou, neustále, všemi způsoby.“

Zírám na něj, hrudní koš se mi svírá s každým slovem, které vyřkne. „Co…“ Polknu, abych si navlhčila svůj vyschlý krk. „Co to říkáš, Petere?“

Musela naskočit zelená, protože on vrátí pozornost na cestu a auto se pohne dopředu.

K mému překvapení za malou chvilku zastavujeme znovu a já si uvědomím, že zabočil ke krajnici. Klidně zmáčkne výstražná světla a otočí se ke mně.

Mrknu, můj pulz uhání, jak si odepne svůj bezpečnostní pás a sáhne si do přední kapsy svých džínů a vytáhne malý sametový váček.

„Tohle je to, co říkám,“ řekne tiše a já přestanu dýchat, když ho otevře a vytáhne diamantový prsten – nádherně broušený kámen, který vypadá na minimálně několik karátů. Je zasazený v jemném kroužku z bílého zlata nebo platiny, a je prostě překrásný – přesně takový, jaký bych si vybrala, kdybych měla našetřených sto táců.

Zkoprněle se na něj podívám. „Petere…“

„Chci tě za ženu, Saro,“ řekne jemně, natáhne se, aby vzal mou levou ruku. Jeho prsty jsou teplé a na mé vlhké kůži suché, jeho pohled stíní tlumený interiér auta. Je to, jako bychom byli sami v temnotě, jako by zbytek světa neexistoval, když mi nasadí prsten na správný prst. Je chladný a jeho váha je jako okovy, které se utahují kolem mého srdce.

Roztřeseně vydechnu.

Ó Bože. Tohle se děje.

Děje se to teď.

Reflexivně se snažím svou ruku odtáhnout, ale on upevní své sevření a odmítne mě pustit.

„Chci tě vlastnit, legálně a každým dalším způsobem,“ pokračuje a tentokrát za tou jemností slyším ocel, cítím bodnutí ostnatého drátu obaleného hedvábím. „Už jsi moje, ptichka a já chci, aby to bylo oficiální,“ řekne a rty se mu stočí to temného úsměvu. „Chci, aby sis mě vzala, a to brzy.“