DM - 40. kapitola

Překlad: Lenuszka
Kor.: Jitka

SARA

Mám pocit, že je něco špatně, když jedu po své odpolední směně na klinice sama domů.

Nejedou za mnou žádná vládní auta, ani mě nikdo tajně nesleduje, když parkuju auto před budovou, kde bydlím a vejdu dovnitř.

Říkám si, že blázním – nebo možná jsem jen unavená a už okamžitě neregistruji věci – osprchuju se a padnu do postele. Není důvod se bát. I kdybych neměla nějaký druh divně zvrácené paranoii, možná si Fedsovi vzali na večer volno – hlídají děti nebo něco. Od mého návratu se to ještě nestalo, ale to neznamená, že to není možné.

Agenti FBI jsou také jen lidi.

I tak sebou házím v posteli a převaluju se, neschopná usnout bez ohledu na své naprosté vyčerpání. Snažím se zamyslet nad tím, jestli jsem se dnes necítila sledovaná, ale nemůžu si vzpomenout. Buď se mí neviditelní pronásledovatelé ve své práci ještě víc zlepšili, nebo jsem si tak zvykla na jejich přítomnost, že už je ani neregistruju.

Naposledy, kdy jsem opravdu zažila ten svrbivý pocit, tak to bylo, když jsem před několika měsíci dostala Peterův vzkaz.

Je to možné?

Že by mě už dál nesledovali?

Žaludek mi prudce klesne. Vzhledem k Peterově vzkazu je jen jediný důvod, proč bych najednou přestala být ve středu zájmu Fedsových a Peterových najatých lidí.

Ne. Této hrůzostrašné myšlence zabouchnu dveře.

Peter není mrtvý nebo zajatý.

Nemůže být.

Zavřu oči a donutím sama sebe pomalu, zhluboka dýchat. Jeden večer nic neznamená, a je dost velká šance, že když se ráno probudím a půjdu do práce – v této chvíli za méně než pět hodin – Fedsovi budou kroužit kolem mého bloku v jejich šedém sedanu.

Jen tomu musím věřit.

***

Ale Fedsovi tu nejsou, když jedu do práce, a i když se snažím, nemůžu přijít na to, jestli mě vůbec někdo sleduje.

Můj den probíhá ve stavu sotva potlačované paniky. Naštěstí mám celý dnes schůzky s pacienty, a jelikož jsem maximálně vytížená, nemám moc času přemýšlet. Jen spěchám od pacienta k pacientovi, dělám testy, píšu recepty na antikoncepci a konzultuju prenatální péči – během toho všeho si připomínám, že nemám zapomenout dýchat, musím zůstat klidná a ignorovat fakt, že jsou Fedsovi pryč.

Že poprvé od mého návratu jedu sama na sebe.

Právě když se chystám zamířit domů, Phil, náš kytarista, mi volá, aby mě informoval o blížícím se představení, a já se impulzivně zeptám, jestli nechce svolat lidi a jít ven na drink. Je úterní večer a já mám sice za sebou dlouhý náročný pracovní den, a zítra ještě navíc i směnu na klinice, ale nechci být sama se svými myšlenkami.

K mé úlevě Phil souhlasí a sejdeme se v baru na okraji Chicaga. Připojí se k nám jen Rory – Simon se účastní nějaké místní knižní autogramiády – ale i tak, po tom, co si objednáme pivo, zavládne se mezi námi ta samá pohodová dynamika jako vždycky, včetně Phila, který se dá do své obvyklé přesvědčovací řeči.

„Nechceš se někdy na to všechno vykašlat?“ řekne, mávne svým pivem. „Abys od života získala něco víc? Něco povzbuzujícího a úžasného?“

„Chlape, zníš jako televizní reklama,“ řekne mu Rory, a my všichni se smějeme. Slyším ve svém smíchu tu zoufalou hranu, ale k mé úlevě jsem asi jediná, která to zaznamená. Mí kolegové z kapely nevnímají můj rostoucí zmatek, žertují a dál se baví, jako by se nic nedělo.

Jako by to byl další úterní večer jako každý jiný.

A pro ně vlastně je – ten druh normálního, předvídatelného úterního večera, kterému chce Phil uniknout. Přesně takový večer, který jsem už dlouho nezažila, protože od chvíle, kdy jsem potkala Petera, nebylo nic v mém životě normální, ani předvídatelné.

Přemýšlím, co by si Phil pomyslel, kdyby se o tom dozvěděl – jak mě vrah mého muže donutil „na všechno se vykašlat“ tím, že mě držel v zajetí v Japonsku.

Myslel by si, že můj zdráhavý románek s vrahem je úžasný? Určitým pokrouceným způsobem povzbuzující?

Tahle večerní akce měla být pro mě rozptýlením od mých obavami prolezlých myšlenek, ale nemůžu přestat myslet na Petera, a přistihnu se, jak očima zkoumám jednu osobu za druhou, hledám jakéhokoliv člověka, který sem nepatří… jako nápovědu, zda jsem stále v hledáčku Fedsových.

„Čekáš na někoho?“ zeptá se Rory, který si všimne mého neustálého pozorování.

Donutím se k úsměvu a přestanu se rozhlížet jako idiot. „Ne, promiň. Jen jsem si myslela, že jsem zahlédla někoho z minulosti.“

Phil okamžitě ožije. „Ooh, někoho z minulosti. Muže nebo ženu? Protože musím říct, že tvoje kamarádka Marsha je mňam!“ Dramaticky si políbí špičky prstů a my se znovu smějeme.

Poslední dobou bych ráda potkala chlapa, který se do ní nezamiluje díky jejímu vzhledu blonďaté sexbomby – nebo se jí alespoň nepokusí dostat do kalhotek.

„Tvoje Tonya taky není špatná,“ řekne Rory, když smích ustane. „Je single?“

Zakřením se. „Jo, celkem jistě.“ Neznám tu mladou sestřičku tak dobře, ale jsem si celkem jistá, že přítele nemá – a pokud ano, tak je v pohodě s jejími pařbami s Marshou od večera do rána.

„Kámo, jsi si jistý, že nechceš tu zrzku?“ řekne Phil na rovinu. „Jen si představ, jaké byste měli krásné děti. Tolik malých zrzounků.“

„Oh, naser si. Žárlíš, že mám pořád tohle.“ Rory načechrá dramaticky svou hřívu, a já se skoro udusím pivem, když se Phil instinktivně dotkne jeho ustupující linie vlasů, než mu ukáže prostředník.

„To stačí, kluci,“ lapám po dechu, jak se snažím přestat smát. „Andy je v každém případě--“

Zamrznu, slova mi odumřou v krku, když si všimnu muže, který se vynoří za Philem.

Mrknu, nevěřím svým očím, ale to zjevení ne a ne odejít.

Místo toho zvedne kousky rtů do magnetického úsměvu. „Ahoj, Saro,“ řekne hlubokým hlasem s malým přízvukem, který mě pronásleduje ve snech. „Nepředstavíš mě svým přátelům?“