DM - 39. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

PETER

Esguerra mě chce zpátky na své usedlosti, takže poté, co se svými muži vše proberu, nastoupím do jeho Boeingu C-17 a doprovodím Novaka i strážce zpátky do Kolumbie. Ilya, Yan a Anton letí samostatně v našem letadle. Svému bývalému zaměstnavateli stále ještě plně nedůvěřuji, takže moji spolubojovníci souhlasili s tím, že mi pro případ, že vše půjde na poslední chvíli k šípku, poskytnou podporu. V tomto bodě neočekávám ze strany Esguerry nějaký podraz – už díky tomu, že sedmdesát pět milionů je již v našich účtech - ale rozhodně neškodí být opatrný.

Můj tým také souhlasí s tím, že mi pomůže hledat Hendersona. Jako poslední jméno na mém seznamu představuje nedokončený obchod a já mám v úmyslu

ve správný čas to s ním vyřídit.

I když nejdřív musím dostat Saru.

Ona je důležitější než cokoli jiného.

************

Když přistaneme, přivítá nás Esguerra osobně. S tvrdým, surovým výrazem v tváři sleduje, jak strážci táhnou Novaka ven z letadla. Srb dokáže jen stěží chodit – během letu se nikdo neobtěžoval s tím, aby ho nakrmil nebo ošetřil jeho zranění - ale na tom nezáleží. Na této zemi mu už moc času nezbývá.

Esguerra ho jen tak nezabije – rozporcuje ho na části

Pomalu.

Kousek po kousku.

Kvůli tomu bastardovi se cítím špatně, ale začal si s tím sám. Kdyby se nevměšoval do Esguerrových obchodů, žil by mnohem déle – přinejmenším další rok nebo dva. Ale on šel po Esguerrově rodině... po Noře a jejím dítěti.

Mezi mnou a Esguerrou nepanuje žádná láska, ale mám ráda Noru.

„Kde je Kent?“ zeptám se, když Esguerra poté, co nařídí strážcům, aby vzali Novaka do kůlny, přijde ke mně. „Vrátil se zpátky na Kypr?“

Přikývne. „Hned po tom, co jsi to udělal, odešel.“ Nijak to dál nerozvádí a já se rozhodnu neptat se na podrobnosti. Kentovi jsem stále ještě neodpustil to, co se stalo se Sarou, ale v tenhle okamžik mám pro grilování mnohem větší ryby.

„Kontaktoval jsi je?“ Srovnám krok s Esguerrou. Společně míříme směrem k čekající limuzíně. „Svoje kontakty v CIA?“

Ze strany si mě změří pohledem. „Udělal jsem to.“

„A?“ Stoupnu si přímo před něj a donutím ho tak zastavit. „Souhlasili?“

Sevře čelist. „Promluvíme si o tom v autě.“

Sakra. To nezní dobře. „Promluvme si o tom teď.“

Oči se mu nebezpečně lesknou. „Dobře. Tady je dohoda - jediná dohoda, kterou nabídnou. Ty a tvůj tým dostanete amnestii za vaše zločiny a imunitu před dalším stíháním, pokud nebudou spáchány žádné další trestné činy. Pokud uklouznete, budete zatčeni a stíháni za všechny své zločiny, jak minulé, tak i současné.“

Zvažuji to a přikývnu. „To se mi zdá fér.“ Jsem si skoro jistý, že dokážu žít jako občan, který ctí zákony - nebo alespoň tak vypadat. Až konečně zjistíme lokaci Hendersona, budeme muset být opatrní, ale jsem si jistý, že nejsem jediným nepřítelem, kterého bývalý generál má. Případně můžeme zařídit, aby to vypadalo jako nehoda. Existuje spousta nejrůznějších způsobů, jak uskutečnit úder, aniž by to vypadalo jako - „A je tu ještě jedna věc,“ řekne Esguerra. „Další podmínka, která je nepřekročitelná.“

„Co?“ Zeptám se a žaludek se nu svírá v předtuše. Ruce mám zaťaté podél boků. Raději by to nemělo být - „Ten generál, který odešel do důchodu, ten, kterého jsi lovil,“ řekne Esguerra a potvrzuje mou domněnku. „Musíš to nechat být. Navždy. Tvoje imunita závisí na jeho pokračujícím zdraví a blahu. Pokud se jemu nebo někomu jemu blízký něco stane, jako třeba otrava jídlem, dohoda končí a všichni čtyři budete zpátky na seznamu nejvíce hledaných osob.“

Kurva, kurva, kurva, kurva!

Předpokládám, že bych měl vědět, že vzhledem k Hendersovným konexím tu tato možnost bude, ale nějak jsem vytěsnil z mysli. Byl jsem tak soustředěný na to, abych eliminoval hlavní překážku pro život se Sarou - svůj status hledané osoby – že ani nezvážil možnost, jaká by za to mohla být cena.

Dobře, cena kromě toho, že skončím se svým byznysem a riziko, které jsem na sebe vzal tím, že jsem se přiblížil k Esguerrovi. Tyto náklady jsem znal a byl ochotný zaplatit. Ale toto? Ze všech lidí na mém seznamu je Henderson tím, kdo je nejzodpovědnější za tragédii, která mě stála mou manželku a syna. On je tím, kdo vydal rozkazy, které vedly k masakru vesnice. Pokud si někdo zaslouží zaplatit za smrt Tamily a Pashy, je to Henderson.

Po tom, co udělal, nemůžu dovolit, aby se vrátil k žití svého normálního a šťastného života.

„Tuhle dohodu vzít nemůžu.“ Můj hlas je drsný a hrubý. „Ty víš, že nemůžu.“

Vypadá to, že poprvé se pod ledově modrým Esguerrovým pohledem objevuje jakási podoba lidských citů. „Já vím,“ řekne tiše. „Taky jsem si to myslel. Ale o tom se se mnou nebudou bavit, Petere. Snažil jsem se.“

Otočím se na patě a mířím k limuzíně. Hněv a zármutek, o kterých jsem si myslel, že jsou uvnitř mě hluboko pohřbené, se mi jako magma vzpínají přímo do krku. Dýchám, snažím se uklidnit, ale namísto tropické vegetace cítím smrt a popel, spálené maso a zakalenou krev. Na jazyku cítím kovovou chuť a vidím hromadu mrtvol a částí těl, která je dva metry vysoká.

A ta malá ruka, která svírá autíčko.

Na první dny po masakru si vzpomínám jen matně. Vím, že jsem se dostal pryč díky síle vojáků, kteří mě odtáhli pryč z vesnice, ale nepamatuji se, jak nebo kdy - nebo jestli, když jsem utekl, jsem někoho zranil. Předpokládám, že ano, protože mí vlastní lidé mě brzy poté, ještě dřív, než jsem zabil své nadřízené za ukončení vyšetřování během několika týdnů, začali honit.

To jediné, co mě v těch dnech - a v měsících a letech, které následovaly poté – udržovalo naživu, byla pomsta. Svému mrtvému synovi a manželce jsem slíbil, že jejich zabijáci za to zaplatí svými životy.

Kromě Hendersona jsem je dostal všechny.

„Mohl by sis ji prostě vzít znovu,“ řekne Esguerra, čímž upoutá mou pozornost. Podívám se na něj. Nijak mě nepřekvapuje, že teď o Saře ví. Kent mu o ní musel říct -  to, nebo slyšel o jejím únosu od svých zdrojů ze CIA. A jakmile se to dozvěděl, bylo pro něj jednoduché dát si dvě a dvě dohromady.

Navzdory tomu je mým prvním instinktem vyhrožovat jemu a všemu, co je mu drahé, aby se jí klidil z cesty. Ale pokud ví, že Sara je mou slabostí, pak musí vědět, co bych udělal, kdyby po ní někdo šel.

Je to to samé, co by udělal on, kdyby někdo šel po Noře.

Ve skutečnosti to samé, co se chystá udělat s Novakem.

„Ona tam má život,“ odpovím místo toho. „Rodiče, kariéru, přátele.“

Pokrčí rameny. „Přizpůsobila by se. Nora to taky udělala.“

Nastoupím do zadní části limuzíny a on se ke mně připojí a posadí se naproti mně.

„Sara není Nora,“ řeknu, když se limuzína začne pohybovat. „Její kořeny jsou až příliš hluboké. Takhle by nebyla šťastná.“ Nevím, zda se snažím přesvědčit Esguerru nebo sám sebe – nebo svou temnou, mrzutou část, která to po mně celé měsíce chtěla přesně tohle.

Ta, která mi říkala, abych zapomněl na tenhle šílený plán a vzal si zpátky to, co mi patří.

„A ty budeš?“ Esguerra nakloní hlavu ke straně a se zvláštní zvědavostí v očích mě pozoruje. „Myslíš si, že si budeš užívat tento polovičatý život? Prosperovat v kleci všech těch pravidel a zákonů?“

Pokrčím rameny. „Možná.“ Nedělám si z toho obavy, ale pokud by na to někdy došlo, tak to budu řešit až pak.

Jedna věc po druhé.

„Takže co tedy?“ zeptá se Esguerra, když mlčím. „Chystáš se jí pro její vlastní dobro nechat ji jít? Nebo vezmeš dohodu?“

„Nenechám ji jít.“ Má slova jsou instinktivní, automatická. Život bez Sary - to v mé mysli není přípustnou možností. Posledních osm měsíců bylo peklem,

skoro stejně špatným jako ty temné týdny po smrti mé rodiny.

Dřív, než bych nechal svou ptichku pro její vlastní dobro jít, zemřel bych.

Je moje a zůstane mou.

Esguerru ústa se zkřiví v uštěpačném úsměvu. „Tak tedy dobře,“ řekne tiše. „Vypadá to, že nemáš moc na výběr.“

Dusí mě přiznat to, ale má pravdu.

Buď si Saru vzít, nebo souhlasit s dohodou. Její štěstí nebo svou pomstu.

Nemůžu mít obojí.