Bulldozer - 4. kapitola

Překlad: Lenuszka

Nic není tak impozantní jako kouzlo úsvitu. Nevím, čím to je, ale něco nedefinovatelného z toho dělá nekonečné možnosti. Jako by se vesmír spojil a dával vám novou šanci udělat to správně, a Bůh ví, že jsme potřebovali spoustu šancí.

Vyjdu francouzskými dveřmi hlavní ložnice do patia, sleduju horizont, vstřebávám tu malou mírumilovnou scénu. V dáli blednou jemně fialové mraky do ostře modré, uklidňující barvy Atlantiku. Ta krása mě dojímá. Jsem tím darem tak přemožená, až se mi z toho ucpe nos.

Zhluboka se nadechnu, slaný vzduch mě zaštípe v plicích, a roztáhnu svou podložku na jógu. Jsem v pozici lotosového sedu, oči mám zavřené, jsem připravená k ranní meditaci s modlitbou vděčnosti, když je můj mír rozcupován na kousky silou megafonu.

„Čau, zlato.“

S třepotáním otevřu oči a sleduju urážlivý zvuk na druhé straně patia. Hendricks stojí s telefonem přilepeným u ucha, s nahou hrudí, netečný ke všemu kolem.

S veškerým časem věnovaným správnému průběhu renovací a výstupů s Horvatem, jsem ho posledních několik dní viděla naštěstí jen velmi málo. On nejčastěji zůstává ve svém pokoji, ven se odváží jen, když mu dovezou jídlo. Jinak spává u bazénu. Ten chlap spí celkem hodně.

„Jo, taky jsi mi chyběla…“ Bohužel to vypadá, že mé štěstí skončilo.

Z několika věcí jsem zmatená. První: Má nějaký druh závislosti? Stav domu, když jsme poprvé přijeli, napovídá, že možná ano, a v tom případě bych chtěla udělat dobrý skutek a možná mu obstarat pomoc. Rozhodnu se projednat to s lidmi na mé příští schůzce anonymních alkoholiků, jak případně postupovat. Možná proto se ke mně celou dobu chová jako naprostý debil.

Druhá: jí sračky, nic jiného, než mastná a slaná jídla. Vím, jak přísně dodržuje stravovací návyky můj bratr, vyhýbá se všemu, co by mu mohlo v těle způsobit zánět. Ti nejprofesionálnější atleti dávají silný důraz na výživu, ani nezmiňuju, že se zotavuje z velké operace. Proč jí tak uboze? Zvídavá hlava to chce vědět.

Třetí: žádná fyzioterapie? Camilla říkala, že byl na operaci páteře. Neviděla jsem ho ani jednou opustit dům. Ani jednou jedinkrát. Ne kvůli schůzce u doktora. Ne kvůli fyzioterapii. K mému velkému zklamání jeho vyparáděný Suburban ani jednou neopustil garáž.

Od doby, co jsme sem přijeli jsem extra opatrná, vím, že se se svou klobásou může objevit kdykoli. Bylo by velice pěkné, kdyby nadobro opustil tenhle prostor, ale jelikož se to nestane, dám tomu několik hodin. Za předpokladu, že to bude trvat jen několik dní. Začnu se oficiálně bát, pokud to bude trvat déle než týden.

„Jsem v pořádku, každý den se to lepší… já vím… nemůžu se dočkat, až tě uvidím…“

Otočí se kousek blíž směrem ke mně a mně spadne brada. Nemůžu uvěřit vlastním očím. Hendricks se kření jako teenager, co se poprvé zamiloval, přikyvuje všemu, co „zlato“ říká. A vypadá šťastně. Netušila jsem, že je to vůbec možné.

Vidíš, Amando. Možnosti jsou opravdu nekonečné. I Hendricks má zlato, které ho dělá šťastným.

Strčí ruku do svých basketbalových šortek a chytí se, pak se tam poškrábe. Paráda. A tak začíná mé ráno.

***

Po snídani už chceme se Samem vyrazit pryč, když se rozhodnu upozornit našeho nevítaného hosta, že musím doma nechat Roxy. Tohle je poprvé, co jsem z toho trochu nervózní. Ačkoli mě ještě nepřekvapil jako trýznitel zvířat. To by vyžadovalo, aby byl vzhůru, a to není moc často.

Ze směru od bazénu ke mně doléhá velmi hlasitá hudba. Ve chvíli, kdy otevřu dveře skleněného patia, jsem napadená—

„Představ si to, jsem hajzl, dej si mě ke rtům…“

Co to?? I když šel Sam do auta, rád se překvapivě objevuje a tohle není ten druh hudby – pokud se tomu tak dá říkat – které by měly dětské uši slyšet.

To je překvapení. Najdu Hendrickse u bazénu, natáhnutého na lehátku, jako by měl v popisu práce se opalovat. Všude na sobě má kapky potu a jeho plavky jsou nemravně nízko, ani se neohlédne. Jsem si celkem jistá, že vidím ochlupení jeho rozkroku, které bych na cizinci nikdy vidět neměla. A nezapomínejme na jeho oblíbené sluneční brýle, co má na očích.

Cítím se, jako bych byla hostem v dávném díle MTV Beach House. Chybí tu už jen nezletilé holky v bikinách a Bůh mu pomoz, jestli se vrátím a nějakou v domě najdu.

Dojdu k nohám jeho lehátka.

„Zmlátím malého medvídka…“

„Uh, Hendricksi?“

„Jsme nejlepší. Vyřežu ti do hrudi zamračený obličej, ty malá služko…“

„Hendricksi. Ju-huuu.“

„Nikdo nemluví, nikdo se nedusí…“

„Hendricksi!“ Ta hudba pokračuje, můj hlas se v ní ztrácí. Hendricks zase vypadá, že je hluchý, protože se ani nehne.

Přejdu k ovládací konzoli na zdi, která řídí ten fajnový zvukový systém. Píše se tam Nikdo nemluví od DJ Shadowa. Zmáčknu tlačítko vypnout a rázuju zpátky k tomu neotesanému obrovi, šťouchnu ho do nohy visící z lehátka.

„Co?“ napůl zabručí.

Nedokážu říct, jestli má za těmi dětskými brýlemi zavřené oči, nebo se na mě mračí. Začne mě mravenčit kůže, takže sázím na zamračení. „Můžu tady nechat Roxy? Uvnitř?“

„Koho?“

„Svého psa. Nebude tě obtěžovat. Nechci ji nechávat v autě – je černá a… a…“

Plkám nesmysly. Zase mě úplně vyčerpal, kruci. Na mou obranu je kolem toho chlapa jedovatá negativní energie a to mě znervózňuje.

„Posluž si, dámo.“ Bez čekání na odpověď se otočí ke mně zády, uvelebí se na boku k dalšímu šlofíku.

„Umm, díky.“

Doufám, že dostane sluneční vyrážku.

***

Zbytek dne je dokonalý. Sam a já jdeme na farmářské trhy a vyzvedneme čerstvou zeleninu a ovoce, nějaké domácí marmelády a karamelky. Udělám několik fotek pro náš instagramový účet. Po tom, co si k obědu dáme hamburger, procházíme se po pobřeží.

Sam tu vypadá šťastně. Z čehož mi bobtná srdce v hrudi a knedlík v krku. Nutí mě to cítit, jako bych konečně dělala něco správně.

Než zamíříme domů, narazíme na supermarket. Miluju vaření. Užívám si ho skoro stejně jako jídlo. Toho jsem si v posledních jedenácti letech jako modelka moc neužila, takže jakmile jsem se toho vzdala, řekněme, že jsem dohnala ztracený čas. Vaření se stalo mým koníčkem. Stejně jako spořádání všeho, co se mi dostalo pod ruku.

Když hladovíte tak dlouho jako já, všechny rozumné myšlenky vyhodíte ven z okna. Najednou vypadá půl kila syrového těsta na cookies jako naprosto rozumný nápad na jídlo. Přibrala jsem osmnáct kilo a mám vysoký cholesterol.

Pak Dev navrhla to studio s jógou a já jsem věděla, že se budu muset začít stravovat zdravěji. Shodila jsem tuk, nabrala svaly, a i když mám o tři velikosti víc, než jsem měla, když jsem byla modelka, nikdy jsem se necítila lépe.

„Můžeme koupit tohle?“ podá mi Sam krabičku koblih a já zkontroluju složení.

„Ne. Je tam příliš mnoho konzervantů. Najdi něco jiného,“ řeknu mu, zatímco projíždím mléčným oddělením, plním vozík mlékem, vejci a jogurtem. Když jsem byla dítě, jedla jsem strašně, takže jsem vždy velmi opatrná v tom, čím krmím Sama.

Naložím potraviny do kufru svého SUV, a uslyším typický zvuk auta, které nechce nastartovat. O dvě auta vedle nějaká dodávka zarachotí a umře.

Vyleze z ní starší muž ve tmavých modrých džínách s nažehlenými puky a vestou přes svou košili, velmi kvalitní, i když je na koncích roztřepená. Je neobvykle vysoký, za mlada musel být velmi dobře stavěný. Taky pohledný. Teď mi ale jeho shrbená záda a husté sněhově bílé vlasy říkají, že se blíží k osmdesátce.

Moje zírání asi upoutalo jeho pozornost, protože se na mě podívá a usměje se. Pak vytáhne z nákladního prostoru svého auta dvě tašky s nákupem a vydá se pryč z parkoviště. Jak ho sleduju jít, srdce mám až v krku a moje svědomí na mě křičí. Nemůžu ho nechat jí domů pěšky.

„Nesvezeme ho?“

Sam se na mě podívá. Pak přejede pohledem přes parkoviště na toho starého muže, který jde velmi pomalu a má zamyšlený výraz. „Jo.“

„Tohle je výjimka, protože je opravdu starý a je horko, ano? Vždycky si pamatuj, že cizinci jsou nebezpeční.“

Sam přikývne.

Přijedu k tomu muži, stáhnu okénko spolujezdce a opřu se o středovou konzoli, abych se mu podívala do očí. „Pane, chcete svézt?“

Podívá se na mě a pak na Sama na zadním sedadle. „Jste si jistá, že je to v pořádku?“

„Kde bydlíte?“

„Newhope Lane.“

„Tam taky bydlíme! Chci říct, přebýváme tam. Naskočte.“

Usměje se, hluboké vrásky ve tváři, které přicházejí s věkem, se ještě prohloubí. „Dobře, děkuji,“ řekne a obejde auto. Otevřu mu kufr na tašky s nákupem. Jakmile je na předním sedadle a připásaný, nahne se blíž a natáhne ruku, prsty má ohnuté a strnulé z artritidy. „Walter Beasely. Rád vás poznávám.“

Potřesu mu rukou. „Amanda Shawová. A tohle je můj syn Sam.“

***

Čirou náhodou žije Walter o čtyři domy dál na opačné straně ulice v máslově žlutém domku se sedlovou střechou. Dům je krásně udržovaný, s množstvím trvalek a letniček, které jsem obdivovala pokaždé, když jsem kolem toho domu chodila s Roxy. Nechtěla jsem být nezdvořilá a ptát se, ale mám podezření, že Walter žije sám. Udělám si v hlavě poznámku, abych ho brzy pozvala na večeři.

Jakmile dorazíme zpátky domů, začnu vařit večeři, čistit a smažit čerstvou zeleninu na mou zdravou verzi těstovin primavera. Po nich budeme mít osmažený mořský jazyk.

V tu chvíli mě něco napadne. Nabídnu olivovou ratolest. Proč mě to nenapadlo dřív? Udělám první krok, nabídnu určitý druh omluvy, a můžeme odstranit trapnost, která mezi námi visí. Nebo přesněji jeho odpor.

Jakmile je prostřeno a jídlo připravené, jdu najít Hendrickse. Zvuk televize z pracovny mého bratra mě navede. Otevřu dveře, vejdu dovnitř a najdu svého psa, toho samého, kterého jsem se bála nechat doma samotného s tím naštvaným nudistou, jak je rozplácnutý jako nestyda na Hendricksově nahé hrudi. Já si od ní vysloužím sotva dvě zavrtění ocasem, když mě vidí. Tohle mám za to, že jsem jí zachránila život. Zatracená zrádkyně.

Hendricks upírá svou pozornost k televizi, zatímco bezmyšlenkovitě drbe Roxy za uchem. V určitém bodě budeme muset jeho averzi k nošení triček probrat. Ale teď ne. Teď projednáme mírovou smlouvu.

„Hendricksi.“

Nic, ani nevezme na vědomí mou přítomnost. Pokračuje v tom, co dělal, aniž by se vůbec podíval mým směrem. Jsem si celkem jistá, že mě ignoruje úmyslně. Což mě přivádí do rozpaků. Moje dlouhé paže – mám opravdu dlouhé paže a nohy – jsou najednou jako neobratné přívěsky, které mi visí u těla jako bezvládné nudle. Vystrčím bok, zastrčím si ruce do zadních kapes ustřižených džínů.

Na ploché televizní obrazovce visící na stěně hraje fotbalový zápas Titánů. Dvakrát to přetočí zpátky, sleduje dokola tu samou scénu.

Při bližším průzkumu vidím, že je to on, jak dostane zásah zezadu, tělo se mu zkroutí do nepřirozeného úhlu. Jen samotné sledování bolí. Neumím si představit, jaké to muselo být.

„Hendricksi,“ zkusím to znovu, zjemním hlas.

Pořád drbe Roxy za uchem a sleduje obrazovku, tvář má dokonale klidnou. Ale i tak to vím. Víte, co se říká o tiché vodě. Pod tenkou skořápkou stoicismu, kterou nosí jako zbroj, vidím celou kupu nestabilních emocí. Vím, že bojuje. Taky jsem to zažila. Deprese má mnoho tváří, ale jakmile jste ji zažili na vlastní kůži, je snadné to poznat.

Neznám rozsah jeho zranění. Nevím, jestli bude moct hrát znovu. A jelikož mám ne jednoho, ale tři bratry, kteří hrají na profesionální úrovni, vím, jaký vše-pohlcující život to je. Od pohledu jsem si celkem jistá, že odchod do sportovního důchodu nebude jeho dobrovolnou volbou.

A proč tenhle chlap nemá někoho, ženu nebo muže, který by se o něj postaral a pomohl mu se uzdravit? Co je to s tím? Musí mu být tak kolem pětatřiceti. Byl draftován rok před mým bratrem, takže to znamená tak 36. Žádná drahá polovička? Dostal kopačky? Rozvedený? Možná to je důvodem pro jeho obecně hrozný přístup.

Než se objevila Camilla, byl můj bratr po svém rozvodu nesnesitelný. Zásah. Teď se za něj cítím špatně. Vždycky jsem byla citlivka ke smutným příběhům. Je to opravdu žalostné.

„Večeříme,“ vymáčknu ze sebe. „Udělala jsem pohankové těstoviny se zeleninou… a pak bude mořský jazyk… smažený. Nevím, jestli jíš smažené, ale je smažený.“ Kruci, to už jsem říkala. „Jídla je hodně, takže… pokud se k nám chceš připojit, je toho dost.“ Ugh, to už jsem taky říkala.

„Každopádně, můžu ti talíř odložit. Pokud teď nemáš hlad, jinak se k nám můžeš připojit… u kuchyňského stolu… na večeři.“ Jo, tohle jde opravdu dobře. To je naprostá katastrofa.

Čekám vteřinu, dvě, tři. Trapné ticho pokračuje, takže to beru jako náznak toho, že mám odejít. „Dobře.“ Nemůžu odtamtud vypadnout dost rychle. Otočím se na podpatku a přesně to udělám.

Každopádně? Kdo to říká? Blbka, ta to říká. Páni, to jsem zpackala. Tolik k mému spásnému nápadu.

Dovleču se do kuchyně a cítím se jako poraženec. Sam a já jíme večeři. Hendricks se ani neukáže. Nechám mu jednu porci pro případ a nechám ji v ohřívacím boxu. Grizzlymu můžete nabídnout jídlo, ale nemůžete ho přimět s vámi povečeřet.