Bulldozer - 2. kapitola

Překlad: Lenuszka

Je to přesně 905 dní, co jsem naposledy pila a právě teď odpočítávám minuty. Ne proto, že bych po pití toužila – netoužím. Moje závislost byla emocionální berličkou a naučila jsem se vypořádat s tím mnohem zdravějšími způsoby. Je to kvůli milníku, jak daleko jsem došla; jak těžce jsem pracovala; pevné vůli a odhodlání, co mě to stálo.

Není toho moc, na co jsem hrdá – nemůžu si přivlastnit ani zásluhy za Sama; je to hodné dítě – ale jsem na něj hrdá. I když někdy, sem tam, ve chvílích jako je tahle, si přeju, abych mohla zavolat své staré přátele pana Grey Goose a Sir Belvedera a pozvat je do neslušné trojky.

„Ve tvém domě je jeden obr a je zatraceně nepříjemný,“ syčím do svého mobilu, zatímco rázuju v kruhu, už jsem do té cesty vyšlapala chodník. Ve vteřině, kdy ta slova opustí mou pusu, rozhlédnu se, jestli někde poblíž nejsou malá ouška. Díky Bohu, najdu svého syna a jeho psa sedět na houpačce na verandě.

„Tvůj bratr není špatný,“ odpoví moje švagrová.

„Já kruci nemluvím o Calovi. Věděla jsi, že v plážovém domě bydlí jeho spoluhráč?“

Jakmile jsme si vysvětlili, že se ten velký blonďák ve skutečnosti nikam nevloupal, šla jsem ven, abych zavolala ženě svého bratra, jelikož ten nikdy nezvedá telefon. On je určitým druhem laskavého člověka a ona je přirozeně milá a přátelská. Teď, když se oženil, probíhá veškerá rodinná komunikace přes Cam.

„Spoluhráč? Který?“

Calvin nikdy nebyl Pan Oblíbený. Ani v rodině, ani s miliony fanoušků, když začínal jako quarterback u newyorských Titánů, proto jsem taky tak v šoku, když slyším, že jeden z jeho spoluhráčů přebývá v jeho domě. „Greg Henderson. Je ve vašem domě – promenáduje se tu nahý.“

Moje švagrová se zakření. „Počkej, kdo? Nahý? Jak to myslíš nahý?“

Nahý je slabé slovo; míle a míle opálené kůže přímo pod nosem. Víc, než jsem kdy z nějakého cizince chtěla vidět.

„Vešla jsem do kuchyně a našla jsem ho nahého jak ho pánbůh stvořil se znepokojivou výjimkou dětských slunečních brýlí, které měl na očích. Brýlemi pro malé holčičky, Camillo. Malá srdíčka. Jeho bimbas mu visel prakticky ke kolenům a měl na očích malá růžová srdíčka! Zní ti to v pohodě?“

Jsem stále naštvanější, když ten příběh vyprávím a vybavím si, jak se na mě díval. Zatímco policisté dostali autogramy a nevím, co ještě, Henderson se pořád díval na mě a já jsem si připadala v tom domě ta nahá a vypleněná.

Z telefonu se ozve hluboký smích. „Jeho bimbas? Kdo jsi, moje babička DeSantisová?“

Tohle mi moc směšné nepřipadá. „Udělal vám nepořádek v domě,“ dodám, vím, že to upoutá její plnou pozornost.

„Co udělal? To si děláš srandu.“ Humor je hned viditelně ten tam.

„Je tu binec. Nemyslím, že něco rozbil, ale vypadá to tu jako po párty bratrstva.“

„Sakra,“ tiše zamumlá. „Vydrž, právě vešel tvůj bratr.“ Pak slyším. „Kdo bydlí v domě na pláži? Tys mi to říkal? Kdy jsi mi to říkal?... Ne, neříkal, medvídku. Ne – neříkal.“ Následuje další mumlání. O chvíli později uslyším, „Mandy--“

„Ano?“

Z telefonu se ozve těžký povzdech. „Tvůj bratr řekl Grantovi Hendricksovi, že v domě může zůstat, jak dlouho chce. Zotavuje se po operaci páteře. Nevěděla jsem o tom, protože mi to nikdo neřekl.“ Pak slyším, „—tak jsi to musel říct nějaké jiné ženě, protože mně jsi to neřekl.“

Žaludek mi udělá kotrmelec při vyhlídce, že toho chlapa budu vídat každý den. Nechci s ním být ani ve stejném státě, natož pod tou samou střechou. Pánbůh ví, proč mě nenávidí, a je očividné, že opravdu ano. Decentnost není jeho styl. Dívá se na mě, jako bych měla každý hřích, co jsem spáchala, vytetovaný na kůži. Už mám celou sbírku zavazadel plných studu, který s sebou dennodenně nosím, opravdu nepotřebuju dostat další od nějakého cizince, který nemá právo mě soudit.

„Tak dlouho, jak chce?“ zopakuju sklíčeně, zatímco zírám na krásný dům, v jehož nitru přebývá monstrum. „To je jak dlouho? Víš, na poslední chvíli tu bydlení neseženu. Všechno je zadané měsíc dopředu.“

„Do domu se pohodlně vejde deset lidí. To je víc než dost místa pro vás oba, abyste se vzájemně vyhnuli.“

„Musím bydlet v domě s tím naštvaným chlapem?“ stěžuju si v posledním marném pokusu přimět ji ho vykopnout. Nejsem nadšená. Opravdu nejsem. „Vážně mi zničí mé pozitivní vibrace.“

„Možná jsi ho zastihla ve špatnou dobu. Obvykle je to takový méďa.“

„Méďa?“ odfrknu si. Pomyslím na ty vytesané svaly, co se mu táhnou po zádech, zadek, který vypadá jako vytesaný z kamene. Ne. Tenhle chlap je spíš grizzly, než méďa. Není na něm nic, doslova nic měkkého. „Jsi si jistá, že mluvíme o tom samém chlapovi?“

„Vážně, on je neškodný. Nemusíš se bát, že bude se Samem. Víš, že bych nikdy--“

„Já vím,“ řeknu a přeruším ji. Nakonec nemám na výběr. Nemůžu si dovolit vesmírný nájem i kdyby to byla nejmenší místnůstka v tomhle městě, takže se ani nesnažím něco dalšího hledat.

„Mandy?“

„Ano?“

„Věř mi, je to hodný chlap.“

Jasněěěě. Ani Camilla mi to nevěří. „My to zvládneme,“ je jediná upřímná odpověď, kterou jí můžu dát.

Tolik ke klidu a míru. Tenhle chlap otřásl vším, co mělo být mou útěchou. Uvízla jsem tu v dohledné budoucnosti s panem Gregorem Cleganem (pozn. To je takový obr ze Hry o trůny). Jupííí! To bude zábava.

***

Ukončím hovor a podívám se na hlavní dveře, přičemž uvažuju, jak to nejlépe zvládnout. V hlavě slyším slova slečny Parnellové, která byla v mém dětství jedinou věcí s nějakou hodnotou. Nebo spíš z doby, kdy jsem byla dítětem. Nikdy jsem neměla opravdové dětství. Ne v pravém smyslu toho slova.

Mí rodiče se poctivě věnovali třem věcem: chlastu, jeden druhému, a šukání. Nejsem si jistá, kdo z nich byl ten superhrdina, ale vyprodukovali osm dětí, já z nich druhá nejstarší.

Zní to neuvěřitelně, že žena, která byla střízlivá jen párkrát dokázala porodit osm zdravých dětí, každopádně Suzanne Shawová to zvládla. Kromě toho, že nás přivedli na svět, pro nás rodiče moc neudělali. Calvin je člověk, který se o nás postaral – on a Ebony Parnellová.

Co si pamatuju, žila slečna Parnellová ve vedlejším přívěsu a pomáhala nám. Skoro denně jsme před dveřmi nacházeli kojeneckou výživu, pleny, prášky na praní, mléko – všechno, co jsme potřebovali. Od svých čtrnácti strávila slečna Parnellová celý život uklízením, takže toho moc neměla. A přesto se o všechno, co měla, dělila s námi a ani nečekala poděkování.

Byla to slečna Parnellová, za kterou jsem běžela, když jsem dostala měsíčky, ona mi dala hřejivou podložku a udělala mi čaj. Byly to její mozolnaté ruce, které mi rozčesávaly vlasy, když jsem spala u ní na gauči. Vše, co vím o tom být slušným člověkem, jsem se naučila od slečny Ebony, pětasedmdesátileté ženy, která nikdy neměla svoje děti a která se o nás osm postarala lépe než kdy mí vlastní rodiče.

„Usmívej se, Mandy Sue. Mladá dáma se vždy usmívá,“ zní mi hlasitě v uších její slova, když zírám na hlavní dveře. „Buď milá, Mandy Sue. To tě v životě dostane mnohem dál.“

To zvládnu. Jsme dospělí, proboha. Není důvod, abychom nemohli žít společně v domě jako příkladní občané. Budu optimistka!

Musíme si jen určit nějaká pravidla. Jako třeba žádné pivní párty a různé sexuální eskapády. Žádné poflakování se nazí ve společně obývaných prostorách. Tohle by se ani nemuselo říkat nahlas, ale bohužel za těchto okolností je to nutnost.

S touhle myšlenkou si nasadím úsměv, který naprosto necítím a dojdu ke schodům. „Zůstaň tu,“ řeknu Samovi, než vejdu hlavními dveřmi.

V obýváku najdu Grega, jak strká prázdnou krabici od pizzy do černého pytle na odpadky. Má na sobě basketbalové kraťasy. Díky Bohu za tu malou laskavost. Tak, to bychom měli. No – to a ty dětské brýle.

Když se sehne pro další prázdnou plechovku od piva, prohlédnu si jeho chlapská měřítka. Vysoký, mnohem vyšší než já, a to se svými sto osmdesáti centimetry nejsem žádný prcek. Jeho bicepsy mají zhruba tloušťku mých stehen a to vypovídá hodně; dřepy mi nejsou cizí. Jeho zádové svaly by měly mít své vlastní směrovací číslo. Přes levou stranu žeber se mu táhne tetování Alabamské univerzity. Na hrudi má poprašek světlých chloupků, které korespondují s proužkem, který se mu táhne od břicha dolů. Stydím se říct, že jsem se podívala. A i když bych si přála, abych neviděla věci, které nešly nevidět, vím, že zbytek jeho těla je vyrýsovaný stejně.

Už je to několik minut a on se ještě nepodíval mým směrem nebo nepřestal se svou činností. Tak čekám. A čekám ještě. Snažím se zvednout ruku. Skončí to tím, že je to trapné, zakrnělé gesto. Vypadá to spíš jako divně napůl zvednutá pěst, napůl plácnutí. Ani to neupoutá jeho pozornost.

„Ehm-ehm,“ řeknu, odkašlu si. Pořád nic. Po špičkách se k němu přiblížím. „Hendersone? Haló?“ Pořád pokračuje v činnosti. To je zvíře, úplně neotesané. „Musíme si promluvit.“

Narovná se do celé své výšky a konečně se mi postaví čelem. Chvála Bohu.

„Usmívej se, Mandy Sue, usmívej se,“ dolehnou na mě slova slečny Parnellové. Věnuju mu nejlepší úsměv. To na něj nemá vůbec žádný efekt. Není moc na výběr. On zúží oči. Všimnu si, že mají zvláštní odstín modré. Skoro elektrizující. Cítím na kůži jeho pohled.

Reflexivně polknu a zvednu oči. Je jen určitá hranice agresivního očního kontaktu, který jsem schopná snést bez toho, aniž bych začala koktat. Ty směšné brýle má pořád posazené na hlavě. Na každém jiném člověku by ten kontrast byl směšný, na něm je to přímo děsivé.

„Buď milá, Mandy Sue. Na med nachytáš víc much.“

„Ale proč bych chtěla chytat mouchy, slečno Parnellová?“ ptávala jsem se jí. Ona mi nikdy přímo neodpověděla, jen se zlehka vědoucně usmála. Když tu tak stojím jako cíl opovržení toho chlapa, můžu s naprostou jistotou říct, že nemám žádný zájem chytat mouchy.

On pořád zírá, nutí mě zatnout ruce do pěstí. Takhle jsem se ke starým zvykům neuchýlila už roky. Jedna hodina ve společnosti s tímhle chlápkem a jsou zpátky.

Jsem hodně jako můj starší bratr, stydlivá a ne přirozeně přátelská. Rozdíl je v tom, že Calvin má páteř z oceli, zatímco já ne. Trvalo mi věčnost dospět a tenhle chlap si zahrává s veškerou mou tvrdou prací.

„Jelikož tu budeme oba bůhvíjak dlouho žít, myslím, že by bylo nejlepší… uh, víš… stanovit nějaká pravidla v domě.“ Jeho ticho mi napovídá, abych pokračovala. „Nemyslím, že je vhodné, abys tady pořádal párty a…“

Bože, to je trapné. Ještě ani nemrknul. Co má za problém?

„A… uh, mít tu ženskou společnost, když je v domě můj syn,“ pokračuju, usmívám se víc až do bodu, kdy mě bolí čelist. Netřeba zmiňovat, že z domu přímo vyzařují vibrace negativní energie, ze kterých jsem vyčerpaná. Až bude po všem, budu muset provést očistu šalvějí.

Hlavou mi probleskne obrázek jeho nádobíčka. Bože. Ošiju se, zaplaším tu myšlenku tam, kam patří, na špinavé tmavé dno své mysli.

Ticho pokračuje. Začínám přemýšlet, jestli nemá sluchové postižení. Což je v pohodě. Ale chtělo by to nějaký náznak, že umí odezírat ze rtů.

„Rozumíme si?“ opatrně se zeptám.

O mrkne, na tváři ani náznak lidskosti. „Polib. Mi. Prdel. Dámo,“ oznámí pečlivě. Pak dá ruce dolů a věnuje se svým věcem.

Takže žádné sluchové postižení, jen obyčejný kretén.

Nikdy jsem nezažila tolik nepřátelství namířeného na svou osobu od naprostého cizince a úplně mě to odrovná. „Hendersone--“

„Jmenuji se Hendricks – Hendricks,“ přeruší mě, jeho hluboký baryton má zabijácký podtext. „Pokud to tvůj malý mozeček nemůže pochopit, neobtěžuj se na mě vůbec mluvit. Tvůj malý výstup mě stál čtyři permanentky, které měly jít na charitu.“

Uhhh… můj malý výstup? „Hendricksi,“ vyslovím zřetelně o pár minut později, poté, co setřesu všechno ohromení, které cítím. „Omlouvám se. Je mi to líto. Ano? Můj syn je tam venku.“ Ukážu na hlavní dveře. „A ráda bych se vybalila. Vím, že jsme to vzali za špatný konec, ale musíš pochopit, že bylo děsivé najít tě nahého v domě mého bratra.“

On pokračuje v úklidu, strká do pytle další odpadky.

„Můžeš mi potvrdit, že nepodrobíš mého syna žádné z dříve zmíněných věcí?“

„Dříve zmíněných?“ Tohle očividně upoutalo jeho pozornost. Svraští tvář, jako bych to slovo vyprděla. Na chvíli mě to nutí se ptát, jestli jsem ho použila nesprávně. Bože, přiměl mě se třást.

Přestane se svou činností, aby si mě zvláštně prohlédl. „Ty si mě nepamatuješ?“ Jeho tón je pohrdavý? Možná nevěřícně? Jediná věc, kterou jsem si jistá je, že tohle není dobré.

„Proč bych si tě měla pamatovat?“ Z jeho pevného, prázdného pohledu mám husí kůži po celém těle. Žaludek i tvář mi poklesnou. „Měla bych… si tě pamatovat?“ dodám s menší jistotou a mnohem menší houževnatostí.

Nemohla jsem s ním spát. A) fotbalisté nejsou pro mě. A B) Po Ronanovi jsem byla matka samoživitelka s dítětem. Takže jsem neměla moc příležitostí. Navíc na sobě mají mé slabiny centimetr prachu, jak je nepoužívám. I přesto všechno je spousta věcí z dob, kdy mi bylo dvacet, na které jsem se snažila zapomenout. Jinými slovy, nevím, co nevím.

Následuje další ticho. Mé průdušky stahuje očekávání, skoro mě to dusí, jak očekávám jeho odpověď.

„Ne,“ je jeho odpověď. Jeho nicneříkající výraz nekazí ani vlnka.

Něco mi říká, že mi toho hodně neřekl. Slitování, tohle bude dlouhé léto. Beru jeho chybějící argumenty jako nevyslovený souhlas a jdu pro svého syna.