S&S - 10. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Zásnuby dvou lidí, jejich srdce patří někomu úplně jinému, než s kým se zasnubují. Jak jen tohle může dopadnout?                        Sinnel

Když Evelině do hrudi vstoupila druhá kulka, výkřik jí umřel v hrdle a přišla o dech. Do jejích čekajících rukou se vlila krev a pak bylo po všem. Vyletěla z postele, ve smrtícím sevření drtila povlečení a roztřeseně vydechla.

Jen sen.

Na noční můry ta mantra nikdy nefungovala, nicméně i tak si to sama sobě zopakovala.

„Dýchej,“ slyšela zamumlání z rohu místnosti.

Evelinino tělo se při Theově bohatém, temném tenoru okamžitě rozehřálo. Nějak se jí podařilo být v ten samý okamžik nažhavená i v rozpacích. Nikdy dřív si nedělala obavy se sdílením osobního prostoru s někým jiným, takže nikdo nikdy nebyl svědkem jejích nočních můr. Ne, že by jich měla hodně, ale od doby, kdy její matka zemřela, je měla skoro každou noc.

Evelina se cítila nejistě a neklidně. Snažila se vyhnout muži v rohu. Mohla cítit to, jak na ni zíral, jak ji skrz temnotu pozoroval. Když trval na tom, aby šla do postele, musela usnout, a to i navzdory tomu, že se její tělo necítilo ani trošku unavené.

„Můžeš se ženou šukat, ale nemůžeš s ní sdílet jednu postel?“ zeptala se Evelina tiše.

Koutkem oka sledovala, jak Theo zahloubaně zvedl obočí.

„To je to, na co se chceš právě teď zeptat?“

Evelina v odpovědi přikývla. K nahé hrudi si pevně tiskla přikrývku.

„Tohle nemá nic co dělat se sdílením postele, Eve,“ řekl Theo. „Já obvykle s nikým nesdílím prostor.“

Evelina zvědavě sledovala svého společníka, jak začal rozebírat svou zbraň. Z vnitřní kapsy své kožené bundy vytáhl malý červený pytlík a otevřel ho. Objevilo se něco, co vypadalo jako čistící sada.

„To je to, co děláš v noci? Čistíš svou zbraň?“ zeptala se.

„Zbraně a ne.“

Theův úsečný tón hlasu nenechával žádný prostor pro diskusi.

„Kolik je?“

„Tři,“ řekl Theo.

Vyprázdnil zásobník zbraně a kulky s několika cvaknutími dopadly na skleněný konferenční stolek. Evelina využila příležitosti k tomu, aby mohla obdivovat Theovu nahou hruď v rozhalené košili, protože si ji znovu nezapnul poté, co mu ji předtím škubnutím rozevřela. Jeho tetování kontrastovalo s lehce opálenou kůží, černé inkoustové linky olizovaly jeho vyrýsované svaly. Kromě toho, že tetování předtím již zaznamenala, mu nevěnovala příliš pozornosti, ale tohle umění bylo nádherné a na jeho tělo se přesně hodilo. Zřejmě to skutečně bylo jediné tetování, které měl.

Přes mysl jí přeběhla vzpomínka na tu palčivou chuť kovu, když si kousla do piercingu na jeho bradavce, když ji znovu převrátil z břicha na záda a popadl ji za hrdlo. Jediný náznak toho, že se mu líbilo to, co udělala, bylo to, že ji šukal ještě tvrději.

„Bolelo to?“ zeptala se Evelina.

„Hmm, co, princezno?“

Ten titul ze sebe setřásla. Pro jednou jí to neznělo tak, že by si z ní Theo použitím té přezdívky, dělal z nějakého důvodu legraci.

„Ten piercing.“

Theo se uchechtl. Jazykem si navlhčil spodní ret a přitom začal čistit kovové části zbraně. „Na zlomek vteřiny ano, ale tuším, že to nebylo nic horšího, než co jsem už zkusil.“

„Myslíš tím to tetování?“

„Ne, ne tu sovu.“

Evelina svraštila obočí. „Nic jiného nemáš, ne?“

Theo neodpověděl.

„Kdy sis to tetování nechal udělat?“ zeptala se.

„Krátce po svých jednadvacetinách. Dino mě vzal k chlápkovi, který byl dobrý v zakrývání jizev.“

Evelina zamrkala. Pomalu si ta slova přebírala.

Nic horšího, než co jsem už zkusil… ne tu sovu.

Theo si odkašlal a protočil pravé zápěstí, jako by se ho snažil propraskat.

Evelina přemýšlela, že pokud nedržel zbraň levou rukou, tak by se neměl dotýkat svého pravého zápěstí tak, jak ho už několikrát viděla dělat. Tu myšlenku odložila na jindy. Přidala si ji k dalším věcem, které už věděla, a vůbec se jí nelíbilo, co by to možná všechno mohlo znamenat.

Zvlášť ne pro Thea.

Dřív, než mohla Evelina něco říct, promluvil Theo. „Piercing bradavky byl můj nápad. Neuvědomoval jsem si všechnu tu následnou péči, která se s tím pojila. Kdybych to věděl ještě předtím, pravděpodobně bych to neudělal.“

„Líbí se mi to.“

Ta slova vyšla z Evelininých úst dřív, než je mohla zastavit.

Když se na ni Theo ze strany díval, jeho ústa se v koutcích zvedla do pomalého úšklebku. Ten pohled okamžitě rozehřál její krev. Za jeho očima byl příslib něčeho zlomyslného. Zatraceně dobře věděla, že ten muž by to byl schopný i udělat.

„Jsi mlátička,“ poznamenal Theo a zvedl další kousek rozložené zbraně.

„Cože?“

„Když máš noční můru, tak kolem sebe mlátíš. I když aspoň jsi u toho zticha.“

Evelininy tváře se rozhořely. „Aha.“

„Vím moc dobře, že pokud má někdo noční můru, jako je tahle, není dobré ho probudit. Obvykle se to tím jen zhorší. Aspoň u Dina to tak bylo.“

„Tvůj bratr měl noční můry?“

„Každou noc spal s rozsvíceným světlem,“ řekl Theo, jako by se bavili jen o počasí. „Dokonce, i když už mu bylo třicet, stále se mu zdály ty samé zasrané sračky. Myslím, že zjistil, že bylo snazší, pokud se před uložením do postele upracoval a nechal rozsvíceno. Pak byla jeho mysl až moc unavená, než aby záleželo na věcech, které se odehrály dávno předtím, a díky světlu nebyly ty vzpomínky tak špatné.“

Sovy se nebojí tmy, Eve.

Jeho dřívější slova se v Evelinině hlavě rozezněly jako varovný zvon. Přidala je k narůstající hromadě předpokladů a zvědavosti. S čím ten muž bojoval, aby to udržel skryté? Bylo něco, za co se styděl? Evelina přemýšlela, zda Lily věděla, že její bratr měl jistého démona, kterého se snažil skrýt.

Theo si povzdechl a tím vytrhl Evelinu z jejích myšlenek. „Každý má svůj vlastní způsob, jak se s takovým druhem věcí vypořádat.“

„Prostě se na to snažím vůbec nemyslet. Není to skutečné, takže by mě to nemělo děsit či něco takového. Jsem dospělá žena. Ne dítě.“

„Měla bys o tom mluvit, Eve. Ne to odsouvat. Nemáš důvod předstírat, že se to nestalo. Máš noční můry, které tě zjevně obtěžují.“

Nesnažila se to popřít.

„Ty mluvíš o svých nočních můrách?“ zeptala se tiše.

Theova ramena se na okamžik napjala, ale stejně rychle je uvolnil. „Ne, nemluvím.“

Evelinu šokovalo to, že vůbec přiznal, že měl noční můry.

„Proč ne?“

„Protože na rozdíl od těch tvých nejsou o skutečných věcech, jak jsi řekla, že jsou ty tvoje. A jisté věci, které nemůžu zapomenout, je lepší nechat v minulosti, kde mi už dále nevadí.“

„Ale pokud se ti o nich zdá, neznamená to, že ti stále vadí?“

„Jsem překvapený,“ řekl Theo s tichým zasmáním.

„Kvůli čemu?“

„Tebou, Eve. Překvapuješ mě. Myslím tím, že kdykoli byla Lily z internátní školy doma a naše rodiny se z jakéhokoli důvodu sešly pohromadě, vždycky jsi byla kolem Lily. Prostě jsem tě viděl a pomyslel si, že to bylo to jediné, čím jsi byla.“

Au.

„To bylo trochu zbytečné,“ řekla Evelina, která se snažila skrýt to, co díky jeho slovům cítila. „Nejsem, úplně tupá, Theo. Jsem normálně žijící a myslící člověk, jo?“

„Dobře. Mýlil jsem se. O tobě jsem začínal přemýšlet, když jsi mě nachytala přitom, jak jsem se hádal s bratrem. Tuším, že jsi ve mně vyvolala zvědavost. Proč jsi byla taková – tichá, klidná a sladká. Lily je tak zatraceně tvrdohlavá a vzdorovitá, nebo taková aspoň byla, a ty jsi byla naprostým opakem. To mě zaujalo.“

Jeho zpověď jí sebrala všechnu ostražitost.

Evelina věděla naprosto přesně, co Theo dělal. „Snažíš se mě znovu rozptýlit. Snažíš se mě odvést od tématu, o kterém nechceš mluvit.“

Theo se do stolu ušklíbl. „Vidíš. Je v tobě mnohem víc, než bych ti přiznal, Evelino. Ostatní by si toho ani nevšimli.“

„Možná, že jsi i ty ve mně vyvolal zvědavost.“
„Co se říká o zvědavé kočce?“ zeptal se Theo se zavrtěním hlavy.

„Kočky jsou bláznivé. Musejí mít devět životů.“

„My máme jen jeden, Eve. Jen jednu možnost udělat to správně.“

„O svých nočních můrách mi neřekneš, že?“

„Ne.“ Theo zvedl hlavu od své práce a setkal se s Evelininým ostražitým pohledem. „O čem se ti zdálo?“

„Proč bych ti to měla říct?“

„Protože ty jsi druhem člověka, který mluví. Já ne. Není to o tom, kdo jsem, ale kým jsem, Eve.“

„Jsou to jen sny.“

„Pro tebe,“ odpověděl stejně rychle. „Moje monstra jsou skutečná a já je nebudu přikrmovat tak, jak to dělal můj bratr.“

„Řekneš mi o jeho nočních můrách?“ zeptala se.

„Ne.“

Evelina se zamračila. „Nejsi zrovna dvakrát otevřený člověk.“

„Tohle není příběh, který bych měl vyprávět já, a jak jsem ti řekl, je to prostě to, kým jsem, Eve.“

Pak tedy… Theo měl pravdu. Evelina ho za jeho povahu nevinila.

„Upřímně?“

„Zeptal jsem se, zlato.“

Evelina ignorovala to, jak se jí při tónu jeho hlasu po páteři zvedlo zachvění. Šukat s někým nemusí nezbytně znamenat to, že o vás má ten člověk starost. Spousta lidí měla fyzické vztahy, do kterých nikdy nezapojila nic emocionálního. Nechtěla obelhávat sama sebe tím, že k ní Theo možná skutečně něco cítil. Nevedlo by to k ničemu dobrému.

„Zdá se mi o smrti,“ přiznala Evelina.
Theo se pomalu nadechl. „Smrt.“

„Obvykle.“

„Nějaká konkrétní událost?“

„Zastřelení. Většinou je to z nějakého důvodu do hrudníku, ale už jsem jich měla i pár, kde to bylo i do obličeje.“

„Jako tvoje máma.“
Tón jeho hlasu byl ještě tišší, než ho kdy Evelina dřív slyšela mluvit.

„Tyhle noční můry jsem měla už dlouho předtím, než zemřela,“ odpověděla Evelina. „Ale od té střelby v restauraci jsou mnohem častější.“

Theo svraštil obočí. „Co tě na tvých nočních můrách znepokojuje nejvíc?“

„Umírání samo o sobě nestačí?“

„Poté, co jsi měla tu samou noční můru už tolikrát, víš, co máš čekat, Eve.“

Odmítla se na něj znovu podívat. Nesnášela to, že vypadal, že za jejími slovy viděl přesně ty problémy, které skutečně cítila.

„Většinou mám problém s tím, jak to cítím.“

„Cítíš to?“ zeptal se. „Jako výstřel zbraně?“

„Ne. Svou krev. Vždycky se po ní snažím natáhnout. Jako bych ji chtěla zadržet nebo se to možná snažím skončit. Ale když to udělám, cítím to.“
„Teplo,“ řekl.

„Taky mokro.“

Vypadalo, že Theovy noční můry nebyly od těch jejích nijak moc odlišné. Ve skutečnosti zvedl svůj hadřík spolu s malým plastovým džbánkem s olejem a bez dalšího slova začal dál čistit svou rozloženou zbraň.

„Theo?“

„Ano, Eve?“

„Ty nebudeš spát vůbec?“

Theo se přestal pohybovat. Ruce utichly ve svém pohybu. „Asi ne.“

„Není to kvůli… nám, že?“

„Ne.“
„Já?“ zeptala se.

„Částečně. Jak jsem řekl už dřív, nejsem vůbec zvyklý s někým sdílet svůj osobní prostor.“

Evelina znovu zajela pohledem na jeho tetování.

Sovy se nebojí tmy.

Byla si jistá, že Theovi se, ať už to bylo z jakéhokoli důvodu, nelíbila.

V tichu, které se tu rozléhalo, vylezla z postele a přešla prostor, který je dělil. Theo se vrátil zpátky k čištění své zbraně. Evelina se usadila na pohovce vedle něj. Byla zabalená do přikrývky, kterou si přidržovala kolem ramen. Stočila se po jeho boku. Neřekl jí, aby se vrátila zpátky do postele.

Tiché zvuky měkkého hadříku, který přejížděl po kovu, se mísily s Theovým rytmickým dýcháním. Ta směsice zvuků Evelinu rychle ukolébala zpátky do klidného stavu. Jen stěží si všimla, jak se jí oči ztěžka zavřely a pak její smysly pomalu začal ovládat spánek.

Theo se na pohovce opřel a Evelininu hlavu si položil do svého klína. Pohledem zachytila jeho pobavený úšklebek. Pracoval nad ní a právě čistil hlaveň zbraně. Jeho ostře řezaná čelist byla stejně silná jako vždy, ale teď vypadal mnohem uvolněněji, než obvykle. Díky tomu vypadaly jeho pohledné rysy mnohem nádherněji.

Evelina přemýšlela o tom, zda si Theo uvědomoval, jak byl sexy, když byl klidný a uspokojený.

„Vypadáš nechutně dobře.“

Theo se sám pro sebe zasmál. „Tohle je poprvé, co něco takového slyším. O tom, jak vypadám, jsem už slyšel mnoho, ale nemyslím si, že by mě někdy někdo nazval nechutným.“

„No, já jsem zvláštní.“

„To jsi.“

Evelina se usmála. Cítila, jak okamžik poté, co zaslechla klapnutí kovu o sklo, začaly jeho prsty projíždět skrz vlny jejích tmavých vlasů. „Už jsi skončil s čištěním své zbraně?“

„Vůbec nepotřebovala vyčistit.“

„Tak proč jsi to dělal?“

„Abych sám sebe rozptýlil.“
Evelina se zamračila. Skrz stíny svých řas si nemohla pomoci a musela si všimnout odtažitosti, která se objevila v Theových rysech. „Můžeš rozsvítit, Theo.“

Vteřiny ubíhaly. Nic neřekl a mlčela i ona. Pak se Theo natáhl a stiskl tlačítko dálkového ovládání. V místnosti se rozsvítilo.

„Eve?“

„Hmm?“ zeptala se tiše. Byla blízko spánku.

„Nemyslel jsem si, že dneska v noci skončíme takhle.“

„Tím, že budeme mít sex?“

„Ne… tímhle. Mluvením a sračkami. Myslel jsem si, že tě budu šukat, jak to jen půjde. Neobviňuj muže, že to chce.“

Evelina se usmála. „To nedělám.“

„Rozhodně to za to čekání stálo. Stejně tak i za problémy.“
Možná…

„Tohle je taky v pořádku, Theo. Nic nečekám.“

Nelhala.

Theo na to nereagoval. Místo toho řekl: „Myslím, že jsem s tím chlápkem skončil.“

Evelina se snažila pochopit, o čem to mluvil. „Tím, který mě používá k tomu, aby dostal to, co chce?“

„Jo. S tím.“

„Hm. Co je to, co chceš?“

Theo si povzdechl. „Tím si zatím nejsem jistý.“

************

„Fuj. Polštáři. Přestaň se hýbat.“

Při Theově temném uchechtnutí se Evelina roztřásla ještě víc. „Promiň, ale musím si zavolat.“

„Bože, kolik je hodin?“

„Šest.“

„Komu do pekla voláš v šest ráno, Theo?“

„Lidem. Spi dál, bella.“

Evelina cítila, jak jí dotekem lehkým jako duch přejel dlaní po tváři. „Právě jsi mě nazval nádhernou?“

„Umíš italsky.“

„Ano.“

„Pak se mě neptej na něco, co už víš.“

„Kreténe.“

„Občas,“ souhlasil Theo. „Nech mě postavit se. Za chvíli se vrátím, abys mohla znovu spát.“

„Dobře. Dohodnuto.“

Theo představoval tvrdý polštář, ale zároveň byl v jeho funkci vynikající. Evelina se v průběhu noci ještě několikrát probudila a Thea pokaždé našla stále vzhůru, ztraceného ve svých vlastních myšlenkách. Neobtěžovala ho. Jednoduše znovu usnula, zatímco pod přikrývkou, ve které byla zabalena, cítila na své kůži jeho ruce.

„Stále ses nepohnula, Eve.“

„No tak, necukej se.“

Theo se zasmál. „Hned se vrátím.“

Evelina zavrčela a donutila se probrat dost na to, aby Thea uvolnila. Jakmile se z gauče postavil, znovu se na gauči zkroutila do směsice nohou, rukou a přikrývky. Teď, když se k ní nevinulo Theovo teplé tělo, do jejího těla se zakousl chlad místnosti. Evelině to bylo jedno. Už byla napůl cesty dostat se zpátky do náruče spánku.

Nikdy nebyla příliš velkým ranním ptáčetem.

„Jo, ahoj,“ zaslechla Thea někde zpovzdálí. „Omlouvám se. Vím, že je brzy.“
Evelina nastražila uši, ale snažila se nehýbat. Moc dobře věděla, že by Theův hovor poslouchat neměla, ale nemohla si pomoci. Jeho hlas byl čím dál tlumenější. Pak se s klapnutím zavřely dveře od koupelny. Jen několikrát slyšela, jak byl Theův hlas tak jemný jako právě teď. Bylo to zejména v případech, kdy mluvil o Lily. A předtím, když se probrala ze své noční můry.

Evelina seděla na pohovce a snažila se zaslechnout něco z jednostranného hovoru.

„Ne tenhle víkend,“ řekl Theo. „A pravděpodobně ani ten další. Vím, že jsem říkal, že přijdu, ale… Jo, Karen, chápu to, ale právě teď by ode mě nebylo chytré přijít tam.“

Karen?

Evelina měla pocit, jako by jí do střev zasáhlo něco příšerného. Najednou jí bylo špatně. Přímo příšerně. Byla si jistá, že Theo nebyl zapletený s žádnou další ženou. Udělal na ní dojem, že neměl žádný vážný romantický vztah. Nechtěla si myslet, že jí lhal, ale ani pro muže nechtěla být tou ženou.

„Poslouchej. Právě teď se děje spousta sraček a já na tebe ani na něj nechci přitáhnout žádnou pozornost. Budu poblíž… Jo. Pošlu pro něj video či něco jiného. Má to rád… Dobře, později.“

Než se ve velkém hotelovém pokoji objevilo světlo z koupelny, Evelina se stěží stihla zhroutit zpátky na pohovku. Dřív, než Theovy ruce zajely k jejím bokům a znovu ji zvedly z gauče, zaslechla to, jak telefon narazil na stůl. Když si sedl na pohovku a znovu si tiše položil její hlavu zpátky do svého klína, Evelině se podařilo zachovat si svůj omámený, napůl spící výraz.

Ale vzadu na jazyce ji najednou pálily všechny otázky. I kdyby chtěla, nedokázala by si je nechat pro sebe.

„Theo?“ zašeptala Evelina.

„Spi, Eve. Až se znovu probudíš, budu pro tebe mít horkou kávu a snídani.“

Evelina se dívala přímo na něj, vytržená ze spánku. Teď byla dost probuzená. Theova dlaň vyhledala křivku jejího pasu a pak zajela pod přikrývky níž, dolů na její stehno. V nitru pocítila teplo. Když jí kolem nohou upravil přikrývku a konečky prstů přejížděl po její kůži, nic neříkala. Jeho temný pohled přejel po jejím poprsí. Pak jí upravil přikrývku i tam.

Jeho přítomnosti si byla plně vědoma. S tím mužem se cítila tak zatraceně živá. Bylo to podivné a nebezpečné.

„Co, Eve?“ konečně se zeptal.

Evelina potlačila svou nervozitu a zeptala se: „Kdo je Karen?“
Theo se ztěžka nadechl. V jeho rysech se objevila varující temnota. „Někdo, s kým si nemusíš dělat starosti.“

„Ale -“

Theova ruka vyhledala její bradu a Evelinina slova utichla. Mezi ukazováček a palec zachytil její bradu a spodní ret a naklonil jí hlavu tak, že to jediné, co mohla vidět, byl to, jak se nad ní skláněl. Současně cítila, jak jí druhou rukou vklouzl po stehně mezi nohy. Mírně jí plácl dlaní po kůži, takže v odpovědi na jeho tichý požadavek nohy rozevřela. Dvěma prsty vklouzl do jejího pohlaví, dotýkal se ho a škádlil. Stačilo pár rychlých tahů a byla celá mokrá a horká. Měkce dýchala.

„T-ty jsi...“

Evelina se sebe ta slova nedokázala dostat. Jeho prsty vklouzly do její broskvičky a tvrdě sevřely její bod G, takže větu dokončila zasténáním. Palcem, který stále ještě tiskl k jejím rtům, zatlačil o trochu silněji. Skrz přivřené oči sledovala, jak se jeho rty zkroutily do úsměvu, zatímco její vlastní nohy se začaly třást.

„Co, Eve?“ zeptal se Theo.

„Rozptyluješ mě,“ vydechla.

Theo přikývl. „To ano.“

I když to bylo dobré.

Tak zatraceně dobré.

Theo zjevně věděl, jak hrát na její tělo, aniž by potřeboval nějak pobízet. Rychlé, hrubé tahy prstů, které ji protažením otevřely a zasáhly každý její zatracený nerv. Evelina netušila, co dalšího dělat, a tak poslechla, když jí řekl, aby rozevřela nohy ještě víc. Pak už jí dovedl k prvnímu orgasmu.

„Ach můj bože, Theo.“

Theo zvedl obočí a palcem zatlačil na její klitoris o něco silněji. „Znovu, Eve.“

Nemohla dýchat, jak ji pohltila citlivost, která kráčela ruku v ruce s blažeností. Nedopřál jí ani zatracenou vteřinu na to, aby si ulevila. Když bude pokračovat v tom, co dělal, šukat ji hrubě prsty, zatímco bude palcem zas a znovu přejíždět po jejím klitorisu, tak se zase udělá a ještě rychleji.

„Znovu, Eve,“ požadoval Theo. „Moje jméno ve tvých ústech, zatímco se třeseš a pod mou rukou se celá děláš.“

„Rozptyluješ mě,“ obvinila ho, přestože jeho ruce a prsty stále chtěla.

Cokoli.

Od tohohle muže by si vzala cokoli.

„Ona není důležitá,“ slyšela Eve, jak řekl, zatímco se podruhé celá roztřásla potěšením.

„Já -“

„Přestaň, Eve. Řekl jsem ti to.“

„Není důležitá.“

„Ano.“

To Evelině stačilo.

Když se natáhl a její výkřik zachytil polibkem, o kterém si byla jistá, že jí po sobě zanechá víc než jednu stopu, hrdlo se jí stáhlo a vyschlo.

„Znovu,“ zopakoval Theo. Ta slova zavrčel přímo do jejích rtů. „Dej mi to znovu, Eve. Dovol mi, abych to cítil, zlato.“

Všechno, co udělal, bylo cítit – nebylo to, co kdysi jednou řekl?

Jakákoli kontrola, kterou získala, byla ztracena.

Evelině to nevadilo.

***********

„Stále ještě nejsi připravena?“

Evelina při zvuku otcova hlasu nadskočila. Kolem krku si upravila kadeře, aby zakryla stopu, kterou přehlédla. Byla to jedno z několika znamení, která jí zůstala jako vzpomínka na tři dny, které strávila s Theem v hotelu. Předstírala, že ji otec nevyděsil.

„Jsem připravena,“ řekla Evelina a otočila se, aby otec mohl přejet pohledem po stříbrných jiskřivých šatech v délce ke kolenům, které si pro tuto příležitost vybrala.

Jako boss chicagské mafie se Riley rozhodl uspořádat pro rodiny vánoční party. Možná to byl jakýsi pokus o nabídku míru, nebo možná způsob, jak všechny shromáždit a pokusit se nastolit mír. Evelina si nebyla zcela jistá, jaké hry s lidmi kolem sebe její otec hrál, ale podle toho, co věděla, pozval každého.

Riley ji přejel pohledem a tiše vydechl. „Vypadáš...“

„Jak, tati?“

„Dospěle.“

Evelina se snažila nedovolit sentimentálnímu tónu hlasu jejího otce ovládnout její emoce. Těch posledních pár měsíců nebylo možné ignorovat a Evelina teď měla jen velice málo důvodů k tomu, aby otci věřila. Ne poté, co všechno udělal, a jak se choval po smrti její matky.

„Díky.“

Riley přistoupil o další krok blíž. „Courtney se dneska večer bude chovat, jak nejlépe umí.“

Pro jednou, udržela se Evelina nedoplnit.

„Dobře.“

„Očekávám, že ty uděláš to samé,“ dokončil Riley pevně.

„Ano.“

Koneckonců, nepotřebovala otce nasrat. Už tak tam bude víc než dost takových lidí a ani jeden z nich nepotřeboval, aby se před těmi lidmi choval jako blázen.

„A pokud se kdokoli zmíní o tvém malém zmizení, ke kterému došlo minulý týden, nic neříkej,“ řekl Riley.

Evelina spolkla knedlík, který ji dusil v krku. „Neřeknu.“
„Chápu důvody tvého bratra, proč panikařil a skrýval tě, ale pro mě vypadalo příšerně, když jsem nemohl počítat se svou dcerou, Evelino.“

„Je mi to líto.“

Ale nebylo.

Vůbec.

„Co se týče BMW...“

„Co je s ním?“ zeptala se.

„Mám objednané nové, ale vzhledem k prázdninám a tomu všemu bude dodáno až za pár dnů. Myslím, že bychom ho mohli označit jako tvůj dárek k vánocům.“

Evelině se tohle vůbec nelíbilo. Na otcově chování k ní nebylo vůbec nic v pořádku. Takhle se choval už od doby, kdy se Evelina před pár dny vrátila domů a neřekla nic o tom, že ty dny strávila s Theem DeLuca. Její otec jí nepředhazoval nic ohledně jejího zmizení, o tom, že zmizela svým ochráncům ani to, že tu noc, kdy její auto shořelo, Adrianovi lhala. Riley se choval mile, jako by byl v dobré náladě a dokonce držel Courtney na vodítku. Skoro jako by se její otec z nějakého důvodu snažil být k Evelině milý.

Ne, to se jí vůbec nelíbilo.

Rileymu nevěřila.

„Chtěl jsem si s tebou popovídat dřív, než naši hosté začnou přijíždět. Proto jsem sem přišel, abych se tě zeptal, zda jsi připravena,“ řekl Riley.

Evelina při otcově přiznání ztuhla. „O čem?“

„Poté, co se tvůj bratr zapletl s tou Trentini holkou -“

„Alessa, tati. Je to Alessa.“

Riley nad tím mávl rukou. „To je jedno. Udělal tím ze mě naprostého blázna, Eve. A to v té nejhorší možné době. Musím to napravit. Ty jsi dřív pravidla vždycky chápala. Chápala jsi tenhle život a i to, jak to v něm chodí.“

Evelina pocítila silnou nevolnost. Nemohl mluvit o tom, o čem si myslela, že mluvil. Nemohl… že?“

„Chovat se podle nich a chápat je jsou dvě naprosto rozdílné věci,“ řekla Evelina tiše.

Riley přimhouřil oči. „Ano, no, tak jako tak, ty víš, co se očekává.“

Věděla. Bohužel.

„Co to je?“

„Dneska večer oznámím tvé zasnoubení.“

Evelině se zastavilo srdce. „Moje zasnoubení.“

„Ano.“

„S kým?“

„S Tommasem Rossi. Samozřejmě. Má správné jméno a za sebou to nejlepší možné postavení další rodiny. Tím poskytnu mé rodině zdání solidarity a spojení s další rodinou, se kterou jsme dřív měli problémy. A doufejme, že tím utichnou i jakékoli zbytky nepokojů. Rossiho gang byl v mafii vždy částečně na straně DeLuca. Doufám, že díky manželství dojde k urovnání sporů mezi všemi ostatními. Nikdo nechce problémy jen díky tomu, že nemá rád bosse Conti. Tohle by na jejich seznam přidalo jen další nepřátele.“

Jednoduché, ale účinné.

Evelině to stále, ale nedávalo velký smysl. Zatímco ji Theo doprovázel k autu, někdo po ní střílel. Někdo vypálil na její zatracené auto. Lidé jako její otec a Joel Trentini z těch věcí obviňovali Thea a jeho rodinu, ale ona věděla, že to prostě nebylo možné. Theo byl s ní. A její otec to věděl taky.

Takže, pokud se její otec snažil donutit gangy, aby spolu skutečně vycházely v míru, možná nevěřil tomu, že Theo byl skutečným pachatelem všech těch incidentů.

„S DeLuca nebo někým jiným, tati?“ zeptala se Evelina.
Riley se ušklíbl. „Dobře, teď využijeme mladého Thea jako zástupce. Je dobrý příklad pro všechny ostatní. Nevadí mi oběť.“

Dobrý příklad? Oběť? Co tím sakra myslel?

„Jak se říká, vždycky čeká někdo další, aby postoupil dál,“ dodal Riley.

„Tommas je mým bratrancem,“ řekla Evelina ostře.

„Jen díky manželství,“ usmál se Riley chladně. „Je známo, že tvá matka jako dítě byla díky blízkému příteli do rodiny adoptovaná. Mezi tebou a Tommasem není žádná sdílená krev. Sakra, tvoje matka Tommasovu matku nenáviděla, takže i když lidé říkali, že byly sestry, většina tomu nevěřila. Tohle není nic, o čem se říká, že by se nemělo stát.“

Kromě toho, jak se Evelina cítila.

„Znám ho jako svého bratrance,“ řekla slabě. „I ostatní.“

„A brzy ho poznáš i zcela jinak.“

Dřív, než mohla Evelina odpovědět, se ozvalo zaklepání na dveře ložnice, které přitáhlo její pozornost k muži, který tam stál. Tommas Rossi nabídl Rileymu zdvořilý, pevný úsměv, který mluvil o respektu a něčem i trochu jiném.

„Bossi,“ pozdravil ho Tommas tiše.

„Rossi. Dám ti s ní pár minut o samotě, abys to s ní probral, jak jsi to chtěl.“ Riley se otočil zpátky k Evelině. Ústa měl stažená a ve tváři vážný výraz. Skoro, jako by v jejích očích mohl vidět boj, který se jí odehrával v nitru, a jak moc chtěla odmítnout. „Co jsem ti vždycky říkal, Eve?“

„Buď hodnou holkou.“

Riley přikývl. „Usmívej se na lidi, Evelino. Chovej se tak, aby na tebe tví rodiče mohli být pyšní, nádherná dívko. Vždycky jsi v tom byla tak dobrá. Takže neselži ani teď.“

Nikdy mě nezostuď.

Conti principessa.

Evelina cítila nevolnost a chlad, ale když její otec odešel, nic neřekla. Tommas za Rileym zavřel dveře a pak pár kroky přešel její ložnici až k ní.

„Co chceš?“ zeptala se Evelina. „Znám dohodu, Tommasi. Vím, jak se chovat. Nemusíš si dělat obavy ohledně toho, že mě přivedeš do rozpaků, když dorazíš pozdě, či se stane cokoli jiného.“

Tommas s vážným úsměvem přikývl. „Díkybohu. Tohle je ta jediná věc, kterou o tobě vím, Eve. Zbytek představuje tajemství.“

Zněl unaveně a ztraceně. Jako by to i pro něj bylo tou poslední věcí, kterou chtěl dělat. Nepřekvapovalo ji to.

„Otoč se,“ nařídil Tommas. „Mám pro tebe dárek.“

Zmatená Evelina udělala to, co jí řekl. Přistoupil za ni a ve velkém zrcadle sledovala, jak z vnitřní kapsy saka vyndal dlouhou, úzkou krabičku na šperky

„Už jsi jí to řekl?“ odvážila se Evelina zeptat.

Tommas ztuhl a v zrcadle se setkal s jejím odrazem očí. „Nemám ani ponětí, o čem to mluvíš.“

„Ano, máš.“

„Eve -“

„Řekl jsi jí to?“

„Ne,“ přiznal Tommas.

Evelině poklesla ramena. „Bude mě nenávidět.“

„Vlastně předpokládám, že Abriella bude mnohem víc než tebe, nenávidět mě, dokonce, i když nepochopí, proč právě teď tohle musím udělat.“

„Nechápu, proč to děláš, tak proč by to pro všechno na světě měla pochopit ona?“

„Protože ty nemusíš, ale ona by to měla chápat víc.“

Tommas otevřel krabičku a vytáhl z ní šňůru slonovinově zbarvených perel. Odhrnul Evelininy vlasy ke straně, náhrdelník jí umístil kolem krku a beze slova jí ho zapnul. Po krku jí přejížděly jeho prsty, ale nic to s ní nedělalo. Jeho ruce v ní rozhodně nevyvolávaly žádné pocity nebo touhu. Tommas byl pohledným mužem se silnými rysy, modrýma očima a nebezpečnou povahou, ale ona nebyla jeho.

On už byl jiné ženy. Tohle její místo uvnitř něj by nikdy nemohla vyplnit.

„Abriella by to měla chápat mnohem lépe,“ zopakoval Tommas. „Protože všechno, co dělám, je kvůli ní, Evelino.“

„Manželství s jinou ženou je kvůli ní? Nemyslím si, že by s tím Abriella hodně souhlasila, Tommasi.“

„Prostě potřebuji to zdání, Eve. Nic jiného. Kvůli nám oběma.“

Jeho vágní slova Evelinu zmátla ještě víc.

„Je tam i prsten?“ rozhodla se Evelina zeptat.

„Ten ti dám později, až naše zasnoubení oznámíme.“

„Fantastické.“

„Ještě jedna věc...“ Tommas odtáhl Evelinin pramen vlasů ke straně ještě o kousek dál, ale v zrcadle stále držel její pohled.

„Co to je?“ zeptala se.

„Kdo se tě dotýkal?“

Evelina ztuhla. „C-cože?“

S tím nejmenším tlakem přejel bříškem prstů po značce na jejím krku. Skoro jako by si nemyslel, že by se měl dotknout.

„Někdo ti nechal na těle svou známku, Evelino,“ zamumlal Tommas. „Muži, kteří nechávají taková znamení na těle ženy, to dělají zcela záměrně, protože chtějí, aby byla nalezena, a dávají tím ostatním mužům najevo, aby se drželi opodál. Rád bych věděl, kdo ti to nechal.“

„Já -“

„To nejlepší, co právě teď můžeš udělat, je nelhat mi. Pokud na otázku nechceš odpovědět, zeptám se na něco jiného. Existuje ještě něco dalšího, čeho by si někdo mohl všimnout, aniž by sis uvědomila, že to viděl?“

Evelina se nad tím musela zamyslet, ale byl to jen okamžik. Theovy značky měla skryté pod oblečením, pod podprsenkou a kalhotkami, kde by je mohl najít jen milenec. Jediná, na kterou musela dávat pozor, byla právě ta na straně krku.

„Ne,“ pronesla Evelina nakonec.

Tommas se pomalu usmál a upravil jí vlasy, aby tu značku skryl. „Dobře.“

Evelina netušila, co si myslet. „Dobře?“

„Ano. Jak jsem řekl – nepředpokládám, že to pochopíš, Eve. Nemusíš. A ty, stejně jako Abriella, to ve správný čas zjistíte. Její zlost dokážu zvládnout. Tím jsem si jistý. Řekneš mi, kdo ti nechal ty značky?“

„Ne.“

„Nezapomínej na ně a ať už ti je zanechal kdokoli, dej mu vědět, aby nenechával další nikde, kde bych je mohl já, či kdokoli jiný najít.“

Evelina zamrkala. Zůstala naprosto omráčená. Tommas se bez dalšího slova otočil na podpatku a ložnici opustil. Evelinu tam nechal samotnou.

Kdo byl ten muž?