DM - 9. kapitola

Překlad: Clarissa

PETER

Měl bych mít radost, že jsme vyzráli nad americkými úřady a tahle mini operace proběhla bez problémů, ale ta bolest v mé hrudi je příliš zdrcující, příliš drsná. Vím, že tohle je jen dočasně, ale cítím se, jako kdyby mě někdo rozpáral a vytrhl mé bušící srdce.

Moje ptichka plakala, když jsem odešel. A možná je to zbožné přání, ale měl jsem pocit, že nebyla příliš ráda, že je doma – a nejen kvůli okolnostem. To, jak se mě zeptala, kdy se pro ni vrátím – kdy, ne když – a ten pohled v jejích oříškových očích …

To bylo všechno, co jsem kdy chtěl, a neměl jsem žádnou jinou možnost než odejít pryč. Pustit ji, i když každý sobecký instinkt na mě křičel, abych ji držel pevně, abych ji k sobě připoutal řetězem a nikdy ji nepustil. A nad tím vším je ten iracionální strach o její bezpečí, strašná paranoia, že by se jí něco mohlo stát, když s ní nejsem. Vím, že to způsobila její nehoda, ale ani trochu se to nezmírnilo.

Hodlám ji sledovat, ale nebudu poblíž a to mě zabíjí.

„Jsi si tím jistej?“ zeptá se Ilya, usedne na místo vedle mě, když naše letadlo vzlétne a kola se se skřípěním skládají. „Ještě není příliš pozdě. Pořád to můžeme otočit a -“

„Ne.“ Zavřu oči a donutím svůj dech, aby se urovnal. „Je to hotovo.“

Dal bych cokoliv, abych měl Saru u sebe, ale nemůžu – ne bez toho, aniž bych zničil ji a jakoukoliv šanci, kterou společně v budoucnu máme.

V každém případě to může být to nejlepší, že není nikde blízko mě, když dělám to, co je zapotřebí k zajištění té budoucnosti.

Vrátím se pro ni, ale nejdřív se musím vypořádat s Novakem a Esguerrou.