DM - 5. kapitola

Překlad: Clarissa

PETER

Příštího rána jsem se probudil dřív než Sara, a jak se nedávno stalo mým zvykem, dívám se několik minut jak spí, než se přinutím vstát z postele.

Nevím, jestli je to jen zbožné přání, ale včera bylo něco jinak. Bylo to jako kdyby to provizorní příměří, které jsme vytvořili na klinice, bylo stále tady. Většinou po sexu můžu cítit, jak se Sara usilovně snaží znovu postavit své stěny uprostřed hořkého sebeoviňování, ale včera ne.

Včera jsem její vnitřní boj nepocítil a poté, co jsem se ujistil, že jsem jí neublížil, přestal jsem si nadávat za to, že jsem ztratil kontrolu – a za to, že jsem si znovu nevzal kondom navzdory svému dřívějšímu rozhodnutí to tak nedělat.

V tomto okamžiku je naplnění Sary mým spermatem instinktivní, a tyto instinkty odmítají dbát na důvody čekání, než bude vyřešena ta situace s Esguerrou.

V každém případě pochybuji, že bychom včera byli v jakémkoli nebezpečí. Sara musí být na konci jejího cyklu, s ohledem na to, kdy měla poslední menstruaci. Kdy to vlastně přesně bylo? Před třemi nebo před čtyřmi týdny? Zamračím se na sebe do zrcadla v koupelně, zatímco si setřu zbytky holicí pěny a odložím strojek. Ne, to asi není správně. Byli jsme pryč téměř tři týdny, a předtím nekrvácela alespoň –

Zaklepání na dveře přeruší moje počítání. „Petere?“ Sařin ospale-chraplavý hlas je podivně napjatý. „Yan chce s tebou mluvit.“

Kurva. Setřu si ručníkem z tváře jakýkoliv zbytek pěny, který by tam stále mohl zůstat a vyjdu z koupelny. Sara stojí vedle postele, zahalená v tlustém županu, který si musela vzít na sebe, když otevírala dveře Yanovi.

„Řekl, že máš přijít dolů, jakmile budeš moct,“ řekne. Její čelo brázdí vystrašené zamračení. „Je to naléhavé.“ 

Kývnu, a už si natahuju džíny. Přemýšlel jsem, jak moc, protože moji muži nemají ve zvyku klepat na dveře mé ložnice. Něco se muselo stát, ale za živého Boha nemůžu přijít na to, co. Není možné, že by nás úřady nebo nějací naši nepřátelé tady vysledovali, a to je jediná nouzová situace, která by mohla odpovídat takové naléhavosti.

„Oblékni se,“ řeknu Saře, když zamířím ke dveřím. „Pro případ, že bychom museli rychle vypadnout.“

Vykulí chápavě oči a spěchá se obléknout, zatímco já spěchám dolů.

Všichni tři moji spolupracovníci už jsou tady, shromáždění kolem Yana, který se dívá na monitor svého laptopu. Anton něco píše na svém telefonu.

„Co se stalo?“ zeptám se ostře a dvojčata se otočí, aby se na mě podívala, jejich tváře jsou zamračené.

„Sara je pořád nahoře, že?“ zeptá se Yan a vyšle nečitelný pohled na schody. Já kývnu hlavou a uzavřu odstup mezi námi několika dlouhými kroky.

„Co se děje?“

„Podívej se,“ řekne a otočí monitor směrem ke mně.

Nejdříve vidím jen známou ošuntělou pohodu kuchyně Sařiných rodičů, s veškerým jejím hodně opotřebovaným zařízením a parapetem zaplněným bylinkami v květináčích. Sařin postarší otec, oblečen v županu, se pohybuje po kuchyni s pomocí svého chodítka, nalévá si kávu a bere si z ledničky jogurt. Už je se svou snídaní téměr u kuchyňského stolu, když zvonění mobilu přeruší to, co muselo být klidným ránem.

Charles 'Chuck' Weisman opatrně postaví svůj hrnek s kávou na kuchyňský pult a sáhne do kapsy, aby vyndal svůj mobil. „Lorno?“ Jeho hlas je navzdory jeho věku silný a klidný. „Zapomněla jsi zkontrol -“ Náhle zmlkne, a i přes zrnitý obraz můžu vidět, jak zbledne a jeho ústa se otevírají a zavírají v němém šoku.

Jeho prázdná ruka křečovitě šmátrá po jeho boku, ale mine držadlo chodítka, a já zadržím dech, když zavrávorá. K mé úlevě se zvládne chytit hrany kuchyňké linky. Protože je Sařin otec křehký, ten pád by ho mohl zabít.

„Kde?“ je všechno, nač se zeptá asi po minutě napjatého poslouchání, a poté schová mobil zpátky do své kapsy a chvíli stojí s třesoucí se bradou, než se vzpamatuje a namáhavě odejde do ložnice, aby se oblékl.

„Tohle bylo nahráno přibližně před deseti hodinami,“ řekne Yan, když zvednu oči od monitoru, připraven vrhnout se na něj se zběsilými otázkami. „Právě jsme skončili s poslechem kompletního audiozáznamu toho hovoru. Zní to, jako kdyby Sařina matka měla autonehodu – vážnou autonehodu. Nebyli si jistí, jestli to zvládne. Zatímco tady spolu mluvíme, naši hackeři se snaží získat přístup k lékařským záznamům, ale doktoři na pohotovosti jsou notoricky pomalí s přidáváním poznámek do systému. Dobrou zprávou je, že Sařin otec je stále v nemocnici – nebo alespoň, nebyl doma.“

„Právě jsem v kontaktu s americkou skupinou,“ řekne Anton a odloží svůj mobil. „Jsou na cestě do nemocnice, takže brzy získáme nejnovější zprávy o jejím stavu. Řekl jsem jim, aby byli zvláště opatrní; jsem si jistej, že federálové budou to místo sledovat pro případ, že se Sara ukáže.“

Kurva. Zavřu oči a promnu si spánky, abych utišil rostoucí bolest hlavy. Sařina nejhorší noční můra se stala skutečností: jeden z jejích rodičů je zraněný a ona tam není. Vždycky měla strach z toho, že by to mohl být její otec, kvůli jeho problémům se srdcem, ale tady jde o její relativně mladou a zdravou (osmasedmdesátiletou) matku. Sara bude víc než zničená, a veškerý ten pokrok, kterého jsme v našem vztahu v posledních několika týdnech dosáhli, bude pryč.

Ona mi nikdy neodpustí, že jsem ji držel od smrtelné postele její matky. Mezi námi to utvoří další trhlinu. Takovou, kterou bude možná ještě těžší překonat než tu, kterou zanechala smrt jejího manžela.

Otevřu oči, v mém žaludku se usadila křečovitá, pohlcující bolest. Moji muži mě sledují se směsí zvědavosti a lítosti, a já vím, že tomu rozumí. Za posledních pár měsíců Saru poznali a mají ji rádi. Viděli, jak je oddaná svým postarším rodičům, jak se na ně každý den ptá a pilně sleduje videa, které jí poskytují.

Vědí, že tohle ji zničí.

Bude se obviňovat tolik, jako bude vinit mě.

„Informujte mě o každých novinkách od Američanů,“ nařídím chraptivým hlasem a zamířím nahoru. Musím chytit Saru dřív, než přijde dolů.

Nemůže se to dozvědět, dokud neznáme všechna fakta.