DM - 4. kapitola

Překlad: Clarissa

SARA

Zatímco nás pět snídá, nedokážu si pomoct a všimnu si napětí u stolu. Nevím, jestli se něco přihodilo, než jsem přišla dolů, nebo mají všichni jet-leg jako já, ale to snadné kamarádství, které jsem zpozorovala mezi Peterem a jeho muži, se nezdá být dnes ráno tady.

Místo toho, aby se mezi sebou škádlili a bavili mě vtipy o Rusku, shltnou Peterovi spolupracovníci své omelety v tichosti a rychle zmizí. Anton si vezme vrtulník, aby dojel pro zásoby, a dvojčata zamíří ven na výcvik v lese.

„Co se děje?“ zeptám se Petera, když zůstaneme v kuchyni jen my dva. „Pohádal ses se svými muži nebo tak něco?“

„Tak něco.“ Vstane, aby uklidil prázdné talíře. „Řekněme, že ne všichni souhlasí s mým zvoleným postupem.“

„Jakým postupem?“

„Přemýšlím, že přijmu nabídku na další práci – obzvláště lukrativní.“

Zamračím se a vstanu, abych mu šla pomoct narovnat nádobí do myčky. „Je to nebezpečné?“

Jeho úsměv postrádá jakýkoli náznak humoru. „Naše životy jsou nebezpečné, ptichka. Ta práce, kterou dělám, je jen jeho částí.“

„Tak proč s tím kluci nesouhlasí?“ Odložím talíř, který jsem oplachovala a podívam se na Petera, zatímco si utírám ruce do utěrky. „Je to nějak horší, než vaše obvyklé Mission Imposible záležitosti?“

Jeho ocelový pohled se zahřeje nad mým starostlivým tónem. „Není to nic, čím by ses měla stresovat, lásko moje – alespoň pro tuhle chvíli. S tím potencionálním klientem se sejdeme až teprve půlce prosince, a až ta schůzka rozhodne, jestli tu práci vezmeme nebo ne.“

„Aha.“ Moje obavy mírně poleví, ale jsou ohraničené rostoucí zvědavostí. „Sejdeš se s tímto klientem osobně?“ Když Peter kývne, zeptám se, „Proč? Tohle normálně neděláš, nebo ano?“

„Ne, ale tentorkát uděláme výjimku.“ Nezdá se, že by to chtěl více rozvádět, a já se rozhodu, že to pro tentokrát nechám být. Půlka prosince je týdny daleko, řekne mi to, až bude připravený – možná, pokud se právě o tom nehádal se svými spolupracovníky.

Dokončíme uklízení ve společném tichu, a já žasnu nad tím, jak přirozené tohle všechno je: snídat s Peterem a jeho muži, uklízet nádobí, mluvit o jeho práci. Nevadí, že jsme v nepřístupném horském vrcholu v Japonsku se sněhem právě zakrývajícím zem, nebo že tou dotyčnou prací jsou krvavé atentáty. Můj čas pryč odtud – dny, které jsem strávila na Kypru s Kentovými, následované dvěma týdny pobytu na švýcarské klinice – již začínají vypadat jako špatné vzpomínky, jako strašidelná mezihra mého nového života.

Života, který začíná být, s každým dnem, který tady uběhne, více pohodlnější a skutečnější na tomto cizím místě, kde se začínám cítit jako doma.

Čekám na ten bolestný úder sebenenávisti a viny, ale cítím jen jistý druh unavené rezignace. Jsem unavená z bojování sama se sebou a z těchto zmatených pocitů, jsem unavená z odolávání a předstírání, že ten muž, který si mě prohlíží tím kovovým pohledem není nic víc než můj únosce – že jsem se ho na té klinice nedržela jako malá koala své matky. Když jsem se dnes ráno probudila, sama a v prázdné posteli, chtělo se mi brečet – a nemělo to nic společného s tím, že jsem ještě nedostala menstruaci.

Zabouchnu za tou myšlenkou dveře, než začnu znovu vyšilovat. Ano, mám několik dní zpoždění, ale existuje další potencionální vysvětlení tohoto zpoždění. Stres, například, jak tělesný tak i ten emocionální. Bez těhotenského testu a za nepřítomnosti dalších symptomů v žádném případě není možné, abych v tak ranném stádiu věděla, jestli se potýkám s důsledky té nehody nebo s následky nechráněného sexu. Takže prozatím, protože nejsem připravená o tomto tématu hovořit s Peterem, to musím dostat z mé mysli a doufat v to nejlepší.

Pokud jsem těhotná, oba se to dost brzy dozvíme.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se Peter, jeho tmavé obočí stažené do ustaraného mračení, a já si uvědomím, že jsem se musela neúmyslně zašklebit, jako v bolesti.

„Mám jen jet-leg,“ řeknu, a abych dále zmírnila jeho obavy, nasadím zářivý úsměv. „Však víš, dlouhý let a to všechno.“

„Aha.“ Zvedne svou velkou ruku a něžně se dotkne té hojící se jizvy na mém čele. „Měla bys příštích pár dní odpočívat. Ještě nejsi úplně zdravá.“ Jeho mračení se prohloubí. „Možná jsme na té klinice měli zůstat déle.“

Zasměji se a zavrtím hlavou. „Ale ne. Zůstali jsme asi o týden déle, než bylo třeba. Jsem v pořádku – jen trošku unavená, to je celý.“

„Dobře.“ Nevypadá přesvědčeně, a já si impulsivně stoupnu na špičky a políbím tu tvrdou linku jeho smyslných úst.

Je to jen krátký, škádlivý polibek, ale oba z toho zavrávoráme, jako kdybychom dostali ránu. Nevím, proč jsem to udělala, proč se mi to zdálo jako ta nejpřirozenější věc, kterou ho uklidnit. Nebylo to proto, že bych chtěla sex, i když chci – od toho Kypru se mě nedotkl a moje tělo touží po jeho dotyku. Ne, bylo to prostě něco, co jsem chtěla udělat. Něco, co mi připadalo správné.

Vzpamatuje se jako první. Pomalý, svůdný úsměv zkroutí jeho vytvarované rty, zatímco se po mně natáhne a jednou paží vklouzne kolem mého pasu, aby si mě přitáhl blíž, když druhou dlaní něžně uchopí mou čelist a mozolnatým palcem pohladí mou tvář. „Saro …“ Jeho hlas je nízký a chraplavý, a tak vřelý jako třpyt v jeho pohledu. „Moje nádherná ptichka … tolik, tolik moc tě miluju.“

Moje hruď se sevře, stlačuje vzduch v mých plicích. Už předtím mi řekl, že mě miluje, ale nikdy ne takhle … nikdy ne s takhle hlubokými city. Otřese to se mnou až do morku kostí, protože poprvé mu věřím.

Věřím mu, a chci mu to také říct.

To zjištění je jako rána kladivem do mé hlavy. Tak tvrdě jsem proti tomu bojovala, dělala jsem všechno, co bylo v mých silách, abych se vyhnula tomu, že se do tohoto muže zamiluju, abych mu utekla. Přesto, i když jsem od něj utekla, věděla jsem, že jsem utíkala také sama před sebou, od mé temné části, která chce objemout vraha svého manžela, která se chce odevzdat té představě šťastného života s vrahem, který mě ukradl od všech, které miluji. Bojovala jsem, utíkala jsem a někde po cestě se to stejně stalo.

Zamilovala jsem se do něj.

Zamilovala jsem se do muže, kterého bych měla nenávidět. Do monstra, jehož dítě možná nosím.

Držím jeho pohled, a v jeho očích vidím tu stejnou divokou touhu, proti které jsem tak tvrdě bojovala, abych ji umlčela. On mě potřebuje, tento můj smrtící únosce, potřebuje mě tak moc, že je ochotný udělat cokoliv, aby mě měl. A z nějakého důvodu mě toto vědomí už neděsí tolik, jako mě kdysi děsilo.

Nevím, jestli nějak dokážu přenášet své myšlenky, nebo jestli ta abstinence uplynulých dvou a půl týdnů byla pro Petera stejně těžká jako pro mě, ale ten nastřádaný oheň v jeho pohledu hoří jasněji, a ta silná paže kolem mého pasu se utáhne a přitiskne mě rychle k jeho tělu.

Jeho pevnému a zcela vzrušenému tělu.

Moje vlastní tělo se napne a sevře se náhlou prázdnou bolestí, zatímco mé ruce putují nahoru, aby se přitiskly k jeho široké hrudi. Chci ho, stejně jako jsem ho chtěla po všechny ty noci na klinice, když jsem spala platonicky přitulená v jeho objetí. Odmítl se mě tehdy dotknout z obavy o má zranění, ale já už netrpím – alespoň ne kvůli svým zraněním.

Jeho hlava se skloní, a já přivítám jeho tvrdý, zničující polibek. Tohle je přesně to, co chci: být jím vlastněná, poznat prudkost jeho vášně. Už není něžný a já nechci, aby byl. Chci, aby byl přesně takový: drsný a téměř mimo kontrolu, pohlcující mě svou touhou, nutící mě hořet z jeho ohromného hladu.

Mé ruce nějak skončí v jeho tmavých vlasech a drží se těch hustých, hedvábných pramenů, když ho líbám zpátky s odpovídající divokostí. Naše jazyky spolu soupeří, zatímco se naše těla o sebe vzájemně třou skrz bariéru oblečení. Dýchám teď těžce a stejně tak on, když mě opře zády o hranu pultu, pak mě na něj zvedne a stáhne ze mě jógové kalhoty i tanga jedním drsným škubnutím. Pak je jeho zip rozepnutý a jeho silný pták do mě zajíždí, zatímco vykřiknu z toho brutálního roztažení. Pokud bych nebyla tolik vlhká, roztrhl by mě, ale jsem   vlhká touhou, a když do mě začne přirážet, obmotám mu své nohy kolem boků, přijmám ho a objímám vše, co mi má dát.

Netrvá dlouho, než se mé tělo napne a spirálovitě se blíží k vyvrcholení při tom omračujícím tempu, a jeho přirážení zrychluje, ten divoký rytmus nás oba vede až na okraj zdravého rozumu.

„Oh, kurva,“ zavrčí a zakloní hlavu dozadu, když ho přemůže orgasmus. Já zakřičím a třesu se v mučivém potěšení, zatímco se mé vnitřní svaly stáhnou kolem jeho pulzujícího ptáka. Horké proudy jeho spermatu mě uvnitř zaplaví, a moje tělo je znovu a znovu v křečích. To uvolnění trvá celou věčnost.

Ale nakonec to skončí, a já si uvědomím ten pevný kámen pultu z uhlazeného křemene pod mými zády a Peterovu těžkou váhu tisknoucí mě dolů. Oba trhavě dýcháme, a i přes látku jeho košile cítím pot pokrývající jeho záda.

Právě jsme si to rozdali na kuchyňské lince, kde nás mohl přistihnout kdokoli, kdo by vešel dovnitř. Chovali jsme se jako zvířata, jako kdyby to byli roky, co jsme měli sex, a ne týdny.

Bláznivé zachichotání unikne z mého hrdla ve stejnou chvíli, kdy si Peter zuřivě nadává pod  vousy a odtáhne se ode mě. Ten bouřkově temný výraz na jeho tváři, když si zapíná zip u džínů mě nutí smát se ještě víc. Lapám po dechu s hysterickým smíchem, sklouznu dolů z kuchyňské linky na roztřesené nohy a spatřím své kalhoty a tanga pod myčkou.

Jsem od pasu dolů nahá.

Můj nahý zadek byl na kuchyňském pultu jako krocan čekající na nádivku.

Moje hysterie dosáhne nové úrovně. Ohnu se v pase a směju se tak moc, až mi slzy stříkají z očí. Peter na mě zírá, jako kdybych se zbláznila, což je jen horší, protože vím, jak musím vypadat, s nahým zadkem a hýkající jako šílená ženská.

Po pár minutách se uklidním dost na to, abych pomyslela na sebrání svého oblečení, ale Peter mě chytí za ramena dřív, než můžu klesnout na všechny čtyři. To starostlivé zamračení na jeho tváři mě žene k další hysterii. „Ty … ty to budeš muset vydezinfikovat,“ zalapám po dechu mezi záchvaty nekontrolovatelného smíchu. „Protože tady va-vaříš a tak …“

Směju se tak moc, že už nemůžu mluvit, ale on musel pochopit jádro pudla, protože se mu v očích leskne zdráhavé pobavení a zvlní se mu rty. A pak se směje taky, protože všude je špinavé nádobí, a my jsme to právě dělali tam, kde nás mohl každý vidět, a jehom sperma mi stéká dolů po stehnech na čistou podlahu.

Konečně se uklidníme a sebereme moje kalhoty a spodní prádlo z pod myčky. Bolí mě v krku a moje břišní svaly strašně moc bolí od smíchu, ale cítím se nějak očištěná, prázdná od veškeré té hořkosti a rozmrzelosti. Ale Peterův výraz znovu potemní, a když mě vede nahoru do sprchy, zeptám se ho, „Co se stalo?“

Nejdřív neodpoví, jenom se zaměstnává puštěním sprchy a svlékáním nás obou, když dojdeme do koupelny. Trpělivě čekám, a když vejdeme pod sprchu a on mi začne umývat záda, konečně zamručí, „Ublížil jsem ti?“

Mrknu a otočím se, abych na něj viděla. Tohle mu dělá starosti? Že byl drsný? Moje levé rameno stále bolí kvůli tomu, jak bylo vykloubené při té autonehodě, ale jsem si zcela jistá, že náš prudký sex tomu neublížil. „Ne, samozřejmě že ne. Jak jsem ti řekla, jsem v naprostém pořádku.“

Podívá se na mě, nepřesvědčeně, pak vzdychne a přitiskne mě k sobě v objetí. Zavřu oči, aby mi do nich nestříkala voda a obmotám své paže kolem jeho svalnatého těla. Stojíme tam takhle, bez slov se objímáme a je to tak správné, v celé té špatnosti.

Je to, jako kdybychom takhle k sobě patřili, jako kdybychom takhle měli být.