DM - 33. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

PETER

Esguerra na mě zírá, jako by mu nevěřil vlastním uším a pak vyštěkne ostrým smíchem. „Amnestie a imunita? Pro tebe?“

Kent po jeho boku zůstává v tichosti, nicméně v jeho očích vidím porozumění.

Ví, o čem to je.

On a Julia mě viděli se Sarou.

„Vlastně ve skutečnosti pro mě a moje muže,“ řeknu Esguerrovi. „Pro strážce zákona nejsou tolik důležití, ale i tak jsou na jejich seznamech. Od svých přátel v CIA jsi získal ty seznamy, a za Novaka je můžeš zapomenout.“

„Skutečně?“ řekne a stále se směje. „Za předpokladu, že bych takový zázrak vůbec dokázal, od kdy se staráš o to, že tě někdo zasraně stíhá?“

Na to by mohl Kent odpovědět, ale když promluvím, k mé úlevě drží ústa sklapnutá. „Do toho ti nic není. To je dohoda, kterou ti nabízím. Ber nebo nech být.“

Z Esguerrovy tváře zmizí všechny stopy pobavení. „Seru na to. Ty mi řekneš, kdo je zrádce, a uděláš to teď hned.“

Teď je se smíchem řada na mě. „A na oplátku mi zaručíš rychlou a milosrdnou smrt?“

Esguerrův úsměv je ostrý jako břitva. „To je ta nejlepší dohoda, kterou dostaneš. Víš, že to jméno od tebe tak či tak získám.“

„Vím, že to zkusíš - a nakonec bys možná mohl i uspět. Ale bude to mít svou cenu, kterou za to zaplatíš.“

Přimhouří oči. „Jak to?“

„Dávno předtím, než ze mne to jméno dostaneš,“ řeknu tiše, „můj tým to aktivum použijí. Možná, že v úkolu uspějí i beze mě. Možná ne, ale to je riziko, které na sebe budeš muset vzít. Kolik je Lizzie teď? Osm, deset dní? Možná, že sis to s ní ještě nespojil, ale Novak má své plány i s Norou. Velké plány -“

Dřív, než stihnu větu doříct, je Esguerra přímo na mě. Jeho dokonalé rysy se zkroutí v divokou masku zuřivosti. Se svými strážci často trénuje, takže je rychlý a smrtící, ale já jsem ten útok očekával. V posledním okamžiku se otočím a jeho pěst mi místo rozdrcení nosu poláme lícní kost. Neexistuje však žádný způsob, jak se vyhnout jeho druhé pěsti. Ta narazí přímo na můj solar plexus a sebere mi všechen vzduch z plic. Pokud bych na tohle nebyl vycvičen, předklonil bych se a sípal bych. Nicméně já vím, jak tuhle bolest potlačit. Místo toho, abych bojoval o vzduch tak, jak se dožaduje moje tělo, všechno povědomí o nepohodlí vypustím a přejdu do útoku. Vše mu vracím svou vlastní sérií úderů.

Velikostí i silou jsme si rovni a on je v boji dobrý - možná stejně dobrý jako mí muži. Ale v tomhle zápase jsem to já, kdo má chladnější hlavu. Každý z mých úderů a pohybů je přesně vypočítán a zacílen, zatímco on jedná čistě instinktivně a dává průchod svému hněvu.

Většině jeho úderů se vyhnu, ale těch pár, které mě zasáhnou, bolí jako peklo. Ignoruji bolest, oplácím mu je a za minutu se mi podaří dostat ho na zem. I když ani pak to ten sráč nevzdává. Místo toho, aby se snažil postavit, mě popadne za nohu a trhne jí, takže mě donutí dopadnout na něj.

V posledním okamžiku se přetočím a přistanu svým loktem na jeho žebrech. Ruka mi exploduje bolestí, ale on zavrčí, takže jsem musel jeho žebro minimálně pohmoždit. Nicméně v dalším okamžiku periferním viděním zaznamenám cosi lesklého a instinktivně zareaguji. Popadnu jeho zápěstí a chytím ostří, které směřuje přímo na mě. On využije okamžiku, kdy jsem rozptýlený, a na stranu obličeje mi přistane rána. Já se však stále soustředím na nůž a kroutím jeho zápěstím, rozhodnutý -

„To stačí.“ Zezadu mě popadnou silné ruce a odtáhnou mě od Esguerry dřív, než mu můžu zlomit zápěstí. Mým instinktem je jít po novém útočníkovi, ale dokážu svou mysl ovládnout a nebojovat.

Zabití Kenta nebo Esguerra by bylo pro můj cíl kontraproduktivní.

Esguerra je na nohou ještě dřív, než mě Kent pustí, ale znovu nezaútočí.

Místo toho si z nosu setře krev a zavrčí: „Jaké zasrané plány?“

Samozřejmě. Chce vědět specifika hrozby pro Noru.

„Novak ji chce využít k tomu, aby ovládal všechna tvá aktiva,“ řeknu, když mě Kent pustí a obejde, aby se postavil vedle Esguerry. V obličeji i loktu mi zasraně pulzuje bolestí a v ústech cítím měděnou chuť, ale ignoruji to.

Vzhledem k tomu, že Esguerra vytáhl zasraný nůž odnikud, mohlo to být mnohem horší.

„Jak?“ dožaduje se Esguerra a já jsem potěšen, že jedna strana jeho tváře už začíná natékat. „Jak si zkurveně myslí, že to dokáže?“

„Oženit se s ní. Jak jinak?“ Vyplivnu krev, která se mi shromažďuje pod jazykem. „Čekal na to, až se narodí vaše dcera, takže by měl bezpečnou páku na Noru. Chce je obě, víš - tvoji ženu pro sebe a vaši dceru jako nástroj, jak tvou ženu ovládat. Byla by jeho manželkou, ale obrázek si umíš udělat sám.“

Na okamžik jsem přesvědčený, že na mě Esguerra znovu vyletí, ale tentokrát se udrží. Jen stěží. Ne, že bych ho z toho mohl obviňovat.

Pokud by se mi někdo pokusil vzít Saru, nakrájel bych si jeho koule na kousíčky a nakrmil jimi místní divokou zvěř.

Mám silné podezření, že Esguerra je v pokušení udělat to samé se mnou, takže řeknu: „Můžu pro tebe dostat Novaka a můžu to udělat rychle. Vím, že jsi schopný vypořádat se s ním sám na svou vlastní pěst, ale bude ti trvat dlouho vystopovat ho a dostat se skrz jeho ochranu – stejně tak, jako ti bude určitý čas trvat, abys ze mě dostal jméno jeho aktiva... za předpokladu, že se ti to vůbec podaří. Mezitím jsou tvoje žena a dcera v nebezpečí. Pokud můj tým selže, Novak najde někoho jiného, kdo po tobě půjde, najde nějaký jiný způsob, jak se přes tebe dostat k Noře a dítěti. S tím chlapem jsem se setkal - on se nezastaví. On chce to, co máš - všechno, co máš, včetně Nory - a bude pokračovat, dokud ho nezabiješ. Nebo dokud to neudělá on s tebou - něco, co se může stát už koncem tohoto týdne.“

Esguerra vibruje zuřivostí, ale v tom, co říkám, musí vidět moudrost, protože zůstává stát na místě a ruce křečovitě zatíná do pěstí podél svých boků. Cítím, jak se přímo uvnitř něj odehrává válka, ale nakonec hrubě řekne: „Padesát milionů. A chci, abys mi přinesl Novaka živého.“

Můj puls poskočí, ale udržím pevný tón hlasu. „Sedmdesát pět. Je to minimum, na které jsem ochotný přistoupit.“

Vlastně bych se spokojil i s nulou - Sařino štěstí mi za to všechno stojí - ale přinejmenším můžu tímto způsobem vykompenzovat své spolupracovníky za blížící se rozpuštění našeho podnikání.

Jakmile už nebudu uprchlíkem, nebudeme provádět naše akce.

„Dohodnuto,“ procedí Esguerra skrz zaťaté zuby. „Sedmdesát pět milionů a já dělám vše, co bude v mých silách, abych výměnou za Novaka a zrádce získal imunitu pro tebe a tvé muže.“

„Zařídíš nám imunitu,“ opravím ho. „Žádná imunita, žádná dohoda.“

„Celé roky jsi byl zkruveným světovým vrahem. Nemůžu zaručit žádné...“

„Ano, můžeš. Naše zločiny nejsou horší než ty, co jsi prováděl ty s Kentem“- kývnu směrem k blonďatému muži, který tiše sleduje naše jednání - „každý den a nikdo se vás nedotkne. Udělej to, Juliane. Využij jakékoli laskavosti, kterou k tomu potřebuješ, a já ti dám Novaka přímo na stříbrném podnose.“

Esguerra se na mě dívá, prsty se mu stále chvějí. „Dobře,“ řekne po chvíli a tón jeho hlasu je znatelně klidnější. „Máš svou dohodu. Teď mi řekni, kdo je zrádce.“

Prohlížím si jeho výraz a udělám rozhodnutí, ke kterému jsem došel na poslední chvíli. „Vezmi mě k Noře a řeknu ti to.“

Výraz Esguerrova obličeje ztvrdne a Kent se viditelně napne - pravděpodobně se chystá zadržet.

„Proč?“ zeptá se Esguerra. „Co s tím má kurva co dělat?“

„Nic... s výjimkou toho, že by to možná ráda věděla,“ řeknu vyrovnaně. „A jakmile to bude vědět, myslím si, že bude mít problém s tím, abys mě navzdory dohodě, kterou jsme právě udělali, zabil.“

Jeho nosní dírky se rozšíří. „Nazýváš mě tu lhářem?“

Pokrčím rameny. „Abys ochránil svou rodinu, stejně jako já bys udělal cokoli. V každém případě jsem nezapomněl na to, že to byla tvá žena, která mi dala můj seznam, ne ty. Vezmi mě za Norou a já vám oběma řeknu to, co vím. Na to máš mé slovo.“

A čekám, se svaly připravenými pro boj, protože Esguerra se rozhoduje.