DM - 32. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

SARA

Tu noc se mi o něm znovu zdá. Přichází ke mně jako na fantom, který mě halí do své temnoty a pevně mě svírá, zatímco já brečím a snažím se osvobodit. Nevím, zda bojuji s ním nebo se svou vlastní touhou, ale ať už je to cokoli, už dávno jsem prohrála.

Vpíjím se do něho, dovoluji jeho temnotě, aby mě pohltila a vyhnala všechnu osamělost a světlo. Tehdy si mě vezme, s trestající zuřivostí do mě vjíždí a já ho přijímám, křičím jeho jméno a v celém těle mám křeče z mučivého potěšení, z rozkoše tak agonizující a nádherné, až hrozí, že mě roztrhne. Milujeme se zas a znovu, dokud nejsem celá vyčerpaná a bolavá.

Dokud nemám nic, co mu dát a on odchází.

Odchází, protože mě už dál nechce.

Protože je mnou znuděný.

Probudím se s polštářem promočeným slzami. Pohlaví mám nateklé a pulzující potřebou. Vím, že sen byl jen projevem mých obav, a nic z toho nebylo skutečné, ale i tak se pořád cítím rozervaná, zničená Peterovým odmítnutím.

Vrací se příšerná osamělost, která je mým nočním společníkem.

Vstanu, najdu svou tašku a vytáhnu vzkaz, který mi Peter nechal. Kolem okrajů začíná být opotřebovaný, takže když ho otevřu, uhladím ho a čtu ta slova, zas a znovu si je opakuji.

Nezapomeň, ptichka. Dokud jsme oba naživu.

Než se vrátím zpátky ke spánku, vezmu si vzkaz s sebou a položím si ho pod polštář.

Peter přijde. Musím tomu věřit.

Ať tak či tak, on se pro mě vrátí.