DM - 28. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

SARA

Znovu celou noc nespím a ráno jsem tak vyčerpaná, že to jediné, co zvládnu, je doplazit se do kuchyně pro kávu. Kdyby byl dnešek pracovním dnem, musela bych zavolat do práce, že jsem nemocná. Nicméně dnešek je ze všech dnů tím nejvzácnějším.

Sobota, na kterou nemám v plánu absolutně nic.

Pokud by nedošlo k PV (Peterově vzkazu), možná bych zamířila na kliniku, abych tam na pár hodin vypomohla, nebo bych překvapila své rodiče tím, že bych se u nich zastavila na snídani. Nicméně, toto je po PV a mezi nedostatkem spánku a stále čekající přítomnou úzkostí, to jediné, co zvládnu udělat, je plácnout sebou na gauč a v televizi si pustit show o vaření.

V poslední době jsem jich sledovala spoustu. Připomínají mi Petera.

Stejně jako pokaždé, když o něm přemýšlím, se moje mysl točí v kruzích. Od chvíle, kdy mě přivedl domů, už uplynulo osm měsíců - osm měsíců, během kterých to jediné, co jsem o něm slyšela, byl tento vzkaz. Před dvěma měsíci, před PV, jsem byla víceméně přesvědčena o tom, že se jeho posedlost mnou vytratila, a že se i přes svůj slib pro mě možná nikdy nevrátí. Teď však nevím, co si myslet.

Pokud mě pořád chce, proč jsem tady?

Na co čeká?

Máma je teď úplně v pořádku - nebo je na tom aspoň tak dobře, jak to jde s ohledem na její zdravotní stav. Její levá ruka je stále slabá, ale dokáže pohybovat prsty a může tou rukou zvednout lehké věci – což je mnohem lepší výsledek, než jaké byly původní prognózy. Také chodí bez pomoci, a pokud jí to počasí dovolí, věnuje se své zahrádce. Táta je jejím uzdravením nadšením bez sebe a oba se těší na svou plavbu v září, kterou jsem jim koupila k výročí – jako dárek, který jsem jim konečně mohla dát.

Když se mámino zdraví zlepšilo a novinky ohledně mého návratu se vytratily, moje návštěvy přešly z denní na týdenní frekvenci. Mí rodiče mě samozřejmě vždy rádi vidí, ale také oceňují svou nezávislost. Zejména můj táta je hrdý na to, že je soběstačný, a já mu ten pocit nechci brát svou neustálou přítomností, kdy bych se nad nimi vznášela jako pečovatelka.

Mí rodiče mě milují, ale nepotřebují mě tolik, jak jsem si kdysi myslela - nebo aspoň o tom sama sebe přesvědčuji, abych potlačila vinu, která nevyhnutelně doprovází mou touhu po Peterovi.

Mé zvrhlé přání, aby přišel a vzal si mě.

Přemýšlím o tom tak často, že si to dokážu představit v hlavě jako film. Jednoho dne vstoupím do svého bytu a on tam bude. Velký a smrtelně nebezpečný a krásný jako vždy. Bude tam navzdory policejním hlídkám, které jsou venku, navzdory všem opatřením federálů.

Bude čekat, aby mě ukradl a na ničem, co řeknu, nebude záležet.

Tohle je pravděpodobně ta nejhanebnější část mých fantazií: že v nich nikdy nemám na výběr... a to se mi líbí. Chci, aby mě Peter ukradl, prostě jen přišel a navzdory mým námitkám si mě vzal. Pak a pouze pak budu moci žít s vědomím, že jsem znovu zmizela ze života lidí, kteří mě milují a potřebují mě. To, že jsem unesena od své rodiny, svých pacientů, svých spoluhráčů a svých přátel.

Potřebuji, aby tím špatným byl Peter, takže potom mohu být alespoň trochu dobrou.

Abych ho milovala, musím ho nenávidět.

Začínám tomu na sobě rozumět, jsem v rozpacích ze zvrácenosti v sobě, ale nechápu, proč, pokud mě chce, jsem stále tady. Už to nemůže být jen o mých rodičích, takže to musí být o něčem jiném - něčem, co mi neřekl.

Mučím svůj mozek tím, co by mohlo být a to nejlepší, co dokážu vymyslet, je něco, co řekl, když jsme se rozloučili. Zeptala jsem se ho, jestli zůstanu doma až do doby, než se máma zotaví a on začal mluvit o tom, že stejně nejdřív musí něco dokončit. I když se nezmínil, co to bylo, a ani mi nenaznačil, jak dlouho by ta záležitost měla trvat. Jediné, co si umím představit, že je pro něj skutečně důležité, je jeho pomsta, ale nevím, proč by to tak dlouho přede mnou držel v tajnosti.

Už když jsme byli spolu, lovil Hendersona, a podle FBI to dělá stále.

Před dvěma měsíci, hned poté, co jsem dostala Peterův, mě Ryson znovu zatáhl do jejich kanceláře dole ve městě. Skoro jsem měla záchvat paniky a myslela si, že se federálové nějakým způsobem o tom vzkazu dozvěděli, ale jak se ukázalo, Ryson mě chtěl vyslechnout kvůli tomu, že Peter a jeho muži znovu udeřili a ve snaze zjistit Hendersonovo místo pobytu „vyslýchali“ dalších pět amerických občanů.

„Všichni byli v Charlestonu, v Jižní Karolíně,“ řekl mi Ryson. „Sokolov se znovu dostal nezjištěným způsobem do země a ven. Musíme vědět, jak to dělá, abychom mu mohli zabránit v tom, aby ohrožoval životy dalších lidí.“

„Je mi to líto, o tom nic nevím,“ řekla jsem pravdivě. Peter nikdy příliš nemluvil o svých kontaktech nebo o tom, jak dělá nemožné věci, které dělal. I když se cítím příšerně kvůli lidem, které vyděsil a mučil, nevím nic, co by v tomto ohledu mohlo federálům pomoci.

Za předpokladu, že bych jim chtěla pomoci. Pokud by se Peter nemohl dostat do USA, nebyl by schopen ublížit dalším lidem. Nicméně by také nebyl schopný znovu mě získat a ta moje zvrácená, rozporuplná část - ta, která mě v nocích drží vzhůru a myslí na jeho vzkaz se směsí radosti a úzkosti – tuhle možnost nedokáže vystát.

Potřebuji ho.

Toužím po něm tak moc, až to bolí.

Před tím vzkazem jsem byl schopna tu bolest ovládnout, abych byla silná, jak jsem si sama namlouvala, ale slyšet o Peteru - vědět, že se vrátí zpět - zničilo mé nové křehké obrany, a vrátilo mě to zpět do toho nekonečného režimu čekání.

„Vrať se,“ zašeptám, a když se dívám na televizní obrazovku, přitisknu si polštář k hrudi. „Prosím, Petere, potřebuji tě. Vrať se pro mě a vezmi mě domů.“