CC - 4. kapitola

Překlad: Lusesita

Jack

Všechno jsem prošel několikrát a jsem přesvědčen o svých rozhodnutích. Ráno přijdu do kanceláře a udělám svoji práci, i když to znamená, že vypustím tuto bombu už před Vánocemi.

Naliju si svoji třetí – nebo už čtvrtou? – skleničku whisky a posadím se do mého oblíbeného křesla v pracovně. Sice už je dost opotřebované, ale mám ho rád.

Najednou se ozve můj žaludek. Sakra, nemyslím si, že jsem dneska večeřel, ale seru na to.

Otec by na mě byl pyšný, že jsem udělal tak těžké rozhodnutí. Ne každý je stavěný na to být tvrdý a nekompromisní. Ale také nejsou tak bohatí a mocní jako já. Moc a úspěch přitahuje všechny, to mi táta vždycky říkal. Umřel jako velmi bohatý, i když osamělý. S mámou se rozešli, když mi bylo třináct. Nikdy na ni neměl čas a ona potřebovala pozornost. Nakonec jsem ji nachytal s chlapem, co se nám staral o bazén, ale nikdy jsem to nikomu neřekl. Ukázalo se, že táta nebyl až tak tvrdý ke svým zaměstnancům.

Nalil jsem si ještě jednu skleničku a nechal ji, ať mi spálí hrdlo.

Přemýšlím, jestli to znamená, že skončím sám, stejně jako on. Patřilo by mi to. Nemám čas na lásku jen na krátké románky. Svíčky a květiny nejsou nic pro mě. Ale to přesně ženy chtějí. Je lepší, že jsem sám, alespoň nikoho nezklamu.

Do prdele. Moje hospodyně Maggie mě vzbudí, když rozhrne závěs a nechá sluneční svit proniknout do pracovny. Což nedělá dobře mým očím a navíc cítím nepříjemnou pachuť v ústech. Chceš mě zabít?“

„Jsi příliš starý na spaní v pracovně.“ Řekne s rukou v bok. Je mojí hospodyní, co si pamatuju, to znamená, že pracovala i pro mého otce. Už několik let se snaží, abych se usadil, oženil a měl děti.

Chvíli mi to trvá, ale nakonec se postavím a snažím se zamaskovat kocovinu. Má pravdu, nikdo v jakémkoliv věku by neměl spát v křesle.

„Jsem v pořádku Maggie, jen jsem ještě musel něco dodělat.“

Zvedne skleničku ze včerejší noci a přičichne si. „Samozřejmě. Práce.“ Položí sklenku zpět na stůl. „Mám zavolat terapeutovi?“

„Ne. Vím, co děláš. Snažíš se, abych méně pracoval.“ Nepatrně stáhne obočí. Je smutná z toho, na co se chystám. „z nesprávných důvodů.“ Její slova, ne moje.

Hlasitě si povzdychne, poslední dobou to dělá často. „Mohl bys jim dát aspoň šanci, aby se osvědčili?“

Maggie mě prakticky vychovávala, když jsem každé léto zůstával v tátově domě. Rád bych ji potěšil, ale nikdy jsem se nenaučil, jak se chovat jako gentleman v rámci obchodu. Táta mě učil být nemilosrdný a rázný. „Už jsem ti řekl, že se musím zbavit starých zaměstnanců, abych se tak vyhnul neukázněnosti a dosadil tam mé vlastní zaměstnance, kteří jsou ke mně loajální.“

Maggie zavrtí hlavou, každý šedivý vlas zůstane na svém místě. Odchází z pokoje, ale ještě jednou se na mě podívá. Už roky se mě snaží změnit, ale nepovedlo se jí to, ať dělá, co dělá.

Jsem celý ztuhlý. Možná mi sprcha pomůže, ale nejdřív potřebuju kafe. Opustím pracovnu a jdu do kuchyně, kde vidím Maggie, jak mi ji už nalévá. „Jsi dar z nebes,“ řeknu jí a vezmu si od ní hrneček. Nadechnu se sladké vůně kávy, trochu se napiju a zamířím do ložnice.

Vysprchuju se, dám si tři aspiriny a konečně se začnu cítit mnohem lépe, než když jsem se vzbudil.

Můj advokát William na mě čeká v autě před budovou. Jedeme spolu, abychom si na poslední chvíli ujasnili některé věci. Sednu si na zadní sedadlo. „Dobré ráno.“

„Co se děje? Je něco, co bych měl vědět?“ Zkoumá mě, jako by si myslel, že sebou nesu bombu. Přimhouří oči a zašklebí se.

Ta otázka mě zastihne nepřipraveného. „Cože?“

Prstem mi ukazuje na hlavu. „Tvůj obličej. Dnes ráno je něco jinak. Co se děje?“

Ten chlap mě zná dobře a nemá smysl před ním zkoušet cokoliv skrýt. „Potkal jsem jednu ze zaměstnankyň. Je to vedoucí a jen jsem jí neřekl, kdo ve skutečnosti jsem.“

„Jak moc jste se vy dva…?“ Nespouští ze mě oči. „Radši mi to neříkej. Je možnost, že tě nepozná?“

„Oh, ne. Není možné, že by zapomněla, kdo jsem,“ přikývnu. Sevře se mi hruď, když pomyslím, že ji dnes uvidím. Je krásná, odvážná a předpokládám, že už se mnou nebude chtít mít nic společného, až propustím většinu zaměstnanců.

William si uvolní a pak znovu utáhne kravatu. Je hezká a pravděpodobně dělaná na zakázku, musím se zeptat Lindy, kde ji sehnala, William si pro sebe nenakupuje. „Jsem překvapený, že tě vidím rozrušeného kvůli ženě. Nikdy jsem tě takového neviděl.“

Rozesměju se. „Moje srdce je prakticky z kamene. Vážně.“

„Přemýšlíš o změnách? Protože můžeme zvolit jiný přístup. Ani tam nemusíme jít dnes. Můžeme tam zajít po Vánocích a promluvit si s personálem.“

Čeká na mé rozhodnutí.

„Ne. Jdeme na to. Mám určitou reputaci a musím jí dostát. Pokud teď ustoupím, v budoucnu by mě nečekalo nic jiného než boje a vyjednávání a to nedopustím.“

„Fajn. Jdeme na to.“ Dostali jsme se na místo.

Zaparkujeme před budovou, vystoupíme a já se zhluboka nadechnu, uhladím si sako a podívám se na nehty. Vstoupíme do budovy a zamíříme k výtahu, který nás dopraví až do devátého patra, kde se nachází moje nová agentura.

Je překvapivé, že i přes shon, který teď v kanceláři vládne, ve chvíli, kdy vystoupím z výtahu, hned ji uvidím. Naše oči se setkají a zvýší se mi puls. Až si skoro rozmyslím, co musím udělat.