AVMC - 9. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

19. prosince

Luciana donutilo řinčení kovu o kov s trhnutím otevřít oči. Ve vězení bylo většinou ticho. Byl na samostatné cele bez spolubydlícího a líbilo se mu, že to tak bylo. Občas byl během pozdního večera nebo časně ranních hodin přiveden náhodný opilec. Zvuky jejich reptání či cokoliv jiného by mohly být nepříjemné, ale nebylo to nic až tak moc hrozného.

Rozhodně ne jako vězení.

Tohle místo bylo speciální druh pekla. Lucian se s těmi mírnými nepříjemnostmi z vězení dokázal vypořádat.

„Jsi tam vzhůru, Marcello, nebo co?“

Lucian zamrkal do štukovaného stropu. „Teď už ano.“

Ani se neobtěžoval s tím, aby se podíval na strážného, který ho probudil. Teď už je znal všechny jménem. Obvykle s ním strážci jednali se zdravým respektem.

A předpokládal, že to bylo z dobrého důvodu. Jeho příjmení mu poskytovalo jistý druh míru.

Nicméně bylo tam pár speciálních strážných, kteří se na něj přes mříže s velkou radostí ušklíbali. Jako by se mu v duchu posmívali.

Tyhle sračky taky ignoroval.

Hlavně proto, že ti bastardi nikdy neměli dost odvahy na to, aby otevřeli své huby a skutečně mu něco řekli.

„Vstávej, musíme tě převézt, chlape.“

Strážcův silný Brooklynský přízvuk připomínal Lucianovi jeho mladší roky. To v něm vyvolávalo vzpomínky na jeho otce - jeho biologického otce - ne toho adoptivního. Měl všechen čas a život a privilegia, nicméně bylo to na úkor života jeho původní rodiny.

I když ve vzpomínkách mu zněl jeho biologický otec… vždycky trochu jako rodák z Brooklynu.

„Budeš vstávat, nebo co?“ zeptal se strážný.

Lucian se s povzdechem na kovovém lůžku přetočil. Záda mu při každém zkurveném pohybu protestovala. Na tomhle místě si připadal dvakrát tak starý, než byl. To byla další věc, která ho srala na tom, že byl pod zámkem. Další věc, kterou mohl přidat na hromadu toho, co mu doma chybělo.

Postel byla jen kusem sračky. Matrace, pokud se tomu vůbec dalo tak říkat, že, nebyla ničím víc než dvoucentimetrovým kusem pěny, která byla zakryta škrábavým prostěradlem. To nijak nepomáhalo ke změkčení tvrdého povrchu pod ním. Polštář byl jakýmsi kusem umělého nesmyslu, a byl stejně tak tenký, jako byla matrace. A deka, kterou dostal s tím?

Také sračka.

I když tohle bylo vězení.

Lucian si přestal stěžovat, protože stejně – jaký to mělo smysl? Koneckonců, dostal se sem sám. Bylo to tak, jak to bylo.

Lucian se postavil, a zatímco si protahoval své končetiny, sledoval strážce před celou. Malá cela dokázala jen minimálně uspokojit jeho potřebu pohybovat se, být aktivní a setřást ten všeobecný neklid, který měl v mysli i v těle.

Když Lucian v umyvadle pustil vodu, nabral si ji do dlaní a napil se, strážce protočil oči.

„Jsi si jistý, že si dneska protáhneš zadek, co?“

Lucian pokrčil rameny. „V tenhle okamžik nejsem nikde jinde než tady, chlape.“

„Jistě, jistě.“

„Převoz, říkáš?“

Strážce přikývl. „Ano. Nebo něco takového. Nevím, nedostal jsem moc podrobností ohledně toho, o co se jedná, Luciane. Já jsem tu proto, abych tě vzal tam, kam mi bylo řečeno.“

„Dobře.“

Lucian přistoupil k mříži a nastavil ruce. Strážce mu rychle nasadil pouta a pak mu pokynul, aby o krok ustoupil. Jakmile to udělal, mříže byly odemčené a otevřené, což poskytlo Lucianovi iluzi svobody.

Kromě své hodiny denně, kterou měl mimo celu a kdy mohl upustit trochu páry - nic, co by stálo za řeč - svou celu neopouštěl.

„Tuším, že máš schůzku se soudcem,“ řekl strážce.

Lucian povytáhl obočí. „Soudce?“

Strážce pokrčil rameny. „Jen tě doručuji tam, kam mám, Marcello. Říkal jsem ti to.“

Správně, správně.

• • •

Lucian dovolil policistovi, aby mu pomohl vystoupit ze zadních dveří antonu. Vysoko nad hlavou na bílé cihlové budově, si přečetl název soudu. Stále ještě neměl ani sebemenší zkurvené ponětí o tom, co se dělo.

Požadoval, aby mohl zavolat svému právníkovi. Policista mu řekl, že to nebylo nutné. Dožadoval se podrobnějších informací o tom, co se dělo. Nic mu nebylo vysvětleno.

Lucianovi se to začínalo víc a víc nelíbit. Nemohl si pomoct. Jeho přirozeností bylo podezřívat a být paranoidní.

Ty sračky mu zachránily život.

„Jeden krok přede mnou, Marcello,“ požadoval policista, „a ani žádné podrazy.“

Lucian se na chlapa významně podíval.

S kým si sakra myslel, že měl co do činění?

Lucian věděl, jak to chodilo.

„Pojďme,“ řekl policista. „Až budeme uvnitř, řeknu ti, kam jít.“

Lucian udělal to, co mu bylo řečeno. Jakmile byli uvnitř budovy, prošli bezpečnostní kontrolou a detektorem kovů. Zamračil se na strážnou, která ho prohledávala, a dostala se k jeho nádobíčku o trochu blíž, než mu bylo příjemné.

„Už je to nějaká doba?“ zeptala se žena s úsměvem.

„Pokračuj v dotýkání,“ řekl jí Lucian, „a dám své manželce tvoje jméno a číslo tvého odznaku.“

Žena ustoupila.

Lucian se na ni jen usmál.

„Buď hodný, Marcello,“ řekl policista, zatímco ho vedl dalšími chodbami. „Tohle by pro tebe mělo být dobrým dnem, či tak nějak.“

Cože?

Lucian se ani neobtěžoval s tím, aby se zeptal.

Po pár minutách a jízdě výtahem vzhůru Lucian zíral na jméno soudce, které bylo vytištěno na dveřích z třešňového dřeva.

Ctihodný soudce Theodore Nolaw.

„Vážně zasraně doufám, že jsem dneska nebyl vytažený z cely jen pro nějaké hrátky s federály či podobnými nesmysly,“ zabručel Lucian. „Plýtváte svým zkurveným časem, jak už jsem vám všem řekl.“

Policista se zasmál.

Svým způsobem mluvil vážně.

Nebylo by to poprvé, kdy na něj vytáhly tyhle sračky. Jako by si mysleli, že ho stačí na pár měsíců zamknout do cely a bude se třást strachem až do morku kostí, a vydá se ve svém životě přímo vstříc správné cestě.

Kecy.

Bůh ví, že to neudělal.

Čas ve vězení to neudělal.

Nic to nemohlo udělat.

Líbilo se mu to, kým byl, dokonce i ten člověk žil v odstínech šedi a nikdy nebyl zcela dobrým, ale nikdy nebyl ani zcela špatným.

„Počkám tady, abych odemkl tvá pouta, až vaše schůzka skončí,“ řekl policista.

Lucian by tohle mohl vzít jako své první ponětí ohledně toho, že pro něj dnešek bude dobrým dnem.

Místo toho, když se otevřely dveře, ho rozptýlil pohled na muže, který čekal uvnitř soudcovy kanceláře.

Giovanni.

Jeho bratr.

Jeho právník.

„Máš zájem o to, abys dostal volnou kartu na odchod z vězení?“ zeptal se Gio.

Lucian se ušklíbl. „Vytáhl jsi ji ze zadku, jo?“

„Ten si šetřím na své triky pro ty špatné, vole.“

Sakra.

Svého bratra miloval.

„Antony mi tentokrát za tohle dluží obrovskou službu,“ zamumlal soudce za svým stolem.

Když se za ním zavřely dveře, Lucian zvedl obočí. Očividně by měl poděkovat i svému otci.

Nijak ho to nepřekvapovalo.