AVMC - 22. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

16. prosince

Giovanni pomohl třem dětem na zadních sedadlech svého SUV rozepnout bezpečnostní pásy. Dobře, dvěma z nich. Michel byl dost starý na to, aby si je rozepnul a vylezl ven sám.

Co se týkalo Andina a Catheriny, Gio těmhle dvěma menším pomohl rozepnout pětibodový pás, který je držel v jejich sedačkách a obléknout si zimní kabáty. Pak všechny tři přejel pohledem.

„Všichni máte rukavice?“ zeptal se.

Šest rukou vystřelilo vzhůru. Všechny byly v rukavicích.

„Čepice?“

Každé dítě ukázalo na čepici na své hlavě.

Všichni na sobě měli zateplené nepromokavé kalhoty do sněhu, tlusté bundy a taky šály. Připraveni užít si první letošní sněhovou nadílku, která se nakonec udržela na zemi, a užít si trochy zábavy.

Gio se skutečně musel sejít s bossem Donati Cosa Nostry. Na tohle setkání měl jít Dante, ale vzhledem k tomu, že si jeho bratr teď užíval volna – i když stále dost blízko - Gio musel schůzku převzít.

A zároveň na daný den dostal i mužovy děti.

Jinak se o Michela a Catherinu starali Antony spolu s Cecelií.

„Jaká jsou pravidla?“ zeptal se Gio.

„Žádný odchod z parku,“ řekl Andino.

„Žádné mluvení s velkými lidmi,“ zacvrlikala Catherine.

„Žádné hraní si na parkovišti,“ dodal Michel.

Dost dobré.

Gio ukázal na lavičku v parku, která vypadala, jako by z ní už dřív někdo setřel sníh.

„Vidíte ji? Budu tam se svým kamarádem. Budu se dívat. Neporušujte pravidla, jinak brzo odejdeme. Pochopili jste?“

Tři hlavy se zvedly nahoru a dolů.

„Běžte si hrát,“ řekl Gio.

Mávnul rukou v rukavici a všechny tři děti se rozběhly pryč. Svou koženou bundu vypodšitou fleecem si přitáhl blíž k tělu, aby se ubránil chladnému vzduchu, a zamířil k lavičce. Přes noc napadlo dobrých deset centimetrů sněhu, který se přidal k pěti centimetrům toho, který napadl už včera. Díky tomu bylo všechno pokryto silnou vrstvou nedotčené bílé pokrývky.

Gio si ten pohled docela užíval.

V parku Michel začal šplhat na vrchol zasněžené koule. Andino dělal úplně to samé. Catherine zůstala dole sedět sama. Nebyl si jistý, zda se všechny tři děti rozhodly hrát hru Kdo je Králem hor, nebo o co se tu jednalo, ale v duchu si přál, aby byly opatrné. Rozhodně nepotřeboval řešit žádné zlomené kosti či obdobné sračky.

Pokud by Dante dostal zprávu, že jedno z jeho dětí potkalo něco takového, rozhodně by to nepřispělo k jeho relaxaci.

Gio nemusel sedět na lavičce sám moc dlouho. Na parkovišti se objevil důvěrně známý Mercedes. Jen díky tomu, že se Gio s Calistem Donati přátelí mnohem déle, než si vzpomínal, boss Donati souhlasil s tím, že vezme svého syna do parku a jejich setkání proběhne zde. U kohokoli jiného by bylo něco takového naprosto vyloučeno.

Prostě to bylo tak, jak to bylo.

Gio usoudil, že vzhledem k tomu, že musel na dnešek zvládnout Dantovy děti a zároveň vyřídit setkání s Calistem, mohl by zabít dvě mouchy jednou ranou.

Během pár okamžiků už Calisto mířil směrem k Giovi a hned v patách mu šel jeho jediný chlapec. Cross Donati, zhruba v Andinově věku, svou výškou dosahoval tátovi skoro k pasu. Zpod vlněné čepice mu trčely černé kadeře.

Calisto poplácal Crosse po temeni hlavy a mávl směrem ke třem dětem, které si hrály v parku. „Běž k nim, Crossi. Hrajte si, co ty na to?“

Cross se zašklebil. „Ne.“

„Vážně si nechceš hrát s dětmi?“

„Vlastně ani ne, tati.“

Calisto střelil po Giovi pohledem.

Gio v odpovědi pokrčil rameny.

„Dobře. Tak mi dej pár minut, abych si popovídal se svým kamarádem. Dobře?“

„Dobře,“ řekl Cross.

Cross rychle zamířil k lavičce, která byla poblíž. Calisto se krátce poté posadil vedle Gia.

„Je šílené, jak moc se ti podobá,“ poznamenal Gio.

Calisto se v lavičce opřel a založil si ruce na prsou. „Pokaždé, když mě před lidmi osloví jako svého strýčka, mě to zabíjí.“

Gio odvrátil tvář, aby skryl své zamračení. „To se vsadím.“

„Tak jako tak se teď dostává do věku, kdy začíná kašlat na to, co si ostatní lidé myslí. Říká mi, jak chce – a já mu to dovolím.“

„Jak by ne,“ odpověděl Gio.

Každý muž měl svá tajemství.

Některá tajemství byla prostě mnohem nebezpečnější než jiná.

Calisto byl muž, který měl velmi nebezpečné tajemství. Gio byl jedním z těch šťastlivců, kteří skutečně věděli, jaké to tajemství bylo. Cross.

Pro okolní svět, Calistovu famiglii, byl Cross Calistův nevlastní syn, dítě z prvního manželství jeho manželky, které poté, co si Emmu vzal, adoptoval. Technicky díky krvi ti dva mohli být bratranci, i když Gio si byl vědom toho, že většina lidí Crosse povzbuzovala v tom, aby Calista nazýval svým strýčkem.

Pravda?

Cross byl Calistovým biologickým synem. Výsledek aférky mezi manželkou bosse, který byl teď mrtvý, a Calistem.

Gio tajemství svého přítele uchovával v tajnosti.

Nikomu to neřekl.

Ani svým bratrům.

Ani své ženě.

Nikomu.

„Chystáš se mu někdy říct pravdu?“ zeptal se Gio dřív, než si svá slova stihl rozmyslet. Tohle skutečně nebyla věc, na kterou by se měl ptát. Nic mu do toho nebylo. Calisto po něm střelil pohledem. „Zvědavost, nic jiného za tím není.“

Calisto si dal ruce před ústa, aby si je svým teplým dechem ohřál, a pak si je zastrčil do kapes své bundy.

„Jednoho dne, možná.“

„To nezní moc jistě.“

„Já nevím jak. V tomhle věku to nepochopí. Možná, že až bude v pubertě, nebo tak nějak. Teď na to není ten správný čas. Navíc bez ohledu na to je můj. Víš, co tím myslím? Nevidím, co by v tom bylo za rozdíl, když ho stejně miluji. Navíc ani nevím, pokud bych se mu to nakonec rozhodl říct, jak bych měl ten hovor začít.“

„Řekl bych, že bys mohl začít s miluji tě.“

„Jednoho dne,“ zopakoval Calisto.

„Hmm.“

„Překvapilo mě, že jsi mě ohledně tohoto setkání zavolal ty.“

Gio se zasmál. „Někdo si potřeboval odpočinout od života a obchodů dřív, než by ho zabil někdo jiný.“

Calisto přikývl. „Ten pocit znám. Také hlídáš jeho děti, nebo co?“

„Jen pro dnešek. Až do dvacátého je hlídají táta s mámou. I když věci ohledně obchodů na mě budou až do nového roku.“

„Gio, boss,“ zavtipkoval Calisto.

Gio zasténal. „Chlape, tuhle práci nenávidím.“

„Tuším, že jsi na místo bosse nikdy nebyl stavěný.“

„Nikdy,“ souhlasil Gio vehementně.

Přesto jím teď byl.

Kvůli svému bratrovi, neustále sám sobě připomínal.

Gio a Calisto ztichli a sledovali, jak se k lavičce, na které stále seděl Cross, spokojený sám se sebou, přiblížila zelenooká dívka. Catherine.

Dantova jediná dcera si vylezla na lavičku vedle Crosse a to první, co udělala, bylo to, že se na něj usmála.

Cross jí úsměv oplatil.

„Někdo si dělá kamaráda?“ zeptal se Gio.

Calisto si odfrkl. „Cross? Nevypadá, že by měl nějak extra rád lidi.“

„Tamhle ano, chlape.“

„Myslím, že ano.“

„Obchody?“ zeptal se Gio a otočil se zpátky ke svému příteli.

Calisto se v lavičce znovu opřel. „Ano, pojďme se bavit o práci.“