AVMC - 20. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

13. prosince

Když nadcházely Vánoce, Giovanni Marcello měl tuto dobu většinou rád. Byl to jediný čas v roce, kdy se všichni trochu usadili, uvolnili a užívali si trochu zábavy. Vždy byl pro zábavu.

Letošek se však ukázal být zcela odlišný…

Svůj telefon svíral mezi ramenem a uchem a přitom odemykal dveře ke svému domovu v Amityville. Ještě dřív, než zvedl hovor od táty, už věděl, že se mu Antony chystal hodit něco do klína.

Letos to byla jedna věc za druhou.

„K věci, tati,“ řekl Gio.

Antony pod vousy něco varovně zamumlal a rychle řekl: „Měl jsem s tím, abych ti zavolal, počkat až na ráno.“

„To bych byl ocenil.“

Bylo už skoro jedenáct v noci. Gio od rána do večera lítal z jednoho konce New Yorku na druhý. A nevypadalo to, že by se jeho život chystal v tenhle okamžik zpomalit, nicméně skutečně potřeboval pár volných minut, aby se mohl nadechnout.

Nebo je strávit milováním se svou ženou.

Mluvením se svým synem.

Něčím.

Když vešel do svého domu, to první, čeho si všiml, bylo to, že světla byla zhasnuta a bylo tu ticho. Gio uvnitř hlavy zaklel, protože věděl, že Kim pravděpodobně musela celý den pobíhat mezi Andinem a plánováním té zatracené vánoční party jako bezhlavé kuře.

Měl v úmyslu dorazit domů dřív a pomoci ji s jejich synem - Andina nebyl vždy plný dům, ale rozhodně zbožňoval pozornost - ale přišly mu do toho sračky. V poslední době se zasraně vždycky něco stalo.

Alespoň, že díky tomu, že bylo zhasnuto a v domě bylo ticho, mohl bezpečně předpokládat, že se Kim podařilo dostat jejich dítě do postele. Doufejme, že bez větších problémů.

„Byl bych rád, kdybys až do Nového roku převzal Dantovy odpovědnosti,“ řekl Antony nakonec.

Gio skopl italské mokasíny do kouta. „Vážně?“

„On to nepřizná, ale potřebuje pauzu. Už dobrý měsíc je v příšerné náladě. Teď už na každého jen štěká a je to… dobře, bože, potřebuje si odpočinout.“

„My všichni si potřebujeme odpočinout!“

„Víš, jak tvrdě tvůj bratr pracuje, Gio,“ řekl Antony tiše.

Dobře, to byla skutečně pravda. Jako boss Marcellovské Cosa Nostrya, Dantův stůl neustále přetékal činnostmi, které musel zvládnout. Stejně tak jako Giův, jako consigliera jeho staršího bratra. Nemluvě o Lucianovi jak underbossovi rodiny. Všichni měli plné ruce práce - kromě Luciana, ale vzhledem k jeho aktuální stavu mu dal Gio pauzu.

„Jeho nálada se zhoršuje,“ podotkl Antony.

Dobře, to je taky pravda.

To Gio popřít nemohl.

Kurva.

Gio si sundal bundu a pověsil ji na háček. „Dobře, jo, ale to nemění nic na tom, co jsem řekl.“

„Hele, jsou dovolené, synu. Dante mě drží v obraze, takže vím, co se děje. Výběr poplatků za tento měsíc už skončil. Capové jsou s blížícími se Vánocemi v klidu. V obchodech se toho moc děje. Má se sejít s bossem Donati – Calistem – kvůli něčemu. Bude to snadné. Chlapi se ti prostě podřídí.“

„Tati.“

„Co?“

„Už se mi podřídili,“ řekl Gio s těžkým povzdechem. „Vzhledem k tomu, že je Lucian v tom zkurveným vězení.“

„Nemusíš klít.“

„Svým způsobem to dělám rád.“

Antony cosi zamumlal, ale bylo to až příliš tiše, než aby Gio jeho slovům rozuměl. Pak se znovu ozval hlasitěji: „Žádám tě, abys to udělal pro svého bratra.“

„Přidat to ke všem věcem, které už dělám,“ odpověděl Gio. „Moje rodina, všechny ty zkurvené prázdniny, a práce na tom, aby se Lucian dostal včas z vězení na Vánoce. Ty mě tady zabíjíš, tati. Dej mi pauzu, prosím.“

„Jeden člověk v jedné době, Gio. Dostaneš tu svou.“

Gio se zamračil. V zrcadle viděl odraz svého frustrovaného výrazu. „To bych měl.“

Antony se zasmál. „Všechno přijde v pravý čas. Takže tenhle problém pro Danteho tedy zvládneš?“

„To tě kvůli tomu poslal on?“

„Ne,“ připustil Antony.

Gio zvedl obočí. „Už jsi mu to vůbec řekl?“

„Neuvědomí si, jak moc tohle potřebuje, než to dostane. Nazvěme to darem. Upřímně, neposílám ho k čertu.“

„Jo, dobře, Danteho znáš.“

„To ano,“ zabručel Antony.

„Tak pak hodně štěstí s tím, tati.“

„Mmm. Dobrou noc, Gio.“

„Dobrou.“

Gio ukončil hovor a snažil se ignorovat ohromující pocit tíhy, který mu najednou spočíval na ramenou. Před léty mu nevadilo říkat lidem ne. Vlastně v tom byl zatraceně dobrý.

Teď už moc ne.

A už vůbec ne, pokud přišlo na jeho rodinu.

Gio našel svou ženu spát v obývacím pokoji na gauči. Když se sklonil přes opěradlo pohovky, aby ji políbil, Kim se ani nepohnula. Dvěma prsty ji pohladil po lícní kosti a ještě na okamžik si to vychutnával. Málem ji chtěl probudit, ale pak si to rozmyslel, protože i ona toho měla za sebou víc než dost.

Navíc svou ženu znal…

Vždycky věděla, jak měl Gio svou rodinu, život i všechno ostatní rád a jak na tom pracoval. To, že toho na něj padlo ještě trochu víc, pro ni nebude až tak velkým překvapením.

V rohu obývacího pokoje stál živý vánoční stromek. Jeho špička se téměř dotýkala stropu, který byl ve výšce tří metrů. Všude kolem stromu byly otevřené krabice s ozdobami. Vzhledem k tomu, jak málo ozdob bylo položeno na stolku, Gio usoudil, že jeho žena pravděpodobně při pokusu tu obrovskou věc ozdobit usnula.

Rozhodl se jí pomoci.

Koneckonců, pár minut ještě měl.

Gio se pustil do vybalování zlatých a červených ozdob. Už se naučil, že Kim dávala přednost těmto barvám. Každé Vánoce byl jejich domov vánočním ostrovem zlaté a červené. Jediná zelená věc, kterou kdy našel, představoval stromek, girlandy a věnec na hlavních dveřích.

Když dokončil rozvěšení zlatých řetězů na větve stromu přesně tak, jak věděl, že měla Kim ráda, nebyl si jistý, kolik času už uplynulo, ale odhadoval, že to mohlo trvat dobrých pár hodin. Zapojil kabel do zásuvky a od zdola až nahoru se po celém stromě rozsvítila bílá světélka.

Na vrcholu stromu pomalu zablikala zlatá hvězda.

Pak začal balit prázdné krabice. Kim by se tak alespoň nemusela druhý den ráno probudit do nepořádku, který by musela uklidit. Její poslední dekorace -  jejich strom - byla hotová, takže si to pak mohla vyškrtnout ze svého seznamu úkolů.

Nepotřebovala po tomhle ještě uklízet.

Teprve teď si Gio všiml útržku papíru, který ležel na stolku spolu s ostatními věcmi. To neupravené dětské písmo okamžitě poznal. Psal to jeho syn. Andino nebyl v pravopisu moc dobrý, ale byl sebejistý. Slova znal a z většiny se mu je podařilo napsat tak, jak měla být psána. Ve své třídě byl v tomto ohledu napřed.

Gio si dopis přečetl.

Drahý Santo, začínal dopis.

Pár kamionů na dálkové ovládání. Kniha, kterou jeho syn chtěl. Něco pro Johnathana - Andinova bratrance, Lucianova syna a nejlepšího kamaráda jeho syna. Gia nekonečně pobavilo, že Andino pomyslel na to, aby požádal Santu o něco pro Johnathana.

Jeho otec být dobrý, napsal Andino vedle toho.

Pak, na konci, Andino připsal, a velrybu, prosím. Mořský set má přehradu.

Byl si jistý, jeho syn měl v úmyslu napsat Mořský svět. Gio se zasmál, ale ten smích rychle vyprchal. Rozhodně nebude schopný pořídit svému synovi velrybu, ani hraní si s jednou z nich. Tyhle atrakce už byly dávno zrušeny, protože pro zvířata, která byla v zajetí, to bylo prakticky mučení. I když, jak by to mohl vysvětlit svému dítěti?

Giovo odpočítávání zafungovalo.

Dvanáct dní na to, aby pro Andina vymyslel něco, co by uspokojilo jeho nejnovější posedlost.

Připsat do mého seznamu.