TTS - 17. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Nezastavovali jsme. Po točitém schodišti přibíhali další pěkní, moc pěkní chlapíci a Calebův štít byl právě rozprášen. A podle všech těch úderů, které ho rozbily, by nám stejně štít dlouho nevydržel.

Takže jsme se prodrali přímo skrz ně, včetně velbloudů, přímo po schodišti nahoru a do víru jasných barev, uměleckých vzorů a kouzelné dlažby. Sluhové v dlouhých, zlatem vyšívaných oděvech stáli okolo atria s podlouhlým bazénem a obsluhovali plno překrásných lidí. Kteří právě přestali jíst, aby se podívali na strašidla, která je právě vyrušila. Jedné ženě dokonce vypadla z úst jednohubka. A poté mě Caleb uchopil za ruku a my přeskočili torzo našeho rozbitého vozu. Rozběhli jsme se po schodišti nahoru, ne proto, že jsme věděli, kam musíme, ale abychom unikli modře oděným strážným, kteří nemohli být daleko za námi.

„Kterým směrem?“, zeptal se Caleb, poté, co jsme vyběhli do dalšího poschodí, když nás málem porazil muž ve sporém oděvu a elegantním tácem. Nevěřila jsem, že to bylo úmyslně; vypadal jako ti sluhové dole, v širokých kalhotách z tenké látky a zlatem vyšívané šerpě. A jakmile mu Caleb vytrhl tác z rukou, jen tam stál a třásl se, oči vytřeštěné. Dokud ho Caleb nepostrčil směrem ke schodišti a on utíkal a u toho křičel něco v jazyce, který jsem neznala. Podle intonace to muselo být něco jako „zatraceně.“

„Kam?“, opakoval Caleb a prakticky mi rozmačkal paži.

„Já nevím!“

„Co tím myslíte…“

„Kvůli tomu jsme měli s sebou Rian!“

„Zatraceně!“

No. Poté hluk dole najednou zesílil a na debatu už nezbýval čas. „Utíkejte,“ navrhla jsem.

Dusot, který přicházel zespodu, se postaral o to, abychom přesně to udělali a to dál nahoru. Schodiště se zužovalo a vedlo nás do zadní části budovy. Vypadalo to, jakoby ho využívalo jen služebnictvo, což bylo v pořádku – pokud nám nenadběhli, takže nebudeme mít čas uskočit. Ale nic se nestalo, protože muži, kteří nás honili, přicházeli zezadu a těch pár lidí, které jsme viděli po cestě nahoru, neměli v úmyslu nás zadržet.

To by bylo skvělé – kdybychom věděli, kam máme jít.

„Vyhlížejte stráže!“, řekl mi Caleb, když jsme prošli kolem maličkého schodiště, které vedlo na dlouhou chodbu. „U jeho dveří budou určitě nějací stát!“

Ale ani na tomto poschodí ani u žádných jiných dveří strážní nestáli. A ani na dalším, ani na dalším. Snažila jsem se potlačit paniku, ale nedařilo se mi to. Z tržiště palác nevypadal moc velký, ale zblízka to bylo něco jiného. Trvalo by hodiny, než bychom prohledali celou budovu, pokud Rian vůbec říkala pravdu, co se týkalo pobytu Pritkina tady, na což bych momentálně nesázela…

Narazila jsem do Caleba, který se právě prudce zastavil, nohu našlápnutou na další schod. Hleděl na něco dál vzadu v chodbě. Žádný strážný, i když měl ten muž na sobě modrou. Ale také žádný sluha, i když z jedné místnosti vyklopýtal pozpátku, jakoby se někomu nelíbil předkrm večera. Nebo jeho tvář, pomyslela jsem si, když Casanova narazil na protější zeď, zatímco šel k zemi, když se seznámil s jednou velmi známou pěstí.

„Pritkine!“, zařval Caleb a já současně a ten nahněvaný blonďatý muž, který právě vyšel za Casanovou ven z pokoje, vzhlédl a zarazil se. Jednu pěst měl stále ještě sevřenou. A pak sevřel i tu druhou, zatímco se zamračil. Zíral na mě a byl nasraný.

Ne, to nebylo úplně přesné.

Vypadal tak, jak jsem se cítila já, když jsem se na tom doutnajícím pahorku probudila a zjistila, že se právě vzdal své nezávislosti, na které tak tvrdě pracoval, a pro kterou tak trpěl. Vyměnil ji za můj život. Když jsem pochopila, že zničil svou budoucnost, aby zachránil tu mou, i když jsem ho o to neprosila a nikdy bych to neudělala. Na jeho tváři se objevil ten samý, bezmocný vztek jako se objevil té noci na mé a najednou jsem pocítila divokou radost.

A poté vytáhl Casanovu na nohy a zatáhl ho dovnitř. My se rozběhli za nimi a práskli za sebou dveřmi. Což bylo hloupé, protože koneckonců všichni věděli, kam jsme se chtěli dostat a nevypadalo to, že by dřevěné dveře dokázaly naše pronásledovatele zadržet na dlouho. Ale bylo to dobrý pocit s nimi prásknout, tak dobrý, že jsem je málem otevřela znovu, abych s ní mohla zase prásknout.

Spokojila jsem se s tím, že jsem se škaredila na Pritkina, zatímco se on škaredil na mě a vyzývala ho, aby to řekl nahlas. Vyzývala jsem ho, aby mi vynadal za to, že jsem udělala přesně to samé, co on udělal pro mě. Vyzývala jsem ho, aby řekl něco. Cokoliv.

„Zlomil jste mi nos!“, vřískal Casanova.

„Vy jste ji sem přivedl!“, vyštěkl na něj Pritkin, aniž by na sekundu odvrátil pohled z mého obličeje.

„Ne dobrovolně, vy nesnesitelný…“

„Kde je Rian?“, skočila jsem mu do řeči, ale zírala na Pritkina. Vypadal jinak. Vlasy měl delší, tak dlouhé, že u normálního člověk by to opravdu vypadalo jako účes. Byl oholený a jeho pokožka vypadala jemná a lehce se leskla jako u těch lidí dole. Na sobě měl splývavý kaftan tmavě zelené barvy, který zdůrazňoval jeho široké ramena, a podtrhoval barvu jeho očí.

Vypadal příšerně.

Pritkinova představa tělesné hygieny se omezovala na mýdlo a deodorant; ještě nikdy jsem na něm necítila vodu po holení. Ale teď nějakou používal, vonělo to po něčem divokém a svůdném a – a špatném. Pritkin by měl být cítit potem. Spáleným střelným prachem. Po odporných lektvarech a prapodivných bonbonech, které s sebou všude vláčel a mlsal je potají, protože mě, sladké pusince, nechtěl dávat špatný příklad.

Jen ne teď.

Teď byl cítit tímto místem.

Teď nebyl cítit ničím.

„Co si myslíte, kde je?“, zeptal se Casanova hořce. „Vysvětlila mi, že jsme sem přišli, abychom hledali Johna, ale jakmile jsme dorazili, začala se vyptávat na Rosiera. Když jsem chtěl vědět, proč, nechala mě stát a vydala se ho hledat. A já blbec jsem se snažil Johna varovat…“

„Věděl jsem, že se jedná o tebe,“ vysvětlil mi Pritkin s potlačovaným vztekem. „Ještě než řekl jedno zatracené slovo. Jakmile jsem slyšel ten rámus, tak jsem věděl…“

Udeřila jsem ho. Silně. Přišlo to z ničeho, ano, ani jsem si nevšimla, že jsem to udělala, dokud mu hlava neodletěla, dokud se mu na levé tváři neobjevil otisk mé ruky.

„Já – promluvíme si později,“ pronesl Casanova a někam se vyplížil.

„Jaký je to pocit?“, zeptala jsem se tiše, chvějícím se hlasem. Nemluvila jsem o facce.

„Ty…“ Pritkin se zarazil a sevřel rty k sobě, jakoby se bál, že když začne, tak už nikdy nepřestane.

Žilami mi proudil adrenalin, puls mi běžel jako splašený a všechno, co by mi dokázal hodit na hlavu – jednoduše všechno…

Kromě tohoto, pomyslela jsem si, když jsem byla přitisknuta na svalnatou hruď.

„Ty mizero…“, začala jsem, ale zjistila jsem, že mi v krku narostl knedlík. Nebyla to žádná sentimentalita. Na to byl ten pocit příliš temný. Domnívala jsem se, že to byla nenávist.

Ano, to bylo ono. Nenáviděla jsem ho.

„Posloucháte mě vůbec?“, vyštěkl Caleb z druhé strany místnosti.

„Co?“, obořila jsem se na něj. A konečně se rozhlédla. A zamrkala. Protože vězeňská cela to rozhodně nebyla.

Místo stísněné, lektvary naplněné, neuklizené místnosti ve Vegas, která i v lepší den vypadala, jako že ji obývá směs hyperaktivního dítěte a Ramba, bylo toto místo… překrásné. Půvabné. Perfektní.

Místnost byla obrovská, s lehátky a polštáři a roztroušenými běhouny a postelí, která byla dost velká i pro sedm nebo osm osob. A možná na to byla i myšlená, když se vzalo v úvahu, kde jsme se nacházeli. Po obou stranách pokoje byly zakulacené dveře, které vedly do dalších místností, ale tím nejlepším byl balkon, která byl po celé délce pokoje a široký jako další místnost. Na hedvábných šálách se houpaly bronzové lampy a vrhaly na podlahu a na stěny geometrické světelné vzory. Lehký vítr si pohrával s dlouhými, bílými závěsy, které byly tak průhledné, že se skrz ně daly pozorovat hvězdy. Jejich lemy klouzaly po kamenné mozaice. Zírala jsem na ty věci a snažila se pochopit, že Pritkin žil v něčem jako paláci, místo v kýčovitém chaosu hotelového pokoje, že měl na sobě jemné, vyšívané oblečení místo starého koženého kabátu, že obýval pokoj, který byl stejně tak krásný, jako cizokrajný a neměl tu nic, žádnou knihu, žádnou fiolu, žádnou fotku, nic, co by mu připomínalo svět, který ztratil.

Jakoby to nehrálo žádnou roli. Jakoby se mu po ničem z toho nestýskalo…

„Cassie!“, volal Caleb, tentokrát důrazněji. „Podívejte se na to.“

Doběhla jsem k balkonu, který nabízel velmi dobrý výhled na do daleka se rozkládající město. Ale jeho blýskavá světla nepřitahovala mou pozornost tak jako to, co se pohybovalo přes něj. Tak to je to, co se děje, pomyslela jsem si a sledovala hromadu tmavých postav, které běžely doslova přes budovy. Nepoužívaly ulice; skákaly ze střechy na střechu, jakoby to byl jejich vyšlapaný chodníček.

A každý z nich mířil přímo k nám.

„Vypadá to tak, jakoby někdo zavolal elitní jednotky,“ poznamenal Caleb zamračeně. „Pokud můžeme ještě něco udělat, tak to musí být teď.“

„Odveď ji do pracovny,“ rozkázal Pritkin, který si stoupl za nás. „Zabarikádujte se tam. Nemohu ty stráže odvolat, ale můžu zavolat svého otce…“

„Nebudeme se skrývat; odcházíme,“ přerušila jsem ho rozhodným hlasem.

„Ne, dokud nevyjednám bezpečný průchod…“

„Tvůj otec ti žádný bezpečný průchod neposkytne!“

„To je bezvýznamné…“

„Hloupost.“

„…jak jsi jistě věděla, než jsi zosnovala tohle šílenství! Zatraceně, Cassie! Myslel jsem, že máš víc rozumu…“

„Copak jste nevěděl, jaká je?“, zeptal se Casanova a strčil svůj zakrvácený nos na balkon.

Ruply mi nervy. Chytila jsem Pritkina za předek jeho zlatem vyšívaného kaftanu – od kdy nosil nějaký zatracený kaftan? – a přitáhla si ho blíž k sobě. „Tak naposledy: Jsi můj sluha. Přísahal jsi, že mi budeš sloužit až do smrti. Já jsem tě této povinnosti nezbavila. A pokud si chci pro tebe dojít, tak si pro tebe zatraceně dojdu!“

V jeho očích se nebezpečně zablýsklo. „A já budu poslušně držet hubu a nechám si to líbit.“

„Momentálně je mi úplně u prdele, jestli chceš, nebo ne. Ale já bez tebe nepůjdu, takže můžeš stejně tak dobře…“

Dveře se rozlétly a Caleb s Pritkinem současně uštědřili vetřelci ránu mávnutím ruky. Ať už to byl kdokoliv, vyletěl okamžitě ven. Dveře se za ním s kliknutím zase zavřely.

Pritkin na mě chvíli zuřivě hleděl, a poté jeho pohled přešel na Caleba.

„Koberec,“ zavrčel a na sekundu vypadal Caleb stejně zmateně jako já. A pak…

„Ach, k čertu, ne!“

„Máš lepší nápad?“, vybafl Pritkin a uchopil jeden velký, zlatý, který ležel v ložnici pod hromadou polštářů.

Caleb protočil oči, ale pak si vzpomněl, kde je a vzdal to. A vytrhl z podlahy na balkoně červený koberec. Přitom jen tak mimochodem odmrštil před zábradlí ven do noci jednoho strážného, který k nám seskočil z patra nad námi.

Caleb chytil Pritkina za paži, zatímco jeho kamarád vrhl za démonem něco, co vypadalo jako drahý koberec. „Má magie je tu slabá,“ varoval ho.

„To dole na tržišti bylo slabé?“ Nemohla jsem tomu uvěřit.

Caleb na mě pohlédl. „Při tom množství moci, kterou jsem uvolnil, by mělo vzplanout celé to zatracené náměstí. Ale málem jsme to sem nezvládli. A já nevím…“

„Bude to muset stačit,“ přerušil ho Pritkin zamračeně.

„Jistě. Říká poloviční démon.“

„Ty mi to budeš předhazovat věky, co?“

„Po tomhle tady?“ Caleb protočil oči. A poté chytil Casanovu. „Tohohle vezmeme taky?“

„Ano!“, ozval se Casanova vyděšeně. „Nechci tu být, až Rosier zjistí, co tu děláte!“

„Co tu děláme?“

„Nic z toho není má vina!“

„Och, měli bychom vás tu nechat,“ sdělil mu Pritkin nabručeně. Ale poté ho také hodil přes balkon. Zrovna jsem chtěla vyšilovat, protože to byla dolů docela dlouhá cesta, dokonce i na upíra. Ale k tomu jsem nedostala příležitost. Protože jsem byla další na řadě.

Ani jsem neměla čas vykřiknout, když můj zadek dopadl na něco pevného, ale měkkého, ani ne dva metry pod balkonem. A ani jsem neměla čas si všimnout, co to bylo, protože Pritkin přistál vedle mě. A protože jsme se začali točit tak, že mi to vyhnalo slzy do očí.

Ale možná mě slzely oči kvůli tomu kouzlu, které mi proletělo kolem obličeje a něco zapálilo. Vzhlédla jsem, protože blesk přišel seshora. A uviděla houf strážných, jak se naklánějí přes zábradlí nad Pritkinovým balkonem a vrhají něco, co vypadalo jako koule z čirého blesku. Také pálily jako blesk, pomyslela jsem si, když jsem ucítila spálenou vlnu. A pochopila, že to, co hořelo, bylo to, na čem jsme seděli.

Něco velkého a zlatě se lesknoucí a…

Další koule minula roh a Pritkin vytáhl nůž, aby uřízl hořící kus něčeho, co byl kdysi překrásný koberec. Ne, žádný koberec, pomyslela jsem si automaticky a chytila se za okraje, které vypadaly dost nestabilně. Teď to byl létající… cíl, který se zlehka vlnil a vznášel nad městem. Zírala jsem dozadu na Casanovu, který také oběma rukama svíral okraj koberce. Dřepěl na něm se zadkem ve vzduchu a nakukoval přes okraj, a to s výrazem, který vypadal současně znechuceně a současně zděšeně.

„Stále na nás střílejí!“, řekla jsem Pritkinovi, který se plazil okolo a něco koberci šeptal.

„A to tě překvapuje?“

„Ano! Vždyť vědí, že jsi u nás!“

„Očividně.“

„Ale mohli by tě zabít!“

„To by mohlo být účelem.“

„Chceš říct, že tu jsou lidé, kteří by to nejraději viděli mrtvého?“ Odpovědí mi bylo napjaté přikývnutí, ale žádná informace. Samozřejmě, že ne. „Zatraceně, Pritkine! Já nechápu…“

„Ne, to opravdu nechápeš!“, přerušil mě a otočil se naštvaně ke mně. „A právě proto jsi sem nikdy neměla chodit!“

„Tak jsi neměl odcházet!“

„Neměl jsem na výběr!“

„Já také ne!“

„Najměte si pokoj!“, zasyčel Casanova, když k nám vzduchem zamířila další střela. „A popožeňte konečně tu věc, jinak tu všichni zemřeme!“

„Vrstvit kouzla není ani za lepších podmínek jednoduché,“ začal mu Pritkin vysvětlovat. „A toto nejsou zrovna ty nejlepší podmínky!“

„Jaké vrstvy? Prostě s tou věcí pohněte!“

„Vznášecí kouzlo – číslo jedna,“ řekl Caleb a vystrčil jeden prst. „Ten zatracený koberec zpevnit a udržovat ho rovný – číslo dvě.“ Další prst. A teď chcete poháněcí kouzlo, což je číslo tři a to se právě nedaří.“

Casanova zíral střídavě na Caleba a na Pritkina. „Chcete tím říct, že jste nás vyhodili z balkonu a neměli plán, jak se odsud dostaneme?“

„Někdo kdysi řekl, že když je člověk v hořícím domě, tak má vyskočit z okna. Všechno ostatní si pak promyslí na cestě dolů.“

„Právě to dolů mi dělá největší starosti!“

Nemohla jsem mu nic vyčítat. Pád jako tento byla jedna z mála věcí, které dokázaly upířího Mistra zničit. Ale my hlouběji letět nechtěli. Rudé bleskové koule potřebovaly chvíli, aby se zapálily, a my jsme vyletěli tak vysoko, že se mezitím vyčerpaly. Kromě toho jsme se začali pohybovat trochu dopředu, ale ne zas tak rychle, aby mi vlály vlasy dozadu. Ale aspoň nějaké zlepšení – kdyby ale strážci nepřešli k jiným kouzlům. Ta vypadala odlišně, s dlouhým ocasem a širokým rozptylem; předpokládala jsem, protože na tu vzdálenost nás bylo těžké zasáhnout. Výsledek bylo nebe pokryté něčím, co silně připomínalo ohňostroj, plný rudých, růžových, žlutých a oranžových barev, a co by bylo opravdu moc pěkné…

Kdybychom tím právě neproletěli.

Když kolem proletělo další kouzlo a vystříklo žluté jiskřičky, které mu vypálily do róby drobné dírky, vyrazil ze sebe Casanova ječivý výkřik. Caleb něco zamumlal a uhasil ho. Větší starosti mi dělaly tlakové vlny pocházející od explozí, které s námi otřásaly jako bárkou na rozbouřeném moři.

Zatímco jsem se pohroužila do této myšlenky, zasáhla nás další tlaková vlna, silnější než ta předešlá a koberec, kterého jsem se držela zuby nehty, se překlopil skoro o šedesát stupňů. Sklouzla jsem k okraji a asi sekundu jsem zírala dolů na město plné tmavomodrých stínů a oranžově zbarvených lamp a explodujících kouzel a na ulice plné lidí, kteří vzhlíželi k nám nahoru. Ale nevykřikla jsem.

Protože tam byla aspoň jedna věc, kterou jsem neviděla.

„Proč nás ti inkubové nepronásledují?“, zasupěla jsem, když mě Pritkin chytil za paži a koberec se pomalu narovnal. „Dosáhnou na nás, ať jsme jakkoliv vysoko!“

„Ano, až na to, že jsme před pár minutami jednoho rozstřelili,“ informoval mě Caleb. Světlo prolétávajícího blesku mu ozářilo tvář do zlatova.

„Čím?“, chtěl Pritkin vědět.

Caleb mu ukázal malou, stříbrnou zbraň, kterou jsem mu dala.

Pritkin ze sebe vyrazil řadu šťavnatých nadávek.

„Někoho jsme zabili,“ řekla jsem. „Což je víc, než co nám chtějí udělat oni?“

„Mezi knížaty jsou tací, kteří by mě rádi viděli mrtvého,“ odvětil Pritkin, natáhl ruku a vytrhl Calebovi zbraň z ruky. „Ale nikdy by na mě nezaútočili před očima mého otce – a ani na ty, kteří jsou pod mou ochranou. Pokud jim ovšem vy dva nedáte perfektní důvod, aby na nás začali střílet!“

„Byl to jen jeden,“ namítl ostýchavě Caleb.

„Ty jsi stejně hrozný jako ona!“

„Proč tě vůbec chtějí vidět mrtvého?“, zeptala jsem se. „Jsi Rosierovým dědicem…“

„A jako takový stojím mezi nimi a mocí. Můj návrat oddálil ostatní od trůnu o další krok.“

„Ale pokud tě nemohou zabít před očima tvého otce…“

„Nemohou. Aspoň ne otevřeně, i když polovina strážných stojí na výplatní listině jedné nebo druhé frakce. Ale oni nejsou…“

„Augghhh!“ To byl Casanova, jeho tvář byla ozářená narudlým kouzlem, což mu dodalo opravdu pekelné vzezření. I když v tomto okamžiku žádnou pomoc nepotřeboval. „Copak jsem tu jediná rozumná bytost, která chápe, že teď není čas na plkání? Je mi jedno, co uděláte, nebo jak to uděláte, ale ten létající koberec by měl konečně letět!“

„Ve filmech možná,“ řekl Caleb. „Ale pro případ, že sis toho nevšiml, toto není žádný film. Toto – ukázal na osvětlené město, které bylo teď hluboko pod námi – „nejsou žádné speciální efekty a vás shodíme dolů, pokud nebudete držet hubu a nenecháte nás přemýšlet!“

Jenže na to nebyl čas, protože vzduch kolem nás naplnilo hromobití. Přitom to nevypadalo, že by se blížila bouřka. A ani jsem si nedokázala představit, že by nějaká bouřka vyvolala u Pritkina takový výraz.

„Co to je?“, zeptal se Casanova napjatým hlasem. Jakoby kdyby už nebyl schopný snést ještě víc špatných zpráv. Což byl pech, protože takové zprávy očividně dorazily.

„Démonský princ v plné síle!“, vysvětlil nám Pritkin skrz zaťaté zuby, zatímco se přes skály převalila obrovská písečná bouře.