TTS - 16. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Pohledem jsem přeběhla po davu, ale nikdy jsem neobjevila po hubatém upírovi v zaprášeném hábitu ála Obi-Wan-Kenobi, který by si hlasitě stěžoval, že ho někdo málem zajel, ani stopu. A ani po jeho klidné verzi, která byla na bláznivé místní řidiče jistě zvyklá. Viděla jsem pouze ztenčující se proud lidí, kteří chtěli projít branou a zbytek poflakujících se kolem obchodů. Nechápala jsem to. Jen na sekundu jsme se dívali jinam. Kam mohli tak rychle zmizet? A proč by nás nechali v cizím městě plném strážných, kteří měli pravděpodobně naše podobizny nalepené na svých terčích, ve štychu?

V ústech mi vyschlo, takže jsem musela polknout. „Zeptala jsem se jí, kde Pritkina drží. Možná vyrazila, aby to zjistila.“

Caleb na mě vrhl nazlobený pohled. „Také je možné, že vyrazila, aby si připsala pár plusových bodů u svého Pána a Vládce tím, že nás vyzradí!“

Zakroutila jsem hlavou. „To je směšné. Kdyby nechtěla, abych Pritkina hledala, tak mohla klidně zůstat ve Vegas. Bez ní bychom se tak daleko nikdy nedostali. Brána by se otevřela, ale neprošla bych kolem stráží. K tomu jsem potřebovala inkuba…“

„A ona se postarala o to, abyste jednoho dostala!“

„Ano, takže proč by nám pomáhala, pokud by plánovala nás vydat?“

„Možná si myslela, že by z toho měla větší prospěch, kdyby se z nás vyklubala opravdová hrozba,“ pěnil Caleb. „Vykládat svému Mistrovi, co plánujeme, když jsme byli ještě ve Vegas, by jí mohlo přinést jeden nebo dva body. Ale pokud by nás zastavila, zatímco bychom už byli ve městě, ani ne míli od našeho cíle, tak by mohla očekávat, že bude mnohem velkorysejší!“

„Ne, pokud nám pomáhala se sem dostat!“

„Může tvrdit, že, že se obávala, že najdeme jinou cestu, pokud se toho nezúčastní. Že už poté nebyla schopná ho varovat, protože nevěděla, jakou cestou se vydáme.“

Snažila jsem se vymyslet nějakou námitku – opravdu jsem se snažila. Protože jestli se Rian rozhodla nás vyzradit, pak jsme byli nahraní. A to platilo obzvlášť v následujícím momentě, když se tržištěm ozvalo kovové zaskřípání vycházející od brány. Směrem k městu byla ještě stále otevřená a vyplivovalo i nadále skupinky příchozích. Ale měla jsem opravdu nepříjemný pocit, že směrem ven už to tak neplatilo.

„Hrála to opravdu dobře, to se musí nechat,“ zavrčel Caleb, chytil mě za ruku a strhl mě do jedné z bočních uliček.

„Calebe, poslouchejte,“ vykřikla jsem, zatímco jsem běžela za ním. „Pomohla Pritkinovi už dříve, několikrát. Dokonce ohrozila samu sebe, jen aby mu pomohla. Není důvod si myslet…“

„Je tu důvod! Sama jste ho slyšela. Datum jejího návratu už dávno prošel, zřejmě už několik stovek let. Možná měl Rosier jejích výmluv už plné zuby, jako i toho, že pomáhá jeho náladovému synovi? A rozkázal jí udělat místo pro někoho dalšího. A možná se rozhodla, k čertu s tím – a k čertu s námi!“

Zatraceně, to znělo děsně logicky.

„Tak proč se s námi Casanova tak hádal?“, chtěla jsem vědět. „Snažil se nás přimět k návratu!“

„Možná, že mu řekla, že se tak má chovat, aby se ujistila, že nepojmeme podezření. Možná o tom ale vůbec nevěděl. Je to upír, a ti si vždy dávají pozor na svou alfu. A Mircea je jeho Mistr. Jaké přivítání, co myslíte, že se mu dostane, pokud se Mircea dozví, že vás dostal do nebezpečí?“

Najednou se ke mně otočil. „Může jí zabránit, aby něco řekla? Může ji aspoň zadržet?“

„Pokud zůstane v jeho těle, tak možná. Nevím. Ale to nemusí. Může si přicházet a odcházet, jak se jí zlíbí, a já si nemyslím, že to může Casanova nějak kontrolovat.“ Aspoň ne, co jsem mohla pozorovat.

Caleb použil jednu z Pritkinových oblíbených nadávek. A poté další a další. „Zasraní démoni! Člověk jim nemůže důvěřovat, žádnému z nich. Já to věděl…

Ani jsem se nesnažila ho upozornit na to, že to nebylo úplně politicky korektní, ale momentálně jsem s ním souhlasila. „Zasraní démoni,“ znělo jako moto dne.

„Kam jdeme?“, zeptala jsem se, zatímco jsem se krčila a vyhýbala a snažila se do nikoho nenarážet a tím na nás upozornit.

„Pryč. Bude očekávat, že tam zůstaneme, že si budeme myslet, že jsme ji ztratili v davu. Pravděpodobně předpokládá, že řekne strážným naši přesnou polohu, zatímco se budeme potulovat kolem, jíst kebab nebo něco jiného.“

„Takže, místo toho je jaký plán?“

„Najít úkryt!“

„Úkryt?“ Chytila jsem ho za paži a zatáhla ho do stínu jednoho balkónu. Nebyl to žádný skvělý úkryt, ale aspoň byl mimo hlavní ulici. „Víte, jaké jsou šance, že nás nechytí do východu slunce?“, zeptala jsem se. „Nebo že by se nám podařilo dostat se zpátky k portálu?“

„Máte lepší nápad?“, zeptal se ostře. „Protože já jsem dobrý – jsem opravdu dobrý –, ale nedokážu nám cestu ven vybojovat!“

„Ne sám. Ale je tu ještě někdo, kdo se tu vyzná skoro stejně jako Rian.“

Caleb si s odporem odfrkl. „Casanova je její sluha. Kromě toho má příšerný strach o svou pěknou tvářičku. I kdyby se sám zrádcem nestal, nemůžeme se spolehnout na to, že…“

„Ne Casanova!“, přerušila jsem ho, přestože jsem s jeho hodnocením souhlasila. „Pritkin.“

Caleb na mě pohlédl, jako bych se celou dobu vznášela někde mezi excentrismem a šílenstvím a on konečně poznal, na kterou stranu jsem se přikláněla víc.

„A jak přesně,“ řekl prudce, „se s ním spojíme? Už předtím byly šance dost mizerné; teď budeme mít za chvíli na krku celé město!“

„Ale město očekává, že se ukryjeme, jakmile pochopíme, co se děje, nebo že se budeme poflakovat po tržišti, pokud nám to nedošlo. Ale nebudou čekat, že se vydáme hledat Pritkina.“

„Ano, ano, to je pravděpodobné. A k tomu je důvod,“ zasyčel Caleb. A poté mi natáhl na hlavu kapuci.

„Co…“

„Rozhlédněte se. Na tržiště právě vběhla skupina dalších strážných.“

Tolik ke zbytku mé víry v Rian. Zatraceně! Kdyby měla krk, tak bych jím jí zakroutila, pomyslela jsem si, a vykukovala zpod Calebovy paže na hromadu strážných, kteří začali stahovat závoje, strhávat hábity a všeobecně se chovali tak, jako by tu neměl nikdo nejmenší právo…

Proud mých myšlenek byl přerušen. Upoutalo mě něco jiného. Něco, co ještě stále trčelo z nabouraného obchodu. Protože tady byl člověk buďto na straně MÍT anebo NEMÍT, a vypadalo to, jako bychom se mohli přesunout na stranu MÍT, ať už hledali cokoliv. Nikdo se jim nepostavil.

„Pojďte,“ řekla jsem Calebovi. „Mám nápad.“

„Člověk by si myslel, že dostaneme víc za takového pěkného velblouda,“ brumlala jsem o deset minut později.

„Od té doby, co se objevil nový model XP-38, tak už o něj není taková poptávka,“ pronesl Caleb.

„Co?“

„Zřejmě nechápete žádné pop kulturní narážky, že?“

Zamračila jsem se. „Já je chápu. Ale ty vaše jsou trochu mimo.“

„To bylo z Hvězdných válek. To nebylo mimo.“

„Hvězdné války jsem viděla, a tohle tam nebylo.“

„V prvním filmu, když jsou v poušti?“, namítl. „Když museli prodat Lukovo závodní auto?“

„Ach. Vy myslíte ty staré filmy?

„Staré? Staré? To jsou ty jediné dobré…“ Uviděl můj výraz ve tváři. „Zapomeňte na to. Na co potřebujeme víc peněz?“

„Abych si mohla koupit oděv, jaký máte vy.“ Hleděla jsem na drahocennou zelenou vlněnou látku jeho dlouhého kaftanu. Byl teplý. A vypadal dobře. A zakrýval mu zadek.

„Co je na tom vašem špatného?“

„Kromě skutečnosti, že vypadám jako děvka?“ Zatahala jsem za těsné, růžové kalhotky, které jsem měla na sobě, ale nepomáhalo to. I tak byly o číslo menší a zajížděly se mi mezi půlky. Ale by to to nejlepší, co jsme si mohli dovolit. A neměli jsme čas zajímat se o srovnání cen u konkurence. Samozřejmě to nehrálo žádnou roli, pokud někdo trčel v tak krásné, vše zakrývající róbě jako Caleb. Trochu problematičtější bylo, když se jednalo o sexy obleček otrokyně, obzvlášť když jediné, co jsem kromě zadek odhalujících kalhotek měla, byl pár průhledných prostřižených harémových kalhot a top, který zakrýval méně než má podprsenka. Ale byly to kalhoty, které mě z nějakého důvodu štvaly nejvíc.

„Vypadáte jako Kouzelná Jeannie bez culíku,“ poznamenal Caleb, což moc nepomohlo.

„Já si myslím, že to vypadá jako kopie nějakého levného filmu o Aladinovi,“ vyštěkla jsem. „Společně se vším ostatním.“

„Pokud šlo o kopírování, tak bych řekl, že to bylo spíš naopak,“ prohlásil Caleb a sledoval trochu toužebně budovu, kolem které jsme procházeli. Lidé tu moc dřevo rádi neměli, ale kámen, který tu byl všude kolem, se naučili využívat stoprocentně. Všechno tu bylo z kamene. Sloupy, schodiště, umělecké mříže před okny.

Caleb vypadal, jakoby se rád porozhlédl. Vypadal jako příslovečné dítě před obchodem se sladkostmi, jen bez peněz. Najednou mi ho bylo líto. Ale byla jsem toho názoru, že kdybychom se tu moc zdržovali, tak by to bylo nebezpečné.

„Co je?“, zeptala jsem se.

„Inkubové přišli na Zem odtud, že?“

Přikývla jsem.

„A toto místo tu bylo jako první. Takže bych řekl, že inkubové přinesli část této kultury na Zem, ne naopak.“

„Ano, ale proč zrovna tyto části?“, zeptala jsem se, zatímco jsem se snažila jednu část vylovit ze zadku.

Caleb na mě upřel nevěřící pohled. „Opravdu? Vám není jasné, proč mají inkubové takový oděv rádi?“

Povzdechla jsem si. „To jen, že… jednou, víte? Jen jednou bych chtěla jít na misi, aniž by mi zadek čouhal z kalhot nebo aby se na mě nestřílelo, nebo cokoliv jiného absurdního.“

„Dívejte se na to takto,“ řekl a zvedl mě na nabouraný závodní vůz, který jsme se právě chystali ukrást. „Možná budou strážní zaměstnaní zíráním na váš zadek, takže si nevšimnou nás.“

„Ano. Možná.“ Nebo možná jsme Rosierovi ulehčovali práci. Ale aspoň se nás majitel obchodu neznačil zadržet, i když Calebův oděv byl pruhovaný, kdežto obchodníkův byl jednobarevný, a i když měla jeho pokožka jinou barvu a i když jsem byla blonďatá a řidič odešel s brunetkou. Samozřejmě to byl inkubus, takže se to poslední dalo vysvětlit.

Ale nikdo se na nic dalšího neptal. Nikdo se nedíval přímo na nás, jakoby byla naše skvostná přítomnost na ně příliš. Ve skutečnosti, když se Caleb přiblížil k velbloudům, kteří doteď pokojně přežvykovali obchodníkovo zboží, a neměli zájem se od něho odtrhnout a začali se vzpírat, muž, který byl poblíž, raději převrátil vozík i s balíčky, než aby se dotkl třeba jen lemu Calebova hábitu.

Zatraceně, ještě jsem tu nebyla ani hodinu a už jsem to místo nesnášela. Opravdu jsem doufala, že se tu nestanu stálou obyvatelkou.

„Tak dobře.“ Caleb se natáhl po uzdě. Poté tam jen tak stál.

„Tak dobře,“ přidala jsem se.

„Tak. Dobře,“ zopakoval a našpulil rty, zatímco jsme stále nikam nejeli.

„Je nějaký problém?“, zeptala jsem se po pár sekundách.

Vrhl na mě pohled. „Vy, ehm, náhodou nevíte, jak se taková věc řídí, že ne?“

Hleděla jsem na něj. „Jestli vím, jak se řídí válečný vůz, Calebe? To se mě opravdu ptáte?“

Povzdechl se. „Ano. Já také ne.“

Chvíli tahal za uzdu, až se jeden z velbloudů otočil a vrhl na něj zničující pohled. Caleb se na něj také zamračil.

„Víte, něco takového se ve škole pro válečné mágy neučí!“

„A ochromující kouzlo se učí?“

„Ano, proč?“

„Protože to vypadá, že majitel chce svůj vůz zpátky.“

Něco jsem musela Calebovi nechat. Asi Ben Hurovi konkurovat nebude, ale s jeho reflexy bylo všechno v pořádku. Naklonil se na stranu, mávl rukou dopředu a naštvaný démon, který právě vyklopýtal z baru, letěl vzduchem. Doslova – kletba do něj narazila a odmrštila ho skoro pět metrů dozadu, až proletěl otevřenou přední části taverny, kde dopadl na židle a stůl. Hosté se rozutekli do všech stran. Normálně by to tím skončilo. Až na skutečnost, že jsme nebyli ani zdaleka normální. Místo toho se stalo toto: Jeden super nasraný inkubus se zvedl ze svého bezvědomého hostitele a zamířil k nám. Asi ve stejnou dobu pochopil asi tucet strážců, kteří prohledávali obchody o kousek dál, že právě vyhráli jackpot.

No, tato část byla normální, pomyslela jsem si a sáhla po otěžích. A Caleb začal vrhat jedno kouzlo za druhým, což by při slabším mágovi vypadalo možná jako panika. Ale váleční mágové nepanikařili. A pokud ano, tak se postarali o to, aby spolu s ním zpanikařili všichni okolo. A není nad hrozbu bezprostředního ohrožení smrtí, aby se dosud podlézavý dav nezměnil na běsnící chátru. Pár ohňových kouzel zapálilo polovinu ulice, některé impulzivní kletby rozbily všechny lampy, takže se na zem snesl déšť střepů. Pár jich dopadlo na vozy a hromady zboží, na stoly před restauracemi a najednou si museli strážní dělat víc starostí se vším možným, jen ne s námi. Například, aby nebyli rozdupáni, protože všichni lidé na našem konci ulice, všech těch dvě stě osob, se najednou rozhodlo, že chtějí být raději někde jinde.

Všichni až na pána Ožralu osobně, který byl stále blíž a blíž.

Ale to bylo oukej, protože oheň konečně způsobil to, o co jsme se snažili, a to, že se velbloudi pohnuli. Bohužel, nejen že se pohybovali, oni se splašili a pohybovali s ještě menším ohledem na život či majetek ostatních než jejich předchozí majitel. Snažila jsem se je aspoň odklonit od lidí, ale bylo to těžké, když všichni pobíhali kolem, zatímco jsem svírala otěže, jakoby to byl celý můj život. A Caleb mi nemohl pomoci, protože se snažil zjistit, co v jeho arzenálu platilo na inkuba.

Asi nic, jak to tak vypadalo, protože démon se k nám blížil stále víc a stav ulice mu nijak nepřekážel, protože teď běžel za námi, nebo spíš letěl a určitě se nám to líbit nebude, pokud nás dohoní.

„Má taška,“ zavolala jsem na Caleba, zatímco jsme proletěli branou s inkubem v patách, který se ve slabém světle tunelu obzvlášť blýskal.

„Jakou tašku?“

„Tamtu!“

Strčila jsem do něj bokem a ten malý kousek neužitečnosti, co jsem koupila, abych nahradila kalhotové kapsy, které jsem ztratila společně se svými šaty, se posunul. Taška byla nevkusná jako, no, peklo, ale něco jsem mít musela, protože jsem nebyla tak šílená, abych se tu objevila úplně nepřipravená. A protože jsem Pritkinovi jeho malou, stříbrnou zbraň proti démonům nikdy nevrátila.

„Co dělá ta věc?“, zařval Caleb, když ji vytáhl.

„Vystřelte a zjistíte to!“

Vypadalo to, že se mnou souhlasí, protože o sekundu později vystřelil perfektní ránu přímo do oblaku lesklého inkuba. A o sekundu později se oblak rozlétl na malé kousky, které se na moment vznášely ve vzduchu a už se tak neleskly. A poté se znovu daly dohromady, oblak byl sice menší, ale i tak se pohyboval velmi rychle.

Opačným směrem.

„Zatraceně!“ Caleb na mě hleděl zářícíma očima. „Baby, takovou věcičku chci taky!“

„Přestaňte citovat staré filmy a pomozte mi!“, zařvala jsem na něj, protože ti velbloudi byli šílení a ulice příliš kostrbaté, takže za pár minut nás inkubové ani nemuseli zabíjet, protože do té doby se o to postaráme sami. „Vezměte si ty otěže!“

„Já ty otěže nechci!“

„Zatraceně, proč? Určitě vám to nepůjde hůř než…“

„Proto ne!“

Nemusela jsem se ptát, co měl na mysli. Skoro ve stejné chvíli vedle nás udeřil rudý blesk, načež se velbloudi vzepjali a odklonili vůz na druhou stranu ulice. Až moc. Najednou lítaly od našich kol jiskry od kamenných domů a museli jsme se vyhýbat košům a srolovaným markýzám.

Zatímco jsme se snažili ty bestie udržet aspoň relativně uprostřed ulice, aniž by nám něco useklo hlavy a vyhýbat se pobíhajícím lidem, kteří byli naštěstí na otřesné řidiče vozů zvyklí, uviděla jsem, jak se k nám ze všech stran blíží bezpečnostní složky.

Jen ne z brány před námi, kde, jak jsem se domnívala, strážci ještě nic nepochytili. Možná bylo prostě těžké zbavit se starých zvyků. Byli tak zvyklí na to, nechat své Pány a Vládce dělat si, co chtějí, že tam prostě jen stáli se zmatenými výrazy ve tváři, zatímco jsme proletěli kolem, a to i přesto, že jsme měli v patách tucet hulákajících strážců.

„Kolik bran to dělá?“, zeptal se Caleb a vrhl kouzlo, které způsobilo, že se padací mříž spustila dolů hned, jakmile jsme pod ní projeli.

„Dvě!“

„Zatraceně. S vnější bránou to jsou tři a další tři jsou mimo tento zatracený palác…“

„Takže zůstávají tři.“

„Ne. Dvě. Palác je na šesté úrovni, ne za ní. Šestou bránu nepotřebujeme projet.“

Ano, musíme se dostat skrz čtvrtou a pátou a já nevěřila, že bychom se k nim dostali. Protože najednou se na hradbách ozvaly zvony a strážní se přiblížili. Projížděli jsme labyrint uliček a z boku na nás vystřelovali další rudé blesky. Pokud budeme takto pokračovat, tak jsem pochybovala, že se dostaneme k další bráně.

Samozřejmě jsem se mohla i mýlit.

Před následující bránu se postavili dva strážní, ruce varovně natažené, příliš daleko, než aby si dělali starosti, že budou přejeti. Ale ne dost daleko, aby je jedno jediné kouzlo neodmrštilo z cesty. Prolítli jsme branou, kterou se neobtěžovali spustit, protože přece když nás zdvořile požádají, tak samozřejmě zastavíme.

Samozřejmě.

Naše manýry asi nejsou nejlepší, pomyslela jsem si a zachichotala se. A ptala se sama sebe, jestli jsem se nezbláznila.

„Ještě jedna,“ řekl Caleb a zvláštně na mě pohlédl.

„Ano, možná,“ vydechla jsem, protože najednou jsem nedokázala vidět ani palác.

Skrz rozcuchané blonďaté vlasy jsem zírala a snažila se zjistit, kde jsme špatně odbočili, protože jsem si nevzpomínala, že bychom změnili směr. Ale ulice tady nahoře byly ještě horší než na tržišti, propletený labyrint uliček a zákoutí, sen každého bandity a ani jedna rovná. A palác vypadal, pokud jsem ho vůbec zahlédla, že se nepřibližoval. Jako nějaká Fata Morgana občas zazářil mezi budovami, nebo na konci nějakých uliček a posměšně na nás zablikal, zatímco jsme rozháněli lidi a vyhýbali se bleskům a všemu možnému…

A pak jsme najednou stáli proti obrovské hromadě strážných. Shromáždili se na jednom malém náměstí, před poslední branou, kterou se dva z nich snažili spustit dolů. Ale vypadalo to, jakoby vnitřní brány už dlouho nikdo neuzavíral, a nebyli zrovna v nejlepším stavu, takže s tím měli docela potíže.

Ale strážní neměli očividně v úmyslu nás nechat projít. Bouře rudých blesků zamířila naším směrem a explodovala přímo před nosy našich velbloudů. Caleb na poslední chvíli proti tomu postavil štít, takže zabránil, aby nás to upeklo, ale bylo jich tolik, že štít dlouho nevydrží a vypadalo to, že brána se konečně pohnula a…

Seru na to.

„Zbláznila jste se?“, vyhrkl Caleb, když jsem se vzdala snahy zadržet napůl šílené velbloudy a místo toho jim povolila otěže a pleskla jsem je přes zadek.

Neodpověděla jsem, protože jsem na to neměla žádnou odpověď a proto jsme právě poskočili dopředu. Vlítli jsme do nějaké díry a nadskočili. Přitom jsme smetli několik strážných a jednoho pravděpodobně přejeli. I když jsem neviděla jak, byla jsem si jistá, že obě kola opustila zem. A poté jsme znovu dopadli, dostatečně tvrdě, protože jsem se kousla do tváře. Když jsme proletěli poslední branou, krčili jsme se s Calebem za košem vozu, takže z nás nebylo nic vidět. Přesto jsem cítila každé trhnutí uzdou. Bylo mi to jedno. Polkla jsem krev a příliš jsem se soustředila na to, abych z vozu nespadla, než na cokoliv jiného. Ani jsem se nesnažila řídit; při této rychlosti by to stejně nebylo možné a kromě toho to vypadalo, že velbloudi věděli, kam běželi. Prostě jsem se pevně držela, malý chránič na boku se mi zarýval do stehna, Caleb nadával, velbloudi vřískali a zvony vyzváněli…

Najednou se před námi znovu objevil palác, kousek na kopci.

Před ním ale byla ještě jedna brána, stabilně vypadající věc, která vypadala dekorativněji než ostatní, a před ní dva elegantně oblečení muži s elegantními zlatými opasky. Muži, kteří byli mnohem hezčí než ta banda za námi. Podle jejich výrazu jsem usoudila, že tam drží stráž, především proto, aby dobře vypadali.

Asi se mnoho lidí nepokoušelo dobýt Rosierův palác. Pokud to někdy někdo udělal, tohle nebyli muži, kteří by někoho zadrželi. Vrhli nevěřící pohled na nás, na splašené velbloudy, prchající lidi a ohnivé kletby, které na nás jen pršely, zatímco se za námi strážní zformovali v jednou jedinou dlouhou řadu. A poté ti dva před námi uskočili do stran, zatímco jsme proletěli branou. Třísky drahocenného dřeva se rozletěly do všech směrů, několik květináčů se rozbilo a jedna houpající se lampa se roztříštila.

A pak jsme byli uvnitř.