THOAH - 17. kapitola

Překlad: Lucianna

Nejdříve se probudil Juliin nos, její oči se s mrkáním otevřely o dvě vteřiny později, aby viděla vysoký papírový kelímek, houpat se pár centimetrů nad ní. Natáhla se po něm, s vděčným zasténáním.

Peg se narovnala pryč, aniž by pustila svou cenu. „Nedostaneš tenhle perfektně připravený černý dehet, který jsem vymámila od Vanetty, dokud mi neřekneš, proč mě strážný na horní bráně, nepustil na tvou příjezdovou cestu. Což, jak musím podotknout, mě donutilo zaparkovat u stájí a proklouznout skrz zatracený les, jen abych byla zastavena na tvé verandě, jiným strážným, který mi řekl, že má striktně nařízeno, a to cituji, ´nenechat Julii vystrčit ani palec ven, do devíti´.“

Julie se posadila a odhrnula si vlasy z tváře, upravila si polštář za sebou a znovu se natáhla. „Takže jak ses sem dostala – zkopala jsi ho, doufám?“

Peg stále odmítala podat jí kafe. „Ne, dala jsem jemu a jeho kámošovi, ty čtyři skořicové rolky, které jsem přinesla a zeptala se, jestli jejich rozkazy, zahrnují i to, abych nešla já dovnitř.“ Její modré oči se rozsvítily smíchem. „Takže o co jde? Proč má ředitelka zvláštních akcí, domácí vězení? Ruply ti nervy a nakonec jsi umlátila svou malou, temperamentní nevěstu, svou kabelkou k smrti?“ Zalapala po dechu, vykulila oči a sevřela si bundu. „Nicholas! Chtěl tě znovu ojet a ty jsi ho vážně praštila.“

Julie popadla druhý polštář vedle sebe a přitiskal si ho k tváři. „Ne, já ojela jeho, jako první,“ zamumlala. „V pátek večer, venku na jeho verandě, visící z útesu, přímo před Bohem a nejspíš několika pohoršenými orli, sedícími na blízkém stromě.“

Julie sevřela polštář pevněji, když cítila, jak je odtahován, ale Peg za něj nakonec škubla a odtáhla ho pryč. Pak moudře vyměnila polštář za kávu. „Wow, už konečně nejsi hloupá, Jules; vážně moudříš.“

Julie se dlouze napila vlažné kávy, zírajíc přes kelímek na svou příliš-šťastnou kamarádku, když si utřela rukávem ústa. „Jo, jsem tak chytrá teď, že jsem se rozhodla, jet s tebou do Pine Creek.“ Znovu se napila a pak potřásla hlavou. „Ale pojedu za vámi ve své dodávce, abych se mohla vrátit v pátek ráno. Nějací vedoucí pracovníci z Italské technologické firmy, tu mají výroční schůzi a moje předchůdkyně jim slíbila malou koktejl párty v konferenčním pavilonu.“ Julie zastavila svou kávu na půl cesty k ústům, když viděla, jak si Peg znova sevřela bundu a vypadala zhrozeně. „Co? Proč neskáčeš nahoru a dolů a vzrušeně neječíš? Myslela jsem, že jsi chtěla, abych jela do Pine Creek.“

„Zbláznila ses?“ zašeptala Peg. „Nemůžeš jí teď na drink se Seamem; měla jsi sex s Nicholasem. Dvakrát.“

„Ale to je přesně důvod, proč musím jet. Potřebuju přestat, mít sex s Nicholasem, a to se nestane, dokud se nezačnu vídat s jinými muži.“

Peg se s povzdechem posadila na postel. „Zatraceně, Jules, slyšela jsi něco z toho, co jsem říkala v pátek ráno na člunu? Tito velcí, silní, děsiví muži – včetně Seama MacKeage – jsou atavisté.“ Potřásla hlavou. „Vím, že znáš definici, ale víš, co to opravdu znamená?“ Zvedla ruku, když chtěla Julie něco říct. „To znamená, že se můžeš třeba svléknout do naha, před Seamem a můžeš tancovat a poskakovat, a všechno, co udělá, bude, že přes tebe hodí prostěradlo, hodí si tě přes rameno, donese tě zpátky sem a hodí tě Nicholasovi k nohám – spolu s návrhem, aby ti dal lepší pouta.“

„To myslíš vážně? Počkat. Jak by mohl Seamus vědět, že mě má odnést…“ Julie se odtáhla a ukázala na Peg. „Tys to řekla! Řeklas Duncanovi, že jsem měla sex s Nicholasem.“

„Ne!“ řekla Peg a vyskočila na nohy. „To bych ti neudělala. Ale Nicholas a Duncan jsou přátelé. A to znamená, že pokud pojedeš s námi do Pine Creek, Nicholas požádá svého přítele, aby pro něj na tebe dohlédl, a to, řekne Duncanovi, že vy dva jste měli sex.“

„To myslíš vážně?“ zopakovala Julie.

Peg mávla do neurčita. „První věc, co jsem se naučila, když jsem si vzala Duncana, byla, že je nějaké nepsané pravidlo cti, mezi všemi těmi velkými, silnými, děsivými muži. Při problémech se semknou a dohlížejí jeden pro druhého na své ženy.“ Přikývla, když na ni Julie znovu zírala. „Je to pravda. I když nebyl Mac zpočátku uplně… šťastný, když zjistil, že se Alec ucházel o Carolinu, loni, a ačkoliv Nicholas a Duncan byli na Alecově straně, ti čtyři muži, by i tak položili životy, jeden za druhého – a za ženy těch druhých.“

„Ale co to má všechno společného se mnou? Já nejsem Nicholasova žena; prostě jsme jen měli pár jednorázovek. Ani jsme nebyli na rande. A já mu řekla, že se nikdy nechci znova vdát, takže už ví, že by neměl žádat Duncana, aby mě hlídal.“

Peg se znova zhrozila. „Ty jsi řekla… ty jsi vážně řekla Nicholasovi, že se znova nevdáš? Počkat – on tě požádal?“

„Ne!“ Julie se zhluboka nadechla a začala nehtem palce rýpat do obalu kelímku. „To téma se tak nějak objevilo… pak. Zmínil něco o tom, že jeho máma si přeje, aby si pospíšil a oženil se a já… um, popřála jsem mu štěstí.“

Peg si znova sedla na postel a vzala Juliinu volnou ruku. „Bude muset Nicholas praštit tebe, než ti to dojde, Jules? Není žádný žijící muž – velký a silný a děsivý, nebo ne – který by nadnesl to obávané slovo na M, v přítomnosti svobodné, dostupné ženy, aniž by si ji už nepředstavoval, jak nosí jeho prsten.“

„Kdo teď mluví šíleně? Neměli jsme ani na rande.“

„Ne, jen jste měli divoký, vášnivý sex. Zatraceně dvakrát.“ Peg se postavila a zamířila ke dveřím. „Běž se obléknout a já seženu jiné kafe, místo toho, které jsem dala tomu strážnému v budce.“ Zastavila se v chodbě a hlédla se. „Ten zmetek měl tu odvahu, že si ho vzal a pak mi řekl, že jediný způsob, jak mě pustí na tvou příjezdovou cestu je, když bych Nicholasovi osobně zavolala a on řekl, že je to v pořádku.“ Její oči znovu začaly tančit smíchem. „Ty chudinko bezradná,“ řekla a potřásla hlavou. „Ty jsi ještě nepřišla na to, co se právě stalo, že ne?“

„Och, prosím, osvětli mi to, drahá, starší, moudřejší,“ řekla Julie protáhle.

Peg najednou vystřízlivěla a vrátila se zpátky do místnosti. „Ó můj Bože, ty to opravdu nevíš. Julie,“ zašeptala, „včera večer, Nicholas použil své opravdové svaly.“

Julie ztuhla, při kamarádčině vážnosti. „Co tím myslíš? Všechno, co udělal, bylo… prostě mě zamknul… Ó můj Bože,“ zašeptala při nadechnutí.

Peg přikývla. „Ukončil lov.“

„Ale…“

Peg se posadila znovu na postel a vzala ji za ruku. „Tady není žádné ale, když přijde na muže, jako je Nicholas. Včera večer prohlásil – veřejně tím, že zapojil své strážné do vaší malé bitvy vůlí – že je větší, silnější a paličatější, než ty, a že on bude mít poslední slovo. A ty buď budeš mít odvahu milovat ho, protože je tak staromódní, že ho chceš praštit, nebo musíš odejít, než bude opravdu pozdě. Ale to znamená odejít pryč kompletně, Julie; už žádné možná, nebo co kdyby, nebo smíšené pocity, a žádné další jednorázovky.“

„Ale to je to, co mě děsí; že bych mohla, milovat Nicholase.“

Její přítelkyně se hřejivě usmála, a stiskla jí ruku. „Ale není to úžasné vyděšení? Necítíš se díky tomu opravdu živá? Když jsi s Nicholasem, nevyschnou ti ústa a nesevřou se ti vnitřnosti a nebije tvé srdce silněji?“ Peg postavila Juliin kelímek s kávou na noční stolek a sevřela ji v objetí. „Buď tou dívkou, se kterou jsem vyrostla,“ zašeptala. „Buď odvážná a statečná žena, kterou ses stala a znovu uvěř v magii. Opravdu je to tak jednoduché, víš.“ Naklonila se a sáhla do kapsy, pak zvedla Julii ruku a vtiskla jí něco teplého a hladkého do dlaně.

Julie cítila, jak jí začínají pálit oči, když sevřela pěst kolem malého kamínku.

„Tohle je to, co jsem ti opravdu přinesla dneska ráno,“ pokračovala Peg napjatě, její oči byly také plné vláhy. „Takže vždycky, když se budeš cítít vyděšená, můžeš si připomenout, jak odvážné a neporazitelné jsme byly, když jsme věřily.“ Peg ji vtáhla do dalšího objetí. „Miluju tě, Jules. Teď prosím miluj sebe sama dost, abys milovala Nicholase.“

„Zatraceně, Peg,“ zamumlala Julie a bouřlivě ji objala zpátky. „Nerozbreč mě. Nemám čas na slzavý festival, dnes ráno.“

Peg se odtáhla pryč, po tom co si otřela oči o Juliino pyžamo, postavila se a pyšně se usmála. „Wow, byla to další kletba, kterou jsem slyšela, paní Campbellová?“

Julie odhodila deky a vstala z postele. „Taky bys klela, kdybys čelila mému dni.“ Plácla se dlaní do čela. „Co to říkám? Tobě se nemusím omlouvat.“

„Přestala jsem,“ řekla Peg a následovala ji chodbou. „Jak jsou děti ve škole celý den, jsem byla nedbalá a zapomněla, že Charlie má uši. Ale musela jsem upravit své chování, kdy jsem ho slyšela říct zatraceně, u ohně v sobotu večer.“

Julie se zastavila uprostřed kuchyně a otočia se k ní. „Už jsi zkazila toho krásného malého chlapečka? Jsou mu jen dva.“

Peg se ušklíbla a rozpačitě pokrčila rameny. „To je ta děsivá část; použil to perfektně. Hero zkoušel ukrást spálený marshmallow z Charlieho klacku a moje sladké miminko zavrtělo prstem na toho psa a řeklo ´Ne, Hero, je to zatraceně horké.´“ Svěsila hlavu. „Jsem tak špatná matka. Nemyslím si, že bych měla mít další děti.“

„Um… neříkala jsi, že proto, že Duncan byl jedináček, chce velkou rodinu? A že jsi souhlasila, protože jsi taky jedináček?“

„Máme jich pět.“ Peg vyskočila na kuchyňský ostrůvek a dala si hlavu do dlaní. „A já nepřežiju jejich pubertu.“ Vzhlédla. „Charlottě je dvanáct, ale chová se jako šestnáctiletá – což, pokud si pamatuju správně, byly nejhorší roky, pro naše matky. A Isabela je mezi tím a už se mi staví na odpor. Bojovní kluci, s tím se dokážu vypořádat, ale co když budu mít další holku?“ Najednou se narovnala. „Já vím: Pojďme ty, já a Olivie, mít děti společně!“

Julie vážně upustila lžíci kafe na linku. „Cože!“

Peg přikývla. „Mohly bychom tak dělat to, co já a Olivie, s Ellou a Charliem; porodíme je společněa a vychováme je jako malou smečku vlků.“

„Já nemám manžela,“ vykřikla Julie, když zjistila, že to Peg myslí vážně.

Peg odmávla tenhle malý detail pryč. „Pfff, dávám ti měsíc, než začneš plánovat svou vlastní svatbu, místo ostatním lidem.“ Naklonila hlavu a její úsměv se změnil na drzý. „Tentokrát bys ale mohla přehodnotit téma. Myslím tím, vážně, Jules – Popelka?“ Odfrkla si. „Nerada ti to říkám, ale tenhle konkrétní princ se změnil v žábu.“

„Margaret Conroyová, zmlkni.“ Julie smetla rozsypanou kávu do dlaně a hodila ji do filtru. „A jednou poslouchej, co říkám: Já se nikdy znovu nevdám.“

Očividně tím nedotčená, pokračovala Peg v mluvení. „Předpokládám, že můžeš prostě žít s Nicholasem, pokud ti nevadí zklamat jeho matku a muset vymýšlet, jak řekneš vašim dětem, proč sis nevzala jejich otce.“

„Ani do něj nejsem zamilovaná.“

Peg povytáhla obočí. „Musím ti připomínat, že lov skončil včera večer? Veřejně? Kolik jsi ochotná vsadit, že kolem poledne to bude po celém Nova Mare a před dnešní večeří po celém městě?“

Julie si opřela ruce o linku a objala si hlavu se zasténáním. „A do devíti večer, bude Nicholas vědět, že ulovil místní couru.“

Peg stála za ní ve vteřině a otočila ji dokola, Julie předpokládala, že proto, aby se ujistila, že nepřehlédne její pohled. „Nicholas ulovil místní princeznu.“ Najednou couvnula a pyšně se usmála. „A já naplánuji tvou svatbu.“

„Vzdávám to,“ zavrčela Julie, otočila se a rázovala do chodby. Otočila se v koupelně. „A díky za to zatracený kafe!“ vykřikla, těsně předtím, než zabouchla dveře.

„Nemáš zatraceně za co!“ křikla Peg zpátky.

Ale Julie se sotva svlékla, a chystala se pustit sprchu, když uslyšela tiché zaklepání. „Ach, Jules? Ten chlap vepředu řekl, že nenechá vytáhnout ani palec i mě, do devíti.“

Julie přišla a přitiskla si čelo na dveře. „Kolik je teď hodin?“

„Osm. A ptal se, jestli chceš tu hromadu větví, které jsem viděla naskládané na verandě, dát na vrchol, nebo vyklopit u konferenčního pavilonu.“

Julie se narovnala. „Na verandě je hromada větví?“

„Jo. Všechny se špičatými konci. Musí jich být kolo dvou set. Tak kam chceš, aby je dal?“

„Na… hádám, že na vrchol. Peg?“ zašeptala Julie.

„Jo?“

„Omlouvám se.“

„Omlouváš za co?“ zašeptala Peg zpátky – ačkoliv se jí v hlasu ozýval smích. „Za klení na mě, nebo za to, že jsi hloupě-mluvící nejlepší kamarádka?“

Julie si znovu opřela hlavu o dveře. „Jo, za to.“

„Já bych tě opravdu neopustila, právě teď, víš.“ Ozvalo se tiché ťuknutí na dveře, jako by Peg také opřela hlavu o protější stranu. „Vlastně, zůstávám celý den, takže ti můžu pomoct splnit nějaké bláznivé nevěstě, její fantazii.“

Julie se znovu narovnala. „Nicholas ti volal?“

„Ne, to Rana. Říkala, že potřebuješ posilu. Vybrala jsem Vanettě krekry, když jsem se stavovala pro skořicové rolky. Ezra říkal, že čeká řezníka dnes ráno, tak z něj dostane několik krabic hot dogů. Ale obávám se, že máme smůlu s marshmallows. Jules?“ zeptala se, když Julie nic neříkala. „Víš, jak magie funguje, ne? Všichni se spojí dohromady, aby pomohli někomu, kdo to potřebuje?“

„I kdy se ten někdo, chová jak blbec?“

„Zvlášť tehdy,“ řekla Peg s tichým smíchem. „Tak ok, paní Campbellová, řekni něco… šéfuj mi.“

Julie cítila, že se sama usmívá. „Dvě volská oka, toust – ne moc tmavý – a velký hrnek horkého kafe, tak jak to má šefka ráda.“

Julie slyšela hlasité, a rozhodně ne královské, odfrknutí, nesoucí se chodbou, pak se otočila zády ke dveřím a předklonila se, aby schovala tvář v dlaních. Och jo, chovala se opravdu hloupě, protože by přísahala, že včera večer opravdu cítila Nicholase, pohybovat se uvnitř ní, než usnula, a bylo to… výbušné.

A upřímně? Čím víc o tom přemýšlela, tím víc se jí líbila myšlenka, být ulovena velkým, silným a děsivým atavistou. No, ale ne tak moc, aby ho nechala bez úhony, za veřejné ukazování opravdových svalů.

*****

Ředitelka zvláštních akcí a její celá posádka – včetně skutečné, žijící královny a skutečně nejlepší kamarádky – nejen, že přežili druhou, bouřlivou svatbu s ohněm, během dvou dní, ale usmívali se hůř, než opilí hýřilové, když klopýtali z vrcholu ve dvě ráno v úterý, právě když první sněhové vločky, spadly z oblohy. A co se týká nevěsty a ženicha – no, Ringwoodovi, byli nejspíš schovaní ve stanu s drahými Altbusserovými, někde v nedaleké divočině, čekajíc až roztají ty tři centimetry sněhu, aby se mohli vrátit do resortu, nepochybně s SD kartami, plnými fotek, dychtiví sdělit svým obyčejným, starým, nudným přátelům, o tom velkém Mainském blizardu, který přežili.

Pokud neuslyší o některém z párů, do zítřejšího poledne, požádá ředitele dobrodružství, aby poslal hledací skupinu, rozhodla se Julie, když seděla na Nicholasově verandě, se svými novými, nejlepšími kámoši, sledujíc stíny, táhnoucí se přes Bottomless. Příjemné zakončení Díkuvzdání, když s nimi sdílela tradiční večeři, kterou si přinesla z Aeolus´s.

„Jestli někomu řeknete, že jsem vás posadila ke stolu a servírovala vám na čínském porcelánu,“ řekla a šest hlav se k ní otočilo, „přísahám, že to popřu.“

Julie se znovu podívala na Bottomless, vzpomínajíc, jak udělala své první vedoucí rozhodnutí, v úterý ve dvě ráno, když dala svému týmu tři dny volna a nakázala jim, že nemají vstoupit na horu, do pátečního rána. No, kromě Rany, když tu žije. Julie místo toho zdvořile požádala svou mentorku, aby prosím zůstala daleko od konferenčního pavilonu, pak jí velkoryse dala čtyři dny volna, když ta drahá žena vážně požádala i o volno na pátek.

Julie, každopádně, strávila poslední tři dny prakticky žitím v konferenčním pavilonu – který byl strašidelně tichý, po těch čtyřech dnech šílenství. Ale jen do tohoto odpoledne, kdy se loudala po silnici resortu, se svými, po-vousy-nacpanými kámoši, když Julie zjistila, že strávila poslední tři dny hnízděním a snahou vtisknou své krásné nové kanceláři osobní dotek, aby bylo vidět, že je její.

Začalo to, když se zatoulala do rekvizitářské místnosti a byla ohromena všemi neuvěřitelnými… věcmi. Z nichž některé, jak zjistila po bližším prozkoumání, byly skutečně starožitné. Jako ta mramorová busta velkého, děsivého koně, kterou donesla do své kanceláře a vystavila ji na svém stole a která, jak doufala, byla reprodukce. Protože pokud ne, znamenalo by to, že má starověký řecký artefakt, datovaný z doby okolo krále… Perdiccase.

Och jo, šla na internet v kanceláři a vygooglila si Perdiccase, jen tak pro zábavu, a našla několik králů tohoto jména, vládnoucí v Makedonii, okolo pátého a šestého století před Kristem. A podle toho, co si o nich přečetla, usoudila, že ten naštvaný muž a jeho tři synové, byli právě tak špatní, jako Perdiccas I. a II..

No, žádní pěkní muži, nikdo z nich – starověcí, nebo moderní.

Julie se podívala na své ruce, jedna držela zprávu, kterou našla na Nicholasově kuchyňské lince dnes odpoledne a v druhé držela svůj mobil. Neměla se co cítit smutně, že neřekl ani sbohem, než odjel v úterý – s jedním ze svých mužů, jak zjistila – a jel… někam, za nějakým obchodem. Nakonec, nebylo to, jako že by randili, nebo tak něco. Ale mohl aspoň zavolat a požádat, jestli by jí nevadilo ohlídat jeho kočky, zatímco bude pryč, což mohlo být někde mezi několika dny a několika týdny, jak říkal ve své zprávě.

Julie stiskla tlačítko na svém telefonu a přejela palcem přes displej, pak šla do zpráv a procházela seznamem zpráv, které si vyměnila s Trishou v New Yorku, Peg, Olivií a Ranou a všemi jejími asistenty, jen aby se ušklíbla, když viděla, kolik zpráv poslala omylem – nejspíš Bohu, pokud věděla. Nakonec spatřila Nicholasovo jméno a poklepala na něj.

Dohlédni na naši malou smečku, zatímco budu pryč, říkal, ne žádal. Naši smečku? A kdy přesně zdědila šest koček? Musel jsem nečekaně odjet za obchodem a budu pryč od pár dní, do několika týdnů.

S koněm?

Protože když se zastavila ve stájích ve středu ráno, aby znovu poděkovala Sally za to, že udělala elegantní, lidově-extravagantní snubní prsteny, zjistila Julie, že Phantom není ve svém stání. Když se zeptala, kde je, když přinesla pár mrkví pro ten velký, děsivý výplod fantazie – který dost vypadal, jako ta velká, děsivá busta, sedící na jejím stole – Sally pokrčila rameny a řekla, že Nicholas na něm odjel v úterý kolem poledne, s jedním ze svých mužů, na jiném z jejich hřebců a když se nevrátili, předpokládala, že koně zůstali u něj doma. Což nebylo neobvyklé, zjevně, když několik jeho mužů bylo obeznámeno s Phantomem a starali se o něj, když byl jeho majitel pryč za obchodem.

Ale jediná věc v garáži, byla Nicholasova velká, děsivá dodávka. A Julie si zřetelně pamatovala, že slyšela vzdálený… následný otřes, krátce po poledni v úterý.

Buď hodná, zatímco budu pryč a já ti přivezu překvapení.

Tahle zlověsná, malá zpráva, ji stála několik bezesných nocí. Zatracená Peg, že jí nacpala do hlavy myšlenku, že ji Nicholas opravdu vidí, jako materiál na manželku – což jí donutilo si dělat starosti, že jí přiveze zatracený zásnubní prsten.

Jak by, u Háda, měla na to reagovat?

Možná by mohla začít nosit cihlu ve své kabelce – ačkoliv měla podezření, že by jich potřebovala tunu, aby do něj natloukla nějaký rozum.

Jak pracovaly společně, Peg, Rana a Olivie (když se zastavila na hodinu, podat pomocnou ruku), všechny nabízely své drobné rady, ohledně vypořádávání se s velkými, silnými, děsivými, paličatými atavisty – Rana zahrnula paličatý, do rostoucího seznamu… předností. Ale co opravdu Julii děsilo, bylo, že všechny ty ženy se chovaly, jako by ona a Nicholas už byli spolu.

A soudě podle zprávy, kterou jí nechal na kuchyňském ostrůvku, i Nicholas.

Dal jsem mužům, kteří doručí nábytek, tvoje číslo. Pokud ho přivezou dřív, než se vrátím, dej se do toho a nech je to dát na místo, kde si myslíš, že to bude nejlepší. Měli by také ve stejný čas doručit povlečení, odpovídající na zakázku dělané matraci, pokud by ses cítila na to, ustlat postel. Neměl jsem čas vyklidit lednici, tak si vezmi, co můžeš potřebovat. Dům je navrhnutý tak, aby se o sebe postaral sám, ale kdyby se vyskytnul nějaký problém, přehoď to na Duncana. Také, pokud bys zjistila, že se musíš vrátit do otcova domu, z nějakého důvodu, ocenil bych, kdyby sis vzala sebou Duncana, Maca, nebo Rowana, nebo Danteho, nebo Micaha.

Omlouvám se, že jsem odjel, aniž bych se osobně rozloučil, ale povinnost je někdy nepříjemný zaměstnavatel. Vynahradím ti to, až se vrátím. Do té doby, vzpomínka na mě, musí stačit.

Nicholas

Julie se roztřeseně nadechla, když pomalu složila papír a strčila ho do kapsy. Zkoušela mu psát zpátky v úterý, ale teď už věděla, proč nedostala žádnou odpověď. Neslídila, nebo tak něco; nechal svůj mobil přímo na očích, v košíku na lince, spolu s peněženkou, nějakými drobnými a hodinkami – skoro, jakoby chtěl, aby je viděla.

Jako by chtěl, aby se ptala, proč muž – který nemá příjmení – jede na obchodní cestu, která může trvat někde od pár dní, do několika týdnů, aniž by si vzal své osobní věci; na svém velkém, děsivém koni, který má spoustu jizev, který zmizel s ním, přesně v době dalšího burácejícího následného otřesu.

Och, a s jedním ze svých elitních strážných. Sampson, říkala Sally, že se jmenuje; další velký, urostlý chlap, který se objevil v Nova Mare s Nicholasem loni, a spolu s ním Rowan, Micah a Dante. Všichni, zjevně, ze stejného, záhadného ostrova, odkud jsou Oceanovi – o kterém Sally slyšela, že je „někde v zatraceném Atlantiku.“

Och jo, bude potřebovat víc, než odvahu, zamilovat se do Nicholase, když Julie začínala mít podezření, že to bude také zahrnovat znovuuvěření v magii.

Vytáhla malý, jako uhel černý kámen, který ji dala Peg, z kapsy, a pomalu přejela palcem přes jeho třpytivý, leštěný povrch. Bastet najednou vstala, přišla a dotkla se nosem kamene, pak zamrkala na Julii a tiše mňoukla. Julie ji poplácala, vzpomínajíc, že si také vyhledala Egyptskou bohyni a zjistila, že Bastet byla patronkou lásky, sexu a plodnosti.

Jak zajímavé, usoudila Julie, když se znovu roztřeseně nadechla, vzhledem k jejím, vysoce spolehlivým biologickým hodinám, že její perioda měla začít před dvěma dny. Kromě toho, že nejen, že nezačala, ale také neměla žádné náznaky citlivých prsou a lehkých křečí, které jí obvykle předcházely.

Ještě nebyla v panickém módu, stále se držela naděje, že běhání kolem, jako šílená žena, ve snaze splnit dvěma nevěstám jejich fantazie, bylo důvodem, že se opozdila. Matka Příroda může jednou za čas přeskočit v rytmu, ne?

Jo, dostane to teď některý den.

Julie zvedla malý kámen, když zbývajících pět koček se začalo cpát okolo, a trvaly na tom, aby nechala každou, se ho dotknout. No, kromě Ajaxe, který se stále na každého díval nechápavě, jako by zkoušel přijít na to, co je tak zajímavého, na kameni.

Solomon lehce šťouchnul do její paže, když se sám dotknul, pak šel okolo domu, vydal hlasité, vrčící zamňoukání, když zamířil dolů z verandy – což byl zjevně nějaký druh signálu pro ostatních pět, aby ho následovaly. Ale když je Julie hned nenásledovala, Bastet zastavila na rohu domu a podívala se na ni, pak znovu mňoukla, tentokrát spíš naléhavě.

„Ok, já jdu,“ řekla Julie s úsměvem, strčila telefon a kámen do kapsy a postavila se – a ujistila se, aby zůstala přitisknutá ke sklu. „Hej, kam si myslíte, že jdete?“ zeptala se, když zahnula za roh a viděla ten průvod, pokračovat kolem dvířek pro kočky. „Celý smysl tohohle výletu, byl dovést vás domů, vážení.“

Julie s povzdechem sklopila hlavu, s vědomím, kam přesně jdou, což bylo zpátky do jejího domu – toho s velkou, měkkou postelí, kde strávily poslední dvě noci snahou, vytalčit ji z ní. Jen místo aby zamířili na silnici resortu, když k ní došli, Sol vedl svou bandu veselých stoupenců, přes chodník a do lesa.

Julie se zastavila u příkopu. „Ach, lidi? Stmívá se.“

Bastet zastavila, těsně než zmizela mezi stromy a znovu nahlas mňoukla, což zjevně signalizovalo Solovi, aby se vrátil zpátky a podíval se, co je za problém. Mohou se kočky zlostně dívat? Protože by přísahala, že se ten velký ušatec, na ni díval přimhouřenýma, netrpělivýma očima. Julie znova povzdechla, vytáhla z kapsy rukavice a natáhla si je. „Ok,“ řekla, škrábajíc se přes příkop a do svahu na druhé straně, „ale jestli to není zkratka, budete spát pod postelí, dneska.“