TAOJL - PROLOG

Překlad: Marťa

Josephine

„Můžete odvést holku z venkova, ale nikdy nedostanete venkov z holky.“

Kdo na takovou hloupou frázi přišel? Byl to můj nejoblíbenější citát všech dob. Strávila jsem celé dětství přáním bydlet v nějakém lepším městě, než bylo moje rodné. Tam, kde jsem vyrůstala, vládl fotbal a vegetariánství bylo srovnáváno se satanismem. Naštěstí to nebylo tak špatné. Měla jsem dva rodiče a Sallyin krámek. Sally byla mou verzí církve, protože to bylo místo, kde jsem našla svou bibli: Móda 101 – dívčí průvodce báječného oblékání.

Vzpomínám si na jednu sobotu, kdy mě mamka odvážela domů z mého juniorského fotbalového tréninku. Prosila jsem ji, aby na chvíli zastavila u Sally. Chvíli o tom přemýšlela, než zajela na poslední volné místo přímo před obchodem. Odepla jsem si pás a vyskočila z auta ještě dřív, než s autem zastavila a vběhla jsem do dveří v okamžiku, kdy jsem ji slyšela, jak mě skrz boční okénko řidiče kárala.

Každý výlet k Sally byl stejný. Měla jsem asi deset minut, abych se prošla uličkami – patnáct, pokud si mamka chtěla popovídat s prodavačem – během kterých jsem do malého košíku naházela, co nejvíc věcí jsem dokázala. Pravidlo bylo vždycky stejné: mohla jsem si vybrat jednu položku a to bylo všechno. Nezáleželo na tom, co moje mamka říkala. Pořád jsem se ji pokoušela přemluvit.

Tento den byl jiný. Když jsem dorazila k pokladně, v jedné ruce jsem měla plný košík kosmetiky a na hlavě mi seděl klobouk značky Fedora. Kolem krku jsem měla dva šátky a druhý košík přetékal oblečením. Mamka na mě jen udělala ts ts, vzala mi koše z rukou a s omluvou, že bude muset všechno zboží vrátit do regálů, je vrátila pokladnímu.

„Mami, prosím! Dvě věci, prosím!“ Prosila jsem, když pokládala koše na pult.

Moje třpytivé topy se smutně leskly.

„Josie Ann, měla by sis vybrat jednu věc nebo odjedeme bez ničeho,“ řekla přísným hlasem a rukou opřenou v bok.

Znala jsem ten pohled. Věděla jsem, že dnes jí ke dvěma položkám neukecám.

A pak jsem je uviděla.

Přísahám, že v ten okamžik se nebe protrhlo a z oblohy se rozsvítil paprsek světla, když jsem se podívala na pár bot s gepardím potiskem v prosklené vitríně pod pultem. Vypadaly na větší velikost, než jsem měla já, ale musela jsem je mít.

Klesla jsem na kolena, přitiskla ruce k vitríně a zamlžila sklo svým dechem. Poté, co jsem si ujasnila jednopoložkovou situaci, jsem se zhluboka nadechla a podívala se na ty boty, jako by byly živé a každou chvíli se na mě měly vrhnout.

„Chci… je,“ prohlásila jsem s naprostou rozhodností.

„Jo, ty ti nebudou. Velikostí by byly mě,“ protestovala maminka a sehnula se ke mně.

„Také jsou docela drahé,“ řekl prodavač. „Vintage Chanel.“

Vykulila jsem oči. Chanel – značka, kterou jsem znala z Módy 101. Nevěděla jsem o tom moc (ve skutečnosti jsem to ve své hlavě vyslovovala ‚kanál‘), ale věděla jsem, že tyhle Chanelky budou jednou moje.

Dívala jsem se na ně, dokud mě mamka z obchodu nechtěla odtáhnout. Na okamžik jsem se zaryla prsty do koberce.

„Schovejte mi je! Nenechte nikoho, aby je koupil!“ Žadonila jsem. „Prosím!“

Brečela jsem celou cestu domů, protože mi maminka vyčinila, že si nevážím života, jaký je. Nezáleželo na tom, že jsme měli každou noc střechu nad hlavou a jídlo na stole. Jaké jsou jiné základní lidské potřeby, když ne pár bot z umělé kůže? Chtěla jsem ty boty víc, než cokoliv jiného.

Jakmile jsme se vrátily domů, běžela jsem ke svému prasátku a spočítala všechny peníze, které jsem měla nastřádané: dvanáct dolarů a sedmnáct centů.

Boty stály 150 dolarů.

Příští rok a půl jsem spořila každý cent, který jsem dostala. Peníze z narozenin, kapesné, peníze z Vánoc (snažila jsem se být Židovka, abych mohla dostat peníze i na Chanuku, ale to na rodiče nefungovalo) – všechno šlo do prasátka až do dne, kdy jsem konečně mohla vkročit do obchodu, vzít kladivo na moji pokladničku a vyjít z obchodu s párem bot velikosti 8, zabalenými, jako Fabergého vejce.

Ty vintage Chanelky byly prvním značkovým nákupem a byly to boty, které jsem na sobě měla ve svých třiadvaceti letech, když jsem opouštěla svůj malý život v Texasu s nadějí, že se v nich lépe vypořádám s módním světem v New Yorku.