S&S - 4. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Další střelba. Ale kdo měl být zamýšlenou obětí a proč?                Sinnel

Když Evelina narazila do pevného mužského těla, potichu zaklela. Její chai latté jí vylétlo z ruky a rozstříkalo se po celé jeho kožené bundě, krku i tvářích.

Evelina byla plná rozpaků.

„Ach můj bože. Tak moc se omlouvám,“ řekla Evelina a odmítala se podívat ztuhlému cizinci do očí. Použila ubrousky, které si vzala, aby v nich držela horký nápoj a začala mu otírat mokrou bundu. „Tak moc se omlouvám -“

„Přestaň.“

Při tom známém hlasu přejelo Evelině po páteři zachvění. Zvedla oči, jen aby se setkala s hnědýma očima Thea DeLucy, který zíral přímo do jejích.

„Theo.“
„Eve.“
„Zaneřádila jsem ti sako.“

Ahoj, Kapitáne Zřejmosti.

Theo si s odkašláním otřel tvář. „Na obličeji mám ty napěněné sračky.“

„Je to latté, takže se předpokládá, že na vrcholu bude pěna.“

„Mmhmm.“ Theův postoj byl tak ztuhlý, jako by mu někdo strčil podél páteře kovovou tyč. Dokonce i jeho pohled vypadal bez zájmu a vzdáleně. Evelina si nedokázala vzpomenout, že by kdy tohoto muže viděla tak odměřeného. „No, nemyslím si, že by předpokládali, že káva skončí na něčím kabátě a tváři, Eve.“

„Omlouvám se,“ zamumlala a znovu jí zčervenaly tváře. „Nedívala jsem se, kam jdu.“

„Takže jsi nemotorná.“

„Ne, jsem jen -“

„Nemotorná,“ zopakoval Theo se zvednutým obočím a temnějším tónem v hlase.

Evelina si uvědomila, že se jí začaly ježit chloupky na krku. Co s tím chlapem sakra bylo, že pokaždé, když otevřel ta svá sexy ústa, měla pocit, že se dostala do obrany, přímo na hranu a měla chuť bojovat?

„Nejsem. Myslím na spoustu věcí a kontrolovala jsem svůj telefon, abych zjistila, zda Alessa něco nepotřebovala,“ řekla Evelina vášnivě.

„Alessa má sestru.“

„A za bratra zbytečného kreténa. Co tím chceš říct?“

Theův výraz se nezměnil, ale v očích se mu objevilo něco neznámého. „To je něco, na čem se můžeme oba shodnout.“

Rozhlédla se kolem sebe a všimla si, že za nimi stáli lidé a čekali, až se dostanou ven z kavárny, protože jim blokovali dveře. Další dva lidé stáli z venku za Theem a čekali, až budou moct vejít dovnitř

„Měli bychom se pohnout.“

Theo se ani nehnul. „Proč?“

„Překážíme v cestě.“

„Víš, tohle by mohla být ta nejlepší chvíle na to, abys mě přiměla už ti nikdy nezavolat, princezno.“

Evelina našpulila rty a donutila se potlačit podrážděné odfrknutí. „Přestaneš mi tak někdy říkat?“

„Pokud ti ten titul sedne...“

„A co jsi ty? Kretén?“

Theo se zamračil „Au. Moje ego.“
„Pochybuji, že jsi to vůbec ucítil.“

„To nevíš. Možná půjdu domů a večer si ubrečím svoje zatracené oči, protože jsi mě nazvala tím jménem.“

Evelině se nelíbilo, že Theo vypadal tak, jako by s ní skoro vtipkoval, nemluvě o všech netrpělivých lidech, kteří za nimi začali hlasitě vyjadřovat svou nelibost.

„Pokud je to tento případ, tak bych si pomyslela, že jsi příšerně citlivý muž ve špatném druhu podnikání,“ řekla Evelina.

Theo se zasmál. „A jaký druh podnikání to je?“

„Ehm...“

Veřejnost, připomněla sama sobě tiše. Na veřejnosti o rodinných obchodech nemluvíme.

„Eve?“

„Různý druh.“
Theo si něco potichu zamumlal. „Bože chraň.“

„Snažím se.“

„Dovol, abych ti koupil kávu,“ řekl Theo.

„Klasickou kávu nepiju.“

„Jo, no, nemyslím, že bych dokázal sledovat, jak olizuješ pěnu z okraje šálku, zatímco já mám stále ještě na sobě zbytky z toho, cos vylila.“

Co to mělo znamenat?

Ach.

Ach.

Jakože by možná chtěl vidět, jak líže pěnu z něho.

Sladký bože.

Tenhle muž byl příšerný. V jednu minutu vypadal, jako by mu bylo ukradené, zda byla živá nebo mrtvá. A v další naprosto otočil o sto osmdesát stupňů. Podivné bylo, že si stále udržoval ten vzdálený postoj, který zaujal. Pokud by nebylo jeho sugestivních slov, nevěděla by, zda chtěl, aby zmizela nebo ji dostat s otevřenými ústy na kolena.

Vizuální představa toho, jak sama klečí a saje Thea, byla temná a těžká. Následovala hned za jejími myšlenkami a díky ní pocítila bolest mezi stehny. Potřebovala se těch myšlenek zbavit tak rychle, jak jen to bylo možné.

Problémy.

Theo jimi doslova křičel.

Když se Theo podíval na její černé vlněné šaty a vysoké boty, Evelinino hrdlo zalil silný příliv náhlé touhy.

„Tvůj otec je stále ještě mimo město?“ zeptal se.

„Ano. Naštěstí.“

Theo přikývl. „Stále zůstáváš u Adriana?“

„Jo.“

„V tom případě malé popovídání skončilo. Byl jsem zdvořilý, choval se vhodně -“

„Jaká je tvoje definice vhodnosti?“

„- a nesnažil se tě zabít,“ dokončil Theo s úšklebkem.

Evelina si povzdechla. „Nevyděsíš mě, Theo.“

Ne tak, jak si možná myslí, že by mohl.

„Kvůli mně si obavy dělat nemusíš. Žádný napěněný drink, Eve.“

Nějak se jí podařilo vyslovit: „Je to káva.“

**********

Zatímco Theo vklouzl do malého boxu na druhé straně stolu, Evelina držela svůj horký šálek kávy.

Své sako si sundal a jak jen to šlo, očistil si nepořádek z obličeje a z krku. Aspoň, že její chai latté nezničilo jeho hedvábnou košili.

Bez saka měla Evelina dokonalý výhled na Theovu svalnatou hruď, která se pod košilí pohybovala. Látka se při každém pohybu na jeho těle napjala a ona si byla jistá, že měl v pravé bradavce piercing. Ať už měl na těle jakékoli tetování, tak když seděl na lavičce a zvedl svou kávu, aby upil, jeho vršek mu vykukoval na spodní části krku.

Evelina měla sucho v ústech. Odvrátila oči. Vzala si svůj vlastní šálek černé kávy. Chtěla se od těch myšlenek dostat dál. Káva byla příšerná. Přikrčila se.

Theo se uchechtl. „Tak špatné, jo?“

„Není až tak špatná,“ snažila se lhát.

Theo vysoko zvedl obočí a usrkl své vlastní kávy. Pod tím jeho pohledem Evelina ustoupila.

„Jo. Je to příšerné.“
„To jsem si myslel.“

Theo se usmál a právě v tom okamžiku jeho tvrdé rysy ve výrazu pobavení změkly. Úsměv z jeho tváře rychle zmizel, ale přesto tam byl. Viděla ho. To Evelině připomnělo doby, že tenhle princ DeLuca nebyl vždycky tak vážný a stoicky klidný.

Není to před tak dlouhou dobou, pomyslela si Evelina.

Ale přišlo jí to jako celá desetiletí.

„Vidím, že stále ještě nosíš tu svou tiaru,“ řekl Theo tiše.

„Musel jsi prostě jít a zničit to, že,“

Theo ani nemrkl. „Zničit co.“

„Usmál ses. Byl jsi milý. A pak jsi musel jít a znovu to zničit vším tím princeznovským nesmyslem.“
„Mýlíš se,“ řekl Theo.

„Ne.“

„Hele, skutečně se ráda hádáš, že? Nejsem na tyhle bojovné typy, ale je docela zajímavé, když se pokaždé tak naježíš a začneš být dopálená.“

Evelina v boxu ztuhla. „Ve skutečnosti ne. Nerada se hádám.“

„Zábavné, když vezmu v úvahu, že kdykoli jsem poblíž, se měníš v nádherný malý kaktus.“

Slyšela nádherný a kaktus.

Ale hlavně slyšela nádherný.

Proklít ho.

„Možná je to kvůli tomu, jak rád si mě dobíráš, Theo. Nejsem malým dítětem a tím nejsi ani ty. Přestaň s tím svým dobíráním.“
Theo pokrčil rameny a odložil svůj šálek na stůl. „Tohle není škádlení, Eve. Jen jsem řekl to, co by řekl každý normální člověk někomu jinému, komu by se nelíbilo jeho pití. Lidé se nesnaží lhát ani skrývat pravdu jen kvůli prospěchu někoho jiného. Prostě zdvořile řeknou, že to není jejich věc. Chápeš, co říkám?“

„Řekl jsi mi žádná pěna, Theo.“

„Uniká ti pointa, Eve.“

Eve si založila ruce na hrudníku a dál pokračoval  v obraně. „Tak mi to objasni.“

„Ta věc s princeznou – to je jako zvyk, který nemůžeš zničit. Neříkám, že je na tom něco špatného, ale většinou nehraje ve tvůj prospěch. Co ti vždycky říkali, když jsi vyrůstala? Buď zticha, stůj v koutě, vypadej hezky a nikdy neohroz, nebo nezostuď svou rodinu. Je to zasraný šálek kávy, Evelino.“

Líbilo se jí, jak se na jeho jazyku převalovalo její celé jméno.

Ne Eve.

Ne Conti.

Ne princezna.

Evelina.

„Je to jen káva,“ souhlasila Evelina a cítila větší ostražitost, než kdy dřív.

„Řekni mi, že se ti nelíbí.“
„To jsem udělala.“
„Řekni mi to znovu,“ požadoval Theo.

Co za hru se to s ní snažil hrát?

„Nemám ráda kávu, Theo.“

Beze slova popadl její šálek, ze kterého se kouřilo, a přitáhl si ho k sobě. Pak ze skleněné misky uprostřed stolu vytáhl pár balíčků cukru a tři smetany balené v malých kelímcích. Evelina zvědavě sledovala, jak roztrhl jeden balíček cukru po druhém a pomalu je vysypal do šálku. Pak tam přilil i tři smetany. Celou tu dobu ji Theo očima skrytými pod víčky pevně sledoval.

Theo pak z misky vytáhl hnědou tyčku, strčil jí do hrnku a míchal tekutinou, až se její barva změnila na krémově béžovou.

„Na,“ řekl Theo a posunul šálek zpátky směrem k Evelině.

Evelina nebyla přesvědčena. Šálku se nedotkla. Nikdy neměla ráda chuť kávy a kvůli tomu nikdy nezašla tak daleko, aby použila mléko, smetanu nebo cukr jako způsob, jak si ji osladit. Usoudila, že bylo o jednu nezdravou věc méně, než jaké už tak dopřávala svému tělu. Žádná závislost a to bylo dobré. Navíc i tak byla na kofeinu závislá díky ostatním kávovým nápojům, které si vychutnávala.

„Zkus to,“ naléhal Theo.

Evelina zvedla kávu a dřív, než si váhavě usrkla, se usmála. Tohle vůbec nebylo špatné. Díky cukru sladší a díky smetaně hladší. Stále tam byla těžká chuť kávy, ale byla slabší.

„Je to dobré,“ řekla Evelina.

„Já vím.“

Evelina se zasmála a dala si další lok. Theo ji nechal, aby si v tichosti svůj nápoj vychutnala. Zatímco pohledy míjeli stůl, občas zvedl ke rtům i svůj vlastní šálek. Dřív, než si to Evelina uvědomila, měla půlku svého šálku vypitou. Theův vědoucí úsměv se zvětšil do plnohodnotného nafoukaného úsměvu.

„Chápu to,“ řekla Evelina.
„Hm, a co?“

„Tu věc s princeznou. Nebo… něco z toho.“

„Povídej,“ řekl Theo.

„O tom je to všechno, že? Ne, jak se mnou všichni zachází, ale o tom, kým jsem a čím jsem vůči ostatním. Správná. Vhodná. Odpovídající. Vážená. Korektní.“

„Následuješ pravidla, nosíš bradu vzhůru, v davu se usmíváš a jsi hodnou holkou,“ dodal Theo, když Evelina mlčela. „Není to tvou vinou. Skutečně. Všichni jsme nějací, Eve. Tohle se prostě stane, když jsi stvořena. Občas si myslím, že si ani neuvědomuješ, že to děláš.“

„Rozbití formy je dobré.“

„Občas.“

Evelina se do svého šálku usmála. „Vždycky se pravidel nedržím.“

„Ale ani podle nich neděláš nic špatného,“ zamumlal Theo kolem okraje svého šálku.

„Podle mého otce toho dělám hodně špatně.“

Theo pokrčil rameny. „Jen proto, že mu tvé dobré chování hraje do karet a věř mi, když řeknu, že Riley Conti na svůj okamžik v chicagské mafii čekal zatraceně dlouho. Co právě teď nepotřebuje, je nepoddajná dcera, kterou musí honit, zatímco se snaží urovnat konflikty uvnitř mafie.“

Evelina se od toho tématu chtěla dostat dřív, než by se do něj zabořili příliš hluboko. „Viděla jsem tě na svatbě.“

„Venku,“ opravil ji Theo. „Vlastně jsem tam nešel.“

„To bylo dost.“
„Rád na to aspoň trochu vidím.“

„Jako co?“ zeptala se.

„Všechno. Moje rodina. Ta je nejdůležitější.“
Svým způsobem to bylo sladké, dokonce, i když jeho zamračení neposkytovalo dojem, že to tak myslel.

„Lily. Tu máš na mysli?“

„Mafii,“ odpověděl Theo jednoduše. „Ale ona je součástí mafie, takže ano, stejně tak spadá do té kategorie i ona.“

„Aha.“

„Co?“

Evelina pokrčila jedním ramenem a vysvětlila to. „Tuším, že jsem prostě jen myslela na to všechno, co se poslední dobou stalo, a usoudila jsem, že rodina tou poslední věcí, za kterou bys mafii považoval.“

Theo se uchechtl. „Lidé a mafie není to samé. Jsou to dvě různé věci. Možná to tak kdysi bylo, ale teď jsou to jen čtyři rodiny, které kdykoli mají příležitost, hází kameny do oken všech ostatních.“

Smutné, ale byla to pravda.

„A já se ocitl přímo uprostřed křížové palby,“ dodal Theo temně.

Evelina se přikrčila. „Myslíš tím to, že byli zabiti tvůj strýc a bratr.“

„Hlavně bratr. Můj strýc vůbec nepředstavoval nijak velkou ztrátu. Věř mi.“

„Vždycky jsi vypadal tak, že jsi měl k Benovi blízko.“

Přinejmenším tak si to Evelina pamatovala. Kdykoli před smrtí jeho strýce s ním Thea spatřila, tak ti dva vypadali, jako by měli lepší vztah, než jaký měl se s jejich strýcem kdokoli z ostatních sourozenců.

Evelina čekala na to, že Theo na její tvrzení odpoví, ale on nejdřív nic nenabídl. Vlastně jen ztuhl a dlaní si třel pravé zápěstí, zatímco jím otáčel, jako by ho bolelo či něco takového.

„Ben mě miloval,“ řekl konečně Theo.

Evelina svraštila obočí. „A Lily nebo Dina nemiloval?“

Theo se ušklíbl. „Lily možná, ale to bylo jen proto, že nikdy moc poblíž nebyla. Na druhou stranu Dino nebyl moc dobrý v dodržování pravidel, takže ne, Beno ho vůbec nemiloval.“
Evelina si nebyla jistá, co říct, protože neměla ani ponětí, co to znamenalo, takže se rozhodla zůstat zticha. Theo si ještě jednou promnul zápěstí a pak sklonil oči zpátky ke své kávě.

„Bolí tě zápěstí?“ zeptala se.

Přesně tak, jak to bylo pro Thea typické, se mrknutím oka vrátilo zpět jeho chladné chování. Zvedl ruku ze stolu a pravou paží zajel pod stůl, kde ji nemohla vidět.

„Ne,“ řekl. „Nezranil jsem si ho.“
„Co se děje?“

Theo se usmál okouzlujícím úsměvem. „Nic.“

Uhýbal.

Evelina tyhle sračky dokázala poznat na míle daleko.

„Theo -“

„Mám rád svou černou kávu,“ přerušil ji hladce.

Evelina zvedla obočí. Byla zmatená. „To vidím. Nedokážu si představit proč. Chutná odporně.“

„Ne, chutná trochu hořce. Je tmavá, opojná a na jazyku mi po ní zůstává její hustá chuť. A já mám rád drsnost čerstvé černé kávy, protože se mi líbí to, jak se cítím, když ji vypiji. Jak se říká – trochu bolesti je dobrá věc. Po chvíli si už její chutě dál ani nevšímáš, protože se naučíš, že ta hořkost zůstává vzadu a jak tě probere.“

Evelina v žaludku pocítila něco hříšného, co se tam usadilo jako těžká tíha. Možná to bylo tím, jak se Theova ústa zkroutila ve smyslném úšklebku nebo to, jak svým pohledem lapil ten její a držel ho, naprosto beze studu.

Byla to káva, proboha.

Mluvil o kávě!

Tak proč měla tak neodbytný pocit, jako by mluvil o něčem naprosto jiném?

„Ta jediná věc, kterou mi připomíná to, jak se cítím, když piji kávu, je sex,“ řekl Theo.

Bože.

A bylo to tu.

Evelinu to dokonce ani nepřekvapovalo.

„A proč?“

„Protože mám rád kávu tak, jako mám rád sex. Drsnou, horkou a s malým kousnutím bolesti tam vzadu. Takže ji piji černou, Eve. Nepotřebuji cukr ani smetanu. Prostě potřebuji ten pocit.“

Evelina pomalu vydechla. „Huh.“
„Poté, co byla tvoje máma zabita, jsi mi měla zavolat,“ řekl Theo a znovu změnil předmět hovoru.

Cítila až přílišné horko, než aby chtěla zabřednout do té diskuse. Evelina tušila, že Theo se jí pravděpodobně nechystal dát na výběr.

„Měla jsem, ale po tom všem, co se stalo, jsi byl ty, stejně jako kdokoli jiný přímo v první řadě pro Rileyho vztek. Šílel jako peklo a každým dnem se to ještě zhoršovalo.“

„Takže?“

„Takže jsem ho nechtěla pokoušet. Bezostyšně jít s někým na schůzku bez jeho souhlasu by mého otce tlačilo špatným směrem. Už jen to, že jsem se ukázala na Lilyině svatbě, mi zanechalo modřiny, které se hojily týden.“

V Theově očích probleskl plamen.

„On tě za to uhodil?“

„Ne, vstoupil do toho Adriano.“

Theo tvrdě vydechl. „No, aspoň, že se tvůj bratr konečně naučil stát na svých vlastních nohách.“

„To si myslím,“ souhlasila.

„Nejsem typem člověka, který dává druhé šance,“ řekl Theo.

Evelina pokrčila rameny. „To je škoda.“

„Proč?“

„Protože jsem si myslela, že nastal čas přestat se chovat jako princezna.“
Theo na okamžiku přimhouřil oči. „Tohle je špatný nápad, Eve.“

„Možná.“
„Ne, je to špatný nápad,“ řekl Theo. „Ne kvůli tomu, že je na to špatný čas, nebo proto, že mezi rodinami visí nevyřešené sračky. Je to špatné, protože jsi udělala otevřené pozvání a já to možná využiji.“

Evelina neměla ani ponětí, co tím myslel.

Theo kývl k jejímu obličeji. Pravděpodobně v jejím svraštěném obočí viděl vepsán její zmatek. „A právě to mi říká, že by to bylo zatraceně snadné, Eve. Nevím, jestli chci být tím chlapem.“

Jakým chlapem?

Evelina už nedostala možnost zeptat se.

Theo se od stolu postavil a vytáhl peněženku. Na stůl položil několik dolarových bankovek.

„Co to je?“ zeptala se Evelina. „Už jsme domluvili?“

„Kávu mám vypitou a mám práci.“

Jeho šálek byl prázdný.

I Evelinin byl skoro prázdný.

„Tuším, že tě tu kolem uvidím,“ řekl Theo.

„Pravděpodobně,“ souhlasila Evelina.

Upila ze svého šálku. Chtěla skrýt bolest, kterou při jeho odmítnutí cítila. Kolem okraje šálku byl zbytek krystalků cukru, které ji poškrábaly na spodním rtu. Dřív, než dopila zbytek obsahu, cukr z okraje slízla.

Theo se jí zadíval do očí. Znovu olízla ten zatracený okraj a v dohledu nebyla ani špetka pěny. Když Theo potřásl hlavou, Evelina se zasmála.

„Vím, že jsi to nechtěla udělat,“ řekl.

Evelina se usmála. „Dobře. Pokud to víš.“

„Kde máš zaparkované auto?“ zeptal se.

„O blok dál.“

„Pokud jsi tu dopila, doprovodím tě.“

Vždycky gentleman, dokonce, i když se jednalo o odmítnutí ženy.

Evelina chtěla odmítnout a uchovat si aspoň špetku hrdosti, ale když jí vzal za ruku, aby jí pomohl postavit se v boxu, přijala ji.

*********

Theo si založil Evelininu ruku do lokte a společně kráčeli dolů ulicí. Zatímco je míjeli ostatní lidé, ať už šli kamkoli, pevně ji držel.

„Dokážu jít sama, víš?“ řekla mu.

To a díky tomu, co s jejím tělem dělala Theova blízkost, by to raději neměla dělat.

Theo pokrčil rameny. „To říkáš ty, ale tvé předchozí činy mluví jinak.“

„Jak jsem ti řekla. Dívala jsem se do svého telefonu.“

„A teď se díváš na mě. Představ si to.“

Evelina se ušklíbla. „Jsi neuvěřitelně obtížný.“

„Zábavné. Vždycky mi říkali, že jsem neuvěřitelně okouzlující.“

„Až do doby, než se k tobě někdo dostane blíž. A pak ho kousneš -“

„Jako had?“ přerušil ji.

Evelina se zašklebila. „Špatný výběr slov.“

„Tak bych to řekl.“ Když se přiblížili k parkovišti, na kterém Evelina zaparkovala auto, Theo se kolem sebe rozhlédl. „Kde máš své strážce?“
„Někde.“
„Neměli by být dost blízko u tebe, abys je mohla vidět?“

Evelina se hořce zasmála. „Proč by to dělali? Pak nemůžou Rileymu hlásit všechny špatnosti, které možná dělám.“
Při těch slovech se zasmál i Theo. „Na to jsem nepomyslel.“
„No, ať je to tak či onak, občas to prostě nezvládnou.“
Theův úsměv byl naprosto hříšný. „Nejlepší věc na tom, že máš BMW, je počet koní jeho motoru.“

„A já dávám přednost rychlé jízdě.“

„Zaznamenáš někdy, že jsi je ztratila?“ zeptal se tiše.

„Pokud jejich auta nevidím dost často, pak ano, toho jsem si docela dobře vědoma. Občas mi jeden z nich zavolá, ale já to nezvedám. Stejně na tom nezáleží.“

„Proč?“

„GPS v mém autě,“ řekla Evelina upřímně. „Táta má své vlastní způsoby.“

„To funguje jen v případě, pokud jsi skutečně v tom autě, když tě někdo přijde hledat, Eve.“
Na to nepomyslela.

Theo jí hravě strčil do ramene a dodal: „Mám špatný vliv, co?“

„To je to, co tě zajímá?“

„Vlastně ne.“

Evelina ukázala na parkovišti přes silnici na své auto, a jakmile měli šanci, dovolila Theovi, aby jí převedl přes silnici. Když stála vedle svého BMW a v chaosu ve své tašce hledala klíče, na chvíli ji pustil.

„Díky, že sis se mnou dala kávu,“ řekl Theo.

Jeho hlas byl nezvykle tichý. Ve tváři se mu objevil jakýsi vzdálený pohled, jako byl někde úplně jinde, a v duchu možná myslel na něco úplně jiného.

„Díky za pozvání,“ odpověděla Evelina. „Mimochodem, co jsi tu vlastně dělal?“
Theo si odkašlal a zastrčil si ruce do kapes. Jeho rysy obličeje ovládlo podmračení. „Měl jsem nějaké obchody. Schůzku s někým.“

Evelina ve střevech pocítila horkost. Nejdřív ten pocit nerozpoznala, ale netrvalo dlouho, aby přišla na to, co se dělo. Nelíbilo se jí, jak se při zmínce o osobě, kterou navštívil, usmál. Jako by to byl někdo důležitý. Jako by mu na něm záleželo.

Co to s ní sakra bylo?

Na Thea DeLucu neměla žádný nárok a ta přitažlivost, kterou cítila, byla naprosto nevhodná. Neměla žádný důvod žárlit na někoho, koho ani neznala.

Žádný nárok.

Žádný.

„Aha,“ řekla Evelina.

Theo se rozhlédl po parkovišti. Evelina měla své auto zaparkované poblíž výjezdu, takže měli výhled na auta, která projížděla po silnici.

„Co jsi tu dělala ty?“ Theo po ní znovu blýskl svým okouzlujícím úsměvem. „Vzhledem k tomu, že ses mě zeptala, je má otázka jen fér.“

„Nakupovat. Potřebovala jsem pauzu po tom...“

„Po čem?“ tlačil na ni.

Nechtěla přiznat, jak moc nesnášela novomanželku svého otce, případně říct, že při pomyšlení na tu ženu jako svou nevlastní matku, se jí chtělo zvracet.

„Na tom ne-“

Theo po ní rychle střelil pohledem a uťal její slova. Evelina věděla, co se chystal říct. Právě to měla na špičce jazyka. Princezna.

Stále se chovala jako malá Contiho princezna. Chránit svou rodinu, dokonce, i když jí ublížila a lhát ohledně svých vlastních pocitů. Ujistit se, že nezostudí svého otce a dělat přesně to, co Riley po své dceři chtěl a co od ní očekával.

Jo, řádná mafiánská principessa.

„Eve?“ zeptal se Theo tiše.

Koneckonců, pravda by tě mohla osvobodit.

„Po svatbě jsem potřebovala pauzu. Něco, díky čemuž bych dostala z hlavy hladovou touhu mého otce po moci a jeho sladkou nevěstinku.“

Theo si odfrkl. „Sladká holčička. Tohle je něco, co jsem ještě neslyšel.“

„Vsadím se, že jsi slyšel všechno ostatní.“

„Docela dost,“ přiznal, aniž by projevil byť jen špetku studu.

„Všechno to je pravda,“ řekla Evelina s povzdechem.

Všechny ty řeči, které se šeptaly o její nové nevlastní matce, byly pravdivé.

Theo Evelinu mlčky sledoval. Pod jeho těžkým pohledem se zavrtěla.

„Zeptal ses,“ řekla dřív, než mohl cokoli říct.

„To ano. A upřímnost je ta nejlepší politika. Už jsem tě varoval dřív, že?“ zeptal se. „Ohledně špatných věcí v případě nás a všem ostatním.“

„Jo, varoval jsi mě.“

Co na tom záleželo?

Evelina nepotřebovala, aby jí to bylo zopakováno.

Theo přikývl. „Takže to víš.“

Evelina se tiše zasmála. „Chápu to, Theo.“

„Dobře. Ale nebyl bych proti, abych to udělal znovu.“

Počkat… co?

„Říkáš -“

Theo zvedl ruku a zastavil Evelinu, aby dál nic neříkala. Pohled už znovu upíral na silnici, kterou se blížila auta. Když černé auto s tmavě tónovanými skly zpomalilo, jako by se chystalo odbočit na parkoviště, Evelina si nevšimla ničeho podivného. Kromě toho, že nezatočilo.

Theo se v mžiku pohnul. Rukama popadl Evelinu dost silně, až ji to bolelo, když ji srazil na zem. V ten samý okamžik, kdy dopadli na chodník, zaslechla, jak začalo pršet.

Ne, ne voda.

Kulky.