CIH - 7. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

7/ Derek

Druhý den ráno mi Kadeein nadšený obličej vběhl do pokoje a připomněl mi, že pro ni mám dnes překvapení. Byl jsem rád, že ji rozptýlí něco od mého setkání s Georgií den předtím, protože moje dcera měla plno otázek na to, co dělal její tatínek s Georgií u ní v kuchyni. To bylo rozhodně něco, o čem jsem nebyl připravený se bavit.

Sakra, na co jsem myslel, když jsem ji začal líbat? Jako bych už tak neměl dost problémů a napětí ve svém životě.

Naštěstí jsem od té doby Georgie neviděl. To ale nezastavilo moje myšlenky, aby nebloudily jejím směrem. Na co myslí? Co dělá? Měl bych za ní zajít? Zatlačil jsem tu myšlenku zpátky spolu s touhou znovu ji líbat.

„Co to bude, tati?“ zeptala se Kadee a donutila mě se soustředit.

„Musíš vydržet a uvidíš.“ Vedl jsem Kadee do garáže, kde už na ni čekalo překvapení. Ještě nikdy jsem ji neviděl tak nadšenou.

„Tak jo, zavři oči, zlato,“ naléhal jsem. Kadee dramaticky sevřela víčka k sobě a já otevřel dveře. Pohled na zbrusu nové kolo si vyžádalo nadšené zavísknutí. Kadee žila se svou mámou ve městě, takže neměla příležitost k něčemu podobnému. Kadee rozhodně přicházela o hodně. Děti by si měli hrát venku na čerstvém vzduchu, jezdit na kole a šplhat po stromech. I když, jedno po druhém. Ty stromy určitě mohly počkat a rozbitá kolena rozhodně nebyly něco, čemu jsem chtěl svou dceru vystavit. Bylo na čase jí vynahradit, o co přichází, ale s dostatečným stupněm bezpečnosti.

„Takže, jedno po druhém, Kadee. Nejdřív tě musíme pořádně vybavit, i přesto, že budeš mít postranní kolečka. Bezpečnost je důležitá.“

„Nepotřebuju postranní kolečka. Jen se podívej,“ řekla sebevědomě a já musel popadnout řidítka, jak hned naskočila na kolo.

„Počkej, pojď sem.“

Nechtěla od svého nového kola odejít a tak se zamračila, ale s malým povzbuzením za mnou nakonec šla k velké hromadě oblečení v garáži. Pořídil jsem jí všechno, rukavice, chrániče, helmu a další menší vychytávky. Vzal jsem svoje staré chrániče na kolena, trochu je poupravil a přilepil jí je na ramena. Odstoupil jsem od ní a prohlížel si výsledek. Kadee se na mě usmívala zpod helmy. Mojí malé holčičce se nic nestane.

Auto jsem parkoval dole na ulici, abychom měli volnou příjezdovou cestu na trénování. Vyvezl jsem kolo na chodník tak, aby nejdřív jela směrem ke garáži. Kadee poskakovala vedle mě a prakticky pískala nadšením, rukama se pořád dotýkala kola.

„Tak jdeme na to, jsi připravená? Naskoč.“

Zatímco Kadee nasedala, držel jsem řidítka.

„Tak, teď dej nohy na pedály, ano? A nepouštěj se.“

„Já vím, tati. Jdu na to!“ Vykřikla a zazvonila na zvonek.

Jakmile rozšlapala pedály, pustil jsem řidítka, ale pořád jsem byl dost blízko na to, abych ji popadl za ramena, kdyby se něco stalo.

„Pusť mě tati, já to zvládnu,“ prosila po své první cestě tam a zpět.

„Ještě ne, nejdřív si na to kolo musíš zvyknout.“

Když jsme dojeli k chodníku, Georigiino auto se objevilo za rohem ulice. Vystoupila a zamračeně se na nás podívala. Než to mohlo začít být divné, Kadee zavolala. „Georgie, Georgie! Pojď se podívat, mám nové kolo. Chceš ho vidět?“

Georgie se na ni usmála. „Jen odnesu věci do domu, hned se vrátím,“ řekla, ale ani se na mě nepodívala.

Možná si myslela, že o nic nešlo?

Rozeznal jsem tašky z místního obchodu s nářadím. Vypadalo to, že nás čeká další katastrofa.

Kadee se nechtěla rozjet, dokud se Georgie nevrátila. Jakmile byla s námi, rozjela se.

„Dobře, podíváme se, co umíš, Kadee,“ řekla Georgie a postavila se na druhou stranu cesty naproti nám.

Rozjeli jsme se, ze začátku jsem jí pomohl udržet rovnováhu a pak ji lehce pomáhal dopředu.

„Rychlá otázka, Dereku. Proč vypadá jako hokejista? Trénuješ ji na nějaký nový sport, který neznám?“ Podívala se na mě Georgie, když jsme k ní přijeli.

„Dělej si ze mě srandu, ale nechci, aby se moje holčička zranila. Takhle já věci nedělám.“

„Vypadá to, že je zabezpečená až dost. Kdybys nedával pozor, mohla by se skutálet dolů po ulici z toho samého šlapání. Sotva se může hýbat, tohle není jízda na kole.“

„Co kdyby sis hleděla svého?“ řekl jsem naštvaně a dál ji ignoroval, věnoval se mé malé cyklistce. „Jak to jde, zlato?“

„Georgie má pravdu. Myslím, že takhle se na kole nejezdí, nepustíš mě,“ odpověděla s povzdechnutím.

Jako kdyby chtěla ukázat, že má pravdu, pustila se Kadee řidítek a snažila se sundat chrániče ramen, ale nemohla zohnout ruku kvůli chráničům na loktech.

Uslyšel jsem za sebou smích. Střelil jsem po Georgie pohledem. Na tváři měla samolibý úsměv.

„Není to testovací pilot, Dereku. Není v raketě, která právě míří do vesmíru. Nic se jí nestane, jen potřebuje šanci se učit a ty ji musíš nechat,“ řekla Georgie, když jsme se k ní přiblížili.

„To je to, co se stalo i s tvým dřezem?“ zaútočil jsem na ni. Ta ženská byla neskutečná. A přesto mi pohled sklouzl na její rty pokaždé, když promluvila. Kdybych jen měl výmluvu k tomu, abych ji umlčel polibkem.

„Víš moc dobře, kde byla chyba s tím dřezem!!” Opáčila Georgie, střelila po mně pohledem a skousla si ret. Skoro jsem zasténal, jak moc jsem ji chtěl. „Kadee, zlato, měla by ses zeptat táty, jestli bych ti nemohla pomoct s ježděním zítra já. Ukážu ti, jak se opravdu jezdí.“

S tím se Georgie otočila a zamířila přes cestu domů a zabouchla za sebou dveřmi.

„Tati, jsem unavená. Je teplo a jsem celá zpocená. Myslím, že už dneska jezdit nechci. Takhle ne.“ Dlouze vydechla, tváře měla červené.

„Ale zlatíčko, jde ti to tak dobře. Musíme to vzít pomalu, aby ses nezranila. Ještě pár minut, co?“ Kadee zavrtěla hlavou. Byl jsem zklamaný, takhle jsem si dnešek nepředstavoval. Nebylo nic, čím bych Kadee mohl přesvědčit, aby naskočila na svoje nové kolo. Sebrala mi ho z rukou a vedla ho vedle sebe do garáže.

Musel jsem to napravit, ale jak? Musel jsem něco udělat, tohle se mi vymykalo z rukou.

„Mohla bych tati?“ Podívala se na mě Kadee smutnýma očima. „Mohla bych zítra jezdit s Georgie? Prosím?“

Chvíli jsem přemýšlel, existoval malý důvod, proč říct ne. Ale pokud jí to udělá radost zatímco tu bude, pak bych možná mohl ustoupit. Taky jsem musel uznat, že jsem chtěl být Georgie nablízku.

„Dobře, pro tebe cokoliv,“ řekl jsem a objal ji. „Ale myslím, že bychom se nejdřív měli domluvit. Uvidíme, co se s tím dá dělat, ano? Co tak zajet do města?“