CIH - 22. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

22/ Derek

Slunce svítilo skrz okno. Georgie se vedle mě pohnula a otočila se na mě.

„Dobré ráno,“ zavrněla.

„Dobré,“ odpověděl jsem. Teplo jejího úsměvu konkurovalo teplu slunce venku. Na tohle bych si dokázal zvyknout, pomyslel jsem si.

„Co tak snídaně?“ zeptal jsem se.

„Ještě ne. Můžeme ještě chvilku takhle ležet?“

Objal jsem ji, propletl nohy s jejíma a řekl, „To zní skvěle.“ A taky bylo. Cítil jsem se plný naděje a možností, když jsem ji držel v náručí. Otočila se ke mně zády, objímal jsem ji a hladil po vlasech.

Dnes jsem ji nechtěl opustit. Ani na chvíli. Začal jsem vymýšlet důvody, proč tu zůstat, abych mohl být s ní. Její nahé tělo přitisknuté ke mně mě nutilo zůstat v posteli celý den.

„Co máš dnes v plánu?“ zeptala se, evidentně myslela na to samé. „Po snídani, ehm… co kdybychom spolu opravili ty schody?“

„Jo, to ti dlužím a dnešek je na to jako stvořený.“

„Omlouvám se, že jsem na tebe křičela.“

Otočil jsem její obličej ke svému. „Nemusíš se omlouvat. Překročil jsem hranici. Nezeptal jsem se, neomlouvej se.“

„Díky. Myslím, že je pro mě těžké přijmout cizí pomoc. Hlavně s tímhle domem, je můj první.“

„Nevěděl jsem, že je tvůj první.“

„Je toho hodně, co o sobě nevíme.“

„No, to můžeme změnit,“ řekl jsem a políbil ji na krk. „Ale nejdřív...“

Tlačil jsem ji tvrdým penisem do zadku. Byla vlhká, připravená. Rozevřel jsem jí nohy, abych do ní mohl vklouznout. Zasténala, když jsem si ji bral zezadu dlouhými, pomalými pohyby. S polozavřenýma očima jsme se nechali zaplavit euforií.

Nečekal jsem intenzitu, s jakou jsme oba dosáhli vrcholu. Nikdy jsem nic takového nezažil. Užíval jsem si jejích stenů a jsem si jistý, že jsem viděl barvy její duše za zavřenýma očima. Jako bych měl šestý smysl.

Nenacházel jsem slova, když jsme pak leželi vedle sebe, ona s hlavou na mé hrudi. Ale byla jedna věc, která mi najednou dávala smysl. Našel jsem lásku. Jinou než tu, co jsem cítil ke své dceři, ale pořád stejně silnou.

***

Po snídani jsme se vydali uklidit nepořádek venku. Pracovali jsme rychle a jednoduše. Koukali jsme po sobě a sem tam se políbili.

Cítil jsem se dobře a byl rád, že jsme si věci vyjasnili. Dneska tu nebyl mezi námi žádný chaos nebo zmatenost. Smáli jsme se, dobírali si jeden druhého a užívali si slunce.

„Limonádu?“ zeptala se Georgie, když jsem si otřel pot z čela.

„Ano, prosím.“ Polední slunce bylo horké a měl jsem sucho v krku. Georige se rychle vrátila s dvěmi vysokými sklenicemi. Přijal jsem to osvěžení s úsměvem. Naše pohledy se setkaly, když jsme zvedli sklenice ke rtům. Nemohl jsem z ní spustit oči. Chtěl jsem si prohlédnout každý centimetr jejího obličeje, obtisknout si ho do mozku, abych na ni nikdy nezapomněl.

„Takže ho opravdu prodáváš?“ zeptala se Georgie po chvíli. Její otázka mě překvapila.

Polkl jsem a zamyslel se nad tím, jak se k tomu vyjádřit. „Přemýšlím o tom.“

Šlo jen o vteřinu, ale všiml jsem si změny v její tváři a jak lehce nakrabatila čelo. Vzal jsem ji za ruku.

„Myslím, že můj plán ale nevyjde. Ale možná to nebyl ten pravý plán, víš? Doufal jsem, že poskytnu Kadee decentní domov na Západě, takový jako mám tady. Tráva, zahrada, hodně místa. Ale s cenami tam se budu muset spokojit s něčím mnohem menším.“

„Opravdu jsi ty měl plán?“ dělala si ze mě Georgie srandu, i když na ní bylo vidět, že se musí přemáhat, aby se tvářila statečně. Rozhodl jsem se jí říct pravdu. Už jsem kolem toho tématu nechtěl chodit a vyhýbat se tomu slonovi v pokoji.

Usmál jsem se na ni a řekl. „Ano, měl jsem plán! Chtěl jsem koupit, opravit a zase prodat dům.“

„Jako je tenhle?“

„Ano, přesně tenhle,“ odpověděl jsem bez zaváhání. Podíval jsem se na ni. „Chtěl jsem koupit ten tvůj. Ale nabídla jsi víc.“

„Opravdu?“ Georgie vstřebávala informaci pár vteřin. „Omlouvám se. Nedivím se, že jsi mě nesnášel.“

„No, to přeháníš. Naštvala jsi mě, to ano, hlavně když se ukázalo, že nemáš žádné zkušenosti… a bože, když jsi mi rozbila baterku.“ Dloubl jsem do ní.

„To nebyla moje vina!“

Zasmál jsem se. „Nalhávej si, co chceš.“ Než mohla něco říct, umlčel jsem ji polibkem. Odsunul jsem několik pramínků vlasů na stranu a povzdechl si. „To jen, tohle místo by bylo dokonalé.“

Přikývla. „To chápu,“ řekla a odtáhla se, aby se na dům podívala. „Rozhodně na něm něco je.“

„Jo,“ odpověděl jsem pomalu. „A to nezmiňuju chlapa, co bydlí naprosti.“

I přes můj plán jsem teď viděl, že s tímhle místem bychom mohli udělat s Georgií víc.

„Hádám, že jsi nikdy nepřemýšlela nad tím, že bys bydlela v Kalifornii?“ podíval jsem se ni, ale z pohledu na její výraz mi bylo jasné, že mám pravdu. Bylo hloupé se na to zeptat. Přál jsem si, abych to mohl vzít zpět.

Georgie mi vzala ruku a položila si ji na tvář. „Ne. Omlouvám se. To je něco, co bych nemohla udělat.“

„Já-“

„Ne, nech mě to vysvětlit. Tohle je teď můj domov, ať už vypadá jakkoliv. Potřebuju se usadit.“ Odmlčela se a hledala ta pravá slova. „Dereku, nikdy jsem neměla domov. Ne normální. Jsem armádní dítě a každou chvíli jsme se stěhovali, říkali novým zdem domov. Ale cítila jsem se prázdná. Nikdy jsem nikam nepatřila. Nikdy jsem se necítila tak silná, jako teď, chápeš?“

Přikývl jsem, snažil jsem se ji pochopit. Celý život jsem žil na jednom místě – žil v jednom domě jen několik kilometrů odsud – a bylo těžké si představit, co Georgie musela přetrpět.

„Proč sis vybrala Hollow Poin?“

„Fiona, moje kamarádka – ta o které jsem ti vyprávěla. Žije ve městě. Potkaly jsme se v tom roce, kdy jsme se rozhodovaly, kam na vysokou. Pak jsme skončily na té samé. Myslím, že ty roky byly těmi, které přerušily to moje celoživotní stěhování. Chvíli jsem ale nevěděla kam jít. Pak umřela moje teta Dakota a všechno mi odkázala… Zachránila mě.“

Georgie popotáhla a já ji na povzbuzenou stiskl ruku.

„Pak jsi koupila tenhle dům?“

„Ne hned. V závěti mi řekla, abych následovala svoje sny… našla své místo. A v tu chvíli jsem nevěděla, co to znamená. Najednou přede mnou stál celý svět možností a já musela udělat první krok. Bylo to divné. Ale to Fiona mi vnukla tenhle nápad,“ řekla Georgie se smíchem. „Nevím, co bych bez ní dělala. Nejspíš bych projížděla státy bez jakéhokoliv cíle. Nikdy bych nepotkala tebe...“

Georgie si položí hlavu na moje rameno a povzdechne si…

„Doufám, že chápeš, proč s tebou nemůžu do Kalifornie, i když moje srdce patří tobě a Kadee. Jsem tu doma, cítím to tak v kostech. Potřebuju to. Tu stabilitu, dům s pevnými stěnami a základy. I když mi zabere roky ho opravit, musím tu zůstat.“

„Chápu,“ vydechl jsem. Zajímalo mě, kam to teď s námi půjde. Ale v hloubi duše, jsem to věděl. Neměl jsem v plánu opustit lásku, kterou jsem objevil ve chvíli, kdy se nastěhovala na durhou stranu ulice.

Georgie vzala naše sklenice a položila je na verandu, pak se na mě s úsměvem otočila.

„Ale víš...“ začala znovu. „Existuje jedna lepší cesta.“ Kousla se do rtu.

„Jsem jedno ucho.“

„Myslím, teda já si myslím, že tě-“

„Miluju tě,“ vyhrkl jsem. Čekal jsem na to celé ráno a odpoledne. Nemohl jsem čekat ani vteřinu.

„Hej, ukradl jsi mi to!“

Usmál jsem se. „Omlouvám se. Nemohl jsem tě nechat dokončit tu větu bez toho, aniž bys věděla, co k tobě cítím. Nehledě na to, co ses chystala říct, to chápu. Tvoje místo je tady. V tomhle starém domě. A že na něco přijdeme, protože Georgie, když ses sem nastěhovala, ukradla jsi mi ten dům pod nosem a obrátila mi život vzhůru nohama, a přesto to bylo to nejlepší, co se mi za dlouhou dobu stalo.“

„To je dobré vědět, ale neukradla jsem ho. Vyhrála ho,“ mrkla na mě. Odmlčela se a pokračovala. „Fajn, dobře, že mě znovu nepře-“

„Nemůžu ti nic slibovat.“

Plácla mě po ruce a já ji políbil na špičku nosu.

„Necháš mě to doříct?“

Přikývl jsem.

„Taky tě miluju, ty blbečku,“ řekla se smíchem. „A co kdybys mohl Kadee vyhrát zpátky? Fiona zná nějaké lidi… pak byste mohli zůstat tady? Se mnou. Na téhle ulici… možná se i nastěhovat? Stejně je můj dům větší.“

„Hmm, porovnávat velikosti… to už je dost osobní,“ odpověděl jsem s úsměvem. „Takže… nový plán?“

„Který uděláme spolu?“

„To zní slibně,“ řekl jsem a vzal ji do náruče. „Myslíš, že to zvládneme?“

„S tebou cokoliv.“