BSL - 36. kapitola

Překlad: Lenuszka

Program pohřbu Birdie Livelyové:

Klavírní verze písně „You are my Best Friend“ od skupiny Queen

Přednes „Funeral Blues“ od W. H. Audena

Proslov Olive Brewsterové

Poděkování

Klavírní verze písně „Ain´t No Sunshine“ od Billa Witherse

Přitáhnu si svůj kabát těsněji k tělu, abych se ochránila před ledovým větrem, který mi sfoukává vlasy do tváře, pak si dám lesk na rty, protože mě Birdie varovala, že se „mám raději zatraceně snažit“.

„Nechci zatraceně odejít,“ řeknu Birdiinu náhrobnímu kameni. Všichni ostatní odešli před hodinou. Ale já nejsem schopna se přimět to ještě udělat.

„Umrzneš tu,“ slyším její odpověď ve své hlavě. „To by byl debilní tah a ty to víš.“

Podívám se k nebi. Je z většiny šedé, ale přímo tady se slunce snaží dostat ven, odstrčit z cesty několik tmavých mraků.

Po svém infarktu dostala Birdie dalších šest měsíců, než se to stalo znovu a vzalo mi ji to nadobro. Bylo to víc času, než jsme všichni očekávali, a obě jsme souhlasily, právě minulý týden, že to bylo nejlepších šest měsíců v našich životech. Ale nebylo to dost. Dalších šest let, dalších šedesát let by nebylo dost.

Kecnu si na zem před její pomník a dám si nohu přes nohu. Mlhavě si uvědomím, že je ta zem studená. A že se mi vlhkost z trávy vsakuje do sukně. Ale je mi to opravdu fuk.

Po tom, co se Birdie zotavila ze své operace, mohla na několik dní v týdnu opustit nemocnici. A zatímco já jsem vzala večerní práci jako barmanka v Manchester Comedy clubu, měla jsem volné dny, které jsem trávila s ní. Takže jsme si udělaly výlet do Londýna, protože jsem tam nikdy nebyla, a Birdie řekla, že mám pokračovat ve své záři a neuvíznout zase ve svých starých nudných způsobech, takže jsem pokračovala ve zkoušení nových věcí. Tak jsme to udělaly spolu.

Taky jsme si vyjely na segwayích v Lake District, jedly japonské jídlo a korejské jídlo a nejkořeněnější indické jídlo, jaké jsme našly. Smály jsme se a ječely cestou na představení Chippendales, zůstaly přes noc v observatoři a usnuly při sledování hvězd. Zpívaly jsme karaoke, v Cheshiru jsme si zašly na masáž a do lázní, strávily den u Stonehenge a prohlásily to za „neskutečně nudné“. A když musela Birdie být v nemocnici, daly jsme si ten maraton Harryho Pottera, flirtovaly s doktorem BJ, dokud nebyl tak v rozpacích, až mu začalo cukat oko, a dokonce jsme jednou složily puzzle (k Birdiině zlosti).

Když měla Birdie období nemoci, vybrala mi něco šíleného, abych to udělala, a celou věc natočila, takže se mohla smát mému nevyhnutelnému packání. A proto je teď na internetu video, které ukazuje Olive Brewsterovou, jak dramaticky zvrací na kolotoči v Alton Towers parku.

Obejmu se rukama, zadek mi na zemi začíná mrznout. Nemůžu uvěřit, že je moje kamarádka pryč. Obě jsme věděly, že to přijde. Věděly jsme to už dlouho. Ale teď a tady tomu nemůžu vůbec uvěřit. Moje hruď je prázdná. Víří v ní bolest, o které vím, že si ji ponesu navždy.

Na starém dubu nade mnou si všimnu tmavého malého ptáčka, který se na mě dívá, hlavu má skloněnou na stranu. A na krátký moment přemýšlím, jestli…

Pak v hlavě slyším Birdiin chichotající se hlas. „Vůbec. To nejsem já. Samozřejmě nejsem pták, ty exote! Pokud bych se jako něco měla vrátit, nemyslíš si, že by to bylo něco tak na nervy lezoucího jako pták? Olive!“

Zasměju se. A smích se změní v pláč. Ale ne špatným způsobem. Jen způsobem, který je potřebný.

Hrbím se tam, před Birdiiným náhrobkem a mluvím s ní, dokud obloha neztmavne a správce hřbitova mi neřekne, že je čas jít.

Dotknu se prsty toho náhrobku, oči mám zamlžené slzami, krk mě bolí ze slov, které jsem nikdy nechtěla říct.

„Sbohem, Birdie.“