UA - 7. kapitola

Překlad: Verča
Kor.: Evička

Ashlyn

USLYŠÍM ZVONĚNÍ TELEFONU, NATÁHNU ruku a tápu po nočním stolku, dokud nenajdu ten hnusný krám. Zašilhám na něj jedním okem, abych zmáčkla tlačítko, a přitáhnu si ho k uchu. „Lo,“ vydechnu ospale, když mi Dillon zastrčí hlavu do ohbí krku, obtočí ruku kolem mého břicha a přitáhne si mě blíž k hrudi.

„Andílku.“

„Dědečku?“ Zvednu se na posteli, náhodou praštím Dillona do břicha, a kvůli tomu zamumlá něco, čemu nemůžu rozumět. Odstrčím si vlasy z tváře, podívám se na hodiny a zeptám se, „Je všechno v pořádku?“ Na Aljašce je po desáté, tam žijí rodiče mé mamky, takže je pozdě na to, aby volali.

„Právě jsem dotelefonoval s tvou matkou.“ Oh, Bože. Plesknu sebou zpátky na postel a stisknu oči. Cítím, jak se ode mě Dillon odtáhne a pak skrze zavřená víčka uvidím, jak se rozsvítí. „Řekla mi, že jsi utekla a vzala si tvého šéfa. Je to pravda?“

„Dědečku,“ povzdechnu si. Miluju rodiče mé mamky, ale jsou trochu šílení, jak si pamatuju.

„POČKEJ, ŽENSKÁ!“ ZAKŘIČÍ dědeček do telefonu. „Ne, ještě mi neodpověděla. Jen jsem se zeptal na zatracenou otázku. Ne, mluvím s ní. Zatraceně, dej mi ten telefon zpátky,“ zavrčí a linka na chvíli ztichne. Otevřu oči, sednu si a najdu Dillona v posteli. Zády se opírá o čelo postele, kolem jeho pasu má přikrývku a pozorně se na mě dívá.

„Raději mi řekni, že tvoje mamka si dělala srandu a že ses neprovdala za člověka, se kterým jsem se ještě nesetkala a neschválila ti ho!“ Memaw mi křičí do ucha, čímž mě přinutí nadskočit.

„Memaw-“

„Ty jsi to udělala, že?“ zeptá se, než jí můžu odpovědět. „Ty ses vdala a ani jsi nepomyslela na to nám to nám to zavolat?“

Dívám se Dillonovi očí a zašeptám. „Vdala jsem se.“ Dívám se na něj, jeho tvář změkne a oči ztmavnou. Nakloní se, odrhne mi vlasy přes rameno a políbí mě na krk, čímž způsobí, že přivřu oči. Přitisknu se k němu blíž, opřu si tvář o jeho hruď a poslouchám, jak Memaw křičí.

„Nemůžu tomu uvěřit! Franku, můžeš tomu uvěřit?“

„NEMÁM NA VÝBĚR, ALE VĚŘÍM tomu,“ zamumlá dědeček, a já se bráním smíchu, který uvnitř mě bublá.

„Co se sakra stalo s dobrými starými časy, kdy se muž zeptal rodiny ženy na jejich souhlas?“ zamumlá a tentokrát nedokážu bojovat se smíchem, který cítím a tak přitisknu obličej do Dillonova hrudníku a pustím to.  „Směješ se?“ zeptá se nevěřícně.

Zasměju se tvrději a zeptám se, „Chtěla bys, aby ti zaplatil dobytkem za manželství se mnou, Memaw?“

„To pro začátek, ale myslím si, že stojíš za víc, než za pár hovězího,“ zamumlá a já se tomu chichotám.

„Proč sakra mluvíte o dobytku, ženská?“ zakřičí dědeček z dálky a já nakloním hlavu, abych se podívala na Dillona, a přemýšlím o tom, jestli bych měla dát telefon na reproduktor, aby mohl slyšet, jak zní opravdu blázniví lidé.

„Ale nic,“ zavrčí. Pak zašeptá, „Kdy ses stala dost starou na to, aby ses vdala, holčičko?“

Můj smích odumírá v krku a oči se zaplní slzami. „Já nevím,“ zašeptám v odpověď a poslouchám jí, jak se nepravidelně nadechuje.

„Prosím, řekni mi, že tě dělá šťastnou,“ prosí tiše, a já zavřu oči.

„Přísahám ti, že mě dělá šťastnou,“ řeknu jí, cítím Dillonovy prsty pořád na mém boku, kde kreslí líné vzory, a pak se jeho rty přitisknou na mou hlavu.

„Dobře…hádám, že nemám jinou možnost než být za tebe šťastná, že?“

„Chtěla bych, abyste ty a dědeček za mě byli šťastní. Je mi opravdu líto, že jsem vám to neřekla, ale věci tady byly tak trochu bláznivé.“

„To se vsadím.“ Povzdechne si a pak zamumlá: „Drž se, tvůj dědeček chce něco říct. Sakryš, Franku, nech mě ti podat ten telefon dřív, než mě uškrtíš tou hloupou šňůrou!“ zakřičela a znovu jsem se zasmála.

„Andílku, je s tebou tvůj mladý muž?“

„Ano, dědečku.“

„Dej telefon na reproduktor, abych mu mohl něco říct.“

„Dědečku,“ povzdechnu si, vím, co přijde a opravdu tomu nechci Dillona vystavit.

„Hned, Andílku,“ požaduje a já neochotně telefon dám na reproduktor a přidržuju ho mezi mnou a Dillonem.

„Dobře, už tě může slyšet.“

„Jsi tam, mladý muži?“ zeptá se, a Dillon se usměje a políbí mě na čelo.

„Jsem tady.“

„Dobře, teď mě poslouchej, protože to řeknu jen jednou. Pokud ublížíš mé holčičce, dotáhnu svůj starej zadek do Tennessee, odvleču tě na Aljašku a nechám medvědům tvé studené, mrtvé tělo. Rozumíš tomu, co ti říkám?“

„Rozumím,“ řekne s úsměvem na jeho hezkém obličeji.

„Radši se o ni postarej.“

„To udělám,“ souhlasí neústupně a dívá se přímo na mě. Měkký pohled v jeho očích mi způsobí, že můj žaludek se zaplní motýly.

„Dobře, teď očekávám, že uslyším, že si vy dva naplánujete výlet, abychom vás brzo viděli.“

„To uděláme,“ souhlasí Dillon a já se nakloním k jeho boku.

„Andílku?“

„Jsem tady, dědečku.“

„Miluju tě, holčičko.“

„Taky tě miluju,“ řeknu, pak uslyším, jak telefon na chvilku ztichne.

„Miluju tě, dítě.“

„Taky tě miluju, Memaw,“ zašeptám a zavřu oči.

„Zavolej mi, až tvůj chlap nebude kolem, abys mi o něm mohla popovídat a pošli mi fotky na můj email. Doufám, že vypadá dobře,“ zamumlá a já otevřu oči, nakloním se, abych dobře viděla na Dillona.

„Je velmi hezký. Určitě bys ho schválila,“ odpovím a on protočí oči.

„No, alespoň, že tak,“ zareptá, ale můžu slyšet v jejím tónu, že se usmívá. „Brzo si promluvíme.“

„Ano, promluvíme,“ souhlasím a pak telefon spadne dolů i s mou rukou.

Vezme telefon z mého sevření, hodí ho na jeho stranu postele a pak si mě zády k němu přivine a podívá se na mě. „Tvoji prarodiče jsou šílení. Teď už vím, odkud to máš.“

„Cokoliv, ale nejsem blázen.“

„To jsi,“ řekne a přejede rukou přes můj krk až k prsům.

„To je dobré,“ vydechnu, když sklopí hlavu a políbí mě způsobem, který dokazuje, že miluje moje bláznovství.

***

„POŘÁD NEMŮŽU UVĚŘIT, ŽE SIS vzala Dillona.“ July, moje sestřenice, se na mě zasněně dívá přes stůl a já sleduju, jak k ní její manžel Wes obrátí oči a zúží je.

„Já tu zasraně sedím,“ zavrčí, ona se usměje a pokrčí rameny, pak se napije čokoládového shakeu, který má před sebou.

„Mluví s tebou tvoji rodiče?“ zeptá se, načež přimhouřím oči a bojuju se smíchem, protože Wes jí něco dělal pod stolem a díky tomu se její oči rozšířily.

Ne, nemluví. Můj taťka mi pořád posílá zprávy, které jednoduše říkají „Miluju tě,“ a mamka dělá to samé. Je to týden, co se to dozvěděli a já opravdu nevím, kolik času bych jim měla dát. Stárnou. Ano, měla jsem jim říct, že jsem se vdala, ale není to, jako bych šla do kláštera, opila jeptišku a natočila epizodu Zdivočelá Jeptiška uprostřed nedělní mše. Vzala jsem si muže, kterého miluju. Dobře, tak úplně jsem nevěděla, že jsem do něj byla zamilovaná, když jsem si ho brala, ale jsem do něj zamilovaná a vím, že on miluje mě. Jsme šťastní, opravdu šťastní a oni by kvůli mně měli být šťastní.

„Ne.“ Pokrčím rameny a její tvář změkne.

„Vypořádají se s tím. Jen jim dej čas,“ zamumlá, když si ukousnu obrovský kus z mého hamburgeru a spláchnu ho trochou koly.

„Všichni mi pořád říkají, že se s tím vypořádají a já to vím, ale abych byla upřímná, jsem na ně tak trochu naštvaná.“

„Jsi jejich jediná dcera,“ vloží se do toho Wes, podívám se na něj. Má tmavé chaotické vlasy, modré oči, čelist pokrytou strništěm a vybledlé černé triko, které obepíná jeho svalnaté paže a hrudník jako druhá kůže. Moje sestřenice by si možná mohla myslet, že je Dillon žhavý, ale vážně, její manžel je naprosto nádherný v tom temném a divokém způsobu.

„Ano, a to je ono.“ Ukážu na něj mou hranolkou. „Mohou být naštvaní, ale opravdu, jaký to má smysl? Co kdyby mě srazilo auto,“ řeknu a on povytáhne obočí. „Cítili by provinění za to, že to řešili jako strašně velkou věc, když je to taková prkotina.“ Teď, když jsme s Dillonem spolu už nějakou chvíli, vím, že máme být spolu. „Záleželo by na tom, jestli jsme spolu randili týden, nebo rok, než by položil tuhle otázku?“

Opřu se, začínám se cítit špatně. Neměla jsem tolik jíst, ale pak zase, vždycky se přejím, když sem přijdu.

„Dost o mně. Jak je to s vámi?“ zeptám se a podívám se na ně. Nějakou chvíli se pokouší o miminko, ale bez štěstí. Vím, že jednoho dne se zadaří, a doufám, že to bude brzo. Nenávidím vidět mou sestřenici zklamanou každý měsíc, a vím, že Wes to nenávidí víc než já.

„Dobré. Za tři týdny odjíždíme na Barbados. Ty a Dillon byste se měli přidat. Bude to zábava.“

„To bych si přála,“ zamumlám a loknu si koly. „V ordinaci je hromada věcí. Ve skutečnosti se snažíme najmout další recepční a dva techniky, aby nám pomohli.“ Povzdechnu si. Opravdu si chci vzít dovolenou, ale vím, že teď nemůžu. „Dillon je opravdu velké zvíře v zubním světě, že?“

„To je,“ souhlasím s přikývnutím. Myslela jsem, že je jen okázalý, ale on je opravdu úžasný v tom, co dělá. „A od té doby co předělal ordinaci a všechno zmodernizoval, neustále k nám chodí nové žádosti pacientů, což je skvělé, ale jen s ním a mnou, se nedostaneme prostě pryč.“

„I přesto, jak skvěle ordinace vypadá, nenávidím, když tam jdu.“ July zavrtí hlavou a já protočím oči.

„Jsi slaboch.“ Zachichotám se a ona mě pod stolem kopne, aby mě rozesmála ještě víc.

„Nemůžu za to, že nemám vysokou toleranci bolesti.“

„Stále tě miluju.“ Wes jí políbí na tvář a ona obrátí hlavu, usměje se na něj a položí mu ruku na čelist. Když se na ně dívám, přemýšlím o tom, jestli s Dillonem vypadáme stejně jako oni právě teď.

„Opravdu bych se měla vrátit do ordinace. Děkuju vám, lidi, za to, že jste se zastavili, abyste mě pozvali na oběd.“

„Kdykoli a vážně popřemýšlej o Barbadosu.“

„Ano,“ souhlasím. A popřemýšlím o tom, ale vím, že neexistuje žádný způsob jet na tenhle výlet. Ne teď, a kdybych měla jet bez Dillona, tak to bych určitě nejela. Sáhnu pro peněženku, ale Wes podá servírce kartu, když projde kolem stolu. „Příště to bude na mě,“ řeknu, podívám se na něj, jen abych ho uviděla zakroutit hlavou. „Cokoliv.“ Protočila jsem oči, pak jsem vstala a sklonila se k políbení jejich tváří. „Zavolej mi. Potřebujeme si udělat holčičí noc,“ řeknu July.

V ten samý moment uslyším Wese mumlat, „Do prdele,“ což mě přiměje k úsměvu.

„Brzo zavolám,“ potvrdí mi, zamávám na ně a vyjdu z restaurace. Když zastavím na okraji chodníku přes ulici od ordinace, dívám se, jak Dillon stojí ve dveřích s rukou vysoko na dveřích, které přidržuje pacientce. Usmívá se na starší ženu, přikývne a pak jí něco řekne, než odejde. Když se rozhlídne, jeho oči mě zachytí a zaculí se, nechá dveře za ním a rozeběhne se přes ulici ke mně.

„Hej.“ Usměje se, jakmile je přede mnou.

„Byl oběd dobrý?“ Zeptá se, obalí mi paži kolem pasu, narazí ústy do mých a jemně mě políbí, než můžu vůbec odpovědět.

„Ano,“ vydechnu proti jeho rtům a otočím hlavou, jakmile uslyším křičet July.

„Oh, můj Bože! Lidi, vy jste tak rozkošní,“ vykřikne, když se k nám vydá z kavárny, s Wesem za ní, který kroutí hlavou. „Gratuluju, Dillone.“ Zakření se, obejme ho a tím mě rozesměje.

„Díky,“ zabručí Dillon, obejme jí jednou rukou, protože druhou stále drží mě.

„Měli bychom si zajít na dvojité rande.“ Usměje se vzrušeně a dívá se na nás.

„Ignoruj ji. Je blázen,“ zamumlá Wes, popadne July kolem pasu a přitáhne si ji k boku a natáhne ruku. „Gratuluju, chlape. Vítej v zemi bláznivosti.“ Usměje se, když ho July praští přes rameno, a pochechtávající Dillon si potřese s jeho rukou.

Protočím očima, a uvidím, že má sestřenice dělá totéž. „Přála bych si, abychom měli čas na pokec, ale musím se vrátit zpět na kliniku,“ zavrčí a podívá se na hodinky. „Brzo mi zavolej, abychom si domluvily holčičí noc. Možná bychom pro tebe měli udělat rozlučkovou párty, protože si jí neměla.“ Usměje se na mě a její oči zasvítí neplechou.

„To se nestane,“ řeknou Dillon a Wes unisimo, což nás přinutí zasmát se.

„Uvidíme.“ Zakření se, obejme mě a přitiskne mi rty k uchu, „Vypadáte spolu úžasně, a vážně, jsem za tebe šťastná.“ Slzy mě bodají v nose, objetí jí vrátím silněji. Možná nemám žádné sestry, ale kdo je potřebuje, když máte nejlepší sestřenici na světě?

„Miluju tě,“ zamumlám, a cítím, jak se její paže sevřou, než odstoupí.

„Vy dva, uvidíme se,“ řekne Wes s mávnutím a popadne Julyinu ruku a vede je pár metrů nedaleko k zaparkované motorce poblíž obrubníku.

„Nebudeš mít žádnou rozlučkovou párty,“ zamumlá Dillon, tak hlasitě, abych to slyšela jen já, když nás přesune k silnici.

„Uvidíme.“ Zakřením se, vykročím před něj a pak ho slyším křičet, „Neeee!“, zatímco jeho ruka mě táhne zpět. Náhlý náraz auta do mých boků a stehen mě pošle na zem, o kterou se praštím hlavou. Všechno zčerná.

„SLYŠELA JSI DOKTORA. BUDE V POŘÁDKU. Uklidni se. Nepřinese jí to nic dobrého, pokud budeš vypadat jak zasraná troska, až se probudí,“ hlas mého taťky zněl odněkud z dálky. Hlava mě bolí, jako bych dostala ránu pálkou, a mé oči jsou příliš těžké, aby se otevřely. Cítím, že začínám panikařit, jak se s tím snažím bojovat, ale zdá se to nemožné a nakonec to vzdám a nechám se znovu pohltit tmou.

„Bejby, musíš se probudit a dát mi vědět, že jsi v pořádku,“ zašeptá mi Dillon do ucha, zní vyděšeně. Zamračím se. Proč bych neměla být v pořádku? Pak mě zasáhne bolest hlavy a boku a vzpomenu si, že jsem byla sražena autem.

„Dillone.“ Aniž bych otevřela oči, vím, že jsem v nemocnici z vůně dezinfekčních prostředků.

„Konečně.“ Jeho teplá ruka spočine na mé tváři a mé tělo se díky jeho doteku lehce uvolní. „Otevři pro mě oči.“ Zkusím to. Opravdu se snažím, ale jsou tak těžké. „Prosím, otevři tvé oči,“ zamumlá a položí své měkké rty na mé čelo. Bojuju s hmotností a mé oči se lehce otevírají. Trvá to ještě chvilku, ale když je otevřu, najdu jeho nejasnou tvář nade mnou, jeho znepokojené oči najdou mé. „Tady jsi.“ Palcem sklouzne po mém nose, což způsobí, že se má těžká oční víčka znovu zavřou. „Podívej se na mě, krásko.“ Zamrkám a podívám se na jeho hezký obličej.

„Kurva.“ Ohne se a dotkne se ústy mých. „Miluju tě. Zůstaň kvůli mně vzhůru,“ požádá, nahne se za postel a něco tam stiskne, a pak popadne růžový hrníček s brčkem a přiloží mi ho k ústům. „Pomalu,“ poučuje mě, když si loknu chladné vody.

Uvolním brčko z úst a zakroutím hlavou, když zašeptám, „srazilo mě auto.“ Sleduju, jak zavře oči a sevře čelist.

„Zlatíčko?“ zvolá moje mamka jemně a odtáhne mou pozornost od Dillona.  Když otočím hlavou, uvidím, jak přichází skrze slabě osvětlenou místnost. „Vystrašila jsi nás,“ zastaví se po boku postele. „Měli jsme o tebe strach.“ Nahne se nade mě a přitáhne si mě do objetí, které vytlačuje vzduch z mých plic, díky tomu sebou cuknu.

„Promiň,“ zakuňknu.

„Opatrně,“ zamumlá Dillon poblíž mého boku.

„Kde je taťka?“ Vdechnu jí do krku a ona pohlédne přes své rameno a o krok ustoupí.

„Přímo tady,“ řekne taťka, zní přiškrceně, je naprostý nepořádek. Oči má červené a vlasy jsou rozcuchané. „Vždycky budu přímo tady.“ Přiblíží se, položí mi ruku na tvář a pak jeho rty proti mému čelu, než se na mě podívá.

„Srazilo mě auto,“ zopakuju a jeho oči se zavřou.

„Teď o tom nemluvme,“ přeruší to Dillon. Nakloním hlavu, abych se na něj podívala, a všimnu si, jak mu cuká čelist. To je něco, čeho jsem si všimla poprvé, co jsem se zmínila o tom, že mě srazilo auto.

„Jak se cítíš?“ zeptá se mamka, položí ruku přes mou. Obrátím k ní hlavu, ucuknu nad tím pohybem.

Cítím se, jako by mě srazilo auto, to si myslím, ale neřeknu to, protože tenhle výrok pokaždé Dillona vytočí. „Trochu mě bolí hlava,“ zalžu. V hlavě mi neskutečně třeští a boky mě zabíjejí.

„Do hlavy ses uhodila dost tvrdě. Museli ti udělat osm stehů,“ vysvětlí taťka, zvednu ruku k mé hlavě, jen aby Dillon popadl mé zápěstí a tak mě mohl zastavit, abych si na to sáhla.

„Ashlyn,“ řekne doktorka Woods, která vejde do místnosti, a já přemýšlím, co si asi myslí, protože ona je doktorka, která mi před pár týdny šila nohu. „Jsem tak ráda, že vás vidím vzhůru. Jak se cítíte?“ Zeptá se a podívá se na mě, pak skloní oči k deskám ve své ruce, něco si zapisuje, zatímco jde k mé posteli.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zamračím se a ona odtáhne oči od desek, aby se setkala s mým pohledem.

„Asi jen hodinu.“

„Hodinu?“ vydechnu, cítím Dillonovo ruku stisknout mou. Věděla jsem, že jsem byla mimo, ale být v bezvědomí hodinu je špatné…opravdu špatné.

„Jste v pořádku,“ řekne jemně, přiblíží se a přinutí mou mamku a taťku odstoupit. „Ale utrpěla jste malý akutní subdurální hematom, na který musíme dávat pozor.“ Nad jejími slovy jsem stiskla Dillonovu ruku. „Nebude vám vadit, když vám položím pár otázek?“ pokračuje, aniž by věděla, že se mé vnitřnosti znehybňují strachem.

„Jistě,“ zašeptám a jemně se usměju, když se podívám na muže, kterého jsem si předtím nevšimla.

„Tohle je doktor Desmond,“ představí ho, jemně se usměje, když si bere desky z jejích rukou. „Zeptá se vás na pár otázek, zatímco zkontroluju vaše zranění a důležité orgány.“

„Dobře.“ Pokouším se uvolnit, zatímco se mě doktor Desmond ptá na otázky o aktuálních událostech a osobách v místnosti a doktorka Woods kontroluje mé zranění a pak puls.

„Budete v pořádku,“ ujistí mě doktorka Woods, sundá si pár latexových rukavic a vyhodí je do odpadkového koše nedaleko postele. „Chystám se vás propustit.“ Usměje se, když se s námi doktor Desmond rozloučí a opustí místnost.

„Jste si jistá, že je dobré, aby se vrátila domů?“ zeptá se Dillon, odřízne ji a doktorka se na něj podívá.

„Jsem si jistá, ale pokud se vyskytnou nevolnosti, závratě, nebo pokud bolest hlavy bude trvat déle než několik hodin, bude se muset vrátit a provedeme CT vyšetření.“

„Možná by tu měla zůstat, aby byla v bezpečí,“ navrhne a stiskne mi ruku.

„Dillone,“ povzdychnu. Vím, že je znepokojen, ale sakra, není žádný způsob, že bych chtěla zůstat v nemocnici, pokud nemusím.

„Myslím, že má Dillon pravdu. Myslím, že by si měla zůstat,“ zamumlá můj taťka a já zavřu oči.

„Opravdu není důvod, aby tu zůstala. Netrpí ztrátou paměti a její životní funkce jsou naprosto v normálu. Kdybych si jen na chvíli myslela, že by bylo lepší, aby tu zůstala, tak bych trvala na tom, aby tu zůstala,“ řekne doktorka Woods a dívá se na ty dva naduté muže v mém životě.

„Chci jít domů. Chci spát ve své vlastní posteli,“ řeknu a Dillon se na mě podívá. Můžu říct, že není šťastný, můžu vidět, že je rozpolcený mezi tím, že mi dá to, co chci a tím, že by mě držel tady, dokud by necítil, že jsem v pořádku.

„Někdo vás bude muset budit každé čtyři hodiny. Žádné řízení po několik dní a žádné pití.“

„Vezmeme ji s námi domů a zajistíme její buzení,“ zavrčí taťka a Dillonova čelist se zatne, zatímco jeho ruka dále drží mojí.

„Jen přes mou mrtvolu,“ procedí skrz zuby a pohlédne na mého otce přes postel.

„To se může stát,“ zavrčí taťka zpět a cítím, že se mi plní oči slzami. Zdá se, že dokonce ani srážka autem nezlepšila tenhle nepořádek.

„Přestaňte, vy dva. Podívejte se, co děláte,“ zasyčí mamka, ukáže na mě a taťkovy a Dillonovy oči se zaměří na mě v posteli a změkčí. „Oba dva pojďte za mnou, hned,“ vyštěkne a zamíří ke dveřím. Můj taťka zakroutí hlavou, nakloní se ke mně a políbí mě na tvář, než jí následuje.

„Vrátím se.“ Dillon vzdychne, ohne se, aby mě políbil na čelo, když mi slzy vytečou a stékají po tvářích. „Prosím, přestaň plakat. Všechno je v pořádku.“

„Dobře,“ souhlasím, snažím se se slzami bojovat.

„Hodná holka, budu hned za dveřmi.“

Jemně mě políbí a jde k mým rodičům ven z místnosti, kde slyším mamku křičet, „Cashi Maysone, pokud by se někdo někdy pokoušel vzít mě od tebe, kdybych byla zraněna, ztratil bys tvou vždy-milující mysl, takže přestaň Dillona soudit! A Dillone, Ashlyn je Cashova dcera. Je jasné, že se bojí o jeho malou holčičku, takže to vezmi v úvahu a přestaň být idiot.“

Bože, miluju mou mamku.

„Jste šťastná dívka, že máte tolik lidí, kteří vás milují,“ řekne doktorka Woods, přiměje mě nadskočit. Úplně jsem zapomněla, že tu stále je.

„Kromě toho, že lidi, kteří mě milují, se nenávidí navzájem,“ zamumlám a cítím, jak mi oči zaplní čerstvá vlna slz. Nenávidím, že se můj taťka a Dillon nenávidí a že jsem příčinou jejich rozporu. Dřív nebyli nejlepší kamarádi, ale přinejmenším se snášeli.

„To není pravda,“ řekne taťka a mé srdce se zastaví. „Milujeme tě a bojíme se o tebe.“ Utřu si dlaní tváře a slyším, jak doktorka Woods zašeptá, že se vrátí s mými propouštějícími papíry. Ucítím, jak mi stiskne rameno předtím, než odejde. „Jsem tvrdohlavý.“ Taťka se přiblíží a vezme mě za ruku. „Nechtěl jsem uvěřit, že moje dítě vyrostlo natolik, aby se mohlo provdat. Měl jsem si o tom s tebou promluvit už před dny, ale nevěděl jsem, co říct.“

„Tati,“ zašeptám, a jeho ruka se pohne k mé tváři.

„Miluju tě. Jsi moje malá holčička. Budeš vždycky moje malá holčička, ale taky vím, že jsi chytrá žena, která by nikdy neudělala špatné rozhodnutí.“

„Omlouvám se, že jsem ti to neřekla. Jen jsem nevěděla jak. Věděla jsem, že bys mohl být ze mě zklamaný,“ přiznám se, jak mi stéká víc a víc slz.

„Nikdy bys mě nemohla zklamat.“ Vzlyknu, nakloním se a obalím kolem něj paže, nestarám se, že to bolí jak peklo. „No tak, přestaň plakat, nebo tvůj manžel chytne záchvat,“ řekne, a zní, jako kdyby se usmíval. Zakroutím hlavou, když v tom se odtáhne, aby se na mě podíval. „Miluju tě.“

„Taky tě miluju,“ odpovím mu, pak se podívám na mamku, která pláče a rukama si zakrývá ústa.

Pospíchá k nám a opatrně mě obejme. „Miluju tě.“

„Taky tě miluju,“ vydechnu, a zamrkám vlhkost v očích, když zjistím, že Dillonovy oči zkoumají každou mou slzu. Pročistím si hrdlo, otřu si tvář a lehnu si.

„Je ten člověk, který mě srazil v pořádku?“ zeptám se, když se můj otec nakloní vzad, vsune jednu ruku do přední kapsy jeho džínů, zatímco druhou obejme mamku kolem pasu a přitáhne si ji k hrudi.

„Nevíme, kdo to byl,“ řekne taťka tiše, studuju jeho náhlou nespokojenost a cítím, jak se vibrace v místnosti zesilují napětím a hněvem.

„Nezastavil?“ Není to jako by nevěděl, že mě zasáhl. Možná jsem malá, ale vím, že musel ucítit dopad na jeho auto, když mě nabral.

„Policie to vyšetřuje,“ řekne Dillon, tónem, který říká, že o tom už nechce mluvit.

„Nevědí, kdo to byl?“ zašeptám, cítím bolest břicha. Co za člověka někoho srazí a odjede?

„Už o tom nemluvme,“ řekne mamka, odstoupí od taťky, a sedne si na kraj mé postele. „Zaměřme se na to, aby ses uzdravila.“ Usměje se, ale můžu říct, že se do toho nutí. „Jax sem hodil nějaké oblečení, aby ses mohla převléknout, protože tvé oblečení je zničeno. Dala jsem to do koupelny.“

„Jax nezůstal?“ Zamračím se a ona zavrtí hlavou.

„Ne. Chtěl, ale něco mu přišlo práce.“ Pokrčí rameny a já vím, že to něco na práci jsem já. Nepochybuju o tom, že hledá osobu, která mě srazila.

„Pomůžu ti převléct se,“ zabručí Dillon, zvedne mě z postele, zatímco se moje mamka blíží k nám.

„Já jí pomůžu,“ řekne mamka, Dillonova čelist se utáhne.

„Mám jí,“ řekne tiše, a já mu položím ruku na napjatou čelist, zatímco mě nese přes pokoj do koupelny, kde zavře dveře, než má moje mamka příležitost následovat nás. Položí mě na nohy, stojí tam s rukama na mých bocích a prohlíží si mě. „Jsi si jistá, že jsi dost v pořádku, aby si šla domů?“ zeptá se opatrně.

„Jsem si jistá.“

„Přísaháš, že mi řekneš, pokud bude potřeba vrátit se?“

Bojuju s touhou protočit oči nad jeho přehnanou starostlivostí a zamumlám, „přísahám,“ zatímco si sundávám nemocniční šaty z ramen a nechám je klesnout na podlahu k nohám.

„Podívej se na sebe.“ Jeho prsty jemně sklouznou přes mé rameno, které je pokryté silničním lišejem, pak na mé černé a modré boky a stehna.

„Jsem v pořádku,“ ujistím ho, když uvidím neklid v jeho očích, jak mě skenuje od hlavy k patě.

„Nejsi v pořádku, takže přestaň říkat, že jsi,“ zavrčí, pohlédne mi do očí a jemně mi pomůže. „Byla jsi sražena autem a byla jsi v bezvědomí. Když ses dostala do nemocnice, myslel jsem si, že budeš potřebovat operaci, kvůli tvé hlavě. Žádná zasraná část neříká, že jsi v pořádku.“

„Prosím, uklidni se,“ zašeptám, nenávidím, že vidím v jeho očích strach. „Doktorka Woods říkala, že jsem v pořádku a má pravdu. Jsem bolavá, ale jsem v pořádku, a pokud se to změní, přísahám, že ti to povím a dovolím ti přivést mě sem.“

„Pokud by se ti něco stalo…“ Krátce zavře oči, než je otevře. „Nemůžu ani myslet na to, co by mi to způsobilo.“

„Co mi neříkáš?“ Zeptám se jemně, protože má střeva ví, že přede mnou něco skrývá. Jeho strach je hmatatelný.

„Nic.“ Zakroutí hlavou a odvrátí se ode mě, než se ho můžu zeptat na víc.

Zachytím svůj odraz v zrcadle a sevře se mi hrdlo. Strana mé tváře, od lícní kosti ke spánku, je ošklivě žlutozelená a mé nové blonďaté vlasy jsou měděné a v koříncích od krve. „Oh, můj Bože.“ Odsunu si vlasy bokem a uvidím, že velká část mé hlavy je oholená, a je pokrytá řadou stehů.

„Omlouvám se,“ zašeptá za mnou a zachytím jeho pohled v zrcadle. „Neměli jinou možnost.“

Polknu a přikývnu, protože vím, že není čas na to, abych byla tak ješitná. „Narostou,“ ujistím sebe a jeho zároveň.

„To ano.“ Políbí mé rameno pokryté silničním lišejem a pak zvedne mé tričko, které leží na pultu. „Pojďme tě obléct a dostat tě domů.“

„Prosím.“ Otočím se k němu a nechám ho obléct mi triko přes hlavu a prostrčit ruce skrz rukávy. Dívám se na něj, jak si klekne na kolena a přidrží přede mnou kalhoty.

„Polož mi ruce na ramena pro stabilitu,“ řekne a já si položím ruce na jeho ramena a zvednu nohu a pak udělám to samé s druhou. Jakmile mám obě nohy v kalhotách, vytáhne mi je nahoru, opatrně přes má stehna a boky, protože materiál klouže přes mou pohmožděnou kůži. „Tady.“ Políbí mě na břicho a pak vklouznu nohama do pár žabek.

„Kde jsou moje boty, které jsem měla na sobě?“ Vím, že to není zrovna jedna z věcí, o které bych se teď měla starat, ale moje Louis Vuitton podpatky s otevřenou špičkou leopardího vzoru jsou jednou z prvních věcí, které jsem si koupila za své vlastní peníze, a jsou něčím z mých cenných věcí.

„Má je tvoje sestřenice,“ zamumlá a hodí šaty, které jsem měla na sobě do velkého červeného pytle v rohu koupelny.

„Kdo?“

„July. Ona s Wesem neviděli, co se stalo, slyšeli tvůj křik a auto…“ Přestane mluvit a kroutí hlavou, prsty si hrubě projíždí skrz vlasy. „Chtěl jsem tě dát do mého auta, ale July trvala na tom, že s tebou nemáme hýbat a že zavoláme sanitku. Zůstali se mnou, dokud se tam nedostala sanitka, a pak nás následovali do nemocnice.“

„Nezůstali?“

„Zůstali chvíli, ale nemohli zůstat v pokoji, tak šli domů, když je doktorka ujistila, že jsi v pořádku a Jax je vzal.“

„Měl bys jí zavolat a říct jí, že jsem v pořádku.“

„Tvoje mamka poslala hromadnou zprávu, když jsme předtím byli v hale. Jsem si jistý, že zítra tě bude chtít vidět celé Tennessee,“ řekne a opatrně mě zvedne.

„Můžu chodit.“

„Možná můžeš, ale chci se o tebe starat. Otevři pro mě dveře.“

Otočí se na bok a vyrazíme ven.

Jakmile vyjdeme ven z koupelny, přijde k nám mamka, drží v ruce několik papírů a podá mi je. „Doktorka Woods to tu nechala. Řekla, že se budeš muset vrátit za pár dní, aby ti zkontrolovala stehy a ránu, aby se ujistila, že se hojí a nehnisá.“

„Dobře,“ ujistím ji a její tvář zjemní, když zazívám.

„Jak je na tom tvá hlava?“

„Není to tak špatné, jak předtím.“ Opřu si hlavu o Dillonovo rameno a cítím, že jsem vyčerpaná. „Jsem prostě jen unavená.“

„Nech Dillona, ať tě vezme domů,“ zamumlá taťka a vezme mamku za ruku. „Zítra se na tebe přijdeme podívat.“

„Jistě, ale budeme v Dillonově domě, takže přijďte tam,“ informuju je a jejich oči se rozšíří. „Ach, no tak,“ povzdychnu si. „Byla jsem opravdu tak hlasitá ohledně jeho domu?“ Zeptám se, když se Dillon chechtá.

„Trošku.“ Mamka se usměje, zatímco taťka zavrtí hlavou a kření se.

„Zalíbil se mi,“ přiznám a Dillonovy ruce se kolem mě utáhnou. Není to lež, skutečně se mi líbí. Miluju kuchyni a knihovnu, ale opravdu miluju jeho ložnici a šatnu. Taky miluju tu obrovskou vanu s tryskami. A opravdu, kdekoli je on, tam chci být.

„A fontána?“ zeptá se taťka s pozvednutým obočím. Zjevně jsem byla i v tomhle případě hlasitá.

„Pořád ji nenávidím, ale přemýšlela jsem o nákupu nějaké zlaté rybky.“ Pokrčím rameny.

„Ty jsi opravdu blázen.“ Dillon se směje spolu s rodiči.

„No tak. Pojďme ven,“ řekne taťka a Dillon je se mnou následuje z nemocnice. Poté, co se s nimi obejmu a slíbím, že jim zavolám, kdyby se něco změnilo, čekají, dokud mě Dillon nepoloží do auta a pak jdou k taťkovu autu.

Jakmile je Dillon za volantem, otočím hlavu, abych se na něj podívala, a usměju se. „Mohla jsem být sražena už před týdnem,“ zažertuju, ale přeju si, abych to neudělala, protože jeho oči ztmavnou a zúží se.

„Neříkej takový sračky.“

„Byl to vtip,“ bráním se, přeběhne si rukama přes tvář.

„Není to vtipný. Byl bych radši, kdyby mě tvoje rodiče nenáviděli po celý zbytek života, než abych tě viděl v nemocnici.“

„Dobře.“ Položím dlaň na jeho tvář. „Prosím, uklidni se. Jsem v pořádku, pamatuješ?“

„Vím.“ Nakloní hlavu, políbí mě do dlaně a pak nastartuje auto. Můžu říct, že je pořád napjatý, když řídí, ale nemám tušení, co říct, abych ho uklidnila. Jakmile se dostaneme domů, zaparkuje auto do garáže bez jediného slova a vezme mě nahoru po schodech do ložnice, pomůže mi vyčistit zuby a převléknout se. Během několika minut se doplazím do postele, přetočím se na mou stranu a sleduju ho, jak se svléká do boxerek.

„Jdeš do postele?“ Zeptám se ho, když vidím, že si oblékne kalhoty na spaní, a nesvlékne se, jako to dělá normálně každou noc.

„Za chvíli. Jen si potřebuju zavolat,“ vysvětlí, přejde k místu, kde ležím a pak mě políbí. „Zkus usnout. Budu hned zpátky.“

„Jasně,“ souhlasím a dívám se, jak zvedne mobil z postele, kam ho odhodil. Nevím, jak dlouho tam ležím, zatímco se dívám na strop, ale nakonec vyčerpáním usnu.

„Probuď se, zlato.“

„Přísahám, že jestli mě probudíš ještě jednou, rozvedu se s tebou,“ zavrčím do polštáře a modlím se, že tentokrát usnu mnohem rychleji. Všechno, co chci je spát, ale pokaždé, co mě vzbudí, mi usnout trvá déle a déle.

„Nikdy se nerozvedeme.“ Políbí mě na rameno a vzdychnu, otočím se k němu. „Jak je na tom tvoje hlava?“

„Není to tak špatné. Bolest je pryč.“

„Dobře,“ zamumlá a políbí mě na stranu hlavy. „Spi, bejby,“ zavelí a lehce přejede prsty přes mou holou ruku.

„Okej.“ Zavřu oči, ale neusnu. Místo toho naslouchám zvukům jeho dechu a tlukotu jeho srdce, když si moje mysl přehrává zvuk jeho křiku předtím, než mě srazilo auto.