TTS - 2. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Znovu jsem se pokusila skočit, ale nepohnula se ani o milimetr. Jako bych tu byla zaseklá. Což mohlo být tím, že jsem tu byla opravdu zaseklá, jak mi došlo o sekundu později. Poté, co jsem proskočila tím krbem, zůstala polovina mého těla ve vedlejší místnosti Ale ta druhá půlka…

Druhá půlka, ta nad mým pasem, se ještě stále nacházela na této straně zdi a trčela ze začernalých, starých cihel. Zoufale jsem s sebou kroutila, ale nemohla se pohnout. Poté jsem se znovu snažila skočit. Ale z půl tuctu pokusů jdoucích rychle za sebou se mi začala tak motat hlava, že bych se nejraději pozvracela. A byla jsem pořád zaseklá.

Pohled na můj pas mi ukázal, že aspoň nejsem rozřízlá na dvě poloviny jako asistentka nějakého neschopného mága. Do teď jsem si myslela, že přesně tohle se v takových případech stává. Místo toho se kolem mě tísnilo množství naštvaně vypadajících cihel, jako bezdomovci, co se snaží za každou cenu urvat nějakého to místo. Přitom bylo slyšet skřípání kamene o kámen.

Dostala jsem strach, protože jestli jsem to slyšela já, tak pro upíří uši to muselo znít jako lavina. Ale když jsem vzhlédla, viděla jsem jen kryt krbu. Doslova, protože se jednalo o jedno z těch falešných Tiffanyho věciček se stovkami barev a hromadou hmyzu s příliš mnoho očičkami a nožičkami.

Ale široko daleko žádný upír. Kupodivu si mého snažení nevšimli, stejně jako mého bušícího srdce nebo mého panického dýchání. Buďto mě před jejich zraky skryla tma ve velkém starém krbu nebo ten kýčovitý kryt. Ale pravděpodobně bouře překryla všechny zvuky, které jsem vydávala, nebo jsem se i nadále nacházela uvnitř kouzla proti hluku, který vytvořil Jonas. Částečně ho napojil na ochranná kouzla domu a já si nebyla jistá, jaký mělo dosah. Ne, že by to hrálo nějakou roli. Protože zrak a sluch nebyly jediné smysly, které měli upíři nadpřirozeně citlivé. A já se i přes nízkou teplotu potila jako…

„Je to ta holka, že ano?“, řekl druhý upír prudce.

Strnula jsem a přestala se kroutit. Měla jsem pocit, jakoby se mi zastavilo srdce.

„Cassandra.“ Mircea přikývl a podal svému druhovi pití. „Hraje si po celém domě.“

A pak mi to došlo. Samozřejmě, že byl v domě cítit můj pach, pomyslela jsem si omámeně. Jak jinak? Mé mladší já spalo na druhém konci chodby; to bylo jasné. Polkla jsem a ne poprvé jsem se přemýšlela, kolika let se taková Pýthie dožívala…

Nějak jsem měla ten dojem, že moc dlouho ne…

„Ne. Měl jsem na mysli, že to je ten důvod, proč jste tady,“ odvětil ten druhý upír. Přitom přimhouřil podezíravě oči. To nebylo nic neobvyklého. Dokázal být šarmantní jako všichni z jeho druhu, ale jinak než v Mirceově případě to nebylo jeho úkolem. Jmenoval se Kit Marlowe a před dlouhou dobou změnil jako špión stranu. Od špionáže Jejího Veličenstva, královny Anglie přešel k druhé královně. Ta vládla obávanému Severoamerickému upířímu senátu. Přinejmenším se ho obávala většina amerických upírů, protože Senát vládl tvrdou rukou. Ale mě moc obávaný nepřipadal, možná proto, že jsem s jedním Senátorem chodila. S tím, který si právě Kita pobaveně měřil pohledem.

„Co vás přivedlo na tuto myšlenku?“

„Nemusíte se stydět. Tolik námahy obvykle investujete jen, když chcete svést nějakou hraběnku…“

„To obvykle nevyžaduje žádné zvláštní úsilí,“ zamumlal Mircea a usrkl brandy.

„…ale u tohoto dítěte… ‚Ne, opravdu? To je překrásná kresba, Cassie! Jak se ti to podařilo?‘“, opičil se Marlowe po druhém upírovi.

„Ty barvy byly pěkné,“ protestoval Mircea, ale cukaly mu koutky.

Kit moc pobaveně nevypadal. „Co vás na ní tak zajímá?“, zeptal se bez obalu.

„Je to rozkošné dítě.“

„Je to věštkyně.“ Marlowovy oči se zúžily. „Opravdová věštkyně, podle toho, co se proslýchá, ale ani to není důvod, proč navštěvovat takovou divočinu…“

„Je to jen necelá hodinka od Philadelphie.“

„V divočině,“ trval na svém Marlowe a znechuceně se rozhlédl kolem. „Kromě toho, pokud chcete vidět toho zatraceného upíra, tak proč si ho nepředvoláte na svůj Dvůr? Proč jste přijel sem a to dokonce na celý rok?“

„Ach. To je to, co vám dala vaše paní za úkol? Tohle máte zjistit?“, zeptal se Mircea a posadil se do tmavě rudého koženého křesla. Vypadal pobaveně, ale jestli byl nebo ne, se nedalo říct. Jeho společník zůstal stát a ztuhl.

„Musím se vás zeptat v souvislosti na počet…“

„Kdo z nás dvou se tu teď stydí?“

Marlowe mávl rukou. „No, když je zvědavá, kdo by jí to mohl vyčítat? Nikdo si to nedovolí.“

„Mnoho Mistrů navštěvuje své služebníky.“

„Služebníky, kteří žijí v Paříži. Služebníky, kteří žijí v Římě. Žádné služebníky, kteří žijí na hromadě odpadků někde v zapadlé Pensylvánii!“ Marlowe ukázal na místnost, ve které se nacházeli a malá zlatá náušnice, kterou nosil v uchu, se zaleskla ve světle. „Co čekáte, že jí řeknu?“

„Že se starám o rodinné záležitosti, které se jí netýkají.“

„Ach ano, to přijme určitě dobře,“ odpověděl Marlowe sarkasticky.

„Ale je to pravda.“

„A vy žádné další vysvětlení nepodáte, že? Žádné další podrobnosti,“ odvětil Marlowe a blížil se ke krbu.

„Nevím, proč by to měla očekávat,“ poznamenal Mircea, zatímco jsem se znovu snažila probojovat stěnou na druhou stranu. „Nejsem nějaký nováček, o kterého je zapotřebí se starat, a tato věc s ní nemá nic společného.“

„Vůbec nic?“ Marlowe se prudce otočil, a to krátce předtím, než by došel ke mně. A než by byl tak blízko, že by viděl i skrz kryt.

Hlasitě jsem polkla. Bylo mi čtyři a dvacet. A už jsem byla na takové věci příliš stará.

„Přesně tak. Vůbec nic.“

Marlowe se vrhl na to, co řekl Mircea. „Takže je skutečnost, že její matkou byla Elizabeth O’Donnell, bývalá dědička Pýthie, bezvýznamná?“

Mircea naklonil hlavu na stranu a jeho oči se o něco zúžily. „Vy mě překvapujete. Mám krtka v rodině já nebo Antonio?“

„Nepotřebuji žádného krtka,“ odsekl Marlowe a napil se skotské.

„Ach, tak tedy štěnici. No, pak to tu máte snadné. Antoniovi mágové nejsou zrovna ti nejlepší.“

„Jsou otřesní,“ odvětil Marlowe bez okolků. „Ale na tom nezáleží. Sbíráte vědomosti o možné Pýthii…“

„To je trochu předčasné, nemyslíte?“

„Ne, to si nemyslím! A nic jste nám o tom neřekl!“

Marlowův tón hlasu byl stejně tak obviňující jako jeho slova, ale Mircea vůbec nevypadal znepokojeně.

„Doteď nebylo co. Cassandřina matka byla kdysi dědičkou trůnu Pýthie, ano, ale byla sesazena…“

„Ale ne kvůli nedostatku schopností! Ale protože se zapletla s tím chlapíkem, s tím Rogerem Palmerem…“

„Jehož schopnosti jsou neznámé.“

„Pracoval pro vašeho služebníka. Měl byste o něm vědět!“

„O jeho schopnostech nevím nic.“ Mirceův tón byl klidný, ale na druhou stranu, to byl vždycky. Horší bylo, že jeho oči zůstávaly hnědé. Marlowe k němu nepronikl. „A jelikož jsou teď s Elizabeth po smrti, už se to asi nikdy nedozvíme. Otázkou zůstává, jaké talenty má Cassandra.“

„Přesto jste se rozhodl se na ni podívat.“

„Vy byste to neudělal?“

„A získal její důvěru.“

„Což by bylo chytré.“

Marlowe si založil ruce na prsou. A i když už jsem mu neviděla do tváře, jeho postoj mluvil za vše. „Bylo by chytré, kdybyste nám to řekl. A kdybyste neprojevil svůj zájem o úřad Pýthie už předtím.“

Právě jsem se snažila prodrat skrz kruh natlačených cihel. Ale teď mi prostě vyklouzly z prstů, když jsem trhla hlavou vzhůru. A trhla jsem jí ještě rychleji dolů, když jsem ucítila na zadku ruku. Srdeční infarkt, kterému jsem poslední měsíce unikala jen o vlásek, by se možná v tomto okamžiku rozhodl mě navštívit a říct haló, ale ruku nenásledovalo poplácání nebo výkřik děsu, ale druhá ruka na mém boku a energické tahání. Páteř by mi samou úlevou zkapalnila, kdyby nebyla zaneprázdněná tím, jak se snažila dostat ven z mého těla. To musel být Jonas. Kdyby to byl některý z Tonyho mužů, tak už by mě roztrhl vejpůl. Ale pocit to byl stejný. A nejhorší na tom bylo to, že mi to stěžovalo soustředění na rozhovor upírů.

A ten jsem chtěla slyšet.

„Kolik dárků,“ zeptal se Marlowe a přehlušil tak skřípání kamenů, „jsi jim v průběhu let poslal? Kolik návštěv?“

„Zřejmě ne dost,“ odvětil Mircea suše. „Jsme od jádra moci vzdáleni nejdéle v historii. Kdyby se konzulka vzdala své urputné hrdosti a sama ji navštívila, tak by to zapůsobilo víc než jakýkoliv dárek…“

„Nedělejte si ze mě blázny, Mirceo!“, přerušil ho Marlowe, vyrazil kupředu, dřepl si a uchopil opěrky od Mirceova křesla. „Znám vás příliš dlouho! Jste nejlepším vyslancem mezi Senátory. To nikdo nezpochybňuje. Ale vy jste sem nepřišel jako Senátor, že ne? Přišel jste sem sám, tiše, bez doprovodu a bez oznámení. Přišel jste kvůli ní, ne kvůli nám a já chci vědět…“

„A já chci vědět,“ vpadl mu Mircea do řeči, „jak se vám daří vést vaše oddělení, když to vypadá, že se všechno vaše úsilí soustřeďuje na sledování mé osoby.“

„Co čekáte?“, zeptal se Marlowe ostře, ale pak se jeho tón hlasu zmírnil. „Jste její nejmocnější služebník. Samozřejmě, že si dělá starosti při pomyšlení, že byste se spojil s možnou Pýthií. To by byl krok, který by vás mohl dostat do nenapadnutelného postavení.“ Zaváhal, ale pak pokračoval. „Byl byste v pozici, kdy byste ji mohl nahradit.“

„Nemám žádné takové ambice,“ řekl Mircea ještě klidněji.

„A kdyby ano?“, zeptal se Marlowe svůdně. „Co byste řekl pak?“

„Pokud jste se už rozhodl, že budete o mně pochybovat, tak proč se pak ptáte?“

„Abych vám dal šanci to vysvětlit.“

„To jsem udělal. Vy jen odmítáte, něco z toho, co říkám, akceptovat.“

„Protože to nedává žádný smysl! Opravdu čekáte…“

Dál jsem rozhovor nemohla sledovat, protože kámen kolem mne se začal najednou rozpalovat a ne zrovna jako skála na sluníčku. Spíš jako láva. Jonas mě vší silou tahal dozadu, a měla jsem pocit, jakoby se ty kameny kolem mne na sekundy rozpustily… Ale poté najednou opět ztvrdly, takže jsem byla zaseklá ještě víc než předtím. Mnohem hůř. Teď mi ven trčela hlava a ramena, ale ruce jsem měla přitisknuté k hlavě, tak jak jsem je držela, když za mě tahal. Hruď jsem měla tak přimáčknutou, že jsem měla potíže dýchat. O sekundu později začaly kameny opět skřípat, hlasitěji než dřív a mě přímo u uší. Nadechnout jsem se mohla jen tehdy, když se kameny pod mou hrudí správně otočily.

Což se nedělo tak často, jak bych potřebovala.

„Urk,“ vyhrkla jsem a zoufale hleděla úzkým průhledem krytu na Marlowa. Pospěš si, pomyslela jsem si, ale ta myšlenka neplatila Jonasovi. Mohla jsem dýchat, aspoň někdy. Byla jsem v pořádku. Nebyl důvod k obavám. Pravděpodobně. A já chtěla slyšet…

„…prověřte, čemu věříte,“ pronesl právě Mircea.

„Setkávám se s mnoha lidmi, včetně vůdců ostatních Senátů…“

„A kromě toho s každou Pýthii.“, odvětil Marlowe tvrdohlavě. „V jednom případě dokonce dřív, než byla korunovaná, a ještě ne oficiálně…“

„Oficiální návštěvy jsou chladné a formální. Má práce se mi nejlépe daří v uvolněném prostředí. Nemohu pro konzulku někoho svádět, když toho dotyčného ani neznám.“

„A přesto tyto návštěvy očividně k ničemu nevedly,“ konstatoval Marlowe.

„Vypadá to, že ještě k něčemu nevedly.“ Mircea vyprázdnil sklenici. „Každá Pýthie je jiná…“

„Včetně té, kterou jste navštívil předtím, než jste se stal členem Senátu?“

Na rozdíl od Marlowových ostatních poznámek byl tón jeho hlasu jemný, skoro vemlouvavý – bodnutí dýky místo rána obuškem. A na rozdíl od ostatních zasáhla svůj cíl. Mirceovy oči se jantarově rozzářily, dost jasně, aby mohly konkurovat s blesky venku a Marlowe rychle o krok ustoupil.

„Vy jste ale byl pilný jako včelička,“ zasyčel Mircea.

Marlowe několikrát rychle zamrkal, jakoby vůbec nebyl na takový tón zvyklý. Ale rychle se vzpamatoval. „Musíte uznat, že to působí podezřele…“

„Nepůsobilo by to podezřele, kdybyste něco konkrétního nehledal!“

„Je to má práce. A mám jednoho důvěryhodného svědka, který vás viděl…“

„Jak jdu za bílého dne na legitimní návštěvu! Kdyby to bylo jinak, tak byste žádného svědka neměl.“

Při té narážce Marlowe znovu zamrkal. Ale přesto pokračovat útočně dál. „Neměl bych obavy, kdybych věděl, proč jste tam byl. Těžko jste tam mohl být na pokyn Konzulky, kterou jste tenkrát ještě, ani neznal.“

„Nikdy jsem netvrdil, že to tak bylo.“

„Proč tedy?“

Ano, pomyslela jsem si, a najednou se mi udělalo mdlo. Proč? A pak se kameny znovu rozpálily.

Ne!, cukla jsem sebou, kopala kolem sebe a snažila se vzbudit Jonasovu pozornost. Ještě ne! Ale za svou snahu jsem jen obdržela plácnutí přes zadek.

Zatracená prác…

Další trhnutí, a tentokrát mi ve zdi zůstal trčet krk. To by bylo zlepšení, kdybych tím neztratila možnost dýchat úplně. Znovu se mnou bylo trháno a taháno, což by mi už mělo být důvěrně známé, ale byla jsem úplně mimo, protože hrozilo, že se udusím. A buďto měsíc zmizel za nějakým mrakem, nebo se v místnosti setmělo.

To nebylo zrovna dobré znamení, stejně jako krev, která mi najednou začala šumět v uších, nebo srdce, které mi bušilo v hrudi, nebo ty zatracené, pohybující se cihly, ze kterých jsem měla pocit, že se mě snaží setnout hlavu. Ale nejhorší na tom bylo, že už jsem nemohla slyšet.

Nakonec to vypadalo, že se Mircea ovládl. Udělal, to co dělal vždy, ukonejšil vzbouřené nervy, uhladil vlny a přiměl lidi k tomu, aby mu naslouchali. A Marlowe naslouchal. Tmavé oči ještě stále hleděly ostře, byl na pozoru, ale jeho držení se trochu uvolnilo a inteligentní tvář vypadala zamyšleně. Marlowe vypadal, jakoby to Mirceovi spolkl.

Ať už to bylo cokoliv, pomyslela jsem si naštvaně, zatímco mi zčernalo před očima a tím mi bylo znemožněno odečítat aspoň ze rtů obou mužů. Ne, že bych se na to s kameny obemknutými kolem mého krku mohla dostatečně soustředit. Kdybych na to měla vzduch v plicích, tak bych bolestí křičela, nebo bych mlátila kolem sebe, kdybych neměla přiskřípnuté ruce. Ale o sekundu později už to neplatilo, protože mě znovu uchopily silné paže a tahaly za mě a zvedaly…

A krrr. A škrk a bum. A pak tak hlasité ping, že jsem málem ohluchla.

Co to k čertu…?

Vystrčila jsem nos ze zaprášeného kusu koberce a uviděla Jonasův zamračený obličej, jak na mě shlíží dolů. A poté něco řekl – něco prudkého, hrubého, strach nahánějící –, a já došla k názoru, že jsem možná upadla na zem příliš tvrdě. Protože to vypadalo, jakoby místnost najednou ožila.

„Vstaň!“, vyštěkl, když se šatní skříň katapultovala z jednoho konce pokoje na druhý a narazila do dveří. Jonas mě naštvaně šťouchl do zad. Za skříní letěla lampa a minula mě těsně u hlavy zrovna, když jsem se hrabala na nohy. Roztříštila se na působivé hromadě nábytku, který se hromadil u dveří. Další lampa ležela rozbitá na zemi – hluk, který jsem předtím slyšela, pocházel zřejmě od ní. Kopla jsem do ní, když jsem se snažila uvolnit? Ale to nevysvětlovalo…

„Není to ochranné kouzlo?“, zařvala jsem přes ten kravál, zatímco jsme utíkali spojovacími dveřmi do vedlejšího pokoje, který se také pohyboval a měnil. A jeho obsah na nás útočil.

„Ano,“ řekl Jonas stručně a přitiskl nás ke zdi, zatímco kolem nás proletěla postel s nebesy.

„Ale… já si myslela… že ses o to postaral,“ sípala jsem.

„To jsem také udělal!“, vysvětlil Jonas pobouřeně. „Ale když je člověk donucen použít tolik magie, že by to srovnalo se zemí malé město, tak to rozloží i nejspolehlivější ochranné kouzlo!“

„Jak prosím?“

Jonas se ani nenamáhal mi odpovědět. Prostě mě jen protáhl mezi dvěma polstrovanými křesly, které se kolem nás tlačila na chodbu. Ale poté mnou hned cukl zpátky. Nechápala jsem proč, dokud se nábytek nepřestal kolem nás tlačit ke spojovacím dveřím a místo toho se vrhl na dveře vedoucí na chodbu. Uhnuli jsme a poté se přidali k proudu, který se pohyboval ven. Skoro až po strop vysoká hromada těžkých kusů dubového nábytku si jako buldozer klestila cestu ke kanceláři.

Ztroskotala.

Očividně proto, že někdo na druhé straně rozbíjel jeden kus nábytku za druhým. Otočili jsme se a uviděli, jak se to samé děje na druhém konci chodby, vedle pokoje s krbem. Starožitné kousky a staré krámy se otáčely a kroutily, uhýbaly a snažily se odvrátit masivní údery z druhé strany. Kolem hlavy nám neustále létaly nějaké předměty. Na hromadě přistál obraz ženy v šatech z devatenáctého století; její komicky otevřená ústa vypadala, jakoby volala o pomoc, zatímco někdo jiný se snažil ze všech sil proměnit horu na nějakou krtčí hromádku. A docela se mu to dařilo.

Ta tlustá dáma na obraze zpívala, došlo mi krátce předtím, než mě Jonas chytil za ramena.

„Co se děje?“, zeptal se a vypadal naštvaně, že jeho působivá přehlídka magie už nebyla tak působivá. „Kdo je tam vzadu?“

„Mircea,“ přiznala jsem a Jonas zaklel.

„Mistr nejvyššího stupně? Neříkala jsi, že tu bude jeden z nich!“

„Nevěděla jsem to… a…vlastně… ehm… jsou tam dva. Je tam s ním ještě Marlowe,“ dodala jsem a ohlédla se. Mircea musel přistát na druhé straně chodby, přičemž první vlna oživlého nábytku vytvořila hráz, zatímco Marlowe stál na druhé straně. Což z naší pozice dělalo past. Byli jsme uvěznění mezi dvěma hrázemi z nábytku, které právě zadržovaly dva upíří Mistry. Nikam jsme nemohli.

„Předpokládám, že je příliš troufalé doufat, že bys dokázala skočit přesně v tom správném okamžiku?“, zeptal se Jonas suše.

Zavrtěla jsem hlavou a on se zamračil. Ale nehádal se se mnou. Jonas byl milencem předešlé Pýthie a věděl o úřadu věci, které většina mágů ani netušila. Jako například, že moc úřadu možná byla nevyčerpatelná, ale samotná Pýthie ne. A že skok, dokonce i jen prostorem jako ten, který by nás přenesl na ulici, vyžadoval soustředění.

Takový skok prostě nebylo možné provést poté, co se člověk málem udusil. Místo toho, abychom skočili, pustil mě a zvedl obě ruce, zatímco si mumlal pod vousy něco, z čeho mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Jeho už tak divoká hříva začala elektrizovat. A všechny dveře ke všem pokojů za námi se otevřely. Mobiliář začal proudit ven, jako posily, které táhnou na frontu.

„Jakmile budeš moci, tak skoč, abychom se odtud dostali,“ zařval, aby překřičel skřípání a vrzání nábytku. Ten se pohyboval skrz ochranné kouzlo způsobem, který jeho autoři určitě nepovažovali za možné. „Budeme se sem muset vrátit někdy jindy.“

„To není… nutné,“ vyrazila jsem ze sebe, lapajíc po dechu.

„Co?“

Natáhla jsem ruku a strhla mu z hlavy filcový klobouk, který se mu nějakým způsobem ještě stále držel na vlasech, a něco z něj vylovila. Byla to relativně malá bronzová koule zasazená do skla, a jakmile jsem se jí dotkla, slabě zazářila.

„Je očarovaná,“ vysvětlila jsem zadýchaně. „Musíš vědět… že tam uvnitř něco je… nebo není.“

Jonasovy modré oči těkaly mezi těžítkem a mým obličejem sem a tam, a poté na mě pohlédl podezřívavým pohledem. „Předpokládám, že je nějaký důvod, proč jsi mi o tom neřekla dřív?“

Olízla jsem si rty. „Uhm… uh.“

„Pýthie!“ Rozhodil rukama způsobem, který mi neuvěřitelně připomněl Agnes, mou předchůdkyni, která pravděpodobně znala každý trik, který by nás z této situace mohl dostat. Ale já si mohla nanejvýš dřepnout, přitisknout si ruce na uši, abych ztlumila ten rámus a soustředit se na to, abych nás odsud přenesla pryč.

Jen jsem doufala, že to půjde rychle, protože Jonas nám moc času nezískal. Dva upíří Mistři nejvyššího stupně se skrz vlnu nábytku rychle propracují. Museli jsme zmizet.

„Billy,“ zašeptala jsem. „Je nejvyšší čas.“

Nedostala jsem žádnou odpověď, a to i když jsem věděla, že mě slyšel. Billy nepotřeboval uši, aby slyšel mé volání; ale jestli se rozhodl mě slyšet, to už byla jiná věc. Ale před chvílí chtěl být odsud pryč za každou cenu. Zrovna jsem to chtěla zkusit znovu, když mě Jonas chytil za paži.

„Změna plánu. Jestli můžeš skočit, dostaň nás zpět do kanceláře.“

„Co? Proč?“

„Máme to těžítko,“ vysvětlil, ale to mi moc nepomohlo.

„Ale copak to není to, co jsi chtěl?“

Znovu se na mě zamračil. „Ano, ale ne, abych ho vzal z této časové linie! Duch v něm, je to jediné, co drží ochranné bariéry Země na jejich místě. Pokud bychom ji odstranili, tak by tato ochrana skončila, přesně jak si to náš nepřítel přeje!“

„Tak tu kouli někde schovej. Někde, kde ji Tony nebude moci najít. Později ji můžeme vyzvednout, až se vrátíme do našeho času…“

Jonas zakroutil hlavou. „Nemáme tušení, na co ji v mezidobí Tony použil nebo použije.“

„Jako těžítko?“

„A jako co ještě?“, zeptal se Jonas přísně. „Nevíme to; proto nemůžeme riskovat a část puzzle odstranit. To je příliš nebezpečné! Mohli bychom neodvratně změnit historii.“

Zamračila jsem se. „Když tu kouli nechceš vzít s sebou a nechceš ji ani schovat, tak co tady děláme?“

„Musel jsem ji vidět, abych věděl, co hledám. Těžítko mohlo znamenat cokoliv…“

„Popsala jsem ti ji!“

„…a také jsem ji musel vidět, abych mohl potvrdit, že upír Antonio, co se týkalo osudu tvého otce, nelhal jen proto, aby tě trápil.“

Což by udělal s radostí, pochopila jsem. Tonyho a mě spojovalo něco, se dalo nazvat sub optimální vztah. „Ale on nelhal.“

„Ne. Výjimečně, jak to vypadá, říkal pravdu. Což znamená, že ho musíme vrátit,“ dodal Jonas a ukázal na těžítko v mé ruce, „aby Antoniovi nedošlo, jaký to má význam a nechoval se v budoucnosti jinak. Pak bychom ho možná nenašli nikdy!“

Pronesla jsem něco nehodného dámy, čemu nerozuměl, protože mezitím už nebylo slyšet ani slovo. Měla jsem nutkání začít na ochranné kouzlo ječet, ale stále se mi nedostávalo pořádně dechu a stejně by to k ničemu nebylo. Stejně, jako použít svou poslední energii na skok do kanceláře, kde bychom byli také v pasti. Dvakrát za sebou jsem něco takového nedokázala. Ne v mém současném stavu, a ne, když jsem musela nést dvě osoby.

„Cass! Připrav se skočit!“, přehlušil kravál Billyho panický hlas.

„Za minutku,“ odvětila jsem podrážděně a třela si zátylek.

„Ne, ne za minutku! Teď, teď, teď, teď, teď, teď!“

Zvedla jsem hlavu. „Není s tebou něco v pořádku?“

„Vzpomínáš si, jak jsi mi říkala, že když budu mít problémy, tak se mám vrátit? No, já se vracím. A máme problémy!“

„Jaké problémy?“

„Jaké asi?“, vybafl. „Právě se je snažím setřást, ale oni znají tento dům líp než já, a myslím, že našli důvod ke spolupráci…“

„Počkej.“ Rozhlédla jsem se. Úzká chodba; odlehlá část domu; nikdo poblíž kromě nás a dvou více či méně nezničitelných upírů. „Nesnaž se je setřást.“

„Co?“

„Prostě ke mně pojď – teď.“

„Ty to nechápeš, Cass. Když jsem říkal PROBLÉM, myslel jsem…“

„Já to chápu. Jednoduše pojď sem.“ Vstala jsem.

„Cassandro?“ Jonas mě pozoroval přimhouřenýma očima. „Co máš v úmyslu?“

„Ehm,“ pronesla jsem brilantně, protože obvykle tyhle věci neumím dobře vysvětlovat. Ale to nehrálo žádnou roli, protože jsem stejně neměla dost času. O sekundu později vzduch proťalo šílené zavytí a rámus praštěného ochranného kouzla byla proti tomu příjemná melodie.

Trhla jsem hlavou, ale nic jsem neviděla. A Jonas nevypadal, že by si něčeho všiml. Dokud vzduch najednou nezhoustl, neochladilo se a bylo těžké dýchat. Chodba se začala viditelně otřásat a jedno světlo za druhým zhasínalo.

„Cassandro?“, zeptal se Jonas, tentokrát trochu důrazněji.

„Myslím, že nastal čas pro půlnoční expres,“ odvětila jsem a doufala, že jsem právě neudělala obrovitánskou chybu.

„A to znamená co?“, zeptal se ostře.

„To znamená, MIZÍME, ty pitomče!“, křičel Billy a sklouzl ze stropu. A v jeho závěsu se nacházelo opravdu něco jako vlak – zřejmě všichni zatracení duchové na tomto pozemku v řadě za sebou.

A do prdele! Nevyslovila jsem to jen proto, že jsem byla příliš zaměstnaná tím, abych chytila Jonase a prohodila s ním nejbližší dveře, krátce předtím, než do chodby udeřilo nadpřirozené tornádo. Když proletělo chodbou a všechno zvířilo jako vagón plný hněvu, padli jsme na druhé straně dveří na zem. Nad hlavami nám létal tucet třepotajících se knih a zachytával se v závěsech. Znovu jsem se vyhrabala na nohy.

Jonas zvedl hlavu a zíral na mě. „Co, k…“

„Duchové!“, vysvětlila jsem mu a klopýtala ke dveřím. Bolel mě kotník, ještě stále jsem lapala po dechu a pálilo mě za krkem. Ale nezastavovala jsem se, abych zjistila škody. Ani jsem nečekala, až bouře pomine. Klopýtala jsem, následovaná Jonasem, zpátky do chodby, občas postrkovaná pozdě příchozími duchy. A poté jsem se zarazila naplněná úctou.

Protože tu nebyly žádné stopy po duších. Chodba před námi byla jedna přímá řada, nazelenalá a temná. Už tam nebyla žádná hráz z nábytku, jen pár roztroušených dřevěných kousků, které trčely ze špíny jako žebra z pečínky.

A kromě toho žádný naštvaný upír široko daleko.

Ten, kterýž byl za námi na konci chodby, neschytal nic, což jsem usoudila z neustálých zvuků ničení za barikádou z nábytku. Ale ten druhý… no, nevěděla jsem, kde skončil ten. Ale nepovažovala jsem za dobrý nápad ho jít hledat. Protože ten vlak se vracel zpátky naším směrem.

„Utíkej!“, křikla jsem na Jonase a spěchala ke dveřím kanceláře, zrovna když k nám divoká jízda zamířila a hrnula před sebou smrtící oblak z trosek. Jonas skočil za mnou, docela čile na tak starého chlapíka, zatímco třísky z dřevěného obložení kolem nás prosvištěly jako letící dýky.

Poté zabouchl dveře.

Pohlédla jsem na něj s nevěřícím výrazem ve tváři. „Duchové, vzpomínáš si?“

Trochu zahanbeně přikývl. „To je pravda.“

A pak byli zpátky. Ani jsme to nestihli doprostřed místnosti, když dveřmi proletěl Billy a křičel něco, čemu jsem nerozuměla, protože měl ve svých neexistujících patách zuřivé tornádo. Něco proletělo kolem, takže jsme se skrčili. Pořadače létaly vzduchem a papíry vířily jako při sněhové bouři. Jonas přiskočil ke stojanu na klobouky, já za ním a Billy mě chytil za krk a pořád něco blábolil.

„Co?“

„Něco mi dlužíš! A něco fakt pořádného!“

„Dostal jsi ho?“

„Ano, je mi dobře. Děkuji za optání!“

„Billy! Máš. Ho…“

„Ano, zatraceně! Mám ho! Mám ho!“

„Děkuji,“ řekla jsem upřímně.

A skočila.