HTM - EPILOG

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Probudila jsem se v posteli a v mém pokoji byl upír. Seděl na židli v rohu a četl noviny. Titulní stránka byla obrácená mým směrem a hlavní titulek nešlo přehlédnout. Velká černá písmena tvořila jedno slovo: BOHYNĚ.

Chvíli jsem na to zírala a cítila se naprosto prázdná. Upír otočil stránku. „Neměl byste tu být“, sdělila jsem Marcovi úsečně.

Nad novinami se objevila dvoje hustá obočí. „Vyhazujete mě?“

„Ne“, řekla jsem. A pak jsem propukla v pláč. Přišel ke mně a vzal mě do náruče. Byl velký, teplý a dostatečně chytrý, aby neřekl ani slovo. Smáčela jsem mu košili a přitom mě napadlo, že kvůli mně jich má docela velkou spotřebu.

„Mám jich dost“, řekl a podal mi kapesník. Byl velký, jako všechno na něm. Bylo mi úplně jedno, jak jsem vypadala.

„Co se stalo?“, zeptala jsem se nakonec.

Marcova široká hruď se zvedla a klesla, jak si povzdechl. „No, jak jsem slyšel, tak jste se objevila na korunovaci nahá, válela jsem se v blátě, zlikvidovala jste draka a rozdala si to s mágem. Nikdo přesně neví, co se stalo, ale Senátoři byli dost ohromeni. Dnes ráno všichni podepsali dohodu o spojenectví.“

„Dobře.“

„Kromě toho dostali tu věc, která na vás zaútočila. Však víte, Morrigan?“

„Hm.“

„Tvrdí, že ji k útoku přinutili, protože Zelení Elfové unesli jejího manžela. Odhaduji, že teď pracují pro ty zlé, i když… Nikdo to neví určitě. Každopádně, tahle Morrigan je připravená nechat minulost minulostí, pokud jí pomůžeme osvobodit jejího manžela.“

„Jak velkorysé.“

„Ano. Také jsem říkal. Ale tenhle Marsden má v úmyslu její nabídku přijmout.“

Vzhlédla jsem k němu. „Proč?“

„Byl tu celé ráno a četl dopisy vašeho otce. To kouzlo, o které si všichni dělali takové starosti, myslím to, které drží ty samozvané bohy venku…“

„Ouroborosovo kouzlo?“

„Přesně to. No, jak to vypadá, tak s nimi nebyl spolčený. Dokonce, i kdyby se Spartoi podařilo vás zabít… Vůbec by jim to nepomohlo.“

„Ale něco udržuje kouzlo aktivní a stabilní. A protože má matka už tu není…“

„Nepochopil jsem všechno, co ten stařík říkal“, odvětil Marco. „Ale vaši rodiče se tenkrát očividně rozhodli, že nechají své duše splynout, jako nějaký druh pojistky.“

Posadila jsem se a koukala na něj. „Ale mí rodiče zemřeli společně.“

„Ano, ale duše vašeho otce zůstala tady.“

Potřebovala jsem chvíli, abych pochopila. „Tony ho uvěznil do toho zatraceného těžítka.“

„Ano, a tam je pořád. Nebo v Elfí říši, někde na této straně kouzla. Každopádně, Marsden si myslí, že musíme toho malého tlustého mizeru najít dřív, než si uvědomí, co má v rukách, a jestli se skrývá někde v Elfí říši, tak potřebujeme pomoc.“

Pomalu jsem přikývla, ale nemyslela na Tonyho. Pár sekund jsem jen tiše seděla a v mém nitru panoval chaos emocí. Jedna se prosadila a prodrala se do popředí: jasně zářivá hrdost.

Má matka musela vědět, že ji nikdy nepřestanou hledat, a že ji dříve nebo později najdou. Možná byla příliš slabá, blízko smrti, protože na Pýthiin Dvůr by se obrátila jen v nejvyšší nouzi. Tam nebyl prakticky nikdo, komu by mohla důvěřovat, protože i na Dvoře byli lidé jako Myra, kteří byli připraveni ji zradit. A přesto našla cestu a všechny porazila.

Otřela jsem si oči od slz, vstala a prohlédla si obsah své šatní skříně.

„Marsden by chtěl vědět, jestli máte tušení, kde bychom mohli s hledáním toho těžítka začít“, pokračoval Marco. „A kromě toho je v dopisech vašeho otce pár věcí, o kterých by si s vámi rád promluvil. Navíc: Pritkin už se zpátky neohlásil, a Marsden se už několikrát ptal, jestli jste ho neviděla. Snažil jsem se mu odpovědět, jak nejlépe jsem svedl, ale nestačilo mu to, a...“

Vzhlédla jsem. „Co jste mu řekl?“

„Že se tu včera večer objevil, celý od krve a nadávající jako blázen. Chtěl k vám, a když jsem mu řekl, že si myslíme, že jste u korunovace, tak začal klít ještě víc, běžel k balkonu a skočil do Ley-linie. Od té doby jsme ho neviděli.“

Zbytek jsem si mohla domyslet. Niall byl prakticky přesvědčen o tom, že za sebou nechal Pritkina mrtvého, ale nepočítal s jeho démonskou krví, stejně jako s jeho tvrdohlavostí. Samoléčení Pritkina probralo z jeho bezvědomí, a když zjistil, že mu chybí náhrdelník, bylo mu okamžitě jasné, co to znamenalo. Začal po mě pátrat, aby mě varoval před skákáním. A když mě nezastihl v apartmánu, sledoval mě na korunovaci.

Sledoval mě a zachránil mě. Řekl, že by raději zemřel, než aby se vrátil do otroctví, do milující náruče svého otce. A přesto mě zachránil.

Našel cestu. Stejně jako má matka. Vybrala jsem jedno tričko a šortky a pospíchala do koupelny.

„O pár minut později přišel Pán“, pokračoval Marco. „Avšak bez vás. Následně šlo všechno do háje, protože nikdo nevěděl, kde jste. A nemohli jsme se dovolat do domu, ani se mentálně spojit, protože se všichni nacházeli v tom zatraceném portále. Ale nikdo vás tam neviděl, a proto jsme šli nakonec ven a zjistili jsme, že jsme veškerou srandu propásli.“

Prohrábla jsem si vlasy kartáčem a zdržela se komentáře.

„Pán si vás chtěl nechat na svém sídle, ale Marsden byl neústupný a tak se všichni shodli na tom, že vás odnesou sem“, řekl Marco. „Pán se vrátí zpátky hned, jakmile bude se Senátory hotový a Marsden musel jít něco vyřídit. Ale chtěl by vědět, jestli nevíte, kde Pritkin vězí.“

„Ano.“ Umyla jsem si obličej a začala se převlékat. Když jsem si svlékla vršek od pyžama, na kůži mi zatančil Pritkinův malý talisman. Sevřela jsem ho v dlani a z materiálu vyteklo něco mastného a zamazalo mi prsty. Neutřela jsem to. Nebylo pochyb, kde se Pritkin nacházel, ale Jonas mu pomoci nemohl. Když mně svou silou zachránil, přišlo si pro něj to monstrum, které se nazývalo jeho otcem, a to kvůli porušení dávno uzavřené dohody. Určitě nebude jednoduché ho z toho zase vysekat. Možná to ani nebude možné. Moc jsem toho o démonských sférách a o tom, co se tam mohlo a co ne, nevěděla. Ale věděla jsem, koho bych se mohla zeptat.

„To mi připomíná, že dorazily vaše šaty“, řekl Marco.

„Jaké šaty?“

„Na korunovaci.“

Vystrčila jsem hlavu ze dveří. „Ta už je za námi.“

„Ne, vy máte za sebou koupel v blátě. Očividně se má celá ta věc uskutečnit znovu a tentokrát správně. Příští sobotu...“

„Ne.“

„A to zde, ne na panství...“

„Ne.“

„Jsou to velmi pěkné šaty.“

Natáhla jsem si šortky a opustila koupelnu. Marco stál vedle něčeho, co bylo víc než jen „hezké šaty“. Bylo to jemné, lesklé umělecké dílo. Několik křišťálových linií naznačovalo tu a tam tvar, jakoby to byly spojnice mezi hvězdami nějakého souhvězdí. Vykreslovaly měkký vodopád sukně, hluboko vystřižená záda, široký výstřih. A mezitím nebylo... nic. Lépe řečeno, to, co bylo mezi tím, nebyla látka. Můj ohromený pohled padl na něco transparentního s nádechem modrozelené, jako háv z ledu nebo skla nebo jako ze světla, které klouže po skleněném vláknu. Šaty visely asi metr nad zemí a pomalu se otáčely. Přitom z nich pršel lehký deštík z jiskřivých částeček. Ještě po několika sekundách po otočení šatů visely ve vzduchu jako nějaká vlečka z hvězd. Pak zmizely.

Kvůli jejich průhlednosti bych mohla mít obavy, kdybych nevěděla, že Augustine, vždy do svých výtvorů zapracoval nějaký trik, jako u Francoisiny vlečky.

Jakoby mě už všichni pohlaváři nadpřirozeného světa nahou neviděli. A jako bych měla v úmyslu si ty šaty někdy vzít na sebe.

„Jsou překrásné“, řekla jsem upřímně a Marco si povzdechl.

„Vy na korunovaci nepůjdete, že ne?“

„Ať tam jde má dvojnice. Vyzná se v takových věcech asi líp než já.“

„A co máte v úmyslu?“, zeptal se Marco a pozoroval mě s určitým nesouhlasem, ale rezignovaně.

„Jdu vymést peklo“, odvětila jsem a skočila.