HTM - 39. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„Ty jsi tu věc vzal s sebou?“, zeptala jsem se další den ráno a posadila se na posteli. Pohled jsem upírala na dost potlučený staře vypadající a z části ohořelý kufr, který se vznášel u nohou postele.

„Těžko jsem ho tam mohl nechat, Dulceata“, odvětil Mircea a naléval u malého stoku u okna kávu. „Kouzlo ještě stále funguje.“

„Asi ano. Určitým způsobem.“ Kufr visel nakřivo, jako zvadlé květiny nebo balón, kterému unikal vzduch. Šťouchla jsem do něj prstem a on se trochu zatřepotal, což způsobilo, že se kolem začal šířit nepříjemný zápach. Nakrčila jsem nos, zabalila se do prostěradla a nakoukla, co je ke snídani. Na sněhobíle bílém porcelánu a stříbrném servisu se odráželo sluníčko a z proutěného košíku se linula úžasná vůně. Hm, čerstvé pečivo. Mňam.

Mircea mi podal šálek kávy. „Kromě toho jsem si myslel, že by sis ho ráda nechala. Koneckonců patřil tvé matce.“

„Myslíš ten kufr?“

Přikývl.

Zakroutila jsem hlavou, pusu plnou pečiva. „Ten patřil mágovi.“

Mircea zvedl obočí. „O tom pochybuji. Jedině, že by používal její parfém.“

Polkla jsem a přistoupila blíž ke kufru. Stále jsem cítila jen spálenou kůži a kouř, ale věřila jsem Mirceovu nosu. A skutečně, uvnitř jsem našla dámské spodní prádlo a jiné ženské věci. Navíc tam byl pár bot, o číslo větší než byla má velikost a v boční kapse svazek starých dopisů.

„Ale… jak mohla mít dost času na sbalení?“, zeptala jsem se a listovala dopisy. „Přece nemohla vědět, že bude unesena!“

„Pokud to tak viděla i ona.“

Zvedla jsem hlavu. „Jak to myslíš?“

„Dulceata, už jsem viděl hodně lidí, kteří pracovali z donucení a bez výjimky se pohybovali jako loutky. Člověk to slyšel v jejich hlase. Unesení nemůžou o ničem rozhodovat; pouze čekají na rozkazy. Neříkají svým únoscům, že mají být zticha.“

„To znamená… Ty si myslíš, že s ním šla dobrovolně?“

„To mi přijde jako jediné možné vysvětlení.“

„Ale proč? Jak by mohla vůbec někoho takového znát? Vždyť byla Pýthiinou dědičkou!“

„Možná to vysvětlí ty dopisy.“

Zakroutila jsem hlavou a jeden za druhým otevírala.

„Ne. Všechny tyto dopisy pocházejí od mého otce. Vypadá to, že jí nějakou dobu psal a ona si všechny jeho dopisy schovala…“ Zamračila jsem se. „Ale ani to nedává žádný smysl. Od Jonase vím, že se znali sotva týden, než se spolu vypařili. A ty dopisy zde…“ Znovu jsem si jich pár prohlédla. „Některé jsou i několik desítek let staré.“

Mircea se zarazil. Za jiných okolností bych si toho možná nevšimla, ale zrovna jsem se na něj dívala. Nadechl se k odpovědi, ale poté si to rozmyslel a mlčel.

„Co je?“, zeptala jsem se.

„Mohl bych se mýlit“, pronesl opatrně. „Už je to dávno a tenkrát jsem neměl důvod tomu věnovat pozornost…“

„Na co?“

„Na individuální pach tvého otce.“

Znovu jsem se zamračila. „Co to má společného s…“

„Tenkrát na té party jsem si toho nevšiml. Situace byla příliš vypjatá a bylo tam plno jiných pachů. Ale když jsem včera večer stál vedle mága, tak si myslím, že jsem jeho pach poznal.“

„Ne.“ Zděšeně jsem na něj pohlédla.

„Ten samý tabák, ta samá voda po holení, ta samá pomáda na vlasy…“

„Ne!“

Obočí se opět vyhouplo nahoru. Pomalu mě ta věc začínala štvát. „Bylo by lepší, kdybys byla zplozena nějakým nebezpečným temným mágem?“

„Ano! Pokud by to byla ta druhá možnost. On byl…“

„Velmi šikovný.“

Zírala jsem na Mirceu. „Ale… Copak jsi neviděl, co se stalo?“

„Viděl jsem ho, jak ochraňuje tvou matku před čtyřmi polobohy, a to docela dlouhou dobu.“

„Ale kdepak! To ona řídila ten kočár…“

„Ano. Protože lidem, kteří nejsou váleční mágové, dělá potíže udržet stabilní štít a současně se soustředit na něco jiného.“

„Žádný štít jsem neviděla.“

„Já také ne. Ale viděl jsem, jak se několik přímých střel od něčeho odrazilo. Nemohl ten štít udržovat po celou dobu pronásledování, ale bezpochyby to pomohlo. A minulou noc…“

„Jen ten kufr začaroval.“

„Což se ukázalo jako velmi užitečné, nebo ne? Spartoi je zahnali do kouta, ale on jejich linii prorazil…“

„Protože se choval jako blázen!“

„…a ochránil tvou matku během takového deště kouzel, jaký jsem ještě nikdy neviděl.“

„Vždyť celou dobu jen křičel!“

Mirceovi zacukaly koutky. „Jen v kině se hrdinové chovají předepsaným způsobem. Zúčastnil jsem se mnoha bojů, Dulceata, a jedno ti můžu ze zkušenosti říct: V první linii je důležité to, co funguje. Wladislawův útok vypadal heroicky – vlající praporce, lesklá brnění, pět set rytířů v trysku –, ale byl to vrchol hlouposti. Taktika tvého otce možná nebyla tak působivá, ale nakonec vedla k úspěchu. Tak který z těch dvou byl nakonec hrdinštější?“

„Ale on vůbec jako můj otec nevypadal!“, vyrazila jsem ze sebe a chytala se stébla slámy. Ať už říkal Mircea cokoliv, tvrdil cokoliv, představa, že jsem spřízněná s tímto mužem… Ne. Prostě jen NE. „Únosce byl vysoký a blonďatý a ty jsi říkal, že můj otec…“

„Popsal jsem ho tak, jak se jevil mě. Ale zmizel a možná použil nějaké krycí kouzlo. To považuji za nejpravděpodobnější, když tak o tom teď přemýšlím.“

„A také jsi říkal, že se na party nemůže nic stát, že tví lidé všechno prověřili! Jestli to byl můj otec, jestli tam měl být proto, aby se vypařil s mou matkou, nebo co… Tak by o tom tví lidé přece věděli?“

„Podle všech zpráv se na té party nic zvláštního stát nemělo“, přisvědčil Mircea. „Jinak bych tě tam s sebou nevzal. Tvá matka nebyla ještě několik měsíců hlášená jako nezvěstná.“

„No prosím. Vidíš? On nemůže být mým otcem!“

„To důležité slovo tady je ‚hlášená‘, Dulceata. Mí lidé na té party nebyli osobně, neviděli události vlastníma očima. Šlo o oficiální zprávy a ty mohly být možná upraveny.“

„Upraveny? Ale proč…?“

„Aby získali čas pro nalezení tvé matky.“ Mircea přikývl. „Pýthiin Dvůr se rád prezentoval jako neomylný, tajemný a vševědoucí. Taková pověst by byla nalomena, kdyby vešlo ve známost, že dědička zmizela, aniž by někdo takovou událost předpověděl. Nepřekvapilo by mne, kdyby nějakou dobu čekali, než oznámili, že ztratili dědičku z dohledu. Jistě chtěli využít příležitosti, aby ji našli a dostali zpět, než si někdo všiml, že nějaký problém vůbec existuje.“

„Myslíš si, že Pýthiin Dvůr ohledně určení času jejího zmizení lhal?“

Mircea pokrčil rameny. „Považuji to za možné, ano. Vždy mi připadalo zvláštní, že se tvá matka s tvým otcem znali tak krátce a hned na to spolu utekli. Osm dní není moc k přemlouvání Pýthiiny dědičky, aby se vzdala svého trůnu a zvolila život s utajení!“

„Ale… Na té party se snažil vyvolat zmatek, a to je typické pro Gildu“, trvala jsem na svém.

Mircea naklonil hlavu na stranu. „Proč se nezaměřil na lady Phemonoe, když by mu šlo o to? To ona byla Pýthií; tvá matka byla jen dědičkou. Ještě ke všemu taková, která měla zanedlouho zmizet. Určitě si nemohl myslet, že když ji zneškodní pár měsíců předtím, že to bude mít nějaký dalekosáhlý vliv na průběh času.“

„Ne! Všude tam bylo plno kouzel…“

„Ano, vrhaná válečnými mágy, kteří se snažili zaštítit tvou matku a Pýthii.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Byla to zmrazovací kouzla, Dulceata. Pokud by je vrhl tvůj otec, tak bys nebyla ve stejném čase jako tvůj otec.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Můj otec patřil k Černému kruhu, ne ke Gildě.“

„Je nějaký důvod, proč by nemohl patřit jak k Temným mágům, tak ke Gildě?“

Opřela jsem se dozadu do opěradla a vyvalila na Mirceu oči. „No dobře. Takže je členem nějakého šíleného klanu, který chce změnit čas, ale jednoho dne se nudil a tak se připojil k nejpověstnější partě Temných mágů na této planetě a snažil se ji převzít. A když se to nepodařilo, tak si pomyslel: No dobře, tak prostě uteču s Pýthiinou dědičkou. To chceš říct?“

Mircea se rozesmál. „Považoval jsem tvého otce za zajímavého muže. Jen jsem nevěděl, jak moc zajímavý byl.“

„Není zajímavý, nýbrž šílený. A není to můj otec.“

Mircea zakroutil hlavou. „Jak myslíš. Možná, že bychom si o tom mohli promluvit později, v našem čase?“

„Chceš zjistit, co zbylo z tvého domu, co?“

Mircea se ušklíbl. „Vzhledem k tomu, že tam bylo přítomných šest reprezentantů Senátu, je ta obava na místě.“

„No dobře.“ Dopila jsem svou kávu a vzala si ještě jeden kousek čajového pečiva. „Ale nejdřív se zastavíme v hotelovém apartmánu. Potřebuji nové oblečení.“

„A následně tě provedu domem. Pokud ještě stojí.“

„Ujednáno“, řekla jsem, vzala ho za ruku a skočila. A okamžitě jsem věděla, že mám potíže. První upozornění mi poskytlo zjištění, že pod svýma nohama necítím tlustý koberec v suitě, ale hladkou, vlhkou trávu. Dalším byl chladný lesk Mirceova tanečního sálu v temné noci – noci, která už by měla mezitím skončit. Následovala pěst, která mě zasáhla do čelisti, a to s takovou silou, že jsem šla k zemi.

„Ubohé, slabé, hloupé dítě. A to ty jsi zabila velkého Apollóna?“

Něco zaútočila na můj mozek, něco, co bylo cítit deštěm a rtutí. Bylo to chladné a pálilo to má nervová zakončení.

„Obscénní.“

Neviděla jsem, kdo na mě zaútočil – přechod z matného slunečního světla do temnoty mě napůl oslepil –, ale ani jsem na to nebyla moc zvědavá. Natáhla jsem ruku k Mirceovi, abych s ním skočila, ale nenašla ho. Jeho pevný stisk mou paži opustil, a já pochybovala, že ji jen tak pustil. Na jednu stranu jsem si nemohla vzpomenout, jestli se se mnou zmaterializoval… Na druhou stranu měl většinou něco proti tomu, když mě někdo kopal do žeber.

Bolest mi vyrazila dech. Měla jsem pocit, jakoby mi do boku vrazila dýka. Z očí mi vyhrkly slzy.

Ale to nebylo tak strašné, aby mi to bránilo skočit. Ne, horší bylo něco jiného. Něco, co mě strhlo zpátky, když jsem se snažila skočit do bezpečí.

„Ó, ne, malá Pýthie.“ Bota mi přišlápla zápěstí, vtiskla ho špíny a držela tak mé nože přišpendlené k zemi. Má ruka sebou zacukala, otevřela se a pustila čajovou sušenku, kterou jsem ještě stále svírala.

„Tentokrát se nevypaříš, a tentokrát ti ani nepomohou tví mocí přátelé. Tentokrát si budeš muset poradit sama.“

Vzhlédla jsem k tmavým, bouřkovým mrakům, ve kterých se blýskalo a ozářilo obličej nade mnou. Přes slzy jsem neviděla, ale možná za to mohl i déšť a já tak nemohla rozeznat, s kým mám co do činění. A pak jsem uviděla jasněji, což mi i tak nepomohlo zjistit identitu mého protivníka.

Na první pohled se jednalo o hnědovlasého muže s naolejovanými vlasy, úzkou tváří, a dlouhým nosem, která mi přišla povědomá… A pak všechno zapadlo na své místo. Niall, ten horlivý otrava z oddělení pro styk s veřejností. Nemohla jsem ho hned poznat, protože tvář sice vypadala stejně, ale oči byly…

Oči byly děsivé.

Ne, ne děsivé. U jeho Alter Ega, draka, který mě s Pritkinem pronásledoval, by vypadaly normálně. Ale vidět ty žhnoucí koule v lidských očích, s těmi hadími svislými zřítelnicemi… Odporem jsem se otřásla. Najednou se mi na hlavě postavily vlasy hrůzou. A já si uvědomila, kam zmizel ten pátý Spartoi.

Začala jsem panikařit a snažila se znovu skočit, ale se stejným výsledkem jako předtím: Něco mě strhlo zpět a mrštilo mnou Niallovi pod nohy, a to s takovou silou, že mě rozbolelo celé tělo. Představila jsem si magické laso, které mě ze skoku vracelo nazpět, ale o okamžik později jsem si uvědomila, že to nebyl ten případ. Protože přede mnou stojící stvoření zvedlo něco nahoru. Světlo blesků se roztančilo na malém zlatém řetízku s důvěrně známým přívěskem.

„Poznáváš to?“, zeptal se Niall přátelsky. „Ukradl jsem ho tvému příteli, tomu válečnému mágovi. Řekl jsem, že mě Jonas poslal, abych ho vyzvedl, ale vypadalo to, že mi nevěří.“

Zírala jsem na tu neškodně vypadající malou věcičku, která se pomalu houpala sem a tam a najednou si vzpomněla, že jsem dnes neviděla Pritkina. Normálně by mi to divné nepřišlo, prostě bych předpokládala, že odpočívá, ale možná…

Najednou mi přeběhl mráz po zádech. „Co… co jsi s ním udělal?“, vyrazila jsem ze sebe.

Z brady mi kapala krev; ani jsem se ji nesnažila otřít.

„Řekněme: Myslím, že bys měla počítat s tím, že ti na pomoc nepřijde. Nebo někdo jiný. Korunovace započala; všechno je hermeticky uzavřené. A až ceremonie skončí…“ Usmál se. „Věřím, že do té doby už toho z tebe moc nezůstane.“

„Na to bych nesázela“, zavrčela jsem a skočila. Samozřejmě, že ne daleko. O to se postaral ten zatracený řetěz, který roztrhám na kousíčky hned, jakmile k tomu dostanu příležitost – a opět mě přitáhl zpátky. Ale uvolnila jsem si paži a zmaterializovala se o dva metry dál, za Niallem.

Otočil se. Jeho šestý smysl ho varoval před nebezpečím, když z mého náramku vyletěly dvě přízračné dýky. V temnotě zářily jasněji nebo obvykle, ale jinak byly nadšené násilím jako vždy. Jak dokázaly, když se s velkým entuziasmem zabořily Niallovi do prsou. Náraz ho postrčil zády ke stromu, kde ho dýky připíchly.

Asi na jednu sekundu. Ruce měl volné, ale nepoužil je. Předklonil se, takže mu z košile trčely jen rukojeti. A když udělal krok dopředu, zmizely úplně. Došlo ke krátkému zaváhání, když rukojeti narazily na odpor, možná u srdce nebo u žeber, kdo ví? Poté se Niall s odporně mlaskavým zvukem odtrhl a za ním zůstaly dýky zapíchnuté do stromu.

Zamrkala jsem a hned byl u mne. Znovu mi stoupl na zápěstí, a to tak silně, že jsem měla pocit, že slyším praskat kosti. Paží mi projela prudká bolest a já zalapala po dechu. A poté Niall zakroutil patou, takže mi roztříštěné kosti skřípaly jedna o druhou. Vykřikla jsem a snažila se nestočit se kolem zlomeného zápěstí, nýbrž skočit. Ale zatraceně, bolelo to, opravdu bolelo a já se nemohla soustředit…

Nemohla jsem udělat vůbec nic, dokonce se ani zakrýt. Prostěradlo, které jsem měla kolem sebe omotané, se válelo pár metrů ode mě a kromě vrstvy bláta jsem byla úplně nahá.

Ale Niallovi to bylo očividně úplně jedno. V jeho strašlivých očích nebyla vidět žádná touha, když na mě shlížel dolů, žádná vášeň, ani náznak lidské emoce. Jen chladná vypočítavost, ledový dračí pohled.

„Myslím, že se mi to bude líbit“, řekl klidně.

„Jde ti o pomstu?“, zasténala jsem.

„Ne, ty hloupé dítě. Pomsta je jen bonus. Toto je konec jednoho dlouhého lovu, který započal už před tvým narozením. Tehdy, když se ta zatracená mrcha Artemis postavila proti své vlastní rase a vyhnala bohy ze světa, který jim patřil. S její mocí nad cestami mezi světy je strčila za dveře a svou moc použila k tomu, aby uzavřela všechny vrstvy pekla.“

„Vrstvy pekla?“

„Země je horní vrstva pekla. Jak jinak by mohli démoni tak lehce cestovat? Artemis byla královnou ve svém zámku, nedosažitelná pro všechny – až na děti bohů, které nechali za sebou.“

„Ty… hledáš Artemis?“ Svět byl malý.

„Nehledám ji, už jsem ji našel. Staletí jsem ji hledal, aniž bych ji objevil. Ale zůstali jsme trpěliví, protože jsme věděli jedno: Královna nebo ne, tento svět jí neposkytoval dostatek potravy. Každým uběhlým stoletím slábla, ztrácela sílu. Proč myslíš, že musela vytvořit Kruh, aby její kouzlo stabilizoval? Copak by neměla stačit její božská síla?“

„Já… nikdy jsem o tom nepřemýšlela.“

„Ne, a mágové také ne. Nikdo se neptal, proč potřebuje Artemis pomoc lidí, které tak milovala – protože její vlastní síla slábla. My jsme pozorovali a čekali s vědomím, že dříve nebo později bude přinucena obrátit se na jedinou božskou sílu na tomto světě.“

Potřebovala jsem pár sekund, než jsem pochopila, co měl Niall na mysli, protože vzadu v hlavě mi pulsovala neskutečná bolest. „Moc Pýthie.“

„Ano. Odkaz jejího bratra. Jak moc musela po ní toužit, každým rokem víc a víc, protože její síla slábla a slábla. A nakonec, po třech tisících letech, opustila svůj úkryt a my jsme ji měli. Měli jsme ji!“

„Vy jste ji zabili?“, zeptala jsem se, i když jsem věděla, že to nemohla být pravda. Narůstalo ve mně poznání, ale bolesti hlavy se stávaly silnější a silnější a bránily mi, abych se na to mohla soustředit.

„Snažili jsme se o to. A jak jsme se snažili. Protože víš, malá Pýthie, neexistuje kouzlo, které by mohlo ukrýt celý jeden svět. Žádné slovo ani magie nemá takovou moc. Dokonce ani Artemis byla něčeho takového schopná jen tak, že část svého já spletla s kouzlem – stala se jeho integrální součástí. A co se stane, malá Pýthie, když někdo odstraní důležitou část nějakého kouzla?“

„Stane se nestabilní a zhroutí se“, odvětila jsem.

„Ano. Takže jsme se snažili Artemis zabít, ale nepodařilo se nám to, protože jí pomohl ten bláznivý mág. S tím jsme nepočítali. Znovu zmizela, a tentokrát jakoby se vypařila. Ale Artemis už nemá tolik síly; je slabá. Věděli jsme, že se blížíme našemu cíli. Zdvojnásobili jsme své úsilí. Pracovali jsme dnem i nocí. A nakonec, o pět let později jsme ji znovu našli.“

Bušení a píchání v mém mozku… Jakoby mi tam klusalo tisíce koní. Nebo jeden, který táhl houpající se kočár dalekou cestou.

„Mág ji ukryl, a to zrovna u upíra! A když jsme ji nakonec vystopovali, tak už se upír o všechno postaral. Měl dojem, že ho mág při nějakém obchodě podvedl a za to se mu dost vynalézavým způsobem pomstil.“

Bušení v mé hlavě bylo tak hlasitě, že už jsem Nialla sotva slyšela. K tomu se přidal tlukot mého srdce a šumění krve v uších, jako od nějaké vlny, která se vzpínala stále výš a výš…

„Přísahal, že je Artemis mrtvá a když jsme to ověřovali, získali jsme dojem, že mluvil pravdu. Ale to kouzlo existovalo i nadále! Ta upírova bomba by měla Artemis roztrhat na kousky, ale tento svět byl dál izolovaný. A pak jsme pochopili: Musela tu něco ze sebe nechat.“

„Ne.“

„Ale ano. Ten upír nám neřekl celou pravdu. Nezmínil se o dítěti, protože si chtěl toho zlatého oslíka ponechat a vydělávat s ním hodně peněz. A musím přiznat: Tenkrát nás ani nenapadlo, že by takové dítě mohlo existovat. Proč taky? Artemis byla pověstná panenská bohyně. Nebyli tu žádní bohové, nikdo, kdo by jí byl hoden. S kým by teda mohla vlézt do postele?“

„Ne!“

„Ano, hrozné, že ano? To směšné stvoření… Měli jsme to vědět. Staré ságy popisují sudičky jako Heliny věrné družky, že ano?“

Pomalu jsem přikývla.

„Ale věděla jsi, že sudičky se ve Starém Norsku jmenovaly Rag?“

Zavrtěla jsem hlavou. To neznamenalo…

Niall se rozesmál. „Ragnar Palmer. Tak znělo jméno tvého otce, že ano? Než si ho změnil. A Ragnar znamená ve staronorštině Boží bojovník.“

Nahromaděná vlna prorazila. Udeřila do mého mozku, roztříštila všechny mé myšlenky a přehlušila všechny zvuky. Když jsem opět mohla myslet, myslí mi táhly obrazy s pokyny, které tam byly vždy, ale teprve teď jsem začala chápat jejich smysl. Má matka, jak setřásla Pýthiino kouzlo, čehož by žádná dědička neměla být schopná. Její neuvěřitelná výdrž, se kterou byla na konci boje čerstvější než já na začátku. Její slova, že ji Spartoi pronásledují již ‚nějakou tu dobu‘. Deinin výraz ve tváři, když jsem se jí ptala na dítě Artemis. Teď už jsem ho chápala. Byl to výraz překvapení, nevíry. Nemohla jsem jí to vyčítat.

„Po smrti tvých rodičů jsme ztratili stopu“, pokračoval Niall jakoby mimochodem. „Nezbylo nám nic jiného, než se snažit jinými prostředky. Pětkrát jsme sesbírali s velkým úsilím dost síly na skok do minulosti, kde jsme zaútočili na Artemis, když byla obzvlášť slabá. A pětkrát jsme ztroskotali a zemřeli, když se ta zatracená kouzla odrazila, vrátila se k nám a roztrhla nás!“

Tvář se nyní přiblížila tak blízko, že jsem na obličeji cítila jeho horký dech – příliš teplý na člověka. A ty jeho oči! Nebylo pochyb, že se to nemohl být člověk. Jejich pohled mě probodával, ale byla jsem víc ochromená ohromujícím odhalením než jejich děsivostí. To se nemohlo stát. Ne, to se nemohlo a nesmělo stát…

„To, že je možné být svými druhy oživen, neznamená, že necítíme v okamžiku smrti bolest“, zasyčel Niall. „Zemřel jsem, stejně jako mí bratři, znovu a znovu. Pro nic. Až do doby před pěti měsíci, kdy ke mně přišel ten blázen Saunders a chtěl malou laskavost. Vypadalo to, že upíři mají blonďatou holčičku, hezkou novou Pýthii, jejíž jméno jsem měl pošpinit. Och, a nikdy neuhodneš, kdo byl matkou té holčičky.“

Poslední slova byla spíš výkřik, ale ani jsem s sebou necukla. Na to jsem byla příliš šokovaná.

„Muselo to být pořádné překvapení“, komentovala jsem.

„Bylo směšné, že taková malá hloupá holka mohla způsobit tolik potíží! Než ses objevila na scéně, byla Myra na nejlepší cestě zničit celý Senát. Naši spojenci u upírů měli převzít to, co by zbylo. Naši lidé infiltrovali Kruh, odstranili Marsdena z jeho pozice a nahradili ho mocichtivým pokryteckým idiotem, kterým bychom mohli manipulovat podle libosti a vydírat ho. Oslaben na všech frontách, zahnán do kouta, by nám Kruh nemohl klást na odpor déle než pár týdnů. A jeho porážka by znamenala konec Artemidina zatraceného kouzla. Ale co se nestalo v poslední minutě? Objevilo se jedno hloupé, nemotorné, směšné dítě a všechno zničilo. Během pár měsíců ses zbavila Myry, dosadila jsi Marsdena zpět na jeho místo a jsi těsně před uzavřením míru mezi všemi upíry! Ach ano, my víme, co tam nahoře dělají“, řekl Niall a ukázal na dům. „Ale to my nedopustíme, Pýthie. Způsobenou škodu napravíš. Všechno skončí teď a tady.“