CIH - 3. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

3/ Derek

Znovu jsem zkontroloval hodinky. Kadeeino letadlo už přistálo a já přešlapoval u gatu. Moje malá Kadee, dcera, kterou jsem tak dlouho neviděl. Naposledy se učila říkat celé věty, ale teď už to bude něco jiného. Během našeho posledního telefonátu přes Skype, který nám Karen dovolila, byla úplně jiný člověk. Měla plno otázek a byla zvědavá a všemu se divila.

Neměl jsem v plánu přemýšlet nad důvodem, proč tu je, a užiju si náš společný čas. Mohl jsem lépe poznat svou dceru a snad si s ní zlepšit vztah. Jen jsem doufal, že jí nezlomím srdce, až ji budu muset poslat zpátky k mámě.

Měl jsem na letišti plno času, dost na to, abych si dal kávu, kterou jsem ráno neměl. Taky jsem prošel obchody s plyšáky a jednoho jí koupil. Medvěd musí být super, ale nevěděl jsem, co má teď Kadee ráda. Pořád se ještě neobešla bez své dečky? Má vůbec ráda medvědy a plyšáky? Musel jsem o své dceři ještě tolik zjistit.

„Kadee,“ zavolal jsem ve chvíli, kdy jsem ji uviděl a mával medvěděm v ruce.

Pohled na malou holčičku s letuškou po boku ve mně vzbudil vztek ke Karen. Chtěl jsem jí urvat hlavu.

Kadee vypadala, že spadne pod tíhou jejího batůžku, který byl plný věcí a rozhodně větší než batohy pro děti jejího věku. Jak to mohla Karen udělat? Musel jsem ten vztek polknout, byl jsem tady pro svou dceru a neměl jsem v plánu svůj vztek na ní vybíjet.

Kadee se rozhlížela kolem, hledala mě. Zamával jsem a zavolal její jméno. Na její andělské tváři se objevil lehký úsměv.

„Ahoj, holčičko.“ Klekl jsem si a přivítal ji v náručí.

„Ahoj.“ Její pozdrav zněl smutně a její objetí bylo unavené. Musela být vyčerpaná, pomyslel jsem si. Chtěl jsem ji vzít do náruče a odnést ji do bezpečí, ale nejdřív jsem se musel vypořádat s jejím doprovodem. Podal jsem jí občanku a rychle vyplnil papíry. Byla už jenom moje, aspoň na pár týdnů.

„Půjdeme domů, ano? Tvůj pokoj už na tebe čeká. Co kdybych ti vzal batoh?“ Přikývla a shodila ho z ramen. Postavil jsem se a vzal její ruku do své.

„Je to pro mě nebo je tvůj?“ zeptala se Kadee a ukázala na medvěda, kterého jsem držel v druhé ruce.

„Ach, ano,“ odpověděl jsem, úplně jsem zapomněl na její dárek. „Ačkoliv ještě nemá jméno. Jak by se měl jmenovat, co myslíš?“

Kadee pokrčila rameny, vzala medvěda do náruče a objala ho.

„Co třeba Herbert?“

Kadee nakrčila nos.

„No, můžete se poznat, než mu dáš jméno.“

Jakmile jsme byli u auta, hodil jsem její batoh dozadu a ona si bez řečí vylezla dopředu a zapnula si pás. Všechny moje pokusy o rozhovor byly zodpovězeny pokrčením ramen nebo nenadšeným 'jo'. Jen tam seděla a objímala medvěda.

Cítil jsem se hrozně po naší tiché a divné jízdě. Možná, že až bude doma, uvolní se. Zatočil jsem na příjezdovou cestu a z okna zahlédl protivnou, ale pohlednou sousedku. Bojovala s obrovskou krabicí na jejím přeplněném autě. Tohle upoutalo Kadeeinu pozornost.

„Kdo je to?“ zeptala se Kadee.

„Jenom sousedka, nemusíš se bát.“

„Měli bychom jí pomoct, je to těžká krabice.“

„Jsem si jistý, že nechce, abychom ji rušili, zlato. Pojď dovnitř.“ Vystoupil jsem a šel pro Kadeeiny věci dozadu.

Včerejší moment s mou novou sousedkou mě ujistil v tom, že s ní chci mít co nejméně společného. Ale to už jsem viděl, jak Kadee jde přes ulici k jejímu domu.

„Kadee, kam to jdeš? Neobtěžuj ji,“ zavolal jsem na ni tak, aby si toho sousedka nevšimla, ale Kadee si mě nevšímala a šla dál.

„Krucinál,“ zamumlal jsem si pro sebe. Zabouchnul jsem dveře a vydal se za ní.

Když jsem přicházel, už jsem slyšel Kadee mluvit, její hlas byl veselý a jistý.

„Ahoj, já jsem Kadee, vítej tady. Potřebuješ pomoct? Táta by ti mohl s těma krabicema pomoct. Je silný, nemyslíš, že vypadá silně?“

„Ahoj ty a děkuju,“ odpověděla, bylo vidět, že ji malá pětiletá holka zaskočila.

Sousedka vypadala unaveně, skoro jako by první noc nespala. Měla na sobě normální oblečení, džíny a triko s dlouhým rukávem, byla připravená opravit dům, který měl být můj. Nemohl jsem si pomoct a všiml si, jak hezký má zadek, když se zohnula, aby krabice položila na chodník. Snažil jsem se tomuhle vyhnout, jen jsem chtěl svou dceru dostat domů.

„Kadee, nemůžeš odejít jen tak. Tohle je možná konec ulice, ale pořád je to nebezpečné. Máma ti už určitě říkala, že nemáš mluvit s cizími lidmi, co?“ Promluvil jsem na ni příšně. Už jsem viděl, jak se Kadee začíná mračit.

„Jsem Georgie. Ráda tě poznávám, Kadee. Tak, a už nejsem cizí,“ odpověděla a hodila po mně pohledem. Georgie se na mě sotva podívala než převzala iniciativu a podryla mou autoritu. Sevřel jsem čelist a donutil se usmát. „Máš vybrané chování, Kadee… narozdíl od jiných lidí, které znám,“ dodala Georgie tiše.

„Pomůžeme jí, tati?“ zeptala se Kadee, když se na mě podívala s nevinným výrazem ve tváři.

„Jak jsem říkal, neměli bychom obtěžovat tady tu hodnou paní,“ odpověděl jsem s lehkým sarkasmem.

„Ale můžeme jí pomoct.“ Kadee začala znít neústupně. „No, já pomůžu. Co můžu odnést, Georgie?“

Povzdechl jsem si. Vypadalo to, že z tohohle bez naštvané Kadee nevyváznu. Převzala situaci a řekla mi víc slov v přítomnosti Georgie, než za celou cestu domů, takže to bylo aspoň něco. Podíval jsem se na svou sousedku a pokrčil rameny. Jistě, její oči vypadaly jako by zachytily veškeré světlo slunce, ale neměl jsem v plánu se nechat rozptýlit. Udělal jsem to jen kvůli Kadee.

„Dobře, pustíme se do toho,“ oznámil jsem. Kadee nadšeně vypískla a vyběhla schody.

„Buď opatrná, ty schody nejsou bezpečné.“ Zakřičel jsem za ní. Tentokrát mě poslechla a pomalu je vystoupala s medvědem v náručí.

„Je roztomilá. Musím se ptát, odkud to má?“ Řekne Georgie, když zaměřím pozornost zpátky k ní. Neobtěžoval jsem se odpovědět. Jestliže jsem měl pomáhat, měl jsem v plánu chovat se kvůli Kadee civilizovaně, i když mě ta ženská vytáčela.

„Co tak dostat ty krabice dovnitř, aby sis mohla dojít ke kadeřnici včas?“

„Fajn.“

Krabice, které Georgie nosila, byly opravdu těžké. Bylo na nich napsáno knihy a byly očividně úplně plné. Kadee se už zase vrátila na chodník a obě šly za mnou k domu s menšími krabicemi. V Kadeeině případě šlo o krabici s botami. Došel jsem ke schodům a zadíval se do díry v jednom schodu.

„To nevypadá dobře,“ zavolal jsem.

Opatrně jsem zkusil první schod a přestoupil ten proděravělý. Georgie se věnovala odpovědi na Kadeeinu spršku otázek. Buď to nebo mě ignorovala. Ale když jsem došel ke dveřím, zavolala na mě.

„Zatím mám všechno v jídelně. Je to-“ Věděl jsem, kde je jídelna a zamířil do ní ještě než stačila doříct větu.

Další půl hodinu jsme chodili tam a zpátky, trapně se vzájemně vyhýbaly v půlce cesty, zatímco Kadee většinou poskakovala kolem s jejím novým kamarádem v náručí. Naposledy jsem zamířil k domu s velkou krabicí, s Georgií jsme se potkali u schodů, abych jí krabici předal. Navzdory mému snažení se naše prsty setkaly, její byly teplé a měkké. Na chvíli se naše pohledy setkaly. Cítila tu jiskru taky? Georgie uhnula pohledem.

„Měla bys to dřevo na schodech dát pryč a nahradit ho. Vypadá to, že je úplně shnilé.“

Georgie měla plné ruce práce s poslední krabicí na to, aby mi odpověděla předtím, než se vrátila zpátky.

„Bude to v pohodě. Jen to potřebuju zalátat, než tou dírou zase někdo propadne.“

To vážně? Zalátat? Tohle nebylo to, co ten dům potřeboval nebo si zasloužil.

„No jasně, ale v tomhle stavu bys mohla o těch schodů přijít víc. Bylo by dobré se na to podívat teď, než riskovat, že je budeš opravovat několikrát. Jestli se ptáš mě, udělal bych to hned.“

„Ale já se tě neptala, že?“ opáčila. „Ale díky za pomoc s těma krabicema, teď už budu v pohodě. Vím, co mám dělat.“

„Když myslíš. Jen jsem chtěl nabídnout radu. Ale evidentně víš, co máš dělat, takže do toho,“ řekl jsem sarkasticky. Bylo jasné, že nemá cenu se s ní hádat nebo svou tvrdohlavou sousedku do něčeho tlačit. Jen bych plýtval dechem, kdybych jí vysvětlil, že zalátat díru ve shnilých schodech nepomůže.

„Pojď, Kadee, tady jsme skončili. Jdeme.“

„Ale já nechci.“

„Kadee,“ varoval jsem ji, ale hned jsem se zarazil. Kdybych ji hned první den naštval, nic bych tím nezískal. „No tak, zlato, musíš mít hlad.“ Sklonil jsem se k ní a polechtal jí na břichu. Zasmála se a stydlivě se usmála.

„Copak bys chtěla? Kaviár na toustu? Raka? Ústřice? Pro mou princeznu není nic dostatečně dobré,“ škádlil jsem ji.

Kadee se znovu zasmála a já si všiml, že se na nás Georgie kouká.

„Tati, nebuď hloupý, nic z toho nemám ráda.“

„Tak ti uděláme něco, co máš ráda. Cokoliv chceš, udělám to.“ Chytila mě za ruku a přikývla, otočila se na mou sousedku a zamávala jí.

„Uvidíme se později, Georgie!“