BSL - 29. kapitola

Překlad: Lenuszka

Zpráva od Birdie: Rande! Opravdové rande naživo!

Zpráva od Olive: Není to rande. Asi ani být nemůže. Žijeme v různých zemích. Jaký by to mělo smysl?

Zpráva od Birdie: To je fér. Ale můžeš s ním mít úlet? Pokud se ti tak líbí, bylo by skvělé se do toho pustit, abych tak řekla! Pokud to nebude dobré, nebude na tom záležet, protože brzy budeš zpátky v Manchesteru, daleko daleko odtamtud!

Zpráva od Olive: Líbí se mi… Konečně chápu, o čem je všechno to vzrušení. Moje lůno po něm touží.

Zpráva od Birdie: Haha. No, tak to je nechutné. Napiš mi později. Doktor BJ právě přišel na prohlídku a má košili s KRÁTKÝM RUKÁVEM. Možná je příliš velký profesionál, aby se do toho pustil se sexy pacientkou, ale to neznamená, že ho nemůžu hezky svlékat očima.

Zpráva od Olive: Je to blázen, když s tebou nechce překročit hranice vztahu pacient – doktor. A blázen, když ti odolává! Zatracený blázen! A víš taky, jak moc tě mám ráda? Chybíš mi a mám tě moc ráda a myslím, že jsi úžasná a statečná a pěkná a chytrá a super a silná. Jen jsem myslela, že ti to řeknu.

Zpráva od Birdie: Velký výlev?

Zpráva od Olive: Mlč. Mám tě moc ráda, jo.

Zpráva od Birdie: Ne tolik, jako já tebe.

Vzbudím se příštího rána se zbrusu novým pocitem v žaludku. Je to pocit, který jsem ještě nezažila, nebo si to přinejmenším nepamatuju. Možná jsem ho měla, když jsem byla ve škole – když jsem měla kurzy kreativního psaní a učitel mi řekl, že si vedu moc dobře. Nebo toho dne, kdy jsme se potkaly s Birdie a prokecaly jsme spolu šest hodin. Nejsem si jistá. Tak či tak je to zcela neznámý pocit. Jako by bylo všechno v barvách. Jako by bylo všechno hlasitější a svěžejší a více a méně děsivé najednou.

Jako bych byla naživu.

Po sprše v Andersově koupelně, zásobená tolika výrobky Sisley, jaké bych mohla kdy doufat, že uvidím a bílými ručníky hebkými jako štěňátka, si obleču nefritově zelené šaty s dlouhými rukávy, a zamířím po schodech dolů do kuchyně. Anders už sedí u velkého bílého mramorového stolu, paní Ramirezová sedí hned vedle něj. Oba dva jsou sklonění nad laptopem, a brebentí.

„Už jste tady?“ ukážu k paní Ramirezové. „Děkuji! Je to od Vás tak laskavé.

„Anders pro mě poslal auto,“ řekne hrdě paní Ramirezová. „Ne žádné taxi. Auto.“

„Samozřejmě,“ řekne Anders s benevolentním úsměvem na své klidné tváři. „Musíte se starat o to koleno.“

Zvědavě se na něj podívám. Vypadá to, že se stali dobrými přáteli. Nikdy, ani za milion let bych je na to netipovala. Ale ve vzájemné společnosti vypadají naprosto uvolněně, Anders není ani trochu prkenný a zlověstně vypadající, jako byl v den, kdy jsem ho poznala.

„Proč na nás zíráš?“ zeptá se.

„Pojď sem!“ Spráskne paní Ramirezová ruce. „Máme tady práci!“

Je tu vytisknuto přes tři sta barevných letáčků, které ukazují fotku Chuckova obličeje ze staré fotky, kterou měl Anders z vysoké. Text nahoře na letáku se ptá, „Kde je pro všechno na světě Chuck Allen?“ A pod tím je telefonní číslo (pracovního mobilu, který pro tuto příležitost nechal Anders zřídit), aby tam mohli lidé volat, když budou mít jakoukoli informaci.

Zbytek dopoledne strávíme chozením všude po Manhattanu, rozdáváme letáky každému, koho vidíme, ptáme se v obchodech, kavárnách a lahůdkách, abychom je mohli vyvěsit u nich ve výloze. Trvá nám to trochu déle, než jsme čekali: špatné koleno paní Ramirezové nás trochu zpomaluje, ale nejvíc nás zdržuje to, že chce znát životní příběh každého, koho potkáme a skončí to výměnou telefonních čísel s polovinou z nich. Nikdy jsem nepoznala nikoho, kdo by si tak snadno dělal přátele. Nevím, co bychom bez ní vlastně dělali. Myslím, že Andersova strašidelná aristokratická přítomnost lidi buď zastrašuje nebo děsí (řekla bych spíš děsí), a já? No já jsem zdvořilá a neobratná a Britka. Nejsem moc dobrá v tom zastavovat zaneprázdněné Newyorčany a chtít, aby se mnou mluvili.

Paní Ramirezová se po obědě vrátí k sobě na Upper West Side, aby si dala svou obvyklou siestu, zatímco Anders a já zamíříme zpátky k němu. Zatímco on vyklouzne, aby mohl v domácí tělocvičně cvičit jógu, já se podívám na e-maily všech médií, které mi dala Sharon. Okamžitě po odeslání své e-maily pětkrát obnovím v naději, že dostanu rychlou odpověď. Myšlenka, že bych šla do rádia mě nutí chtít zmizet ve vlastnoručně vykopané díře, ale nemůžu popřít, že příležitost dostat se k lidem na národní úrovni, opravdu mít skvělou příležitost k nalezení Chucka, je příliš úžasná, abych ji plně nevyužila.

Když volám Birdie přes FaceTime, abych jí podala novinky o našem postupu, nezvedne to s obvyklým rozzářeným úsměvem, ale s unavenýma, uslzenýma očima.

„Co je? Co se stalo?“ řeknu, hruď se mi stáhne.

Birdie povzdechne, přejede si rukou přes obličej. „Neměla jsem to zvedat. Omlouvám se. Dneska nemám svůj den. Jsem unavená a bolavá. Cítím se mizerně.“

„Oh Bird. Pověz mi o tom. Co se stalo? Jak můžu pomoct?“

Birdie vzhlédne do displeje. „Já jsem jen… vyděšená. Opravdu zatraceně vyděšená. Většinu času jsem v pohodě. Vím, co se stane a jsem s tím smířená. Ale dneska se… bojím.“

V očích mě okamžitě pálí slzy. Birdie na svou situaci vždycky nasazuje statečnou tvář. Přes ty operace a testy, přes naděje, že najdu způsob, jak ji vyléčit, a zklamání, když se tak nestalo. Vždycky, vždycky byla stoicky klidná.

Tohle je nové. Srdce mi klesne. Přeju si, abych tam právě teď byla.

„Pověz mi to,“ řeknu. „Promluvíme si o tom.“

Birdie si hraje s ušním lalůčkem a vyfoukne ústy, zní to jako frknutí koně. „Jen pořád přemýšlím. Co když, až tady nebudu, si mě nikdo nebude pamatovat?“

Skoro se zasměju, tak je to neskutečné.

„To se nikdy nestane,“ řeknu pevně. „Jak na tebe může někdy zapomenout? Ty jsi doslova nezapomenutelná.“

Birdie se napůl usměje. „Ty na mě nezapomeneš, že?“

„To myslíš vážně? Nikdy na tebe nemůžu zapomenout. Je pár věcí, o kterých bych si přála, abych na ně zapomněla. Jako tvůj otřesný vkus na hudbu a na dobu, kdy jsi zvažovala, že se staneš vegankou. Ale bude to tady pořád, kamarádko.“

Birdie přikývne. „Dobře.“

„A budu o tobě říkat všem, koho potkám, celou dobu, co budu chodit tady po tom světě. Budu je nudit hloupými historkami o tobě a jak úžasná jsi, jak každý, kdo tě potká, si tě hned zamiluje--“

„Až na doktora BJ.“

„Jo, až na toho blázna doktora BJ.“

„Zatracený blázen.“ Za koutky úst Birdie zatahá malý úsměv. To je lepší.

„Zatracený blázen. Pak jim všem ukážu fotky ze všech skvělých chvil, které jsme spolu prožily. Budu tak silná, Birdie. Lidé na ulici se mi začnou vyhýbat pro případ, že je odchytím a budu chtít mluvit o tobě. Bude to něco jako, „Tam je ta holka s vlnitými vlasy, která je posedlá Birdie Livelyovou! Nemyslím si, že nám má o Birdie ještě něco říct! Ale, ach bože, ona má! Má o Birdie nikdy nekončící historky!“

Birdie se směje. „Ukážeš jim taky moje videa?“

„Udělám pro ně zatracené promítání. A připravím pro ně projektor. Promítnu tvoje videa z Manchester Town Hall. Bude to jako nějaké umělecké zařízení. Bude to hotový Birdie Fest.“

„Dobře.“

„Dobře.“

Birdie zívne. „Bože, jsem opravdu unavená.“

„Zdřímni si.“

Ona přikývne, ztiší hlas. „Zůstaneš na FaceTimu? Jen dokud neusnu? Já jen…“

„Bude mi potěšením.“

Když Birdie zavře oči, a dech se jí ustálí v pravidelném rytmu, sleduju ji. Ne nějaký děsivým způsobem. Jen způsobem, který mi umožní zapamatovat si každý kousek její tváře. Což zní trochu děsivě. Ale nechci na nic zapomenout.

Povzdechnu, naplněná obdivem k této americké ženě plné života. A naprosto mi láme srdce, že v nedaleké budoucnosti bude žít jen ve videích, příbězích a drahých, drahých vzpomínkách.

Skloním se a zašeptám do telefonu, do jejich snů.

„Birdie Lively, ty nebudeš NIKDY zapomenuta.“

***

Později, když je Birdie v říši snů, zkontroluju své e-maily kvůli jakékoli odpovědi ohledně Chucka. Ale ani ň. Několikrát zapnu a vypnu pracovní mobil, jen abych se ujistila, že funguje správně. Funguje. Ale nikdo nevolal.

Anders se vrátí ze své cvičební lekce, drží černý kufřík a oči se mu nadšeně blýskají. Hruď se mi nadme nadějí. Našel něco?

„Čas na vlasy!“ řekne.

Oh. Jo. Souhlasila jsem, že na oplátku toho, že mě tu nechá zůstat, mi jednou za den může udělat vlasy.

Otevře kufřík na jídelním stole, aby odkryl plno kadeřnických pomůcek, které se lesknou jako nůž šéfkuchaře. Páni. Myslí to vážně. Do čeho jsem se to uvrtala?

„Já… můžeme to udělat zítra?“ zeptám se. „Já, um, jdu dnes na večeři.“

„S tím komikem?“ řekne Anders a povytáhne obočí. Ze způsobu, jakým to řekne, nemůžu říct, jestli je to hanlivé nebo pochvalné. „Další důvod nechat se trochu hýčkat!“

Mám podezření, že naše definice slova „hýčkat“ jsou tak nějak odlišné.

Kruci. Nemůžu jít na večeři s dalším jednorožčím rohem.

„Slíbila jsi to,“ vyčte mi Anders. „Tak zněla dohoda, drahoušku.“

Má pravdu. Slíbila jsem to. A Olive Brewsterová své sliby neporušuje. Ať už mi s hřívou udělá cokoli, budu to tam muset mít i na rande – mám pocit, že pokud si to sundám dřív, raním jeho city. A to opravdu nechci.

„Dobře… můžeš… udělat něco decentního?“ zeptám se. „Jako, žádné konstrukce. Tupírování nebo … rohy.“

Anders pokrčí kostnatými rameny. „Jsem umělec, Olive. Udělám to, co mi našeptá moje můza. Ty mi po všem, co jsme si prožili, nevěříš?“

„Um… neznám tě tak dobře!“

„Stejně zůstáváš v mém domě a přijala jsi mou pohostinnost.“ Odfrkne si, vypadá raněně. „Zavolala jsi mi, abych tě dostal z vězení. Myslím, že už se známe dost dobře.“

„Máš pravdu,“ řeknu. Kdyby nebylo Anderse, kdo ví, co by se se mnou teď dělo ve vězení. „Omlouvám se. Jdeme na to.“

On si olízne rty, vytáhne nůžky a zastříhá s nimi ve vzduchu způsobem, který vypadá naprosto hrozivě.

Tak do toho.

***

O dvě hodiny později mi Anders zafixuje vlasy extra-super-silným lakem na vlasy. Znovu mi není dovoleno dívat se na průběh práce, což znamená, že mám zadek celou dobu přilepený k židli a teď už ho necítím, což jsem si ani nemyslela, že je fyzicky možné. Ale je. Opravdu ano.

Belhám se přes parketovou podlahu, když mě Anders hrdě vede k zrcadlu v hale.

Ramena mi vystřelí k uším v očekávání možné šílenosti, kterou mi vytvořil na hlavě. Co to bude tentokrát? Hadi ve stylu medúzy? Indiánské číro? Parohy?

A pak se uvidím.

Och páni.

Páni.

Vypadám jako já. Ale jako dokonalá, sečtělá, sebevědomá, sexy verze mě. Anders mi navlnil a pročesal vlasy tak, že vlny jsou velké a jednotné, zakrývají mi polovinu tváře, skoro mi zakrývají oko, a druhou část vlasů mám sčesanou za uchem a upevněnou neviditelnou sponkou. Prakticky je ze mě Hollywoodská hvězda!

Nevěřícně potřesu hlavou a podívám se blíž. Lesknou se mi tam malé zapletené měděné pramínky. Když otočím hlavou, blýskají se ve světle!

„Jak…?“ zeptám se, jemně si dám ruku na vlasy. Vetovala jsem jakékoli použití barvy na vlasy… Ale tyhle měděné pramínky jsou ohromující – rozzářily mi celý obličej!

„Umělé pramínky!“ vysvětlí Anders, na jeho tváři běžně bez emocí se rozzáří široký úsměv. Nemyslím, že jsem ho kdy viděla tak potěšeného. Vypadá šíleně. Ale dobrým, šťastným způsobem.

„Jak jsi to kruci udělal?“ zeptám se. „Nevidím, kam jsi je přidal? Vypadají jako moje!“

„Připnul jsem je ke kořínkům. Všechny jsou velmi nenápadné, jak jsi chtěla.“ Protočí oči. „A později je můžeš sundat.“

Celý svůj život mám vlasy pořád stejně. Nikdy jsem nechtěla riskovat jakoukoli změnu pro případ, že mi to nebude slušet a nebudu to moct vrátit. Ale tohle je ohromné. Nevypadám jako podivínská Olive, nejrychlejší filetovačka ryb na severu. Vypadám jako… vypadám, jako bych patřila do New Yorku.

Otočím se a přitáhnu si Anderse do objetí. Jeho křehké tělo ztuhne – přemýšlím, jak dlouho už to je, co ho někdo opravdově objal? Trochu ho stisknu, dokud se neuklidní. Pak mě obejme taky.

„Máš talent,“ řeknu mu s úšklebkem. „A tvůj spolubydlící z vysoké, Warner, jmenoval se tak? Naprosto to podělal, že se od tebe nenechal nabarvit a ostříhat.“

„Opravdu?“ řekne Anders, vystrčí bok. „Myslíš?“

„Jo!“ přikývnu empaticky. „Moje vlasy nikdy nevypadaly líp. Miluju to. Díky.“

Anders se zhluboka nadechne, oči mu naplní slzy. Připlácne si ruce na obličej jako výherkyně soutěží krásy. „Myslím, že takhle chutná štěstí, Olive,“ řekne. „Měl jsem každou drogu, která kdy byla vynalezená, večeřel jsem v nejlepších restauracích světa a vykouřili mě nejsmyslnější modelové New Yorku, Paříže a Tokia. Ale šťastný zákazník u kadeřníka… tomu se nic nevyrovná.“

A pak vybuchne radostným smíchem, vytáhne z kapsy svůj mobil a vyfotí si moje vlasy ze všech stran.

„Tohle je o tolik lepší, než zkoušet to na figuríně!“

Směju se nahlas jeho smíchu.

Možná je tou nejdivnější osobou, jakou jsem kdy potkala. Ale přirostl mi k srdci…