BSL - 26. kapitola

Překlad: Lenuszka

Zpráva od Alexe: Opravdu se těším, až se zítra uvidíme, sestřičko. Chybíš nám tu!

„Oh Olive, ty ubohá ubohá huso. Ty ubohá vystrašená třesoucí se malá huso.“

Vzbudím se do zvuku velmi tenkého, jižanského hlasu, který mě nazval vystrašenou husou. S třepotáním otevřu oči a podráždí mě objev, že nejsem na rozkládacím gauči na Upper West Side, ale pořád v cele, hlavu si opírám o kožichem zakryté rameno Mandy Banany, která vedle mě lehce chrápe. Promnu si oči. Před zadržovací celou je Anders, jeho šokovaná tvář čouhá zpoza mříží. Na své hubené postavě má těsné bílé tričko a volné bílé džíny. S blond vlasy do běla a světlou pokožkou je ten efekt alarmující.

„Přišel jsem, jak to šlo,“ řekne, pevně a dramaticky se chytí mříží cely. „Měl jsem vypnutý telefon – barvil jsem příčesky a nechtěl jsem být rušen – je to velmi specifický proces. Každopádně teď jsem tady, ty ubohá sladká vězeňská kočičko. Jsem tak rád, že jsi mi zavolala. Překvapený – lidé mi obvykle znovu nevolají – ale rád.“

„Kolik je hodin?“ zeptám se, najednou jsem probuzená.

„Jsou tři ráno,“ řekne Anders, jeho dokonalá tvář nevypadá vůbec ospale. „Jak dlouho tu jsi? Neboj se. Dostanu tě ven.“

Můj žaludek mi spadne až k nohám. Tři ráno? Můj odlet domů je za šest minut. Nestihla jsem to. Nestihla jsem cestu odtud. Nenašla jsem Chucka. A Seth si pravděpodobně myslí, že jsem nepřišla na schůzku! Proč jsem usnula? Proč tu nemám právního poradce? Co teď budu dělat?

„Ne, ne, ne,“ mumlám si pro sebe. „Nemohla jsem prošvihnout svůj let.“

Za Andersem se objeví důstojník Leeland. „Máte štěstí, Angličanko. Váš přítel má akční právničku. Mluvila s trestní kanceláří, ti tohle považují za případ s nízkou prioritou a nevznesou obvinění.

Zamrkám.

„Myslíte, že můžu odejít? Já – já můžu jít?“

„Jo,“ řekne důstojník Leeland, odemkne celu a pustí mě ven. „Angličanko, jsi volná a můžeš jít.“

***

V taxíku řeknu Andersovi, proč mě zavřeli. Vypadá uchvácený celým tím dramatem. „A to jsem si myslel, že jsi pokorná malá holka!“ Ještě víc je uchvácený tím, že moje fotka s jeho účesem se objevila v New York Daily News.

Když taxi zastaví u mého bytu a než vůbec otevřu dveře, Anders vyklouzne ven a udělá to za mě. Mám pocit, že jako já nemá moc přátel a že je celkem potěšený tím, že je to on, kdo mi pomáhá. Nebo je možná jen milý, dokud mě neomráčí, aby mi mohl něco udělat s vlasy. Je jen jeden způsob, jak to zjistit.

Nahoře vytáhnu svůj klíč, zatímco se Anders chvěje nad „miniaturní velikostí“ chodby. Jen chci skočit na rozkládací postel, zavolat Birdie přes FaceTime, sníst nějaké uklidňující jídlo a přijít na to, co budu dělat dál.

Ale když otevřu dveře svého bytu, setkám se s pohledem s mladou rudovlasou ženou, která si na futonu lakuje nehty. Poskočí vyděšená z našeho příchodu.

„Co to má kruci být?“ ječí, malá lahvička růžového laku na nehty spadne z futonu a rozleje se na parketové podlaze. „Kdo jste? Jak jste se sem dostali?“

Zamračím se, jak vejdu do bytu. Nejsou tu žádné moje věci!

„Kdo jsi?“ vstoupím dovnitř a rozhlédnu se. Kde jsou všechny mé věci? „Já… tohle je můj byt,“ řeknu. „Kde jsou moje věci?“

„Oh!“ dívčin zmatený výraz se změní na úsměv. „Och, jo. Vrátný říkal, že se možná ukážeš. Jo, takže to je teď moje ubytování. Ubytovala jsem se před půl hodinou. Domácí říkal, že bys už měla být pryč. Chtěl vzít tvoje věci do sklepa, ale ta žena v bytě naproti řekla, že se o ně postará, že nejsi ten druh holky, která by odešla bez rozloučení. Hádám, že měla pravdu!“ Otočí se k Andersovi. „Pěkné džíny.“

„Já vím,“ řekne. „Prada.“

Nevěřícně potřesu hlavou. Teď nemám kde zůstat? Jak se to kruci všechno tak naprosto a zcela podělalo! Tohle je chaos! Opravdový chaos!

Anders mě následuje, já spěchám přes chodbu k paní Remirezové a jemně zaklepu. Je skoro pět ráno. Páni, doufám, že je ranní ptáče. Cítím se jako kráva, že ji možná budím, ale co jiného mám dělat? Potřebuju své věci. Potřebuju se co nejdřív převléct z toho smradlavého oblečení.

Za pár vteřin se dveře otevřou. Paní Ramirezová tam stojí, zcela oblečená, dlouhé vlasy má vlhké.

„Ach, věděla jsem, že jsi neodešla! Pojď dál, drahá.“

Vejdu do bytu paní Ramirezové s Andersem v patách.

„Jsem Anders von Preen,“ řekne paní Ramirezové. „Zachránil jsem Olive z vězení.“

„Vězení? Aj ne! Jsem paní Ramirezová,“ odpoví paní Ramirezová a nahne se, aby si potřásla s Andersovou kostnatou rukou, než se posadí zpátky do svého křesla a začne si třít své bolavé koleno.

Zatímco se představují, všimnu si, že v koutku bytu paní Ramirezové jsou všechny mé věci. Nakupené a chaoticky neorganizované, nic není na svém místě. A zatímco by mě normálně pohled na takový nepořádek děsil, dneska se to zdá jako bezvýznamné ve srovnání s tím, co dalšího se děje. Jako skutečnost, že jsem naprosto zklamala Birdie a za Boha netuším, jak to napravím!

„Potřebuju na vzduch,“ mumlám, opustím místnost, zatímco Anders dramaticky vypráví paní Ramirezové příběh toho, jak jsem skončila ve vězení.

Venku na chodbě se dostanu do výtahu a už se chystám zmáčknout tlačítko přízemí, když si všimnu tlačítka nahoře. Střecha. Než si to stihnu vymluvit, položím svůj prst na tlačítko a stisknu. Pokud mám Birdie zavolat a říct jí, že jsem Chucka nenašla, můžu alespoň jít a podívat se na ten výhled ze střechy, jak mě žádala. Tenhle slib jí můžu splnit. I když mě to vyděsí k smrti.

Když se výtah zastaví, opravdu opravdu, opravdu chci zmáčknout tlačítko, které mě vezme zpátky dolů. Ale neudělám to. Opustím výtah, vyjdu do chodby ke dveřím s označením „střecha“ a s třesoucíma se rukama je otevřu. Jen tam na třicet vteřin vyjdu, trochu se kouknu na výhled, ze kterého byla Birdie tak nadšená a pak rychle zpátky do bezpečí.

Ale to, co uvidím, když vyjdu na střechu, mi zadrhne dech a srdce naplní úžasem.

Časně ráno vychází slunce na chrpově modré obloze, rozlévá růžovou, oranžovou a žlutou záři nad budovami, takže vypadají skoro jako zlaté. Přímo přede mnou jsou akry a akry zeleně a úžasných svěžích stromů Central Parku, a do toho všeho se stříbřitě modrá řeka Hudson, zasazená pod nekonečným nebem. Přímo přede mnou se probouzí New York City, připravuje se na všechny úžasné chvíle, které se dnes stanou.

Udělám několik dalších kroků a posadím se na jednu z modrozeleně natřených židlí, přichystaných tu pro obyvatele budovy. Nohy se mi třesou při pomyšlení, jak vysoko jsem. Ale jsem v pohodě. Nadechuju a vydechuju do břicha. A funguje to. Všechno je v pořádku. Na této židli jsem v bezpečí. Jsem tady v oblacích v bezpečí.

Jemný vánek si pohrává s mými rozcuchanými vlasy a oči mi naplní slzy vyčerpání a ohromení. Dívám se na míle a míle města a nad jeho velikostí potřesu hlavou. V té chvíli mi dojde, že právě teď jsem tady ve větším bezpečí než kdekoli jinde. Všechno, co se tu mohlo pokazit, se pokazilo. A na konci toho všeho stále ztrácím svou nejlepší kamarádku. Jsem zatraceně vyděšená. To je ta nejhorší věc na světě. Čeho dalšího se ještě musím bát? Už není nic jiného.

Přede mnou se právě vyloupne slunce na modrou oblohu, jako by říkalo „Tady jsem!“ Je to úžasné.

Představte si, že bych to propásla.

Představte si, že bych to nikdy neviděla, protože jsem chtěla zůstat ve svém bezpečném malém světě.

I z druhé strany planety dělá Birdie můj život lepším.

Skousnu si koutek rtů, vytáhnu z kapsy svůj telefon a volám jí přes FaceTime.

Na obrazovce se objeví její tvář, zářící a šťastná. „Ahoj, ty moje Brewsterko. Co se děje? Ooh, kde jsi? Počkat – proč nejsi v letadle?“

Ztěžka polknu a zhluboka se nadechnu.

„Mám nějaké dobré a nějaké špatné zprávy.“

Birdie přikývne, oči má rozšířené. „Pokračuj.“

„Dobře. No špatná zpráva je, že ten muž v Chimes Investment nebyl Chuck Allen. Byl to Chuck Ellen. S E. Ach, a taky mě zabásli, strávila jsem noc ve vězení a zmeškala letadlo.“

Birdiino obočí vystřelí tak vysoko, že jí skoro zmizí ve vlasech. „Co to kruci, Olive! Ó můj Bože. Jak? Proč? COŽE?“

Řeknu jí všechno, neschopná uvěřit tomu, že to, co mi vychází z pusy, se opravdu stalo. Když skončím, Birdie si projede rukou v krátce střižených vlasech.

„Dobře. To stačí, Olive. Okamžitě přijeď domů. Přijeď domů. Najdi si let. Já to objednám. Dostaň se sem. Kruci. Tak moc se omlouvám, že jsem tě tam poslala! Je to moje vina, že jsi vším tímhle prošla. Myslela jsem, že--“

„Kušuj!“ přeruším ji. „Ještě jsi neslyšela ty dobré zprávy.“

„Cože? Co je to?“

Zakřením se, srdce mi poskočí. „Zaprvé, jsem na střeše. A měla jsi pravdu. Je to úžasné. Děsivé, ale ne tak moc, jak jsem si myslela. Ve skutečnosti bylo to, co se stalo, mnohem horší, než jsem si mohla představit. A zadruhé, hodlám najít toho nedostižného zatraceného Chucka Allena.“

Birdie zatřese hlavou. „Olive, poslyš, vážně, nedělej si s tím starosti – můžeme--“

„NE. Řekla jsem, že to udělám. Slíbila jsem to. A hodlám to dodržet. Jen potřebuju několik dní navíc. A budu zpátky před tvou operací, ano?“

Birdie vypadá, že panikaří. „Ale zabásli tě? Tvé oči vypadají divoce a třpytí se. Co práce? Co--“

„Neboj se,“ řeknu s úsměvem. „Uvolni se, proč ne!“

Birdie stiskne rty k sobě, v očích má potěšený úsměv.

„Ty jsi cvok, Brewsterko.“

„Ztraceně moc tě miluju, Birdie.“

„Já tě taky zatraceně moc miluju.“

„Dobře.“

„Dobře.“

„Dobře.“

„Přestaň říkat „dobře“ a běž najít toho nedostižného zatraceného Chucka Allena!“

„Jdu na to!“

Ukončím hovor, seběhnu schody místo abych si vzala výtah a vřítím se do bytu paní Ramirezové, kde ona sedí v křesle a vypadá velmi šťastně, zatímco jí Anders češe vlasy.

Založím si ruce v bok.

„Tak! Naprosto netuším, kde je a nemám moc času, než půjde Birdie na svou velkou operaci a budu muset zpátky do Anglie. Ale najdu Chucka Allena a vy dva mi pomůžete. Doufám. Prosím?“