UA - PROLOG

Překlad: Niki
Kor.: Evička

„VELKOU LEDOVOU KÁVU, SMETANU a dva cukry.“ Usmívám se na Melissu za pultem mé oblíbené kavárny a vytahuju hotovost z peněženky, jak zadává objednávku do počítače.

„Ještě něco, Ash?“ Vzhlédne a já se s tím snažím bojovat, ale nemůžu.

„Dvakrát cake pops^[1], oba čokoládové. Oh a brusinkový koláček.“

„Mám to.“ Zakření se, zná mě, od té doby, co jsem přišla a objednávám si to samé skoro každý den, pokud není podzim – to si pak jdu vždycky pro něco dýňového. „Můžeš si to vyzvednout na konci pultu.“

„Díky.“ Naposledy se na ni usměju a hodím drobné do sklenice na spropitné přede mnou, pak se posunu, abych počkala. Vytáhnu mobil a odepíšu tátovi, aby věděl, že dorazím po práci.

„Černou kávu, jeden cukr.“ Hluboký mužský hlas sklouzne přes každý centimetr mého těla a já zvednu hlavu. V okamžiku, kdy spatřím nositele toho hlasu, tělo mi zamrzne. V životě jsem už viděla tisíce hezkých mužů, ale dlouhé tmavší blond vlasy, sluncem políbená pokožka, široká ramena v obleku na míru, štíhlým pasem a dlouhýma silnýma nohama v kalhotách, vím, že on je ten nejvíc velkolepý.

„Ash… Ashlyn?“ Otáčím hlavou a dostávám se z omámení, nacházím svou objednávku před sebou a Dane manžel Melissy, na mě s obavami zírá. „Jsi v pořádku?“

Ach, Bože. Pravděpodobně vypadám jak idiot. „Jo, promiň. Byla jsem mimo.“ Usmívám se, beru si své pití a tašku, ve které jsou mé dobroty, pak se natáhnu a popadnu brčko.

„Žádný problém.“ Zazubí se a pak cítím, jak mě do boku zasáhne teplo a oči mi cestují nahoru a dolů, dokud nenajdu objekt mé náhlé fascinace, jak se na mě dívá dolů křišťálově modrýma očima.

„Ahoj,“ vydechnu, cítím, jak se o něj nedobrovolně opírám. Jeho oči skenují můj obličej a lehce pozvedne bradu, než se otočí zpátky k pultu.

Cítím se jak totální pitomec, rázuju si to ven z kavárny a dolů dvěma dveřmi do zubní ordinace, kde pracuju, odemknu dveře a rozsvítím světla, když vstoupím. Mířím k recepci, pokládám si kávu na stůl spolu s taškou s dobrotami a uložím si kabelku, když spustím počítač

„Ahoj,“ přivítám Gregoryho, jak zazní zvonek, když vstoupí do ordinace.

„Ahoj, drahoušku.“ Usmívá se a sundá si klobouk a sako. „Musíme si rychle promluvit.“

„Jistě,“ souhlasím, jak prochází kolem mě dozadu do jeho kanceláře a já ho následuju s kafem, zatímco si do pusy vrazím celý cake pop, rychle žvýkám.

„Mám nějaké novinky.“

„Okej.“ Sednu si a sleduju ho, jak si odkládá sako a bere si plášť, který potřebuje vyžehlit.

„Našel jsem někoho, kdo by koupil mou praxi.“

„To je skvělé.“ Usmívám se, cítím úlevu. Gregory už není tak mladý, jak býval a neustále ztrácíme pacienty. Lidé z něj mají strach s jeho tlustými brýlemi, třesoucíma se rukama a přístupem staré školy, že před zahájením zákroku se nemusí nic znecitlivět.

„Brzy tu bude. Jen chci, abys měla hlavu vzhůru.“

„Díky, Gregu.“

„Víš, že tě zbožňuji, drahoušku.“

„Já vím,“ souhlasím. „Ten pocit je vzájemný.“ Usměju se a on se usměje zpátky, pak se podívá ke dveřím, když zvonek signalizuje, že někdo přišel.

„To je pravděpodobně on,“ zamumlá, zapínajíc si plášť.

„Chceš, abych ho poslala dozadu?“

„Jo, jako obvykle. Může mluvit, zatímco si budu dávat věci dohromady,“ říká, načež přikývnu a pak zamířím do přední části ordinace. Jakmile se dostanu k recepci, úsměv mi sklouzne z tváře a chůze ochabne. Chlápek z kavárny stojí s rukama v bok, rozhlíží se kolem recepce s pohledem na tváři, který říká, že tohle se neshoduje s jeho standardy. Rozumím jeho výrazu, nemůžu říct, že ho obviňuju za jeho nechuť. Barva se ve skvrnách odlupuje a nábytek je opotřebovaný a nemoderní. Celá ordinace potřebuje obnovit.

„Ahoj, můžu ti pomoct?“ Ptám se a on se otočí za zvukem mého hlasu. Jakmile se jeho oči setkají s mými, vidím v jeho pohledu nějaký záblesk, ale je pryč dřív, než ho můžu rozpoznat.

„Jsem tady, abych se setkal s Gregorym. Měl by mě očekávat.“

Ach, Bože. To se nemůže dít.

„Je vzadu. Zavedu tě za ním.“

„Ty jsi?“ Ptá se, zvedne obočí.

„Oh,“ vypustím krátké zasmání plné nervozity, „Ashlyn.“ Napřáhnu ruku a jeho oči padnou k ní dřív, než se jeho prsty omotají kolem mých. Tělem mi projede nadšení a nechá mě paralyzovanou.

„Dillon.“

„Huh?“ Nadechnu se, zase na něj zírám. „Jsem Dillon.“

„Dobře.“ Trhnutím si osvobodím ruku, třesu s ní, pak se otočím na podpatku, doufám, že mě následuje, ale mám strach to zkontrolovat. Jakmile dorazím ke Gregoryho kanceláři, ukážu. „Je přesně tam.“ Čekám, až vstoupí dovnitř a zavře dveře, přemýšlím, co je se mnou sakra špatně.

„DRAHOUŠKU, DILLON BY SI S TEBOU chtěl promluvit,“ říká Gregory a já vzhlédnu od Jane, které čistím zuby, abych ho našla stát ve dveřích, stáhnu si roušku.

„Teď?“

„Nebude to trvat dlouho. Vezmu to za tebe, dokud se nevrátíš.“

„Jistě.“ Snažím se Jane uklidnit stisknutím ramene, když vykulí oči a naplní je strach. „Hned jsem zpátky.“ Sundám si rukavice, hodím je do koše, pak si sundám roušku a mířím kolem Gregoryho, chodbou do jeho kanceláře, najdu Dillona, jak se opírá o stůl.

„Gregory říkal, že se mnou chceš mluvit?“

„Chci. Sedni si.“ Kývne k jedné ze židlí. Vážně chci říct něco o tom, jak je panovačný, ale místo toho se přesunu k židli a sednu si s rukama složenýma v klíně.

„Chápu, že už tu nějakou dobu pracuješ.“

„Pracuju,“ potvrzuju přikývnutím, jak si složí ruce na mohutné hrudi.

„Jak to tu převezmu, věci tady kolem se budou měnit.“

„Dobře,“ říkám a opravdu to tak myslím. Tahle ordinace potřebuje změnu, pokud má fungovat ještě mnohem déle. Neustále se tu objevují stomatologické ordinace, které nám berou pacienty.

„Pokud si chceš udržet svou současnou pozici, musíme znovu udělat pohovor.“

„To je v pořádku.“

Jeho oči mě pomalu prohlíží, což způsobuje, že má kůže je moc horká a těsná. „Nepotřebuju kolem pěkné tvářičky ke koukání. Potřebuju někoho, kdo při práci se mnou ví, co má dělat, a potřebuju se ujistit, že to chápeš.“ Zamrkám a zírám na něj, uvažuju, jestli jsem ho dobře slyšela. „Tenhle týden budu ve městě. Doufejme, že to pro tebe bude dost času na to, abys dala dohromady životopis.“

„Samozřejmě,“ vyštěknu, falešný úsměv říká, že mu chci ve skutečnosti useknout hlavu a použít mé čtyřpalcové podpatky jako kopačky.

„Skvěle, zavolám do ordinace a naplánuji program, abychom se sešli.“

„Skvěle,“ souhlasím, stoupnu si. „Ještě něco?“

„V tuto chvíli ne,“ zamumlá, pozorně mě sleduje.

„Bylo hezké se s tebou setkat,“ lžu, zatímco si v hlavě připravuju jeho předčasnou smrt.

„S tebou taky.“ Zvedne bradu, já se otočím a vyjdu ze dveří, přemýšlím o tom, proč jsem si sakra myslela, že je atraktivní, když je to očividně totální idiot.

---

[1]https://www.google.cz/search?q=cake+pops&dcr=0&source=lnms&tbm=isch&sa=X&ved=0ahUKEwiloYPa47naAhUFDOwKHdYrAcwQ_AUICigB&biw=713&bih=619#imgrc=etndz0MmmXJ8QM: