Jax - 19. kapitola

Překlad: Rebelka
Kor.: Evudar

Jax

O šest měsíců později…

SEDÍM NA KONCI BRIANOVY POSTELE, KDYŽ odemkne garážová vrata. „Jaxi,“ řekne překvapeně, když se zastaví ve dveřích. Možná jsem na něj měl čekat venku, ale dnes večer je chladno, nejspíš by mi umrzly mé zatracené koule.

„Promiň, Briane. Nechtěl jsem tě vylekat.“

Sundá si šálu, rukavice a čepici, které jsem mu minulý týden koupil, elegantně je položí na židli v rohu, pak se zastaví před ohřívačem. Když jsem dorazil, zapnul jsem ho, abych to tu zahřál.

„Není třeba se omlouvat, synku. Tohle je tvoje místo. Nečekal jsem tě tady, to je všechno.“ Hluboké vrásky kolem jeho očí jsou výraznější, když se usměje.

„Jen jsem s tebou chtěl mluvit, než půjdu domů.“

„Nějaké nové zprávy o tvých dívkách?“ zeptá se a obličej se mu rozzáří nadějí. Povzdechnu si. Mám zprávy, ale ne o tom, co má na mysli. „Zatím nic, soukromé očko stále hledá.“

„Je mi to líto, synu.“

Říkají, že pravda vás osvobodí, ale v mém případě se tak nestalo – zasraně mě to zničilo, roztrhalo mé zatracené srdce a rozbilo ho napadrť. Už je to šest měsíců a Candice se ještě s mou dcerou nevrátila. Vybrala z banky velkou část hotovosti den poté, co zmizela. Sophia jí otevřela účet, když byla dítě, a pravidelně jí ukládala část peněz, které posílal její otec. Zřejmě je to dost, aby se na několik let skryly, pokud to tak bude chtít. Protože používá hotovost, je téměř nemožné je najít, ale odmítám se vzdát. Pokud si myslí, že přestanu hledat, pak se šeredně mýlí. Nezastavím se, dokud nebudou obě doma, kam patří.

Jakákoliv naděje na vyřešení tohoto nepořádku, když Candice odešla, rychle klesá. A skutečnost, že nekontaktovala ani Sophii mě znepokojuje. Candice a Sophie zřejmě měly obrovskou hádku, poté se vrátila dovnitř, když mi nakonec řekla pravdu o Maddie. Jsem si jistý, že je to částečně důvod, proč utekla a proč se Sophie dostala do hluboké deprese.

Když mi Brian položí ruku na rameno, slabě se na něj usměju.

V těchto těžkých měsících jsem k němu opravdu přilnul. Nevím, kde bych bez něj byl. Jeho přátelství, otcovské rozhovory, moudrá slova a někdy přísné přednášky mě od té doby co Candice odešla, zastavily vybočit z kolejí. S Carterem jsme se také sblížili, ale na rozdíl od Briana nemá tušení, že Candice utekla s mojí holčičkou. Myslí si, že má dlouhou dovolenou nebo nějaké ty sračky.

„Co tě sem přivádí?“

„Mám pár věcí, které potřebuji, abys pro mě zítra udělal.“

„Pro tebe cokoliv. Jsem rád, že ti můžu pomoct.“

Jsem rád, že to řekl. Vytáhl jsem obálku ze zadní kapsy a díval se, jak ji otevírá a odhaluje peníze uvnitř. Když se na mě podívá, na tváři má zmatený výraz. Vsadím se, že už je to nějakou chvíli co viděl tolik peněz.

„Co bys rád, abych s tím udělal?“

„Kup si hezký oblek a nech se ostříhat. Vhodně.“

„Nemůžu si ty peníze vzít, Jaxi.“ Pokusí se mi obálku vrátit zpět.

„Nejsou to mé peníze. Jsou tvoje. Proměnil jsem všechny mince, které jsi dal do kasičky.“ Je překvapující, jak rychle se to sčítá. Za pouhý rok po pár drobných přesáhla částka téměř jeden a půl tisíce.

„Ty peníze byly pro tebe. Vím, že to není moc, ale je to můj způsob, jak jsem se snažil zaplatit za všechnu laskavost, kterou jsi mi prokázal.“

„Nikdy jsem neměl v úmyslu si ty peníze nechat, Briane. Vždycky jsem ti je chtěl dát zpátky a ten den přišel.“

„Proč teď? Chceš, abych odešel?“

„Co? Sakra ne. Mám na zítra něco naplánovaného, ale budu potřebovat, aby ses hodil trochu do pucu.“ Rychle zvednu ruku, když si uvědomím, co jsem právě řekl, mohlo to znít urážlivě. „Ne, že by bylo něco špatně na tom, jak se oblékáš, ale jakmile zjistíš, co jsem plánoval, budeš vděčný, že jsem tě požádal, abys to udělal.“

„Chystáš se mi říct, co to je?“ Je skeptický, ale nemusí být.

„Věříš mi?“

„Bezvýhradně,“ odpověděl rychle.

Oceňuji to, protože věřte nebo ne, důvěřuji tomuto muži svým životem. On a Carter jsou vše, co mi zbylo. Stále příležitostně vídám Sophii, ale ne tak jako dřív. Měl jsem dost svých sraček, se kterými se musím vypořádat, ale nemohl jsem zavřít oči před Sophiinou nemocí. Za ta léta pro mě představovala více matku, než moje vlastní matka kdy byla. Naštěstí už jí je lépe, přestala mít deprese a snaží se zvyknout na život bez Candice a Maddison. Prozatím. Oba doufáme, že se jednoho dne vrátí.

„Raději bych tě překvapil, jestli je to okej.“ Celý týden jsem si mohl uhonit prdel, abych to pro něj zorganizoval, a opravdu se těším, až uvidím výsledek. Po peklu, kterým jsem prošel, si to pravdu zasloužím.

„Mám si dělat starosti?“

„Vůbec ne.“ Třu si ruce, abych je zahřál. „Je to dobré překvapení.“ No, doufám, že to tak uvidí. Je dobrý člověk a zaslouží si skvělé věci. Neměl by být po zbytek života trestán za to, že se snažil zachránit svou ženu. „Kup si oblek, nech se ostříhat a sejdeme se v obchodě zítra odpoledne ve čtyři. Nezapomeň.“

Před odpovědí zaváhá. „Okej.“

••••

„Hej chlape,“ řeknu, jak zvednu hovor, když vidím na obrazovce Carterovo jméno. Chybí mi tu. Je jako bratr, kterého jsem vždy chtěl. Není jako ten debilní kokot, co mám.

„Hej sráči. Přijdeš na víkend?“ Carter se před několika měsíci přestěhoval do Newcastlu. Je to dvě hodiny jízdy od Sydney a krásné místo s malebným pobřežím a úžasnými plážemi. Kdybych neměl tak moc rád Newtown, asi bych se k němu připojil. Žije tam okouzlující život.

Byl jsem smutný z toho, že odešel, ale na druhé straně jsem rád, že ho vidím rozkvétat. Zpackané, pokleslé dítě, které sem přišlo pracovat, už není. Má nyní vlastní studio a vypadá spokojeně. Nemůžu si přát víc. Zaslouží si štěstí… my všichni.

„Nenechal bych si to ujít.“ Návštěva Cartera je vrcholem mých týdnů, přestávka od utrpění a neustálé starosti, která se stala mým životem. Šance se uvolnit, odpočinout a na chvíli zapomenout. Jen jsem si přál vědět, že jsou moje holky v pořádku, a co je ještě důležitější, v bezpečí. To by mi trochu uklidnilo mysl.

„Ujisti se, že sebou máš hodně mincí, protože s tebou vytřu stůl,“ říká. Nikdy nehrajeme o velké peníze a já obvykle vždy vyhraju. Stejně si užívám jeho společnost více než karty. Myslím, že on si užívá mou společnost stejně. Jsme si v mnoha směrech podobní. Máme podobné zájmy a je samotář jako já. Nikdy jsem neslyšel žádnou zmínku o jeho rodině.

„Opravdu?“

„Ano.“

„Sni dál.“

„V pátek večer se otevře nový noční klub. Možná bychom se tam mohli podívat, když tu budeš? Jsou tu nějaké žhavé zadky, zralé ke sklizni.“

Carter žije život, který jsem kdysi žil já, přechází z jedné žhavé kočky na druhou. Od té doby co Candice odešla, jsem s nikým jiným nebyl. Jestli nemůžu věřit jí, jakou naději mám s někým jiným?„Jistě, to zní skvěle,“ říkám.

••••

„Máš všechno?“ zeptal jsem se Briana, když vstoupil do obchodu.

„Oblek,“ řekne a zvedne tašku. „Byla k němu i košile a kravata a mám nové boty.“ Usmívá se, když zvedne tašku v druhé ruce.

„Tak potom jsme připraveni. Líbí se mi tvůj účes, hodí se k tobě.“ Jeho polodlouhé šedé vlasy jsou teď elegantně krátké vzadu i po stranách. Vypadá jako jiný člověk.

„Děkuji. Jsou to roky, co jsem měl správný účes.“

„Pojďme tedy.“

„Můžeš mi říct, co to všechno znamená?“ zeptá se. Nemá žádný důvod k obavám. Jeho život se brzo změní, ale v dobrém smyslu.

„Jdeme ke mně domů, takže se budeš moct osprchovat a převléknout.“

„Oh.“ Obočí se mu spojí dohromady. „Půjdeme někam?“

„Dost otázek,“ řekl jsem a vzal mu tašku z ruky. „Kdybych ti to řekl, nebude to překvapení. Neboj se, brzy to zjistíš.“

„Okej.“ Slabě se na mě usměje. „Skoro jsem zapomněl, tady je zbytek,“ řekl, sáhl do kapsy a vytáhl obálku. „Utratil jsem jen dvě stě šedesát dolarů.“

„Jsou to tvé peníze, Briane,“ odpověděl jsem a odtlačil mu ruku. „V žádném případě si to nevezmu zpátky.“ Chystá se protestovat, takže se obracím k nové recepční. „Odcházím, Ano. Gus má klíče, aby zamknul.“

Je to třetí dívka, kterou jsem najal od chvíle, kdy odešla Candice. Naštěstí se zdá, že tato bude fungovat. V prvních týdnech jsem použil Cartera jako záskok, ale nakonec jsem neměl na výběr a musel jsem najít náhradu. Dokonce, i kdyby se Candice vrátila, neexistuje způsob, jak bychom mohli i nadále pracovat společně, a na recepci to bylo plýtvání Carterovo talentem.

„Okej. Užijte si zbytek odpoledne.“ Příjemně se na mě usměje. Mám jí rád. Je starší než ostatní, je vdaná a má dva malé kluky. Přiznejme si to, měl jsem spravedlivý podíl mladých a okouzlujících recepčních, a to věci komplikuje. Ana tvrdě pracuje, je vlídná ke klientům, ke mně i k ostatním zaměstnancům. To je důležité.

„Děkuji. Jen zavolej, kdyby byly nějaké problémy.“

„Jasně, šéfe.“

Když dorazíme ke mně domů, vezmu čistý ručník ze skříně na prádlo a předám ho Brianovi. „Na umyvadle v koupelně je nový zubní kartáček, holicí strojek a deodorant.“

„Děkuji. Přál bych si vědět, o co jde.“

„Budeš to vědět brzo.“ Krátce mu položím ruku na rameno. „Je to dobré. Přestaň se bát.“

Jdu do kuchyně, abych si vzal pivo. Ve vší upřímnosti mám dnes večer smíšené emoce. Jsem šťastný, trochu smutný a velmi nervózní. Doufám, že Brian na mě nebude naštvaný, až zjistí, co jsem udělal.

„Wow, podívej se na tebe,“ řekl jsem, když za mnou po třiceti minutách přišel do kuchyně.

„Nikdy jsem na sobě neměl rád kravatu,“ odpověděl a odtahuje si jí od krku.

Zasměju se. „Ani já.“

„Ale mít dlouhou horkou sprchu za to stálo.“

Za poslední rok jsem mu nabídl několikrát, aby šel se mnou domů a osprchoval se, ale vždy odmítl. Teď si přeji, abych byl více vytrvalý.

„Cítím se jako osoba, kterou jsem byl předtím…“  Jeho slova jdou do ztracena, ale vím, co chce říct, a je mi to líto. On nejen, že ztratil lásku svého života, ztratil všechno, včetně své důstojnosti. Doufejme, že se to dnes večer změní. Nový začátek.

„Nemusíš ji mít na sobě dlouho.“

„Nechceš mě už do toho překvapení zasvětit?“

„Již brzy. Chceš pivo?“ zeptal jsem se a s jedním zvedl ruku.

„Prosím. Mohlo by mi trochu uklidnit mé nervy.“

„Posaď se,“ řekl jsem a ukázal na stoličku u snídaňového pultu. Vzal jsem pivo z lednice, než jsem si sedl vedle něj. Zhluboka jsem se nadechl. Vyjádření svých pocitů je něco, v čem jsem nikdy nebyl moc dobrý. Vím, že to co dělám, je správná věc, ale nemůžu si pomoct, cítím se sobecky. Nejsem úplně připravený na to, co dnešní večer může přinést - ztratit ho.

„Briane, jsem rád, že jsi přišel do mého života.“

„Setkání s tebou byl dar z nebes,“ říká. „Nejsem si jistý, jak dlouho bych bez tvé laskavosti na ulici přežil. Máš velmi velké dobrotivé srdce, Jaxi. Tvoji rodiče na tebe musí být nesmírně pyšní.“

„Hm. Mí rodiče se za mě stydí.“ Slova vyjdou z mých úst dřív, než to stačím zaregistrovat. Obvykle o svém osobním životě nemluvím.

„Nechápu proč. Jsi výjimečný mladý muž. Jsi soucitný, milý, pracovitý… ne mnoho mladých lidí může říci, že vedou úspěšné podnikání ve tvém věku. Nemluvě o tom, co jsi udělal pro mne.“

Krátce se zastaví a podívá se dolů na láhev piva v ruce. Když se jeho pohled konečně setkává s mým, překvapuje mě, že má v očích slzy. „Víš, po všech těch letech, kdy jsem byl na ulici, jsi byl první člověk, který přehlížel mé bezdomovství a choval se ke mně jako k lidské bytosti. To je velmi vzácný rys. Jsem na tebe pyšný a byl bych stejně pyšný, kdybych tě mohl nazývat svým synem.“

„Děkuji ti.“ Kromě Candice je to jediný člověk, který kdy řekl, že je na mě pyšný. „Myslím, že bys byl docela úžasný táta.“ V mysli se vracím do prvního dne, kdy jsem se s ním setkal. Mé srdce ho přijalo hned, ale nikdy jsem nečekal, že se o něj bude starat tak hluboce, jako teď. „Možná si to neuvědomuješ, ale také jsi mi toho dal moc.“

Dám si lok piva, abych si vyčistil krk. Chci si pamatovat dnešní večer jako štěstí, protože je to možná naposledy, co ho vidím. Při pohledu na hodinky si uvědomuji, že je čas. Náš host by měl dorazit každou minutu.

Moje srdeční frekvence se zrychluje, když uslyším zaklepání na dveře. Šou začíná.

„Očekáváš někoho?“ zeptá se Brian, když se postaví.

„Ano. Jsem zpět za minutu.“ Když se blížím k předním dveřím, třu si ruce v očekávání. Prosím, ať toto setkání vyjde tak dobře, jak jsem doufal.

„Jax?“ řekne, když otevírám dveře.

„Ano,“ odpověděl jsem a potřásl mu rukou. „Pojď dál.“ Je starší, než jsem si myslel, že bude, a nevypadá tak, jak jsem si představoval, když jsem s ním mluvil po telefonu. Má na sobě polokošili a džíny. Nevím, proč jsem očekával, že bude mít oblek.

„Děkuji. Je tady?“

„Je,“ odpovídám, když mě následuje do chodby. „Nemá žádnou představu, že přijdeš, takže se nenech odradit, pokud bude překvapený, že tě vidí.“ Kriste, doufám, že se na mě Brian nebude zlobit, že do toho zasahuju. To je ta poslední věc, kterou chci. Udělal jsem to, co jsem považoval za správné.

Brianův pohled je upevněn na láhvi piva, když vcházíme do kuchyně. Pročistím si krk a on vzhlédl k nám. V okamžiku, kdy vidí našeho hosta, se jeho oči nevěřícně rozšíří.

„Jamesi,“ řekne bez dechu, když si stoupne.

„Ahoj tati.“

Přiblíží se a setkají uprostřed místnosti. Jakmile je dost blízko, Brian vtáhne Jamese do drtivého objetí.

„Chyběl jsi mi, synu.“

Když slyším jeho hlas, stahuje se mi hrdlo. Nutí mě to přemýšlet o mém otci. Vím, že jsem ho nikdy neslyšel, že by tato slova vypustil z úst. James má štěstí, že má otce jako Brian. Vydechnu úlevou, když se dívám, jak se drží, jako kdyby na tom závisel jejich život a ani jeden z nich se neodvážil toho druhého pustit.

„Měl jsi mi říct, že máš problémy, tati. Víš, že bych pomohl.“ James byl šokován a zničen, když jsem mu vyprávěl o životě, jaký jeho otec žije od doby, kdy mu zemřela manželka. Neměl o tom ani ponětí.

„Nechtěl jsem mé dítě zatěžovat svými problémy.“

James se odtáhne od svého otce a podívá se mu do očí. „Jsme rodina. To rodiny dělají. Dohlížíme jeden na druhého. Ty a maminka jste mi dali vše, když jsem vyrůstal. Byl jsi vždy tady… vždycky. Teď je můj čas dát něco nazpět. Vezmu tě sebou do Perthu. Žádné argumenty. Chci tě s námi, Alana také. Můžeš jí pomoct s Aidenem, když budu v práci. Chci, aby věděl, jak úžasný jeho dědeček je.“

Když si Brian otírá slzy z očí, pohlédl jsem pryč a otřel si své vlastní. Musím mít alergii, která způsobuje slzení očí, protože Jaxson Albright nepláče.