HTM - 36. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Vlastně by to mělo být jednoduché ji najít, ale vánoční shon způsobil, že se ve vagónu tlačilo nejméně dvě stě pasažérů s nákupními taškami, balíčky a chlapík, který objímal vánoční stromek. Díky tomu to tu vonělo po jehličí, což by bylo docela milé, kdybych na to nebyla alergická a okamžitě se mi nespustilo z nosu. Takže jsem očima hledala svou matku, odhrnovala si z obličeje větvičky a neustále kýchala.

„Znovu skočili?“, zeptal se Mircea, když jsme se prodrali tlačenicí až ke dveřím, které vedly do dalšího vozu. Někteří cestující na náš hleděli, jako bychom se pomátli, protože oblast mezi vagóny byla docela otevřená.

Ráda bych jim řekla, že by si měli vyzkoušet tu kabinu úplně vpředu. „Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „To bych cítila.“

„Jsi si jistá? Jestli tady v tom zmatku skočili…“

„Jsem si jistá.“ Na Mirceu jsem zapomněla především proto, že jsem se soustředila na slabé spojení se svou matkou. Duševně jsem ho svírala a dala mu přednost před vším ostatním. Díky tomu nemohla skočit ani o centimetr dál, aniž bych si toho všimla.

„Ale proč neskočili?“, zeptal se Mircea. „V tak úzkém, uzavřeném prostoru, obklopeni ze všech stran, k tomu pronásledovaní… Nedává to smysl.“

„Pokud tedy neměli žádnou jinou možnost.“

Vrhl na mě krátký pohled.

„Myslíš, že je tvá matka unavená?“

„Je to možné. Pokud je to ten samý den, kdy se uskutečnila ta party…“

„To je.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“

„Když se dostal do mé blízkosti, ucítil jsem na něm alkohol. To šampaňské, co jsi na něj vylila.“

Na to jsem zapomněla: citlivé upíří smysly. „Pak je unavená. Vlastně by měla být úplně vyčerpaná. Že je ještě stále na nohách, hraničí se zázrakem. Je velmi namáhavé, brát s sebou při skokování ještě někoho dalšího a ona to udělala několikrát…“

„Jak unavená jsi ty?“

„Jsem v pořádku. Což ale nehraje žádnou roli, protože si stejně nemůžeme oddychnout.“

„No to hraje pořádnou roli,“ řekl Mircea a chytil mě za ruku. „Protože to určuje, jak moc agresivní musím být. Snažím se být opatrný a v této časové linii toho změnit co nejméně. Ale jestli se tvá síla vyčerpává…“

„Jsem v pořádku,“ opakovala jsem.

Nedůvěřivě si mě prohlížel, ale říkala jsem pravdu. Pokud by se celá ta věc zvrhla v závody, při kterých by šlo o to, komu prvnímu dojde šťáva, tak měl únosce špatné karty. Pronásledování se rozhodně nevzdám. To bych se raději zhroutila z aneurysmatu, než abych přestala.

„Opravdu jsem,“ zdůraznila jsem znovu.

Musela jsem znít přesvědčivě, protože Mircea přikývl.

„Jestli budeš unavená…“

„Tak ti to řeknu.“ Doufala jsem, že k tomu nikdy nedojde, protože jsem nechtěla vědět, jak vypadá Mirceova představa „být agresivní.“ Jeho představa „být opatrný“ naštvala většinu lidí, kolem kterých jsme se tlačili dál.

Neměla jsem tušení, co mág plánoval, nebo jestli měl vůbec nějaký plán. Nakonec jsme ho objevili v předposledním vagónu, jak se snaží otevřít dveře do posledního vozu. S tím měl díky jedné naštvané starší dámě určité potíže. Před nohama měla postavenou nákupní tašku a z ní trčel rozbitý porcelán. To by vysvětlovalo deštník, kterým mlátila únosce do hlavy.

Nejraději bych tu starou dámu zulíbala, ale na to jsem neměla čas. Protože má matka stála vedle únosce a mluvila na něj, ale jestli jí s ohledem na rány deštníkem rozuměl, bylo otázkou. Kromě toho jsem považovala za nepravděpodobné, že by se v blízkosti tolika lidí i mé matky obalil do štítu.

Všude kolem stáli nebo seděli pasažéři, a proto nebylo možné skočit do její blízkosti. Použila jsem loky a kolena a probojovávala se hustým davem. Okolo mě se ozývaly pobouřené protesty a někteří lidé kladli odpor. Sotva jsem si toho všimla. Mircea se blížil k mágovi, a kdyby se mu ho podařilo na moment rozptýlit…

A pak se vlak najednou jakoby otřásl, takže se lidé přeskupili na jednu stranu a vagón málem vykolejil. Nevěděla jsem, co se stalo, dokud zadní okénko nerozbil jasně rudý blesk. A nejen to. Kovový rám vagónu zřejmě vedl energii dál, protože explodovalo jedno okénko za druhým jako na šňůrovém ohňostroji.

Na cestující se snesl déšť střepů. Muži a ženy se chopili svých nákupních tašek a deštníků a ze všech stran do mě naráželi. Poté zhasla všechna světla a během sekundy zavládla ve vlaku naprostá tma. Všichni současně se začali drát pryč od chaosu směrem k jediným dveřím vedoucím ven.

Náhodou to byly ty, vedle kterých jsme stáli my.

Udělala jsem krok k matce, ale někdo mi stoupl na nohu a další mi vrazil do žeber loket. V ten samý moment do mě někdo narazil zezadu a natlačil mě na stranu vagónu. Bouchla jsem do ní hlavou, a to tak tvrdě, že jsem viděla hvězdičky, ale udržela jsem se na nohou, naštěstí, protože jinak by mě ti lidé ušlapali. Pasažéři posledního vagónu se tlačili do tohoto, a ti v tomto do dalšího a ti další dělali povyk, jaký se dal očekávat, když se tři až čtyři sta panických lidí snaží dostat do již přeplněného vozu.

Všechen ten hluk znamenal, že jsem nemohla slyšet Mirceu a díky tmě jsem ho ani neviděla. Nebo mága. Nebo svou matku. Zatraceně, už jsem byla skoro u ní. Skoro! A jestli nedostanu další příležitost… Najednou jsem ve vyraženém okně uviděla vedle sebe muže. V přední části vozu se zablesklo nouzové světlo a já rozeznala jeho tvář. Na moment jsem nevěřila, co mi to mé oči ukazují, protože to byla tvář, kterou bych nečekala, že ještě někdy uvidím.

Domnívala jsem se, že se Spartoi dostali pod kola vlaku, protože… Kam jinam by mohli zmizet? Místo v tunelu stačilo akorát tak pro vagóny, moc prostoru navíc tam nebylo. Pro dospělého muže bylo prostě nemožné se do tak těsného prostoru vmáčknout. K čertu, ani já bych toho nebyla schopná, a ten chlapík vážil o třicet nebo čtyřicet kilo víc.

Přesto se šplhal do vozu skrze okno.

Sledovala jsem ho, rozpolcená mezi fascinací a zděšením, až se jeho tělo rozšířilo a prodloužilo, a on jako had proklouzl dovnitř. Mohl zbylé sklo v rámu odstranit, ale tím se vůbec nezabýval. Jednoduše vklouzl malým otvorem, jako kdyby neměl v těle žádnou kost, jakoby bylo jeho tělo jen nějaká amorfní, libovolně tvarovatelná masa. Tvář, která mě tak udivila, mi připravila další překvapení, protože se prostě roztekla, se dvěma očima, které v tom želé plavaly.

Dvě oči, které se upřely přímo na mě.

Vydala jsem ze sebe zvuk, něco mezi panikou a odporem, a zapotácela jsem se zpět, což chlapíka přimělo k tomu, aby proklouzl oknem úplně. Sotva byl ve voze celý, začala se jeho postava znovu zpevňovat. Kosti, svaly, končetiny, všechno se vracelo do své původní podoby – vypadalo to jako balón, který se rychle stahoval.

Najednou jsem nemyslela na to, abych v sobě udržela obsah žaludku a soustředila se na zbraň mířící do davu.

Přesněji řečeno: na zátylek mé matky. Nevěděla jsem, proč se soustředí na ni, zatímco jsem stála přímo u něj, ale v tom okamžiku mi to bylo jedno.

Viděla jsem ji v dalším vagóně – když otočila hlavu, a někoho očividně hledala, její měděné vlasy se v nouzovém světle zaleskly. Tlačila se dopředu a křičela něco, čemu jsem přes všechen křik, hluk vlaku a šumění krve v mých uších, nerozuměla. Poté jsem uchopila dlouhou hlaveň útočníka, a když chlapík vystřelil, strhla ji směrem k zemi. Neviděla jsem, jestli jsem to stihla. Neviděla jsem vůbec nic, protože mě prudký úder odmrštil na kovový bok vozu. V dalším voze.

Na dvě nebo tři sekundy jsem se nemohla hýbat a omámeně jsem ležela na zemi, zatímco se vůz kolem mne povážlivě kýval a vyvolával u mě znovu nevolnost. Dvě rány do hlavy hned za sebou mi nedávaly na výběr mezi bezvědomím a vrácením snídaně na denní světlo, možná to šlo i současně. Připomněla jsem si, že by člověk neměl ležet na zádech, když upadá do bezvědomí, takže jsem se překulila na všechny čtyři. Ještě stále omámená a dezorientovaná jsem vzhlédla.

Zrovna včas, abych uviděla, že mi na hlavu míří zbraň.

Zírala jsem do hlavně, a pokusila se skočit. Ale neměla jsem v hlavě dostatečně jasno, a i kdyby ano: panika skokování stěžovala. A nic mě neděsilo tak jako pohled do hlavně. Přesto jsem se o to pokusila znovu, ale chlapík současně stiskl spoušť. Věděla jsem, že budu mrtvá. Ale z nějakého důvodu jsem nebyla, i když výstřel zazněl a ve vzduchu byl cítit střelný prach. Ten mi sdělil, že jsem neskočila, ale jak jinak bych mohla uniknout výstřelu ze vzdálenosti sotva dvou metrů. A pak jsem vzhlédla a hlavou narazila do kufru, který se ještě stále vznášel ve vzduchu, i když mu chyběl kus rohu.

Nevěděla jsem, odkud přišel, protože já jsem ho s sebou nepřinesla. Ale na nic jsem se neptala, chytila tu věc a použila ji jako štít, když se na scéně objevil Mircea a očividně už si na opatrnost přestal hrát.

Vytrhl Spartoi zbraň z ruky a stiskl ruku – pod jeho prsty vypadala zbraň jako kovové klubko. Pohled poloboha se přesunul z jeho zruinované zbraně k naštvanému upírovi a znovu zpět a vypadal, že je spíš udivený, než že by měl obavy. A poté ho Mircea odmrštil tou zbraní na protilehlou stěnu nyní prázdného vagónu.

Úder vypadal nenáročně a jakoby mimochodem, jako u někoho, kdo hrál v neděli odpoledne golf a vůbec mu o jamky nešlo. Ale hodil Spartoi o stěnu tak prudce, že jeho tělo zanechalo v kovovém plášti svůj otisk. Můj odhad o prostoru mezi vagónem a zdí tunelu musel být správný, protože jsem okamžitě zaslechla zvuk, jako když někdo jezdí nehtem po tabuli. Ale to boule vytvořená zadkem poloboha škrábala venku o beton.

Nepohnul se a já ho už považovala za vyřízeného. O tom jsem byla tak přesvědčená, že jsem otočila hlavou, abych zjistila, jak se daří mé matce. Ale ten prudký pohyb byl příliš rychlý a měl za následek záchvat nevolnosti. Po vlažném pokusu postavit se na nohy, se mi podlomila kolena. Mircea mi chtěl pomoct, a proto nedával na Spartoi pozor jako já, který té příležitosti využil, aby se vyškrábal z dolíku ve stěně a skočil – přímo na nás.

Mircea si ho všiml na poslední chvíli, napůl se otočil, zvedl paži… a v tom ho Spartoi uchopil a prohodil vagónem. Když proletěl zbytky okenní tabule, uprostřed letu se obrátil, chytil se zbytků okenní tabule a znovu se přitáhl dovnitř, aby byl bezprostředně na to zasažen kouzlem, které ho odhodilo tucty metrů daleko do tunelu, vytřeštila jsem oči. Tohle všechno se stalo během pár sekund a poté kufr, který jsem svírala, zasáhl blesk a strhl mě s sebou. Něco mě přetáhlo přes záda a to něco mě zřejmě napůl skalpovalo, a poté jsem hlavou padla do úplné tmy. Zády jsem narazila do zdi, a to tak silně, že mi to vyrazilo dech, ztratila jsem kufr a zhroutila se na zem.

Koleny jsem dopadla na štěrk a rukama jsem nahmatala ocel. Krev mi kapala do očí a nemohla jsem dýchat. Proto jsem potřebovala chvilku, než jsem pochopila, že se opět nacházím v tunelu. A nějak jsem přežila.

Musela jsem ještě být naživu.

Smrt takhle bolet nemohla.

Ale důvod jsem nechápala, dokud jsem nevzhlédla a neuviděla Spartoi, jak postupuje k dalšímu vozu. Ani se nenamáhal ohlédnout, ani nečekal, až budu z dohledu, než se otočil. Byla jsem mu naprosto lhostejná.

Jak jsem tam seděla na zemi, a do očí mi tekla krev, najednou jsem to pochopila. Ruce se mi začaly třást a začala jsem vidět rudě. Mircea byl hrozbou, a proto se o něj Spartoi postaral a zbavil se ho. Ale mě považoval za nedůležitou. Podle jeho názoru nestálo za námahu mě pronásledovat nebo mě zabíjet, protože jsem byla jen malou otravnou mouchou, která mu nemohla zabránit v zabití mé matky. Ale to se ten mizera přepočítal!

Chytila jsem kufr, předklonila se a ta věc vylétla do vzduchu jako nějaký pekelný netopýr. O sekundu později se z temnoty vynořil Mircea, najednou byl u mě a objal mě paží kolem pasu. Vrčel něco děsivého rumunsky, o čem si určitě myslel, že tomu nerozumím.

Byla jsem stejného názoru.

Vlak zmizel za zatáčkou. Nahnuli jsme se doleva a následovali ho. Frčeli jsme za vagónem a nezdržovali se tím, že bychom mluvili o nějakém plánu, protože jeden už existoval: Chtěli jsme najít Spartoi a zlikvidovat ho. Chtěla jsem jeho zatracenou hlavu víc než únoscovu, který se aspoň, jak to vypadalo, nesnažil mou matku zabít. Nejdřív byl na řadě Spartoi, únosce až pak. Předklonila jsem se víc dopředu, až jsem málem ztratila rovnováhu, a to s úmyslem vytáhnout z očarovaného kufru větší rychlost. Mělo by to být děsivé hnát se nekonečným tunelem, když tu bylo nebezpečí, že bychom mohli kdykoliv narazit do stěny. Ale strach a vztek se očividně vynulovaly, protože jsem myslela jen na jedno: Rychleji, rychleji, rychleji. To slovo mi rezonovalo v žilách a znělo v uších jako mantra, spolu se stále hlasitějším řevem blížícího se vlaku.

A poté tunel zalilo světlo, proletěli jsme nástupištěm plného lidí, kteří zírali do protějšího směru a zřejmě se ptali sami sebe, proč ten vlak projel bez zastavení. O pár sekund později se určitě divili něčemu jinému, a to, když jsme proletěli kolem my a vlítli do dalšího tunelu, kde jsme v té tmě málem narazili do skoro tří tmavých postav.

Zbylí Spartoi se přidali k party později, ale byli stejně jako my rozhodnuti vlak dohnat. K tomu účelu používali skútry, které si někde obstarali a nechali je létat. Na jednom seděli dva a na druhém třetí a letěli tunelem tak rychle, že jsme z nich viděli jen šmouhy. Zděšeně jsem za nimi zírala a vzpomínala, čeho byl schopný jen jeden z nich. V žádném případě jsme nesměli dopustit, aby ti tři dostihli vlak. V žádném případě.

„Mirceo…“

„Já vím. Dostaň mě blíž,“ řekl, jako bych měla na výběr. Ten zatracený tunel měřil na šířku skoro čtyři metry a Spartoi se nacházeli přímo uprostřed. Což znamenalo, že pokud budeme pokračovat v letu, dostaneme se do jejich blízkosti v každém případě.

„Proč?“, i přesto jsem se zeptala.

A pak jsme byli u nich a já dostala odpověď na svou otázku proč.

Mircea kopl do jednoho Spartoi na skútru a ten narazil hlavou do zdi. Poté se Mircea předklonil a chytil ho, takže jsme pokračovali v letu vedle jeho skútru, přičemž jsme chlapíka přidržovali, respektive jeho větší část. Byla jsem ráda, že světlomet mířil dopředu a já už se nemusela dívat na tmavý pruh, který za sebou hlava Spartoi na betonu zanechávala. A poté ho Mircea shodil dolů úplně.

Tělo zmizelo v temnotě za námi. Skútr se odrazil od stěny a zasáhl ten druhý se dvěma pasažéry. Co se tohoto kola týkalo, tak Mircea hodil všechnu opatrnost za hlavu. Při prvním Spartoi jsme měli na své straně moment překvapení, ale to teď nebyl ten případ. Jeden ze Spartoi skočil na Mirceův skútr a hodil sebou na stranu. Zřejmě tak chtěl Mirceu vyvést z rovnováhy, aby spadl. Ale Mircea si skútr přitiskl nohama k sobě, a když se začal v tunelu točit kolem své osy, udržel se na něm. Já mu pomoct nemohla, protože mě objevil druhý Spartoi a začal mě pronásledovat. Ucítila jsem na rameni otření kulky a další mě škrábla na stehně. Bolest mnou projela od stehna k boku.

Ale mohlo to být horší, a taky by to bylo horší, kdyby ten kufr neskákal sem a tam jako zdivočelý buvol. Ale to mi dlouho nepomůže a já neměla dostatek času, aby mě něco napadlo. Bylo mi jasné, že za daných okolností není zrovna výhodou být vpředu. Uhnula jsem s kufrem trochu dozadu a sotva kolem nás Spartoi prosvištěl, znovu jsem se předklonila a držela se mu v patách.

Týpek se otočil se zbraní v ruce. Namířila jsem na něj svůj náramek a poslala jeho směrem dvě nadpřirozené dýky. V temnotě svítily víc než obvykle, ale co se týkalo násilí, byly stejně nadšené jako vždy. Přikrčila jsem se na stranu, abych unikla dalším kulkám, a proto jsem neviděla, jak dýky zasáhly svůj cíl. Ale viděla jsem a slyšela, jak skútr narazil do zdi. Také jsem cítila horko, když motor se vším všudy explodoval.

Zpomalila jsem a kufr udělal oblouk, zatímco jsem si prohlížela plameny. Skoro jsem pocítila smutek. Ale neměla jsem na výběr. To jsem věděla, ale líp jsem se necítila. Počet životů, které díky mě vyhasly, jsem mohla spočítat na prstech jedné ruky, ale netěšilo mne, že jsem k nim přidala další.

Ale vypadalo to, že to nebude tento případ.

Protože někdo vyšel z plamenů. Spálený a ohořelý. Z oblečení mu skoro vůbec nic nezbylo. Hořely mu vlasy, kůže byla tmavá a potrhaná a zář z ohně odhalil krvavou stopu, kterou za sebou zanechával. Ale stál na nohou a vypadalo to, že ani nepociťuje bolest.

A usmíval se.