HTM - 35. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Čas zavířil, barvy se slily v jednu a najednou jsem ztratila půdu pod nohama. A poté, stejně rychle, jsem spadla na klín muže, který měl na sobě smoking, a ocitla se v kultovním černém londýnském taxíku. Zírala jsem na něj, on zíral na mě. Po nějaké době jsem se opřela dozadu a prohlédla si ho pozorněji.

Jeho smoking mi toho moc neprozradil, ale překvapená žena, která mu svírala paži, měla rozkošné mikádo a rozevláté šifónové šaty, ze kterých vykukovala kolena.

„Dvacátá léta?“, odhadovala jsem, protože z nějakého důvodu jsem měla své vnitřní hodiny poněkud zmatené.

„Šedesátá,“ pronesl Mircea a podíval se ven zadním okénkem, zatímco se taxík proplétal hustým provozem.

Sklouzla jsem trochu stranou, abych neseděla přímo na tom chlapíkovi. „Odkud to můžeš vědět?“

„Ve dvacátých letech neexistovaly minisukně.“ Kývl hlavou směrem k chichotajícím se děvčatům na zadním sedadle, které byly velmi spoře oděny.

„Jsi si jistý?“

„Věř mi, Dulceata, objev minisukní se mi vpálil do paměti.“

Ušklíbla jsem se. No jasně. Ale vzhledem ke zvláštním okolnostem jsem potřebovala ujištění. Šťouchla jsem do jednoho z děvčat, které sebou cuklo a vyjeklo.

„Jaký máme rok?“, zeptala jsem se, ale ta neznámá na mě jen poulila oči.

„Che anno é?“, zopakovala jsem italsky.

Žádná reakce.

„En quelle annee sommes-nous?“. Nic.

„Co to děláš?“, zeptal se Mircea.

„Myslím, že nemluví anglicky.“

„Pravděpodobnější bude, že ztratily překvapením řeč.“

„No dobře. Ale mezitím už měly dost času, aby se z překvapení vzpamatovaly, ne?“

„Devatenáct… set… šedesát… devět,“ vyrazila ze sebe mladá žena.

Zamračila jsem se. „Tak proč jste oblečené takto?“

„Jedeme na maškarní, když už to musíte vědět,“ řekl mladý muž po jejím boku, když nalezl ztracenou řeč. „Kdo, k čertu, jste a co…“

„Tam!“, vykřikl Mircea a ukázal na něco venku.

„Děkuji za svezení,“ sdělila jsem mládeži, když jsme přes ně přelezli a vystoupili z taxíku.

Venku padaly z černého nebe vločky, pozlacené světlem, které vycházelo z výkladních skříní a nespočet světelných reklam. Místo se podobalo Times Square, ale bylo kulatější a opile působící Cupido shlížel na něco, co vypadalo jako vánoční shon. Řetězy lampiček, tvořících hvězdy, visely nad ulicemi a houpaly se ve větru. A plno lidí, kteří proudili po chodnících, a překračovali ulice, neslo nákupní tašky.

Pohlédla jsem na Mirceu. „To je…“

Přikývl. „Piccadilly.“

To pro mě neznamenalo nic, kromě toho, že naposledy nás tu má matka setřásla. A teď jsme se z nějakého důvodu vrátili. A ona stejně tak, soudě podle viktoriánského kočáru, který ležel na boku a způsoboval pořádnou zácpu. Kůň byl ještě zapražený, tahal za postroje a neustále se vzpínal na zadní nohy, zatímco z vypáleného vraku za ním stoupal kouř. Něco se ve mě sevřelo a důvod jsem nechápala. Ještě jsem žila, což znamenalo, že i má matka musela být naživu. Ale skrz zvětšující se přihlížející dav jsem neviděla ani ji ani únosce.

Naopak Mircea musel něco zahlédnout, protože mě vzal za ruku a rozběhl se.

„Myslím, že jsem v taxíku zapomněla botu,“ řekla jsem a snažila se s Mirceou držet krok, když jsme se šílenou rychlostí prodírali lidskou překážkovou dráhou.

„Když si člověk pomyslí, jak často se ti to stává… Možná bys měla začít používat zavazování kolem kotníku.“

„To je nebezpečné.“

Mircea na mě vrhl přes rameno nevěřící pohled. „Něco takového považuješ za nebezpečné?“

„Člověk si tak může zlomit nohu.“

„A to samozřejmě nechceme,“ řekl a zvedl mě, zatímco jsme doběhli ke vstupu do metra. Když nás spolklo Londýnské podzemí, rozhlédla jsem se, ale viděla jsem jen postavy zahalené v kabátech, které měly velmi naspěch. Najít v tom těsném davu, který sahal ode zdi ke zdi, jeden pár, by bylo i za normálních okolností obtížné. Ale když se jednomu zapichovaly do boků lokte, narážely do něj vystresované matky, a zakopával o hyperaktivní děti, tak to bylo v podstatě nemožné.

„Nejsem dost vysoká,“ řekla jsem, což Mirceu přimělo zvednout mě na svá silná ramena. Jednou rukou jsem se opřela o špinavou zeď a očima vyhlížela vysokou ženu v metalicky modrých večerních šatech. Mágův smoking by v té tmě vidět nebyl, ale tu zvláštní barvu nebylo možné přehlédnout. Ale zřejmě jsem ji přehlédla, protože jsem ji nikde neviděla.

„Znovu skočili?“, zeptal se Mircea, když můj pohled zoufale prohledával dav.

„Ne, to bych cítila.“

„Jsi si jistá?“

„Ona je dědička, ale já jsem Pýthie. Ano, jsem si jistá.“

A o okamžik později jsem ji uviděla, zahalenou v ošuntělém kabátě, který nebyl dost dlouhý, aby zakryl lem jejích lesklých šatů. Mág se nacházel vedle ní, vytáhlá postava ve světle hnědé bundě, pod kterou schovával černý oblek, ale byl to on. Když se u prodeje jízdenek ohlédl, s panikou ve tváři a zatraceným kufrem v ruce, poznala jsem ho. A poté zatáhl unesenou znovu do davu a dál chodbou.

Skočila jsem na zem a pustili se do pronásledování. Mircea mě zvedl a převzal vedení. Prodírat se davem nebylo snadné, ale lidé udělali místo spíš jemu než mě a nejméně desetkrát mi stoupli na bosé prsty, zatímco jsem kulhala za Mirceou. Pak jsem se překvapeně zastavila.

Na lavičkách sedělo nebo se opíralo asi tucet lidí čekajících na další vlak. Rychlý pohled mi ukázal, že ti dva k nim nepatřily.

„Neskočili,“ řekla jsem a nakrčila nos, když jsem se nadechla aroma marihuany a kyselého potu. Pocházelo od pouličních muzikantů, kteří měli na sobě plno perel a koženého oblečení a hráli nějakou verzi od „Proud Mary.“ Dokud jim Mircea nedal do ruky minci. „Žena ve hnědém kabátě a modrých šatech, muž v bundě. Kam šli?“

Chtěla jsem proti podplácení protestovat, ne z principu, ale protože i malé věci mohly zamíchat časovou linií. V této éře už bylo dost změn. Ale poté se hipisák usmál šťastným úsměvem zfetovaného a ukázal směrem do temného chřtánu tunelu. A můj protest se změnil v zaklení. Vyrazila jsem k okraji perónu, abych skočila na koleje, když mě Mircea zarazil.

„Jdu já.“

„A když skočí?“

„Tak se vrátím pro tebe.“

„A když na to nebude čas?“

„Pospíším si.“

Zakroutila jsem hlavou tak prudce, že mi paruka spadla přes oko. Naštvaně jsem ji hodila na zem. „Nevím, jak to spojení mezi námi funguje. Když bude fyzická vzdálenost příliš velká, možná nebudu schopná její skoky kopírovat.“

„To mi připadá nepravděpodobné. Pokud Moc umí dědičku vyhledat, tak by takové omezení nemělo existovat.“

„To nemůžu riskovat!“

Mircea přimhouřil oči, jako někdo, kdo by chtěl odporovat celou věčnost, ale já mu k tomu nedala příležitost. Setřásla jsem zbylou botu, skočila vedle kolejí a ucítila mezi prsty špínu, která se tam za desetiletí nasbírala. O sekundu později vedle mě přistál Mircea, s nespokojeným výrazem ve tváři a malou baterkou v ruce. Předpokládala jsem, že světlo bylo především pro mě, ale velkou pomoc nepředstavovala. Stejně jako orientační světla na stěnách. Neviděla jsem nic, než jasně osvětlené nástupiště, které jsme nechali za sebou.

Než, že by tu bylo něco k vidění. Tunel byl klaustrofobicky těsný, tak těsný, že mi v něm vlaky připadaly neskutečné. Bylo tu teplo a vlhko, páchlo to tu plísní a prachem. Vlastně se mi ulevilo, že žádné podrobnosti nevidím. Zato jsem slyšela moc dobře, což mým nervům nepomáhalo. Občas se ozvalo zabručení pocházející od vlaků a zem se pod mýma nahýma nohama zachvěla. K tomu se přidružila zvláštní ozvěna našich kroků, takže bylo těžké určit, jestli šel někdo před námi. A pak tam bylo také to podezřelé pískání.

„Myslím, že tu jsou krysy,“ řekla jsem a má ruka mu sevřela paži pevněji.

„Nejméně jedna,“ odvětil tiše a v tom samém okamžiku jsem uviděla matné světlo jiné lampy, které tančilo po stěnách před námi. Bylo to docela daleko, když jsem vzala v potaz, že měli sotva dvě minuty náskok. Ale jestli vzroste, tak by se mohlo spojení mezi námi přetrhnout.

Rozběhla jsem se. A málem jsem vrazila do únosce, který šel proti mně – ve tmě jsem ho uviděla v podstatě, až když skoro došel k nám. Najednou tu byl. Modré oči vytřeštěné, vlasy rozcuchané a ústa pootevřená, jak zašeptal: „Zatraceně.“ Tím zatraceným kufrem mě málem srazil k zemi a jeho dlouhé nohy dusaly temnotou směrem k nástupišti, následován Mirceou.

„Co, k…“ Nedostala jsem příležitost větu dokončit, protože najednou byl Mircea zpátky, objal mě paží kolem pasu a přitiskl mne ke zdi. Náraz byl tvrdý. Narazila jsem si koleno a tvář jsem měla přilepenou ke špinavému betonu, ale nestěžovala jsem si, protože o setinu sekundy později prolétl tunelem rudý blesk. Vlasy mi zaprskaly a naskočila mi husí kůže. Zatraceně!

„Měli by být mrtví!“, vyrazila jsem ze sebe naštvaně.

„Možná je to jiná skupina.“

„Jonas mluvil o pěti.“

„Ano, na to bychom ho měli upozornit, až se vrátíme,“ odvětil Mircea nabručeně, když se kolem nás prohnala pětice polobohů. Napočítala jsem čtyři, ne pět, ale jistá jsem si nebyla. S ohledem na zelené jiskřičky, které se mi míhaly před očima, jsem měla potíže něco rozeznat. A pak to bylo úplně nemožné, protože tunelem prosvištěla další kouzla a vyvolávala dojem, že v něm instalují nějaký supermoderní bezpečnostní systém. Laserům podobná kouzla se odrážela od stropu, řítila se tunelem a tvořila síť z šarlatově rudého ohně. Ta proměnila malý, úzký prostor v něco, co se podobalo peklu, a poskytovala mi dostatek světla, abych uviděla, že tato speciální kouzla nepatří k druhu, sloužící k omráčení. Kde zasáhla beton, tam po nich zůstaly velké černé vypálené fleky.

Mircea zaklel a zatáhl mě za sebe, což by bylo v pořádku, kdyby o sekundu později nezasáhl zeď nedaleko nás blesk. Očividně udeřil do elektrického vedení, protože jeden obzvlášť velký ohňový déšť se sesypal na koleje a pár jiskřiček dopadlo i na mé šaty. Mircea znovu zaklel a odtáhl mě opačným směrem, do blízkosti ještě kouřícího spáleného fleku od prvního kouzla.

„Zmiz!“, řekl Mircea drsně. Odvrátila jsem pohled od ohňostroje a zírala na něj.

„Co prosím?“

„Skoč odtud pryč! Okamžitě!“

Zavrtěla jsem hlavou. „To už jsme spolu probírali. Jestli ti útočníci mou matku zabijí, tak je po mě. Proč by mě jinak má moc sem zatáhla?“

„Postarám se o to!“

„To nemůžeš! Mirceo…“

Přitiskl mě ke zdi, jeho tělo mě zaštiťovalo – jeho oči reflektovaly světlo jisker a kromě toho se v nich objevil ještě další nebezpečnější žár.

„Proč to děláš?“

„Protože nevím, jak jinak se mám postarat o tvé bezpečí.“

„To od tebe ani nečekám.“

„Co?“ Pohlédl na mě, jakoby se obával, že jsem ztratila rozum.

„Mirceo! Už tři dny se mě ti mizerové snaží zabít a stále žiji!“

„Protože jsi měla štěstí!“

Vyvalila jsem na něj oči. „No tak to jsem fakt štístko!“

Zabořil do mě pohled a na tváři měl výraz, který jsem u něj ještě nikdy neviděla, jakoby byl krátce před výbuchem. Měl problém, který jsem úplně nechápala a neměla jsem čas přijít mu na kloub.

„Musím to dát do pořádku,“ řekla jsem tak klidně a rozumně, jak to jen šlo. „Jestli mi chceš pomoct, tak mi pomoz. Nesnaž se mě zaštiťovat nebo mě chránit, a už vůbec mě neposílej pryč. Pomoz mi!“

Chvíli na mě zíral a já se ani nepohnula. Boj se od nás trochu vzdálil a eskaloval směrem k nástupišti, kde čekalo plno lidí na další vlak. Pochybovala jsem, že by se Spartoi starali o to, kolik lidí zabijí – hlavně, že se mezi obětmi ocitne i má matka.

„Mirceo, prosím!“

„Co potřebuješ?“ Zněl skoro hrubě.

„Musím se jí dotknout. Víc není zapotřebí. Sekunda a jsme pryč, my všichni. A pak bude po všem.“

Krátce přikývl a pustil mě. Odrazila jsem se od stěny, vstoupila do tunelu a snažila se zahlédnout svou matku. Musela jsem se jí jen na sekundu dotknout, abych s ní mohla skočit, ale nemohla jsem se jen tak objevit vedle ní. Skoky prostorem vyžadovaly jasný pohled na cíl; jinak jsem riskovala, že se objevím ve stěně, ve stropě nebo jako část nějakého mága. Momentálně jsem neviděla nic.

S výjimkou mihotajících se částeček prachu, zářivých blesků… a bláznivého únosce, který z toho všeho chaosu vyrazil a křičel nadávky.

Mířil přímo k nám, ale tentokrát neběžel. Spolu s mou matkou pluli vzduchem na něčem, co jsem kvůli jejich plápolajícím kabátům neviděla. Zato jsem to ucítila, když se mi to zabořilo do břicha, strhlo mě to na zem a neslo tunelem.

Teď tu z plna hrdla řvali dva, mág a já. Řítili jsme se temnotou. Snažil se mě shodit z prkna a já se ho držela jako klíště a snažila se natáhnout ruku za něj, abych se mohla dotknout své matky…

Buďto pochopil, co mám v úmyslu, nebo byl nejhorší řidič všech dob. Lítali jsme od stěny ke stěně, naráželi do zdí a škrábali po stropě, zatímco nás temnotou doprovázely rudé blesky. A poté ho napadlo, že nás obrátí vzhůru nohama a vyklopí mě na zem mezi koleje.

Zaklela jsem, vyškrábala se na nohy a zjistila, že temnotu tunely vyhnalo oslepující světlo. Po stěnách se míhaly stíny, které mě dezorientovaly stejně jako uši trhající vytí sirény, vibrování kolejí pode mnou a prach, který se ve vzduchu leskl jako zlato…

„Co se děje?“, vykřikla jsem.

„Vlak!“, vřískl únosce.

Zírala jsem na něj. „Vlak?“

„Vlak!“, vykřikl Mircea a mrštil jedním Spartoi o stěnu tunelu. Poté kamarádi toho chlapíka napadli Mirceu. Mircea skočil ke mně a já skočila ke své matce…

A dotkla jsem se něčeho měkkého, gumového, podobného želatině. Vůbec to lidskou kůži nepřipomínalo. Což nebylo zase až takové překvapení, protože ten zatracený mág se obklopil štítem a já se ho dotkla. Štít se roztáhl, a když jsem se snažil ho prorazit, obalil mi paže jako tlustý latex. Mircea se dál snažil útočníkům zabránit, aby nás všechny upálili, zatímco mág se snažil kopnout mě do hlavy.

Zasáhl mě do spánku, ale já se ho i tak držela, zatímco dunění bylo stále hlasitější a nakonec má ruka sevřela matčinu. Chvíli jsem na ni zírala, ona zírala na mě a světlo se jí odráželo ve velkých modrých očích. Sice jsem její prsty cítila, dokonce každou kostičku, ale chyběl opravdový bezprostřední kontakt. Oddělovala nás tenká membrána štítu a já nemohla skočit…

A pak už jsem toho ani nebyla schopná, protože něco do nás narazilo silou kamiónu.

Vystřelili jsme z tunelu jako z hlavně kanónu, narazili do stěny, odrazili se a spadli na zem, kde jsme se několikrát překulili. Držela jsem se mágova štítu a nepouštěla ho, dokonce ani tehdy, když jsme poletovali kolem jako pingpongové míčky v opiovém rauši. Část nárazu ztlumila magická bariéra a Mircea ten zbytek, protože to nevydržel, aby mě svým tělem neochránil, dokud nás něco nechytilo a nestrhlo s sebou… Jako vlak.

Odhaduji, že z velké části fungoval automaticky, protože řidič lokomotivy seděl opřený na sedadle, listoval si časopisem a pil čaj. Ovšem: obsah šálku vystříkl na jeho pěknou modrou uniformu a on velkýma nevěřícíma očima zíral na klubko křičících, bojujících a kopajících lidí přímo před jeho oknem. A poté uchopil Mircea únosce za krk, i přes štít, kterým se i nadále obklopoval. Snažila jsem si vzpomenout, jak dlouho Mirceovi trvalo, než někoho vysaje skrz štít do sucha. Ale nic mě nenapadalo, protože můj mozek byl zaměstnaný jinými věcmi. Pak už to ani nehrálo žádnou roli, protože ostatní tam najednou nebyli.

Přistála jsem na půlce svého zadku a druhou půlkou vedle letícího kufru a můj obličej sebou pleskl o přední sklo vlaku. To mi umožnilo nerušený výhled na mága, který táhl mou matku skrz úzkou kabinu do dalšího vozu. Doplížila jsem se ke dveřím, vedoucí do kabiny strojvůdce, ale má ruka sklouzla po něčem tvrdém a skelnatém. Asi po sekundě údivu jsem pochopila, že mág položil štít na přední část vlaku a za další sekundu jsem našla řešení: Prostě jsem do kabiny skočila a materializovala se přímo za chlapíkem, což mělo za následek, že mi před nosem zabouchl dveře, které právě otevřel.

Naštěstí, protože když jsem zavrávorala, uviděla jsem, že jsem něco zapomněla, a to Mirceu, který utíkal tunelem přímo před vlakem. Sportoi nebyli nikde vidět, a já doufala, že se dostali pod kola. Co se týkalo Mircey: Využíval svou upíří rychlost, aby se udržel před vlakem.

Určitým způsobem. Pomalu ztrácel půdu pod nohama, což vysvětlovalo výraz jeho tváře, když otočil hlavu a pohlédl na mě. Cassandro, formovaly jeho rty, a ano, to jsem si zasloužil.

Promiň!, odvětila jsem pomocí rtů a vrhla hektický pohled na páčky, kontrolky a všechna ta udělátka na palubní desce strojvůdce.

Bylo tu opravdu hodně ukazatelů, ale žádná, která by svítila varovně červeně nebo byla opatřena šikovným nápisem jako STOP. A já nemohla jen tak skočit ven a chňapnout po Mirceovi, protože má váha navíc by nás srazila přímo na koleje.

Místo toho jsem chňapla strojvůdce. „Jak se ta věc zastavuje?“, zeptala jsem se a jeho odpověď sestávala pouze z bezduchého výrazu.

Když Mircea zpomalil a my zrychlili a už ho dělilo od rozdrcení pouhé centimetry, zatřepala jsem s ním. To nepomohlo, takže jsem mu dala facku. To se ukázalo být špatným rozhodnutím, protože sice ho to probralo z jeho kómatu, ale najednou začal kvičet jako prase na rožni. Od plic jsem zaklela a rozhlédla se kolem, aniž bych měla čas nebo nějaký nápad a uviděla vznášející se kufr.

Doprovodil mne do vlaku, možná proto, že jsem na něm seděla. Byl starý, poškrábaný a vypadal jako z jiné epochy. Ale kouzlo, které na něj mág vložil, stále fungovalo a tak se stal mým zachráncem.

Strčila jsem si ho pod paži, skočila ven a chytila volnou rukou Mirceu. Jednu nebo dvě sekundy se potácel jen milimetr před stovkami tun řítícího se železa, a pak jsme přistáli na hromadě paží a nohou v kabině, kterou jsem právě opustila. Jako bonus jsme smetli strojvůdce, který se právě chystal uprchnout.

Mircea po něm chňapl a přitáhl si ho k sobě. Netvářil se u toho se svou obvyklou lehkostí. „Zapomeň,“ přikázal ostrým hlasem a muž se okamžitě uklidnil. Poté se poddajně a pokojně usadil na svém sedadle a udiveně hleděl na svůj šálek čaje.

Vyškrábali jsme se na nohy. „Promiň,“ řekla jsem ještě jednou Mirceovi a on se křivě usmál.

„O tom si promluvíme později,“ odvětil neblaze. „Nejdřív to nejdůležitější: Kde jsou?“

„Tudy,“ řekla jsem a oba jsme se rozběhli.