HTM - 33. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Uslyšela jsem ten řev hned, jak jsem se vrátila do suity: důvěrně známý hlas, který brečel v jednom ze zadních pokojů. Před dveřmi jsem se zastavila a přemýšlela, jestli se o to mám starat. Rozhodla jsem se proti a chtěla jsem suitu dalším skokem opustit, ale váhala jsem příliš dlouho. Někdo mě chytil.

„Cassie!“

Pohlédla jsem dolů a uviděla panicky vypadajícího Freda stojícího na nejspodnějším schodu, jak mě drží za rukáv.

„Co je?“, zeptala jsem se ho rezignovaně.

„Já… Marco má dnes volno a já mu nechci volat. To by vypadalo, jakože nejsem schopný se se situací vypořádat sám.“

„S jakou situací?“

Fred mávl a jeho gesto směřovalo dovnitř suity. „Mám na mysli toho chlápka tady. Vletěl sem před pár minutami a chtěl s vámi mluvit. Samozřejmě jsem mu řekl, že tu nejste a ani nevím, kdy se vrátíte. Ale on toho využil…“

„Kdo on?“

„…a začal prohledávat vaše věci. Říkal jsem mu, že to nemůže…“

Netrvalo mi dlouho, než mi došlo, co tím myslel, protože o sekundu později vyšel na chodbu vysoký, naštvaný blonďák. Na sobě měl lesklý frak ze zeleného brokátu, a spolu s tím, jak byl vysoký a hubený obzvlášť připomínal kudlanku nábožnou.

„Ty!“ Zvedl dlouhý, kostnatý prst a samozřejmě ho namířil na mě.

„To se hodí, chtěla jsem s tebou mluvit,“ řekla jsem, ale to jsem si mohla odpustit, protože Augustine mě neposlouchal.

„Koho nosíš, a nelži mi!“

„Co?“

„Měsíc mého života – celý měsíc. Chápeš to?“ Prst se začal třást a jeho majitel stejně tak, ale zřejmě ne ze strachu před bandou upírů. Získala jsem dojem, že si jich ani nevšiml. Jeho pohled se upíral na mě, a kdyby modré oči dokázaly hořet, z těch jeho by šlehaly plameny. „Dřel jsem, ano, přímo jsem dřel, a to od rána do večera. Mé mistrovské dílo. Chápeš to?“

„Ne.“

„Mé mistrovské dílo!“, vyl Augustine. „Nejlepší šaty, jaké jsem kdy zhotovil. Už jsou skoro hotové a ty uděláš co? Čí šaty si vezmeš?“

„Nedotýkat se!“, řekl jeden strážce s červenými vlasy a uvolnil Augustinův kostnatý prst z mého trička.

„Podvedla jsi mne!“ Augustinova obvykle dokonalá pleť teď získala rudé fleky. „Už od začátku jsi to plánovala!“

„Co plánovala?“, zeptala jsem se a zůstala klidná, protože bylo možné, že tu na místě dostane infarkt.

„Ještě to není hotové! Chápeš to? Ještě jeden den, možná dva, ale do dnešního večera to nestihnu!“

„Dnes večer? To je dnes večer?“

„Nedělej se, že to nevíš! První požadavky dorazily dnes odpoledne, ale nejdřív mi to nedocházelo. Je normální, že zákazníci chtějí své věci co nejdřív. Jsou zvyklí na obyčejné krejčí, jako například Claude, který by nedokázal, aby šaty seděly správně, i kdyby na tom závisel jeho život. Nebo ten směšný Tyndale. Tyndale, takové jméno pro…“

„Augustine…“

„Ale přicházely další a další, jeden za druhým a víš, kolik šatů mi teď zůstalo? Jedny! Ty jediné. Ty jediné, vedle kterých jsou ty ostatní odpad. Odpad. Chápeš? Mimo mé šaty, samozřejmě, ale i ty…“

Chytila jsem ho za límec, což bylo zřejmě v pořádku, protože nikdo z upírů nezasáhl. „Chceš mi říct, že šaty na korunovaci byly vyzvednuty už dnes?“

„Určitě to víš, zatraceně! A to znamená změnu termínu, že ano? Ale nikdo se nenamáhal mě na to upozornit, a ještě nejsou hotové! Je to…“

Poslední slova jsem neslyšela, protože jsem skočila. Člověk věděl, že to nebude žádná veselá party, když mu dveře otevře sériový vrah. Samozřejmě jsem neočekávala, že by to tu bylo bůhvíjak veselé. Když někdo dorazil na upíří ples nepozván, tak mohl zcela jistě očekávat opravdu mizerný večer. Výše jmenovaný sériový vrah se opíral o rám dveří a očima mě přejel od hlavy k patě, přičemž se jeho bledý obličej zkřivil do děsivého úšklebku. „Cassandra Palmer. A já už jsem se bál, že tu bude nuda.“

Odhrnula jsem si falešné černé vlasy z očí a vztekle na něj pohlédla. Doufala jsem v nějakého přátelského člověka, nebo upíra nižšího postavení. Někoho, kdo by se nechal oklamat mým krycím kouzlem, kterým jsem vyplnila tvářičky a zbarvila své modré oči do hněda. Ale samozřejmě jsem musela mít smůlu a musela jsem narazit na upířího Mistra, navíc takového, který to všechno považoval za zábavu.

„Jak jste mě poznal?“, zeptala jsem se.

„Máte svůj vlastní osobitý styl.“

Pohlédla jsem na své přestrojení, které jsem musela narychlo sehnat. Myslela jsem přitom na nějakou číšnici, ale Danteho peklo nebylo zrovna proslulé svým dobrým vkusem. Následkem toho jsem vypadala jako kříženec neslušné francouzské služebné a The Rocky Horror Picture Show – zelený samet, roztrhané síťové punčochy a paruka, jejíž vlasy mi neustále padaly do očí. Pohlédla jsem na upíra. „Ha, ha.“

Naklonil se ke mně a začichal. „Kromě toho je váš pach… nezaměnitelný.“

Snažila jsem se sebou s odporem necuknout, protože věděl, jak voním. Očividně se mi to moc nepodařilo, protože se znovu usmál tím svým děsivým způsobem. Někdo by ho měl upozornit na to, že mu moc neslušel. Ale nedokázala jsem si představit něco, co by takovému obličeji slušelo. Byl oblečený jako staromódní ohledávač mrtvol a jeho vlasy byly nepřirozené černé jakoby nabarvené. Navíc měl vysunuté špičáky a ještě k tomu zažloutlé. Neměla jsem tušení, proč volil zrovna tento vzhled.

Předklonil se ještě blíž, až jsem na krku cítila jeho dech. „Poznal bych tě i ve tmě,“ zašeptal. A poté mi jazykem olízl hrdlo.

Uskočila jsem a bojovala s odporem, přičemž mi z rukou vyklouzl tác s předkrmy. Chňapla jsem po něm a současně i po mé směsně krátké sukénce, ale chytila jsem jen jedno z nich. O sekundu později jsem přistála zadkem na chladných, vlhkých schodech a nahoře se zabouchly dveře.

„Jacku!“

Žádná odpověď. Vstala jsem, vytáhla si tanga z půlek a vystoupala schody nahoru. Pohled skrz matné sklo mi moc neukázal. Kromě nejasných siluet, z nichž jedna z nich se mi vysmívala, tím jsem si byla jistá. „Nečekej, že odejdu!“

Žádná reakce.

„Je to má zatracená party!“, vykřikla jsem a kopla do dveří. To mi vyneslo jen bolavý palec a varovné zachvění ochranných kouzel domu. Zaklela jsem a zvedla tác. S těmi jednohubkami už se nedalo nic dělat, protože ležely poházené v trávě, ale potřebovala jsem je pro svou roli číšnice. Pokud se mi podaří proniknout dovnitř. To bylo vysoce nepravděpodobné. Má moc nedokázala dům ani vycítit a už vůbec ne dostat ho pod svou kontrolu. Když jsem se o něco podobného pokusila, tak mi to mýma metafyzickýma rukama proklouzlo jako mokrý kousek skla. Jako kouzlo to cítit nebylo a mou moc to neblokovalo. Takovou blokádu už jsem jednou zažila, a tohle bylo jiné. Dům jsem viděla. Mohla jsem se ho i dotknout, když jsem natáhla ruku, ale pro mou moc jakoby neexistoval.

„Říkal jsem ti, že to neklapne,“ řekl Billy, který se vznášel ve vzduchu vedle mě.

„Žádné lepší nápady jsem od tebe neslyšela,“ odvětila jsem a objevila na síťovkách novou trhlinu. Zatraceně!

„Měla jsi přijít v džínách. Všichni sluhové, které jsem viděl, jsou muži. A upíři.“

„Myslíš tím, že jsem si ten převlek mohla odpustit?“

„Och, vypadáš dobře,“ řekl Billy a snažil se mi nakouknout pod sukni.

„Nech toho! A najdi nějakou cestu dovnitř domu.“

Zakroutil hlavou. „To jsem ti chtěl právě říct, Cassie. Žádná cesta dovnitř nevede.“

„O čem to mluvíš?“

„Zjistil jsem to, když jsem se snažil projít dovnitř zdí. Nešlo to!“

„No a? Možná je to nějakým ochranným kouzlem.“

„To by nemělo hrát žádnou roli. Jsem duch. Ještě nebylo vynalezeno žádné kouzlo, které by na mě působilo.“

„Tady zřejmě jedno takové je.“

Billy znovu zakroutil hlavou. „Ne. Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišel. A možná bych to nepochopil, kdyby o tom spolu dva hosté nemluvili. Očividně se to často nedělá, a mágové proto dostali kolektivní magigasmus…“

„Billy!“, křikla jsem netrpělivě.

„Neprojdu zdí, protože tam žádná není,“ dodal jednoduše.

„Jak prosím?“

„Pokud jsem to správně pochopil, tak mágové proměnili celý vnitřek domu v portál. Vnější stěny tu jsou, ale vše za nimi se nachází na jiném místě.“

„Kde?“

„Nevím. Existují jen dvoje fungující dveře – vpředu a tyto tady –, a okny to také nejde. Když člověk projde jedněmi ze dvou fungujících dveří… Odhaduji, že pak projde portálem a dostane se na místo, kde je i zbytek domu.“

„Proto nemohu skočit,“ pronesla jsem pomalu. „Protože dům se nachází mimo tento svět a mou moc mohu použít jen tady.“

„To je můj odhad, ano. Takže, jak jsem říkal: Dovnitř se nedostaneš.“

„Och, ale dostanu.“ Jen mě to v mém rozhodnutí posílilo. Nejen, že provedou korunovaci v mé nepřítomnosti; zvolili i místo, kde má moc nefungovala. A nikdo v tom tu ironii neviděl.

Billy si založil ruce na prsou. „No dobře, dejme tomu, že se tam opravdu dostaneš. Co pak? Shromáždila se tam většina nejdůležitějších aktérů nadpřirozeného světa. Jestli se stane něco velkého, pak se s tím budou muset vyrovnat.“

„Nemohou se s tím vypořádat, protože neví, o co se tu jedná.“

„Ty to taky nevíš.“

„A také se to nikdy nedozvím, pokud budu trčet tady. Takže se vrať fungujícími dveřmi dovnitř a zjisti mi informaci, se kterou budu moci pracovat!“

Billy si povzdechl, zamumlal něco nesrozumitelného a zmizel, zatímco jsem nasraně zírala na ultramoderní kouli. Člověk by si mohl myslet, že se tu zřítili mimozemšťani a nechali tu v hoře zapíchnutou vesmírnou loď. Většina viditelné části domu byla ze skla, zřejmě z toho důvodu, aby lidé uvnitř měli výhled na stromy olemované údolí a špičku Sierra Nevada pokrytou sněhem.

Dům byl působivý, stejně jako jeho majitel. Musela jsem něco vymyslet, jinak se tento večer stane památečním, ale ze špatného důvodu. Z temnoty najednou vyšel páreček. Muž měl plnovous ve stylu sedmdesátek a oči chladné jako žiletky. Žena si na rameni upravila norkovou štolu a snažila se nevypadat na to, že právě dávala uprostřed noci pít upírovi svou krev. Muž pánovitě zaklepal na dveře, které se okamžitě otevřely. Když uviděl Jackův nedostatek elegance, jeho rty se zkřivily do posměšného úšklebku. „Dokonce ani dnes jste se nemohl trochu snažit?“

„Snažit?“, opakoval Jack a tvářil se, že nechápe.

„Víte, co myslím! Polovina hostů jsou lidé!“

„A druhá polovina jsou upíři.“ Jack zastrčil svůj kostnatý prst za širokou polyesterovou kravatu návštěvníka a trochu ho povytáhl nahoru. „Myslíte si, že dobré šaty a pěkná tvářička je nechá zapomenout, co jsme zač?“

„Ne, když nosíte takový směšný kostým!“, vyštěkl muž bez špetky ironie. Poté spolu se svou večeří vstoupili do domu.

Jack se rozesmál, což bylo u něj ještě horší než předchozí úsměv. Ale zněl překvapivě dobře. „Tady máme všichni kostýmy!“, volal za párečkem. „Někteří jsou dokonce dost chytří na to, aby to věděli.“

„Kromě vás,“ řekla jsem.

Jeho pohled se vrátil ke mně. V očích mu tančilo světlo plynové lampy stojící vedle dveří – jako by to k tomu, aby vypadal ještě děsivěji, potřeboval. „Promiňte?“

„Takhle opravdu vypadáte, že ano?“ Hnědé špičky kravaty a potrhané manžety na saku ukazovaly na to, že se jednalo o viktoriánský originál. A bledá tvář a splihlé vlasy vypovídaly o tom, že nepoužíval žádnou sílu, aby vypadal jinak. Já jsem se převlékla, ten upír se převlékl. Ale Jack byl prostě jen Jack.

Vlastně jsem žádnou odpověď nečekala, ale najednou se předklonil a jeho dech vytvořil husí kůži na místě, kde mě na krku olízl.

„Řekněte mi, holubičko, víte, proč upíři považují hollywoodské klišé za odporné?“

„Kvůli špatným dialogům a ještě horším hercům?“

„Protože nás to ukazuje obnažené, nahé v celé naší brutalitě. Jinými slovy: protože nás ukazuje takové, jací jsme doopravdy. My všichni jsme za naší maskou netvoři.“ Jack se znovu usmál. „I ti krásní.“

Nevěnovala jsem tomu rýpnutí směrem k Mirceovi, na kterého ten popis pasoval, žádnou pozornost. „To je důvod, proč vás nechali hlídat zadní dveře? Protože vás považují za trapného?“

„Obávají se, co bych mohl říct, kdyby mi dali možnost vmísit se mezi všechny ty fajnové hosty.“ Řekl to jen tak, ale v očích se mu přitom temně zablýsklo.

„To platí i pro mě,“ řekla jsem a vsadila na podobnost našeho údělu. Naše pohledy se setkaly a v těch jeho jsem objevila náznak pobavení. Jack věděl, že se ho snažím zmanipulovat, ale byl tak znuděný a otrávený, že mu to bylo jedno.

„Myslel jsem, že mají strach, že by někdo mohl jejich drahocenné, malé Pýthii proříznout její pěkné bílé hrdlo.“

Polkla jsem a odolala nutkání si právě jmenované citlivé místo zakrýt. „To říkáte proto, že to líp zní. Ale já se obávám, že se za mě stydí. Vyrostla jsem na upířím Dvoře, ale nebyl to ten správný dvůr. Chápete?“

Jack přikývl. Nebylo tajemstvím, že Tony představoval upíří ekvivalent k bílému odpadu. Viděla jsem v tom jeden z důvodů, proč mi bylo tak zatěžko najít ve společnosti upírů své místo. Přičemž ten druhý, ještě větší problém představovala skutečnost, že jsem nebyla upírka.

„My vyvrženci musíme držet spolu – to tím chcete říct?“, zeptal se Jack.

„Před chvílí jste naznačil, že party by potřebovala trochu oživit.“

„Dalo by se říct.“

„Takže mě pustíte dovnitř?“

„Můj rozkaz zní vás zadržet.“

„To jsem se neptala.“

Jack se rozzářil jako majitel hloupého psa, který se právě naučil svůj první kousek. „Ne, to jste se neptala, že?“

„Tak tedy?“

Zamyšleně přimhouřil oči. „Měla byste být korunována Pýthií.“

Založila jsem si ruce na prsou, protože jsem věděla, co bude následovat. „A?“

„Možná byste mi mohla někdy prokázat laskavost.“

„Jaký druh laskavosti?“

„Nic zneklidňujícího,“ zamumlal Jack.

Což mě vůbec neuklidnilo, protože to vyšlo od Jacka Rozparovače. „Ať už je to cokoliv, musím s tím souhlasit,“ pronesla jsem zdráhavě a měla pocit, že jsem uzavřela pakt s ďáblem. Ale musela jsem dovnitř.

„Souhlasím,“ řekl tak rychle, že jsem věděla, že toho budu jednoho dne litovat. Ale s rozmáchlým gestem mi otevřel dveře. „Jsem zvědavý na Mirceovu reakci, až vás uvidí.“

„To nejste sám,“ zamrmlala jsem a překročila práh.