HTM - 31. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Nevzpomínám si na návrat, nebo jak jsem se dostala do růžově pruhovaného pyžama. Zřejmě jsem v autě usnula. Musela jsem padnout obličejem na postel, protože tak jsem se probudila. S polštářem na hlavě a se sluníčkem, které prosvítalo skrz skuliny v žaluziích.

Omámená, grogy a se zalepenýma očima jsem se překulila. Cítila jsem se stejně jako včera, takže jsem chvíli myslela, že to byl všechno jen sen. Ale ani mé sny nebyly tak bizarní. A pak jsem se pokusila pohnout a pochopila, že se to opravdu stalo.

Protože mě chytila křeč do stehna. Nevykřikla jsem – tak strašné to nebylo. Ale pro upíří uši muselo být mé zasténání dost hlasité, protože se rozletěly dveře od ložnice a dovnitř vběhl Marco s hrozivým výrazem ve tváři a s pistolí v ruce. Divoce se rozhlížel kolem sebe, zřejmě hledal něco, do čeho by mohl napumpovat olovo, a když nic nenašel, chytil mě.

„Co je? Co se děje?“

Vzhlédla jsem k němu, ještě stále napůl spící a dezorientovaná bolestí a neřekla ani slovo.

„Cassie!“

„Křeč“, vyrazila jsem ze sebe nakonec, což bylo k ničemu, protože Marco na mě jen dál zíral a do pokoje vběhli další upíři.

Poté zamrkal. „Máte křeč?“

Přikývla jsem, oči plné slz. Marco zaklel a zastrčil pistoli do pouzdra na zádech.

„Všichni ven“, vyštěkl na ostatní chlapíky, kteří se okamžitě otočili a zmizeli. Vypadali přitom hodně vděčně.

Poté si Marco povzdechl a posadil se na okraj postele. „Kde to bolí?“

„Všude.“

Nepřeháněla jsem. Tělo jsem měla jako po havárce. Začínala jsem chápat, proč Fred říkal, že nesnáší kouzlo s lasem. Ale to, které jsem pocítila na vlastní kůži já, mi zároveň zachránilo život, tak jsem si nemohla moc stěžovat. Zvedla jsem levou nohu, ve které byla křeč tak silná, že jsem ji nemohla ani natáhnout. Marcova velká ruka mi jemně přejela po svalech a nakonec na jednom místě zatlačil. Bolestí jsem zalapala po dechu, ale poté jsem s úlevou vydechla, jak se mi stáhnuté svaly najednou uvolnily. Ještě stále to bolelo – jako tlumené bodání v rytmu srdečního tepu -, ale aspoň už jsem mohla dýchat.

„Víte, už žiji opravdu dlouho“, řekl Marco a masíroval mi levé stehno. „A poznal jsem hodně lidí. Ale ještě nikdy jsem se nesetkal se ženou, která by ve mě tak často vyvolávala přání jí naplácat.“

„To je mi líto“, zakňučela jsem si a snažila se odplazit pryč, ale Marcova ruka mě svírala pevně.

„Pěkně tu zůstanete“, řekl. „Dokud náš pokec neukončíme.“

Ale neklábosil; neřekl ani slovo. Pokračoval s masáží, prsty, které vypadaly tak nešikovně, a přesto mi přinášely úlevu.

„Děláte to fakt dobře.“

„Měl jsem hodně cviku.“

„Skutečně? Kde?“, zeptala jsem se, ne zrovna proto, že bych to chtěla vědět, ale abych oddálila jeho hrozící seřvání. Normálně jsem se dokázala upírům postavit čelem, ale momentálně jsem na tom nebyla nejlépe.

Marco na mě vrhl pohled, který jasně říkal, že mou taktiku prohlédl. Poté pokrčil rameny. „Lanista, pro kterého jsem pracoval, mě nechával připravovat muže na boj. Myslel si, že když trochu povolí otěže, tak budou bojovat lépe.“

„Lanista?“

„Mistr gladiátorů. Někdo, komu gladiátoři patřili.“

„Myslela jsem, že jste byl voják.“

Marco zvedl jedno obočí, ale odkud to vím, se nezeptal. „To je pravda. Vypracoval jsem se z obyčejného vojáka až na centuriona. Právě včas, abych viděl, jak se Říše kolem mne hroutí. Po boji jsem byl napůl mrtvý – nějací muži mě vyhrabali z krve a bláta a odnesli pryč. Pracovali pro jednoho šikovného upíra, zabývajícího se obchodem, kterému se líbili bývalí vojáci.“

Zabral trochu víc a já zasténala. Ale ne, protože by to bolelo. Noha teď byla mnohem lepší, ale o to víc bylo jasné, jak je na tom špatně zbytek těla. Poté, co zmizela ta největší bolest, začaly se ozývat další. A celé tělo volalo o pomoc.

Marco zavrtěl hlavou. „Otočte se.“

Obrátila jsem se a jeho velké ruce se pustily do mých zad. Polštář tlumil mé kňourání, protože Marcova představa masáže nezahrnovala levandulový olej, uklidňující hudbu, žádné teplé ručníky. Odstartoval frontální útok a zpracovával ji, až měla nutkání vyvěsit bílou vlajku a kapitulovat.

„Proč měl ten upír rád bývalé vojáky?“, podařilo se mi ze sebe dostat po pár minutách, hlavně proto, abych přišla na jiné myšlenky.

„Fortunatus vydělával peníze tím, že obstarával bohatým gladiátory. Pro politiky, kteří se chtěli vlichotit obyčejnému lidu. Nebo pro magnáty, kteří se při soukromých představeních předháněli jeden před druhým. Nejlepší kšefty dělal při bojích na život a na smrt, ale také ho dost stál jejich výcvik. Vůbec se mu nelíbilo, když jeho investice zemřely při svém prvním boji v aréně.“

„Proto vybíral lidi, kteří už byli vycvičeni?“

„Ne, vybíral lidi, kteří už byli vycvičeni, a poté je proměňoval v upíry. Tak mohli před publikem opakovaně „umírat“, aniž by musel své zásoby bojovníků neustále doplňovat. My…“ Na chvíli se odmlčel, protože jsem se k němu otočila tváří.

„To už je dávno.“

„Je to hrozné!“

„Takový je život. Kdyby mě Fortunatovi muži na bojišti neviděli a nepomysleli by si, že jsem přesně to, co si jejich šéf přeje… Tak bych tu teď nebyl. Málem jsem to tenkrát nezvládl. Potřeboval dva měsíce, než mě uzdravil natolik, aby mě mohl zabít.“

Polkla jsem. „Doufám, že jste u něj nebyl moc dlouho.“

„Století, více či méně.“

„Sto let?“

„Až do zákazu her.“ Marco mě opět zatlačil do postele a začal mi masírovat ramena. „Křesťané nebyli zastánci gladiátorských bojů, zřejmě proto, že příliš mnoho z nich skončilo v aréně, a ne zrovna dobrovolně. Rozumíte?“

Přikývla jsem.

„Když křesťanství nabylo na vlivu, politici přestali hry financovat, protože tak nezískali víc hlasů, nýbrž je ztráceli. A poté se nechal pokřtít i císař a vydal zákon, který gladiátorské hry zakázal. Sice se i přesto nějaké pořádaly, ale byly ilegální a nebylo jich dost, aby byly pro lidi jako Fortunas lukrativní. Prodal mě jinému pánovi, který potřeboval osobního strážce a nakonec jsem putoval od jednoho k druhému.“

„Až jste skončil u Mircey.“

„Však víte, jaké to je. Člověk musí někam patřit.“

„Ale jste upíří Mistr“, řekla jsem. „Mohl byste mít svůj vlastní Dvůr, kdybyste chtěl.“

„Ano. Se všemi těmi náklady za údržbu, bolestí hlavy a diplomatickými blbostmi, o které se člověk musí starat, a stejně jste někomu podřízený. Všichni chtějí nahoru a nemohou se dočkat, až dosáhnou pátého, čtvrtého nebo třetího stupně a osamostatní se. Aby pak zjistili, že se skoro nic nezměnilo.“

„Co se nezmění?“

Marcovy ruce se na mých zádech zastavily. „V našem světě neexistuje svoboda, Cassie. Kdybych Mirceu opustil, tak bych se musel spojit s jiným vyšším Mistrem, abych přežil. A pak bych byl vtáhnut do jeho existence a do jeho bojů, stejně jako teď. Všichni jsou někomu podřízeni; každý má nějaká omezení, se kterými se musí vypořádat. To platí i pro Senátory, i pro Mirceu.“

Pomalu mi začalo docházet, proč Marcus s tímto rozhovorem vůbec začal. Povzdechla jsem si a zabořila hlavu do polštáře. „I Pýthie?“

„Každý dostává od někoho pokyny“, zdůraznil Marco ještě jednou. „Mircea je dostává od Konzulky, a věřte mi, někdy se mu to vůbec nelíbí. Ale přesto je vyplní.“

Překulila jsem se a vrhla na něj unavený pohled.

„Proč to dělá, když se mu to nelíbí?“

Marco nakrčil čelo. „Je to jeho povinnost.“

„A ona je jeho šéf, jeho nadřízená.“

„Ano.“

„A tady máte odpověď.“

„Jakou odpověď.“

Znovu jsem si povzdechla. „Mircea plní Konzulčiny pokyny, protože je její podřízený.“

„Ano.“

„Ale já nejsem jeho podřízená.“

Vstala jsem a šla do koupelny. Marco mě samozřejmě následoval.

„Jak to myslíte?“

„Jsem jeho přítelkyně, ano, ale jeho služebná? Ne.“ Otočila jsem kohoutkem a pustila jsem do vany horkou vodu.

„Kam tím míříte?“

„Může mě požádat, abych něco udělala, a předpokládám, že bych většinu jeho přání splnila. To bych udělala i včera večer, kdyby to nebyl rozkaz. Měla jsem za sebou zatraceně náročný den a vůbec jsem neměla v úmyslu apartmán opustit. Ale on mě nepožádal, nýbrž mi to rozkázal. A jakmile začnu přijímat rozkazy od Senátora – od kteréhokoliv -, tak bych se nemohla divit, že mě nikdo nebude brát vážně.“

„Konzulka Mirceu bere vážně.“

„Jako podřízeného, kterého si váží, ano. Ale já vím, že když na něj bude tlačit, tak ustoupí. Vděčí jí za své postavení, a proto nemůže zůstat nestranný. Ale pro mě je objektivita a nezávislost na prvním místě. Jinak mi nebude Kruh naslouchat, protože mě bude považovat za nástroj upírů a Senát by mě ignoroval, protože bych se nechala komandovat. Opakoval by se Tonyho syndrom a to nemohu dopustit. V žádném případě.“

Marco se posadil na okraj vany a já zaslechla, jak porcelán zaskřípal.

„Co je Tonyho syndrom?“

Někdo obnovil zásoby koupelové soli a já nasypala do vany půlku nádoby. „Většina věštců vidí obě strany života“, řekla jsem. „Vidí dítě, ve které někdo doufal, povýšení, nebo lásku hned za rohem. Pomáhá to vyrovnávat všechno to špatné. Věci, které nikdo vidět nechce. Zemětřesení, bombové útoky, požáry a autonehody. Ale mně tento druh balance vždycky chyběl. Nikdy jsem to neviděla.“

„To nezní dobře.“

„Je to náročné, únavné a deprimující. Člověk si nemůže užívat života, pokud pokaždé, když má dobrý den, vidí trpět někoho jiného. Sbírá se to a sbírá, až je z toho děsivá zátěž.“

Marco přikývl.

„Nakonec jsem se naučila nevidět, ale dlouhou dobu jsem toho nebyla schopná. Abych se s tím vyrovnala, tak jsem si neustále opakovala, že to, co jsem viděla, byla daleká budoucnost, a že něčemu z toho třeba budu moci zabránit. Namlouvala jsem si, že bych mohla pár věcí změnit, aspoň pro pár lidí. A Tony mi slíbil, že se o to postará.“

„Lhal.“

„Samozřejmě, že lhal. Ale jako dítě jsem mu tenkrát věřila, možná proto, že jsem mu věřit chtěla. Když jsem na to nakonec přišla a konfrontovala ho, tak jen pokrčil rameny a prohlásil, že na tragédiích se dá vydělat mnohem víc peněz.“

„To zní přesně jako ten tlustej tchoř.“ Marco přimhouřil oči a zkoumal mě. „Znamená to, že od Senátu očekáváte, že zabrání tragédiím?“

„Ne. Ale jestli uvidím něco, co by se mohlo ukázat pro svět jako katastrofální, tak od Senátu očekávám, že mě vyslechne. A momentálně na to nejsou Senátoři pravděpodobně připravení, protože mě dostatečně nerespektují.“

Marco si povzdechl a hleděl na mě. Přitom se opíral o lokty o stehna. „Poslouchejte, něco vám prozradím, ale jestli se o tom někomu zmíníte, tak všechno popřu. Mistr neměl ten rozkaz vydávat. Člověk by čekal, že vás zná dostatečně dobře na to, aby věděl, co může čekat. Přesto ten rozkaz vydal, protože si dělal velké starosti a byl ve stresu, takže někdy věci nevidí dost jasně. Hlavně, když se to týká vás. Ale to neznamená, že vás nerespektuje.“

„Och, samozřejmě, že ne!“, odvětila jsem a sypala koupelovou sůl do vody.

„Hodně o vás v rámci rodiny mluví. Je na vás hrdý, o tom není pochyb.“

„Se všemi kromě mě.“

„Možná vám to neříká, ale je to pravda.“

„A proč mi to teda neřekne? Momentálně se cítím jako jedna z jeho… děvek, o kterých jste mi vyprávěl…“

„Slovo „děvka“ jsem nikdy nepoužil.“

„…jako jedna z těch holčin, co se jen poflakují, nakupují, lakují si nehty a čekají, až se u nich objeví jejich pán! Tak se ke mně chová. Proč bych teda neměla věřit, že mě také tak vidí?“

„Protože se mu možná líbí představa, že nakupujete a lakujete si nehty, místo toho, abyste se dostávala do nebezpečí! A protože je politik, který se nerad vzdává své výhody.“

„Výhody čeho?“

„Při boji o moc…“

„Tady nejde o moc.“

„Ale ano.“

„Opravdu ne! Nechci Mirceu komandovat. Také nechci, aby Senát nebo Kruh plnil mé pokyny. Chci jen…“

„Chcete, aby vás brali vážně a naslouchali vám. Aby se nechali vést tím, co jim řeknete. A to je moc, ne?“

„Je to má zatracená práce!“

Marco na mě hleděl, a chtěl něco odpovědět, ale pak jen zakroutil hlavou. „Myslel jsem si, že už nikoho tak tvrdohlavého jako je můj Pán nepotkám“, řekl. „Mýlil jsem se.“

„Nechci být tvrdohlavá.“

„Já vím. Stejné je to s Mirceou. Ani se o to nemusíte snažit, u vás se to děje automaticky.“

Povzdechla jsem si. „Asi bych si s ním měla promluvit.“

Nevím, co mi viděl ve tváři, ale Marco se začal smát. „Ano, ale zatím máte ještě trochu času. Říkal, že zavolá dnes večer, později. Celý den měl moc práce.“

„A co dělal?“

Marco pokrčil rameny. „Něco kolem Senátu, si myslím. Na to se ho budete muset zeptat sama.“

„Co Jonas?“ Chtěla jsem si odbýt aspoň jeden nepříjemný rozhovor.

„Před chvílí volal. To jste ještě spala. Myslel… Moment.“ Marco vytáhl z kapsy poznámkový deníček a otevřel ho. „Říkal, že možná ví, co vás včera napadlo. Není si jistý, ale útočníkem by mohlo být něco, co se nazývá „Spartoi“.“

„Sparťan?“

„Ne. To jsem si také myslel, ale hláskoval mi to. Je to Spartoi. Mělo by jich být pět. Jsou to synové Ara a draka…“

Právě jsem otáčela kohoutkem. Vzhlédla jsem.

„Draka?“

„Ano. Elfího draka. Prý dokáže měnit svou podobu, víte to?“

„Ano“, řekla jsem pomalu. To by vysvětlovalo, proč bylo tak těžké toho draka zabít. Jednou jsem pozorovala Pritkina a Maca, jeho přítele, bojovat s drakem a ani zdaleka to nebylo tak obtížné. Ale ten druhý drak také nebyl polobohem.

„Ještě něco?“, zeptala jsem se. „Říkal Jonas něco o tom, jak bychom měli s takovým nepřítelem bojovat?“

„Myslím, že nejlepší by bylo, se takovému boji vyhnout“, odvětil Marco. „Říkal, že byste měla dnes zůstat v hotelu. Ztrojnásobil stráže; takže se sem nedostane nikdo nepovolaný. Musí ještě projít nějaké dokumenty, ale zítra chce s vámi mluvit.“ Marco listoval v zápisníku, ale nic dalšího už nenašel, tak ho zaklapl. „To bylo všechno.“

A to stačilo, pomyslela jsem si. Očividně myslel Marco na to samé, protože vypadal trochu ustaraně, jakoby se obával, že bych se znovu pokusila uniknout z jeho dohledu. Ale to jsem vůbec nechtěla. Na to jsem byla příliš naštvaná. Podle všeho neměla druhá strana vůbec žádný smysl pro fair play.

Jedna ne zrovna skvělá jasnovidka proti pěti zatraceným polobohům, to mi nepřišlo zrovna vyrovnané. Nebylo divu, že to Pritkin málem odskákal!

„Jste v pořádku?“, zeptal se Marco.

„Ano.“ Přinutila jsem se k úsměvu, protože koneckonců to nebyla jeho vina. „Jen jsem si právě uvědomila… Mám celý den bez toho, aby mi někdo nadával.“

Zasmál se. „Toho bych se mohl ujmout já, pokud byste se cítila líp.“

„Vždyť jste mi právě vynadal!“

„Ale kdepak, to nebylo žádné nadávání. Měla byste mě slyšet, když se dostanu opravdu do ráže.“

„Začínám se bát.“

„To byste měla.“ Marco mi rozcuchal vlasy a odešel. Svlékla jsem se, vlezla si do vany a ponořila se až po bradu do vody. Byl to skvělý pocit. Dokonce víc než skvělý, a nebylo to kvůli mým namoženým svalům. Před třemi dny se mě něco pokusilo přesně v této vaně utopit, a teď jsem v ní znovu ležela a odpočívala. Na krku jsem nosila smrdutý amulet a u dveří určitě naslouchal nějaký upír, ale i tak. Dělala jsem pokroky.

Vystrčila jsem nohy nad hladinu a prohlížela si ubohý oprýskaný lak na nehtech. Přemýšlela jsem, že bych ho měla obnovit. Myslela jsem i na to, že bych znepříjemnila Augustinovi život, nebo vyhledala kadeřnický salón, abych zjistila, jestli by chlapci nedokázali něco udělat s mými vlasy.

Ale nic z toho mi nepřišlo dostatečně důležité. Měla jsem potíže soustředit se na svůj seznam úkolů, zatímco mi nad hlavou visel Damoklův meč. Měla jsem pocit, že jen zabíjím čas a čekám na další útok. A pomalu mi narůstal vous.

Už jsem toho měla dost, že jsem byla neustále tlačena do defenzívy. Ale pokud jsem chtěla přejít do útoku, tak jsem potřebovala pomoc, a nevěděla jsem, kde ji sehnat. Lépe řečeno: Nevěděla jsem, jak ji získat.

Pokud by Jonasova bláznivá teorie nebyla tak úplně bláznivá, tak jsem musela najít jednu bohyni, a to rychle. A možná tu existovala možnost, že jeden exemplář se nacházel docela blízko. Myslela jsem na jednu určitou bohyni, jejíž kouzlo ostatní bohy zahnalo. A možná, že ji samotnou to nezasáhlo. Možná, že se jí nechtělo vrátit se do světa plného naštvaných božích kolegů. Čím déle jsem o tom přemýšlela, o to pravděpodobnější mi připadalo, že u nás uvízla, protože pomohla lidem. Kdyby se vrátila domů… Nepřinutili by ji už dávno ostatní bohové, aby to kouzlo zrušila? Očividně o návrat na Zem velmi stáli, a bohyně, o kterou se jednalo, se postavila proti nim. A bohové byli nesmrtelní, ne? Z toho vyplývalo: Jestli se nevydala na cestu domů, tak byla možná ještě tady.

Ale i kdyby to byla pravda, už tři tisíce let ji nikdo neviděl. A někdo, kdo se tak dlouho skrýval, věděl určitě velmi dobře, jak na to.

Kde bych mohla s hledáním začít, když jsem neměla žádnou vizi? A bez nějaké stopy žádnou vizi nedostanu. Bylo to pořád dokola.

Potřebovala jsem někoho, kdo by mi dal nějaký tip. Potřebovala jsem boha. Naštěstí jsem znala hned tři.