HTM - 29. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„Jsem rád, že jste si to tu užili“, řekl Caleb, když krátce nato vešel do kanceláře.

Skoro jsem ho neslyšela. Byla jsem příliš zaneprázdněná sledováním Pritkina. Byl nakloněný na stranu a hlavou se opíral o opěradlo gauče a třásl se po celém těle. Něco, co podezřele připomínalo slzy, se mu řinulo z koutků zavřených očí.

„Aspoň něco“, zamumlal a znovu se roztřásl.

Caleb na něj hleděl, jakoby ho považoval za úplně pomateného. Nebyla jsem si jistá, jestli neměl dokonce pravdu, protože Pritkin se usmíval málokdy a nesmál se nikdy. Ale teď se smál a já ten okamžik do sebe nasávala jako něco vzácného. Ze všech těch zvláštních věcí, které se tohoto dne staly, vyhrával jeho smích.

A pak mě Caleb vytáhl ze dveří. „Můžete jasně uvažovat?“, zeptal se.

„Myslím, že ano.“

„Dobře. Pak byste mi mohla možná říct…“ Odmlčel se, protože někde na chodbě se zavřely dveře. Caleb se podezíravě rozhlédl jako někdo v nějakém filmu o agentech a zatáhl mě do jiné kanceláře.

V této stály u stěn kartony a na psacím stole hromady papírů. Na zadní stěně dveří visel na háčku kabát. Caleb ho sundal a podal mi ho. „Chci vědět, co se stalo s mým tričkem?“

„Namočil se.“

„A proč… Ne, počkejte. Raději to vědět nechci.“

„Namočil se, protože jsem ho měla na sobě ve sprše!“, řekla jsem a přehodila přes sebe kabát, který mi byl o pět čísel větší. „Jen jsme spolu mluvili, Calebe!“

„Tak mluvte trochu i se mnou. Například o tom, co bychom měli udělat.“

„A co bychom měli udělat?“

„S Johnem, který se možná zbláznil, ale po fyzické stránce vypadá fit na někoho, kdo byl ještě před hodinou napůl mrtvý! Lidé ho viděli, chápete? A určitě už se to rozneslo.“

„Kam?“

„Co já vím, k čertu. Bylo nás tam přes dvě stovky, a většina z nich ještě žila.“

„Proč tolik? Nemohli bychom prostě říct, že explodovalo plynové vedení nebo tak nějak?“

To bylo Danteho standardní výmluva pro všechny zvláštnosti, které se docela často stávaly.

„Co se týče restaurace, tak to by nám možná prošlo. Dokonce by to mohla být částečně i pravda. Ale stále zůstávají dvě zničené budovy, zpustošené parkoviště a čtyři tisíce liber krvavého dračího masa uprostřed…“

„Dobře, dobře, pochopila jsem. Způsobili jsme chaos.“

„Chaos? Máte ponětí, kolik lidí to celé sledovalo, o bezpečnostních kamerách nemluvě?“

„Jak říkám, chápu to.“

„O tom pochybuji. Ale momentálně si o to starosti nedělám. Víte, z čeho jsem opravdu zoufalý? Chcete hádat?“

Mlčela jsem.

„Trochu vám pomůžu“, pokračoval Caleb zamračeně a začal přecházet po kanceláři v malém prostoru mezi dveřmi a psacím stolem. „Neustále si to v hlavě pouštím znovu a znovu a hledám nějaké jiné vysvětlení. Stále si opakuji, že se musím mýlit, že to nemůže být pravda. Ale dvě a dvě dávají dohromady čtyři. A inkubus a člověk dává dohromady…“

„Přestaňte.“

„Ani mě nenapadne, právě jsem začal!“ Caleb se otočil na patě a na svou objemnost se pohyboval výjimečně rychle. „Dokážete si představit, co se stane, jestli si na tuto jednoduchou rovnici vzpomenou všichni ostatní?“

„Nevzpomenou.“

„Ach, skutečně? Projděme si to společně, ano? Johna zasáhlo tolik dračí krve, že by to stačilo zlikvidovat polovinu armády. Většina neutralizačních kouzel nefunguje, a všichni v autě to věděli. Já to vím také, ale znám Johna už tak dlouho, že jsem se chtěl postarat, aby se sem vrátil, i kdyby jen z toho důvodu, abychom mu pověsili na palec cedulku se jménem!“

„Calebe…“

„Myslel jsem, že o to jde i vám. Myslel jsem si, že jste poslala ty muže pryč, abyste s ním mohla být poslední okamžiky o samotě. Myslel jsem, že slova ‚jestli chcete, aby přežil‘ vám dávala nějakou naději, něco v tom smyslu. Ale podívejme se, co se stalo?“

„Calebe…“

„Vrhnete se na něco, co je prakticky mrtvola a mluvíte s někým, kdo tam vůbec není a pak je to ještě zvláštnější, s jiskřivým světlem a horkem a John se probere k životu a dere se vám do kalhotek…“

„Vlastně to nebyl on, kdo…“

„A najednou je mu zase dobře. Je na tom fakt dobře. A pak jste to byla vy, co jste vypadala jako mrtvola a jste napůl mrtvá…“

„Nebyla jsem napůl mrtvá.“

„A on má zářící oči a dost sil, aby si to rozdal s celou armádou, a je jen jedna možnost, jak mohl takovou sílu získat, že?“

„Inkubus se ho mohl zmocnit“, namítla jsem. „Nemusí být…“

Caleb se s odporem ušklíbl. „Věšte bulíky na nos někomu jinému. Všichni vědí, že John je napůl démon – při druhu výcviku, který rekruti absolvují, se něco takového nedá skrýt. Ale nevěděli jsme, jaký druh démona v něm vězí. Mluvil o nějakém Ahhazu…“

„No teda.“

„…ale to jsou funkcionáři nízkého postavení. Takových věcí nejsou schopni. A démon nemůže posednout jiného démona, ani polovičního. Takže dvě a dvě stále dávají dohromady čtyři, že? Johnova druhá polovina není žádný Ahhazu, ale Inkubus. A v celé historii existovala jen jedna osoba, která byla napůl člověk a napůl Inkubus…“

„Možná nebylo Pritkinovo narození zaznamenáno.“

„Blbost. Víte zatraceně dobře, koho tam vedle máme…“

„Neříkejte to.“

„…a jeho jméno není John Pritkin…“

„Varuji vás.“

„…nýbrž Mer…“

„Jestli to jméno vyslovíte, tak strávíte zbytek svého života s dinosaury“, zasyčela jsem. Stáli jsme proti sobě a zírali na sebe.

„Chcete mi snad říct, že se mýlím?“, zeptal se Caleb nakonec.

„Nechci vám říkat nic. A vy ostatním také nic neřeknete.“

„No dobře.“ Caleb si přejel rukou přes vlasy, které byly tak krátké, že se za ně ani nemohl zatahat. Jinak by si je asi i vytrhal, soudě podle jeho výrazu tváře. „Jen tak z legrace, řekněme, že ho nechci odhalit. Řekněme, že jsem s ním pracoval tak dlouho, že nechci vidět, jak budou ostatní reagovat na to, že měl kdysi úplně jiné jméno. Řekněme, že jsem na vaší straně. Co mám, k čertu, dělat? Jak jsem říkal, je tu příliš mnoho lidí, kteří to všechno viděli. Bude se sepisovat zpráva a…“

„Ti lidé neviděli, co se stalo v autě. Ví jen…“

„…že žije, i když by měl být mrtvý. To bude stačit, aby se vyrojily nepříjemné otázky…! Vzbudí to zvědavost!“

„No dobře“, řekla jsem. „Dejte mi minutku.“

„Doufám, že víc času nepotřebujete“, pronesl Caleb kousavě. „Při našem příjezdu jsme měli štěstí, protože skoro všechno lidi ve službě jsme nechali za sebou v tom chaosu, který jste způsobili. Ale brzy se vrátí a kromě toho za chvíli začíná denní služba a…“

„Kolik času nám zbývá?“

Pohlédl na hodiny. „Méně než hodina do začátku služby. A mnohem méně, než se vrátí ostatní. Musí podat zprávy, než se budu moci odhlásit, a to chvíli trvá…“

„Kolik času máme?“

Temné oči mě pozorovaly. „Minuty.“

„Tak bychom je měli využít co nejlépe“, řekl Pritkin a otevřel za námi dveře. „A zapomněli jste na blokovací kouzlo.“

Caleb zaklel. „Já se zblázním.“

„A to z dobrého důvodu.“

„Samozřejmě, že z dobrého důvodu!“ Caleb pohlédl na svého přítele a prohlížel si důvěrně známou tvář, jakoby pátral po rozích, které mu měly najednou narůst.

„Co je?“, zeptal se Pritkin strnule.

Caleb zaváhal a poté jen pokrčil rameny. „Nic. Jen jsem se ještě nikdy nesetkal s živoucí legendou.“

„Ta legenda je jen muž, se kterým vyjebala historie“, odsekl Pritkin. „Je to pořád ta samá osoba.“

„No, možná. Ale bude chvíli trvat, než si na to zvyknu.“

„Tak začni.“

„Nemluv se mnou takovým tónem, zatímco pro tebe riskuji svůj zadek!“

„A ty se na mě nedívej, jako bych byl nějaká laboratorní myš ke zkoumání!“

„Och, prosím o odpuštění, že jsem trochu traumatizovaný…“

„Držte oba klapačky, a hned!“, vykřikla jsem.

Oba dva na mě pohlédli. Vlastně jsem nechtěla křičet, ale vypadalo to, že to zafungovalo. A Pritkin měl pravdu. Museli jsme si něco vymyslet, než se tu objeví ten puntičkářský Jonas se svými zdánlivě nevinnými otázkami. Jinak jsme byli opravdu v pytli.

„Musíme se s tím nějak vypořádat“, řekla jsem.

„Myslím, že v tom jsme zajedno“, odvětil Caleb sarkasticky. „Doufám, že máte nějaký nápad.“

„Lidé milují jednoduchá vysvětlení“, řekla jsem. „Navíc, když se jedná o zvláštní věci.“

„Kdo tomu věří?“

Všichni upíři, které znám, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neřekla, protože by to vůbec nepomohlo. „Je to v lidské nátuře“, pokračovala jsem. „Lidé nemají rádi komplikované odpovědi, ale jednoduché, které si dokážou lehce představit. Když se jim nabídne řešení v podobě, buďto velmi komplexní pravdy nebo jednoduché lži, v devadesáti devíti procentech si vyberou lež. Protože je to jednodušší.“

„No dobře. A jak zní ta jednoduchá lež?“

„Ta zní: Udělala jsem to já.“ Pohlédla jsem na Pritkina. „Řekneme, že jsem tě dostala do časové bubliny. Jako s tím jablkem.“

„Ale to ještě neumíš.“

„No a? To nikdo neví.“

„Jsem si docela jistý, že Jonas to ví“, odvětil Pritkin lakonicky. „Musíme si vymyslet něco jiného.“

„Nic jiného nemáme! A tlačí nás čas…“

„O čem to tu mluvíte?“, zeptal se Caleb.

„O takovém triku“, řekla jsem a obrátila se na něj. „Vlastně to není žádný trik, ale něco, co Agnes se svou mocí dokázala udělat. Byla schopná, omezit průběh času na malou oblast. Cvičila jsem to…“

„Umíte to?“, přerušil mě Caleb.

„Čistě teoreticky.“

Zaklel.

„Poslouchejte“, řekla jsem netrpělivě, „nejde o to, jestli to umím nebo ne…“

„Tak o co jde?“

„O to, že bych toho měla být schopná! Opravdová Pýthie, myslím tím, trénovaná Pýthie, by něco takového dokázala. Pro lidi to bude mnohem přijatelnější, než nějaká oživlá legenda, která jim sedí v kantýně!“

„Pokud byste toho byla schopná“, řekl Caleb. „Pak byste měla možná pravdu. Ale ten stařík ví, že to neumíte. Takže jak nám to pomůže?“

„Ví, že to normálně neumím, ale to není to samé. Občas se mi to podaří, ale ne na povel. Ale občas mám štěstí a má moc funguje. Což se obvykle stává v kritické situaci, když jsem naštvaná…

„To nedává smysl“, namítl Pritkin.

Pohlédla jsem na něj. „Co prosím?“

„Sama jsi to řekla: Dokážeš to. Dokážeš používat svou moc. To už jsi několikrát dokázala. Vždy, když skočíš, tak to dokazuješ. A moc je moc. Nemění se. Jen druh a způsob, jak ji vnímáš, se mění.“

„A to znamená?“

„Že když jsi ji schopná použít v kritické situaci, tak bys ji měla být schopná použít kdykoliv. Copak ti Lady Phemonoe neřekla, že ti moc při jejím používání ukáže, čeho je schopná, co s ní všechno dokážeš udělat?“

„Ano, a ještě stále čekám na první lekci…“

„Moc ti už něco ukázala, ne? Nebo se Niall teleportoval do pouště sám od sebe?“

„Niall?“, zeptal se Caleb.

„Jonas o tom neměl mluvit“, odvětila jsem a zrudla.

„Nechtěl jsem tě tím přivést do rozpaků. Jen jsem ti chtěl ukázat na příkladu tvé pokroky“, řekl Pritkin.

„Niall Edwards?“, opakoval Caleb.

„Žádné pokroky nevidím!“, vyrazila jsem ze sebe vztekle. „Už týdny se žádné pokroky nedostavily!“

„Ne, od poslední krize.“

„Co to má s tím co společného?“

„Niall – připečené prasátko, protože jsem usnul na pláži – Edwards?“, ptal se i nadále Caleb.

Pritkin si ho nevšímal.

„Během krize si zapomínáš říkat, že toho nejsi schopná. Zapomínáš na svůj strach, nervozitu a tvé pochyby, prostě jen sáhneš po své moci. A ona reaguje. Tak to bylo od začátku. Myslím, že jsi byla vždy schopná udělat, co bylo zapotřebí. Jen se musíš naučit nestát v cestě sama sobě.“

„Myslí, že by Vyvolené potřebovaly trénink, kdyby to bylo tak jednoduché?“

„Být Pýthií znamená víc, než jen nakládání s mocí, Cassie. Ty jsi nic jiného neznala, protože jsi neměla na výběr. Od začátku tvé vlády jsme ve válce. Lady Phenomoe se určitě neúčastnila během své vlády tolika bojů co ty. Ale normálně to tak není a během míru má Pýthie jiné povinnosti…“

Mlčela jsem, ale Pritkin se přesto přerušil. Očividně mluvil výraz mé tváře za vše. „Ty to dokážeš“, řekl jen.

Zírala jsem na něj a přála si, aby měl pravdu. Přála jsem si to fakt hodně, ale pravdou bylo, že jsem nebyla Lady Phenomoe, všemi milovaná Pýthie. Nebyla jsem ani její dědička Elizabeth Palmer, ale pouhá Cassie, ex-sekretářka, mizerná vykladačka karet a někdo, kdo neustále vytvářel kolem sebe chaos. A měla jsem děsivý pocit, že na tom nic nezmění ani korunovace.

„To je všechno velmi zajímavé“, řekl Caleb. „Ale mohli bychom se vrátit k…“

Někde se otevřely dveře a chodbou se ozval zvuk těžkých bot; muselo se jednat o hodně lidí.

„Jsou zpátky“, pronesl Caleb úplně zbytečně.

Pritkin na mě pohlédl. „Jaké vysvětlení jim teda nabídneme?“

Rozpřáhla jsem rukama. „To, co jsem řekla. Je to jediná možnost.“

„Nepovažuji ji za příliš dobrou“, zabručel Caleb. „Zrychlené hojení může fungovat u modřin nebo zlomenin. Ale něco takového? Rychlejší čas by nejen že urychlil hojení, ale také by zrychlil leptavý účinek dračí krve. John by zemřel mnohem rychleji!“

„A kdyby se postarala o to, aby čas ubíhal pomaleji?“, přemýšlel Pritkin nahlas. „Mohl bys říct…“

„Mohl bych říct?“

„Mě tu nemůžou takhle vyléčeného vidět“, vysvětlil Pritkin netrpělivě. „Objevím se na scéně až za pár dní, až to nebude tak nápadné. A delšího výslechu nebude Cassie asi schopná…“

„Chcete se vypařit? A já mám za vás lhát tak, až se bude prášit?“

„Ano. Máš s tím problém?“

„Jestli…“ Caleb se zamračil. „Ó, ne, samozřejmě, že ne. Proč bych s tím měl mít nějaký problém?“

„Dobře. Jednoduše řekni, že Cassie zpomalila v autě čas, kromě tebe a sebe.“

„Díky čemuž jsi zemřel pomaleji!“

„Ne, pokud bys tu příležitost využil k tomu, abys rány vyčistil.“

„Čím? To svinstvo se prožere vším!“

„Ale některé věci vydrží víc než jiné“, řekl Pritkin a demonstrativně pohlédl na Calebův obnošený starý kožený plášť.

Caleb zvedl majetnicky ruce jakoby na obranu.

„Ne.“

„Máš lepší nápad?“

„Ano! Řeknu, že jsme použili tvůj zatracený plášť!“

„To nejde. Příliš mnoho lidí vidělo, v jakém stavu se nacházel. Nezůstalo z něj dost, aby se jím dalo něco vyčistit.“

„Můj nepoužijeme“, řekl Caleb naštvaně.

„Obstarám ti jiný…“

„Nechci žádný jiný! Mám ho už zatracených dvanáct let!“

„Pak už je možná na čase pořídit si nový“, řekla jsem a uchopila ho za rukáv.

„V žádném případě! Očaroval jsem ho přesně tak, jak jsem chtěl…“

„Pomůžu ti očarovat si nový“, řekl Pritkin a zatahal za záda.

„Pusť!“

„Calebe.“ Položila jsem mu ruku na paži. „Prosím?“

Pohlédl na mě a sevřel rty. „Beru tě za slovo, příteli“, obrátil se na Pritkina. „Ne nějaké hloupé kouzlo. Ta nejlepší!“

„Můžeš mi poslat seznam.“

„Na to se můžeš vsadit“, zavrčel Caleb a svlékl si kabát. „Legenda nebo ne, lezeš mi na nervy.“

Pritkin uznale přikývl. „To už zní lépe.“