CC - 13. kapitola

Překlad: Luciana

Alec se probudil se zasténáním, pak se, se zavrčením, narovnal, aby naprosto ztuhnul, při pohledu na pět – ne, šest – vlků, sedících roztroušeně kolem něj v přístřešku, a jejich vlhká srst se leskla ve vycházejícím slunci.

Kurva, kde má svůj nůž? Byl stále oblečený – protože svléknout se, bylo nad jeho síly, po tom co dokulhal zpátky do přístřešku, včera večer – ale byl si naprosto jistý, že vytáhl pouzdro z opasku, aby ho jílec nedloubal ve spánku do žeber. Ale kam ho proboha dal?

Alec se ujistil, že nedává znát žádné vnější znamení, a vnitřně se napjal v přípravě na sebeobranu, přestože věděl, že nemá nejmenší šanci na přežití. Šest zatracených vlků. Kriste, když mluvíme o nasrání otce, Jane; ten starý bastard s ním chtěl vážně nakrmit kosatky.

Kde měl do čerta svůj nůž?

Uslyšel tiché bušení a Alecovi trvalo jen chvíli, než si uvědomil, že nejbližší vlk, vrtí ocasem. „Kite?“ zašeptal a mžoural do vycházejícího slunce, ve snaze rozeznat jeho rysy. Bušení zesílilo a vlk sklonil hlavu s tichým zakňučením, pak se najednou postavil, přešel k němu a věnoval mu smrduté olíznutí tváře. Alec nepohnul ani svalem, protože si nebyl jistý, jestli to byl přátelský pozdrav, nebo ochutnání. Jeden z ostatních vlků zaklonil hlavu s velkým zívnutím, pak si lehnul a položil hlavu na své packy, s velkým povzdechem – ostatní čtyři ho následovali a lehli jako domino. Kit sebou plácnul na zem a opřel si svou velkou tlamu o Alecovo stehno, své vlčí obočí, měl svraštělé nad oduševnělýma očima, jak na něj koukal.

Ok tedy; buď měl šest nových kamarádů, nebo si kosatko-vlci, potřebovali zdřímnout, než ho roztrhají na kusy. Přesto by se cítil líp, kdybys se dostal rukou na svůj nůž – který konečně objevil, jak vyčnívá zpod Kita.

Takže co měl teď dělat? Protože si byl naprosto jistý, že znovu usnout, naprosto nepřicházelo v úvahu. Ani nebyl ochotný se prodírat přes malé stádo vlků a utéct do bezpečí toalety, kde by byl v pasti. Alec začal zvedat ruce, aby si protřel obličej, ale zarazil se uprostřed pohybu, když se všech šest hlav zvedlo.

Kriste, to opravdu potřeboval; šest špionů. Nebo možná žalářníků? Poslal je sem Titus, aby se ujistil, že zůstane daleko od Nova Mare?

No, předpokládal, že začal být návnadou. Alec dokončil zvednutí rukou a protřel si tvář – opatrně, s ohledem na jeho oteklou čelist – a pak se rozhlédl po přístřešku. Zatraceně, vypadal prázdně, i přesto, že byl plný vlků. A byl taky zatraceně moc tichý.

S očima stále na svých hostech, se Alec natáhl pro svou sportovní tašku a přitáhl si ji, rozepnul ji, pak strčil dovnitř ruku a prohledával ji. Vytáhl plastový pytlík a otevřel ho, zvedl hrst Janiných vlasů a zvedl to ke Kitovi.

„Voní ti povědomě?“ zeptal se, když vlk přitiskl svůj nos do vlasů. Alec se sáhl do pytlíku znovu a vytáhl více pramenů, které uříznul, Jane, ten první večer – které tajně schoval, místo aby je vyhodil do smetí – pak strávil několik minut zaplétáním pramenů do sebe, dokud neměl cop, skoro dva palce silný. „Chceš, abych ti udělal menší, abys ho mohl nosit jako obojek?“ zeptal se, Kita, když vytáhl další vlasy ze sáčku. Tiše se usmál. „Nebo ti ho můžu připlést do tvé hřívy a nechat ho viset za jedním tvým uchem, jako to má můj otec, jestli chceš.“

Kit se přisunul blíž a přitiskl si hlavu na jeho hrudník, s tichým zakňučením. „Jo, taky mi chybí,“ zamumlal, když opatrně zaplétal tenký cop Janiných vlasů do vlkovy srsti. „Jen minutku, nehýbej se,“ řekl, natáhl se znovu do své sportovní tašky a vytáhl taštičku. „Potřebuji něco na zavázání, aby se ti nerozpletl.“

Našel kousek kožené šňůrky a zajistil cop, pak sáhl pod Kita pro nůž, vyndal ho z pouzdra a uřízl konce šňůrky. „Tak, teď vypadáš, jako opravdový horalský válečník.“ Znovu se usmál; částečně proto, že mluvil s vlkem, jako by mu mohl rozumět, ale hlavně proto, že Kit naklonil hlavu, aby viděl svůj talisman.

Dva z vlků se postavili na nohy, když se dívali na visící cop, takže Alec ztuhnul s napůl vytaženým nožem, když se pohnuli blíž – a cítil, jak se mu postavily chloupky na rukou, když Kit ohrnul pysky a tiše zavrčel, což efektivně poslalo dvojici zpátky na jejich místa u předního zábradlí.

Ok tedy, Kit byl očividně šéf tohoto shromáždění. Dobré vědět – za předpokladu, že ten vlk nezkusí být i jeho šéfem.

Takže… co teď?

Opatrně, aby udržel Kitův respekt před jeho kamarády, Alec odstrčil vlka z klína a pomalu se postavil, a oddechl si, když se ostatní vlci nepohnuli. Přitiskl si ruku na svá žebra a nadechl se víc zhluboka, pak vydechl s úlevou, když zjistil, že nic není prasklé, nebo zlomené, což znamenalo, že by mohl být v bojové formě brzy.

Alec strávil den líným uklízením už úhledného přístřešku, zdřímnul si, přebalil batoh, aby byl lehčí, shromáždil dřevo na oheň pro stále chladnější noci, znovu si zdřímnul a celkově se držel v klidu, aby to nepřehnal. Vlci strávili den tím, že ho všude následovali, ačkoliv si všimnul, že pár jich tiše zmizelo pryč, ale vrátili se o pár hodin později, když zmizeli další dva. Běhali se nakrmit k fjordu, předpokládal, a střídali se, takže vždycky aspoň čtyři byli s ním – což ho znovu přivedlo k přemýšlení, jestli jsou hlídači, nebo se jim prostě líbí jeho společnost. Ale tak, možná Kit pověděl svým podřízeným o jejich malém dobrodružství s Jane a zvyšoval svou popularitu tím, že je vzal na prohlídku pozemního života.

Možná by mohl sehnat velkého, starého medvěda, aby jim dopřál opravdové vzrušení.

Když se vzbudil ze svého posledního zdřímnutí a zkontroloval postavení měsíce a zjistil, že je skoro půlnoc, Alec vklouznul do bot a natáhl si na svetr tmavou mikinu. Popadl tu větší Janinu brašnu, která byla ukrytá vzadu pod přístřeškem pro případ, že by se znovu nečekaně objevil Duncan – a sešel ze schodů na cestu, šest vlků s ním tiše rovnalo krok, když zamířil směrem k Nova Mare.

*****

„Myslel jsem, že jsme se dohodli, že mě nebudeš nutit tě honit.“

Jane, se s výkřikem otočila, což bylo rychle následováno žhavou kletbou, zaměřenou na vzdálenější konec verandy. „Zatraceně, Nikki, vyděsil jsi mě tak, že mě to stálo deset let života.“

Viděla tmavou postavu pokrčit rameny, jak seděl na zemi, opřený o přední stěnu chaty. „Deset let z tisíce není tak moc.“

„Co děláš tady venku?“

„Užívám si svěží noční vzduch.“

Odfrkla si. „Tolik k důvěře mezi přáteli,“ zamumlala a ohnula se pro deky a polštář, které upustila.

„Co tě přivedlo dnes večer ven, Lino?“

Jane přešla doprostřed verandy, pustila lůžkoviny a klekla si, vzala krycí péřovou matraci, kterou sebrala z postele. „Přišla jsem si užít svěží noční vzduch,“ řekla protáhle, přeložila matraci napůl a uhladila ji. Hodila polštář na jeden konec, sedla si dolů s dramatickým povzdechem, pak přetáhla prošívanou deku, kterou taky vzala z postele, přes sebe. „Běž pryč, Nicholasi. Já nikam nepůjdu.“

„Já nejsem tvůj žalářník, Lino; jsem tady, abych tě ochránil.“

Přetočila se na břicho a nacpala si polštář pod bradu. „On pro mě nepřijde.“

„Já bych přišel, kdybych byl na jeho místě.“

„Ano, ale jen proto, že oba víme, jak nerad prohráváš. Přišel bys pro mě jen z principu.“

„Byl jsem přesvědčen, že muži z jeho klanu žijí v podobném kódu.“

„Běž pryč, Nicholasi.“

„Není to MacKeage, o co mám obavy,“ pokračoval, jako by nic neřekla. „Nebo jsi zapomněla, že je tady pořád jeden únosce?“

Jane, zvedla překvapeně hlavu. „Na mou duši si myslíš, že by si někdo dovolil mě unést z Nova Mare?“

„My jsme si na mou duši nemysleli, že by si někdo dovolil tě vůbec unést. K čertu, Lino; ani samotní bohové se nedostanou blízko k tobě.“ Byla velká tma, aby si byla jistá, ale cítila, že se usmívá. „Nebo sis nevšimla, že byli neobvykle tišší, během tvého dvouletého záchvatu?“

Jane, si položila hlavu. „Běž pryč, Nikki. Potřebuji svůj spánek pro krásu.“

Tiše si odfrknul. „Nemůžeš zdokonalit dokonalost, princezno.“

„Jo, taky tě miluji,“ zamumlala do polštáře. „Podívej se, musím vstávat za svítání, abych šla na lov králíků s… buď Aaronem od někud, nebo jak-se-jmenuje, s Beduínem – jakýmkoliv idiotem, který přinesl toho sokola.“

„Devonshire,“ řekl Nicholas se smíchem. „Ten arab přivezl klisnu. Nebudeš vážně spát tady venku dneska? Skoro mrzne.“

„Mám teplé oblečení a spoustu přikrývek,“ řekla, aniž by se na něj podívala. „Teď běž pryč.“

Slyšela, jak se postavil, cítila, jak poklekl na koleno vedle ní, pak ucítila, jak se deka utáhla pevně kolem ní, ve chvíli, kdy se jeho rty dotkly jejích vlasů. „Jsem velmi dobře obeznámen s tím, jak těžké je přejít ze spaní pod hvězdami, mezi čtyři stěny a střechu.“ Jemně jí stiskl rameno a postavil se. „Sladké sny, Lino,“ řekl tiše.

A pak byl pryč.

Jane, si ztěžka povzdechla, což skončilo vzlykem. Sny, zatraceně; spíš bude mít noční můry o Alecově zakrvácené tváři a zvuku pěstí, bušících do něj, když se statečně – a hloupě – pokoušel ji chránit. Zatraceně, neměla právo ho zatáhnout do té hloupé války s otcem. Alec k ní byl jen laskavý a ona ho za to oklamala a nechala ho zmlátit.

Svatá Athéno, chyběl jí ten mizera. Jak mohla znát toho muže méně než dva týdny a nyní se cítit jako troska, zmítající se bez cílně, po tom co byli odděleni jen jeden den? Když se probudila v té prázdné, příliš měkké posteli, dnes ráno, stále vyčerpaná z toho, jak se proplakala do spánku, a uvědomila si, že se už nikdy znovu neprobudí k Alecovu úsměvu, nebo pocitu, jak se tulí intimně k jeho důkazu touhy, málem uvnitř umřela.

A možná by se stále rochnila v zoufalství a sebelítosti, kdyby si neuvědomila, že má pár mocných spojenců – z nichž dvě byly vdané za velmi mocné muže. A Sam; musela věřit tomu, že ji Sam neopustil. Nejprve si to myslela, když šel za ní s otcem a Macem. Tedy, dokud nezůstal s Duncanem a Tracem a ona si uvědomila, že Sam měl v úmyslu pokračovat tiše uvnitř rodiny, zatímco bránil nejen ji, ale nyní snad i Aleca.

Ne, nemohla to prostě vzdát; ne se svou matkou, švagrovou a Samem, na své straně. A Alecem; pokud ten mizera celou dobu věděl, kdo je a riskoval svůj život, aby mohla ona žít ten svůj, odmítla přiznat porážku. Takže strávila velkou část dnešního dne se svou mámou, Olivií a objímající princeznou – a s Nicholasem, tiše je sledujícím – nakupováním oblečení, manikúrou a novým účesem a zastávkou u Opilého Losa na koláč, než zamířili zpátky do Nova Mare na večeři.

Večeře byla… zajímavá. Všech šest nápadníků už dorazilo a byli zabydlení, všichni vypadali ohromení zázraky dvacátého prvního století, ale v žádném případě nevzdali svůj cíl, zachytit její zájem – to vše, zatímco sledovali jeden druhého přimhouřenýma očima.

Pro lásku Boží, co si její otec myslel, když přivedl šest bojovníků dohromady na jedno místo ve stejném čase, s vědomím, že může být jen jeden ženich? Protože, pokud je jejich potenciální nevěsta nezabije naprostou frustrací, mohli by začít zabíjet jeden druhého, pro zvýšení svých šancí.

Takže ve chvíli, kdy jedla večeři v Aeolus Whisper s mámou, Olivií, Henrym a Sophií – její otec a Mac se moudře rozhodli dělat chůvu tomu andílkovi – Jane, se zdvořile usmívala, během Nicholasova představování jednotlivých nápadníků, kteří tam pospíchali, když uslyšeli, že tam je, načež je upejpavě ignorovala. No, dokud Aaron – byla si určitě jistá, že to byl ten pohany zabíjející křižák, soudě podle pohledů, které mu věnoval Beduín – se směle přidal k ní, když mířila ke své chatě, s Nicholasem tiše kráčejícím několik kroků za nimi.

Takže, její první vycházka bude lov králíků za svítání.

Jo, měla v úmyslu vysypat z rukávů všechny své nemalé princeznovské schopnosti, na to, aby vypadala upřímně zaujatá každým z těch šašků, aby ulehčila matce roli v jejich paktu a jako bonus navíc, Jane, doufala, že její náhlý obraz přivede jejího otce k šílenství, až bude zkoušet zjistit, co má za lubem.

A co se týkalo Mackieho… no, jestli si její bratr s tvrdými pěstmi, dovolí říct jedinou znevažující věc o Alecovi, před ní, měla v úmyslu mu udělat monokl i na jeho druhém oku.

*****

Velmi nadšená, než aby si vzala jeden z těch pomalých elektrických vozíků, Jane, opustila registrační pavilon Nova Mare a rozběhla se k velké stodole, postavené v lese, na vzdálenějším konci resortu. S úsměvem přikývla, když se vyhýbala hostům ve vozících, směřujících do restaurace, aby snídali s východem slunce, a jen zběžně pohlédla na tři samostatné hotely – kterých nakonec bude pět – roztroušených v různých výškách po celém, sto akrovém resortu. Jen jednopatrový, sestávající z osmi pokojů pro hosty a obklopený dvěma apartmány, byl každý hotel vytesaný do svahu hory, pouze s přední stěnou z oken od podlahy ke stropu.

Celý resort, od hotelu, přes chaty až po Macovu a Oliviinu soukromou budovu, byl pečlivě navržen tak, aby splýval s lesním terénem a přitom poskytoval každému z hostů neomezený výhled na neobyčejné, čtyřicet mil dlouhé, Bottomlesské moře. Z jakéhokoliv pohledu zdola, ať už se dívá na Whisper Mountain z města, nebo ze člunu, člověk nevidí nic než přírodní krajinu, jen s ojedinělým náznakem, člověkem vytvořené stavby. Architektura nebyla ničím inspirovaná a Nova Mare mělo už našlápnuto, stát se nejmódnější destinací na světě.

Ale pokud by někdo s hlubšími kapsami, měl chuť na prostý zážitek z Mainských lesů, Olivie plánovala vyhovět i jim. Kromě toho, že koupil většinu lesní půdy okolo nově vzniklého vnitrozemského moře, před dvěma a půl lety, Mac taky tajně koupil rodinný kemp, který Olivie vedla pro své tchánovce – a který ona, tajně plánovala koupit, jak se ukázalo. Inglenook sedící na pobřeží Bottomless, sestával z hlavní budovy a deseti omšelých chatek, které Olivie doufala, že otevře pro rodiny s menším rozpočtem, jakmile se vědci přesunou do trvalého zařízení, které budují ve Spellbound Falls a ona bude moct zrenovovat chaty. A divoká stezka bude připravená k otevření příští jaro – pokud ji Alec dokončí, než to tady bude muset opustit a být zase poflakujícím se lyžařem.

Jane, byla nadšená, když přišla za Olivií s myšlenkou, aby provozovala Nova Mare a Inglenook na čisté a udržitelné energii a její švagrová tu myšlenku nejen přijala, ale požádala ji, aby si uskutečnění vzala na starost. Takže Jane, strávila celé jaro a léto, zavřená v Atlantidě, s několika nejinteligentnějšími mozky ostrova, a v době, kdy Duncan postavil silnici až na vrchol Whisper Mountain, byla schopná Olivii předložit podrobné plány synergického větrného, slunečního a geotermálního systému. Dokonce zahrnula plány na vnitřní a venkovní slané bazény, kde by přílivem-poháněné turbíny, čerpaly mořskou vodu z fjordu, šachtami, vytesanými skrz žulu hory. Voda by byla ohřívána geotermálně, před vstupem do bazénu a pak by přirozeně vychladla, na své zpáteční cestě do Bottomless.

Ano, její návrh na bazény, vyžadoval trochu čarování, k vytvoření šachet skrz horu, ale Olivie očividně nebyla proti, požádat svého drahého, sladkého manžela, aby použil svou vlastní mocnou energii, když cítila, že účel světí prostředky. A Mackie zjevně nebyl proti, udělat cokoliv, co si přeje jeho žena, která byla v té době už dost těhotná. Ale jen bazény potřebovaly použití magie – no, alespoň její část stavby – protože Jane chtěla, aby Nova Mare bylo zářným příkladem toho, co je možné v globálním měřítku právě nyní, za použití technologií tohoto století, které jsou k dispozici.

Takže se hrdě vrátila do Spellbound Falls v listopadu, s návrhy v ruce, a velmi nedočkavá to uskutečnit, kromě toho, že její otec se náhle stal nesmyslně neoblomný, že místo toho má obrátit svou pozornost na hledání manžela – odtud ten boj všech bojů, který ji dostal k ukrývání se, jako Jane Smithová. Pořád si nebyla jistá, proč Sam trval na tom, že jí pomůže, ale velmi ho milovala za to, že jí pomáhal a ponoukal, v jejím vzdoru, jelikož by nyní žila v nějakém starém století, vdaná a s jedním nebo dvěma dětmi, pokud by to neudělal.

Jane, dosáhla stodoly, stále v běhu a udýchaně si odfrkla, když si uvědomila, že jediné, co se jí podařilo, bylo oddálit nevyhnutelné, o dva roky.

„Nicholasi!“ zavolala, když vběhla dovnitř. „Řekli mi, že jsi tady.“

Vyšel ze stání a vedl koně. „Jsem tady.“

Také tam byl Křižák, zjistila, Jane, když vystrčil hlavu ze stání o kousek dál. Mávla na Aarona, pak chytla Nicholase za paži a táhla jeho – a koně, kterého vedl – ven ze stodoly. „To jsi byl ty, co mi přinesl mou brašnu?“ zeptala se udýchaným šepotem. „Mluvil jsi s ním? Vypadal v pořádku?“ Zastavila dost daleko od stodoly, právě když slunce vykouklo nad horou za fjordem. „Šel jsi za ním, nebo byl natolik v pořádku, že sem došel?“

„O kom to mluvíš?“ zeptal se Nicholas, jen aby náhle ztuhnul. Jeho ruce vystřelily a chytil ji za ramena, když couvla o krok zpátky. „MacKeage? Byl tady, na pozemku resortu?“ lehce s ní zatřásl, když hned neodpověděla. „Vážně jsi ho viděla?“

„Ne, neviděla jsem ho; proto se ptám tebe. Našla jsem svou brašnu s většinou svých věcí, dole na schodech verandy, když jsme se probudila. Myslela jsem, že jsi ji tam dal ty.“

Nicholas střelil pohledem k resortu. „To není možné.“ Podíval se zpátky na ni a podezřívavě přimhouřil oči. „Není způsob, jak by se dostal tak daleko, aniž bych to věděl.“

S vědomím, že právě udělala vážnou chybu, Jane, po něm střelila širokým úsměvem. „Možná dal Alec mou brašnu některým strážcům a oni ji dali na mé schody. Přivedl jsi malou armádu z Atlantidy, na ochranu Nova Mare, na příští tři týdny, ne?“

Přikývl, ačkoliv jeho pohled skenoval okolní lesy. „Měli ji dát mě, ne tobě.“ Vrátil svůj ledově modrý pohled zpět k ní. „Nic jsi neslyšela? Prostě ses vzbudila a bylo to tam?“

S rostoucím znepokojením nad jeho poplachem, se pokusila, Jane, znovu usmát, a tentokrát ho konejšivě poplácala po hrudi. „Tak to musel být Duncan, potom. Alec musel dát svému strýci mé věci a Duncan je přinesl mě, brzy ráno.“

„Měl jsem to vědět.“ Zvedl jednu její ruku a vrazil jí do ní otěže. „Dej koně zpátky do stání.“

Jane, pustila otěže a rozběhla se za ním, když vyrazil k resortu. „Nicholasi, ne,“ řekla a tahem ho zastavila. „Necháš Aleca na pokoji. Nezkusil dělat problémy; jednoduše mi vrátil mé věci.“

Jemně se osvobodil. „Nedělám si starosti o MacKeage,“ zavrčel. „Dělá mi starosti to, jak se dostal na pozemky, aniž bych to věděl.“ Natáhl se a dotkl se její tváře, oči mu zněžněly. „Neublížím mu, Lino, pokud mě k tomu nedonutí. Jen prostě potřebuji zjistit, jak se dostává…“

„Jdete právě včas, princezno,“ řekl Aaron, vedoucí dalšího koně, kolem toho, kterého opustila. „Vypadá to, že to bude dobré ráno na lov. Pomohu vám nasednout, pak dojdu pro vašeho jestřába, abyste se mohli vy dva seznámit, než vyrazíme.“ Zastavil a lehce se uklonil a vycházející slunce způsobilo, že jeho hnědé oči vypadaly zlatě. „Nepochybuji o tom, že její krása a duše, bude odpovídat vaší vlastní, princezno.“

„Prosím, včera večer jsem váš žádala, abyste mi říkal Caroli…“

„Lov je zrušen,“ přerušil je Nicholas.

„Zrušen, říkáte?“ zavrčel Aaron, očima střelil po Nicholasovi, než si zjevně vzpomněl, že by se pravděpodobně neměl chovat jako šašek a podíval se zpátky na Jane, s obavami. „Necítíte se dnes ráno dobře, princ-Carolino? Musím říct, že vypadáte trochu zarudlá.“

Nicholas ji chytil za paži a začal ji odvádět k resortu. „Postarejte se o koně, Devonshire,“ řekl jen s letmým pohledem přes rameno. „A ona je pro tebe Výsost.“